Velvyslanec, 13. kapitola

-----

Poslední přeměna ho málem stála život. Nemluvě o teleportaci. Klečel jen kousek za Bifrostem, lapal po dechu, duhový most pod ním zářil jako vždycky, ve vzduchu byl cítit boj a napětí.

Boj.

Napětí?

Prudce vzhlédl a divže se na místě nesložil. Ve městě cosi hořelo. A když se zaposlouchal, rozeznával i křik. Drnčení zbraní. Postupně se mu vracely smysly, po tváři mu stékaly pramínky potu. Měl zpátky svou podobu. To nebyl nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že se teď k němu vracely nadměrné teploty, kterým byl ještě před chvílí vystaven v té bílé cele. Kůže ho pálila a svědila, on se nemohl pořádně nadechnout a jeho magie byla pouhým stínem.

Co se to tady… co se to tady…

Unikl mu z hrdla srdceryvný vzlyk a ani se za to nestyděl. Byl tak unavený, chtěl se schovat do paláce, dokud měl ještě tu možnost, chtěl se vyléčit a pak se vypařit, a místo toho se objeví uprostřed zatracené války. Doklopýtal se k bráně vedoucí do města, kde se znovu odporoučel do prachu. Teď už jasně viděl, že se děje něco hrozného.

Zmateně se rozhlížel a snažil se pochopit, o co přesně se jedná. Nejsou to Temní Elfové, není to armáda mrtvých s Helou v čele, není to Vanaheim. Viděl vysoké hubené muže, jak se zoufalým křikem útočí na obrněnce Asgardu, a byl to vskutku pohled více smutný než znepokojující.

U všech bohů, proč se všichni zbláznili zrovna, když se on hroutil? A navíc neměl čas.

Co dělala Sif? A co dělal Odin? A Heimdall? Proč jsou ti takzvané hrdinové, proč jsou ti úžasní věrní stateční bojovníci - prskal v duchu a sápal se na nohy - proč jsou někde zalezlí a on - ON! – zrůda, odporné ledové monstrum, zrádce a nechtěný syn, proč se zrovna on měl o všechno starat?

Znovu zakopl sám o sebe. Zrovna když kolem něj proběhl jeden vyděšený civilista, okamžitě sebou mrskl ke zdi a tvrdě do ní narazil. Místo aby podlehl touze se po ní svést k zemi, vytáhl se do výšky a podíval se na nebe. Na moment ho napadlo… ale ne.

Takhle se nemůže ukázat. Takhle ho možná tak dodělají.

Ale když se ukáže jako ten, v jehož podobě odsud odcházel, určitě někdo přiběhne a eskortuje ho do paláce.

Proměnil se a znovu se mu podlomily nohy. Dech ze sebe spíš vyrážel, než že by skutečně dýchal, a každou chvíli měl pocit, že ten další nádech bude zároveň i jeho poslední.

„Král!“ zařval kdosi. „Král je zraněný!“

Výborně. Tak - kde je jeho eskorta?

V příštím okamžiku ležel na zádech u cesty a vykašlával plíce. Do očí mu vhrkly slzy a on se podíval na své ruce. Nebyly jeho. Nebyl tady jako on, proč na něj útočili?

S přidušeným výkřikem se převalil na druhý bok. Do země, kde ještě předtím byla jeho hlava, se zapíchlo kopí.

„Ty!“ zasyčel někdo nad ním. I v té jedné slabice onen cizinec došel do té fáze, že mu přeskočil hlas. Což Loki u Asgarďana jakživ neslyšel. „Tak jsi konečně vylezl ze své ulity!“ pokračoval jeho protivník – v tomhle případě spíš budoucí popravčí. Loki byl stále na zemi a mžoural tomu šílenci do očí, aby aspoň viděl, kdo ho poznal i přes Odinovu podobu. Poslal snad na něj Heimdall někoho? Bylo celé tohle divadlo jenom jedna velká past?

Ten náhlý příval vzteku mu dost pomohl k tomu, aby se dokázal vysoukat na nohy.

„Jaké to je?“ pokračoval neznámý. Neútočil, takže to nejspíš bylo o něco osobnější. Chtěl mu něco říct. A zatímco bude mluvit, Loki bude mít čas se nějak vzpamatovat. „Schovávat se za rádoby zdvořilé dopisy, se kterými ani nemáš nic společného! Ani za podpis jsem ti nestál! Nemáš v sobě ani trochu úcty!“

Loki se divže neušklíbl. Myslel si snad tady ještě někdo, že ho taková poznámka rozhodí?

„Věděl jsem, že je tvá žena to jediné, co tě udržovalo na civilizované úrovni, doufal jsem, že tvůj mladší syn půjde v jejích šlépějích, jenže ne! Ne! Oba dva jsou mrtví, a cos ty udělal proto, abys tomu zabránil? Jenom tvůj drahý stejně omezený syn přežil! Čím to je? Čím to je?! Potřeboval ses zbavit všech, kdo ti stáli v cestě? Ty hnusná odporná zrádná kryso, ty ubohá náhražko, ty ztroskotaná laciná nulo!“ a elf naproti němu vzlykl, čímž své expozé srdceryvně zakončil.

„Aeris,“ vydechl Loki. Protože jestli se někdo dokázal rozplakat, zatímco měl nepřítele na hrotu zbraně, byl to právě on.

„Ano! Já, král toho zuboženého národu, kterého sis nikdy nevážil!“ elf se znovu rozkřikl a znovu se pevně chopil svého kopí. Byl to on, kdo s ním naučil Lokiho bojovat. „Postav se mi jako muž!“

Jenže Loki se nemohl pořádně postavit ani jako muž, ani jako cokoli jiného. Pořád byl napůl zhroucený v pase. Když se po něm Aeris rozmáchl a jeho ostří minulo jen o kousíček, byla to pro Lokiho magii skoro poslední kapka. Zapraskaly mu u kloubů zelené jiskry a on, jak už to pod tlakem míval ve zvyku, zablikal. Ne tolik on jako spíš jeho iluze, kterou už nedokázal udržovat.

„Oh,“ vydechl král Ljósálfheimu a posměšně si odfrkl. Vypadalo to na něm vzhledem k uslzeným očím dosti nepatřičně, ale těžko byla vhodná doba na něco takového poukázat, obzvlášť když byl podmět onoho poukázání ozbrojen. „Teď by se ti Loki hodil. Teď bys ho možná uvítal. Teď by ti zachránil kůži. Jenže mě neobměkčíš, Borsone,“ cedil skrz zuby, v očích slzy. „Skrýváním za tvář svého syna mi jen dokážeš, jak moc sis ho nevážil!“ A zaútočil znovu, tentokrát ještě divočeji. Loki uskočil a už jen šok z toho, že se udržel na nohou, ho málem poslal znovu k zemi. Natáhl před sebe ruce.

„Příteli, neunáhli se-…“ vyhekl.

„HA!“ zaječel elf a vrhl se po něm potřetí. Tentokrát už to Loki neustál. Ostří se mu svezlo po loktu a on spadl po zádech do trávy. Alespoň že se konečně vzdálili od cesty. Člověk musel být vděčný za všechny laskavé maličkosti. Dopad, ač na měkkou hlínu, mu vyrazil nejen dech, ale i poslední energii, která byla potřeba k udržení Odinovy tváře.

Aeris najednou zakolísal a další útok na poslední chvíli odklonil. Kopí se znovu zarylo těsně vedle Lokiho hlavy. Už to začínalo být vážně nudné.

„Tohle není možné… ty tohle nemůžeš… Loki?“

A Loki se jako první podíval na ruce. S hrůzou si uvědomil, že tentokrát už jeho jsou, a s úlevou zaznamenal, že ne zas tak jeho, aby byly modré. Na sobě měl stále jenom tuniku, zbroj zapomenutá v Midgardské cele. Ležel v trávě bez špetky kouzla, a když viděl, že na něj Aeris nejspíš už útočit nebude, nechal hlavu padnout k zemi.

„Idiote!“ zařval do nebes. „To ses sem přišel nechat zabít?!“

Těžko říct, komu to vlastně vyčítal.

Aeris vytrhl kopí z hlíny a roztržitě pokrčil rameny. „I s touto možností jsem počítal.“

„Zavolej své lidi, než o ně o všechny přijdeš. Ustupte, dokud to ještě jde. Jestli nezmizíš, budu tě muset zabít nebo zajmout, já tě prosím, abys odešel,“ zasípal Loki, dobře si vědom své nepříliš dominantní pozice.

„Můj příteli, myslel jsem, že jsi po smrti… ale vypadáš skutečně bídně-…“ Aeris se na nic neptal. Boj kolem nich utichal a on byl pořád ještě v šoku. Vzal Lokiho za ruce a vytáhl ho na nohy.

„Svolej ty zatracené elfy-…“ trval Loki na svém.

„Měl by ses někam posadit, pojď, sedni si tady na ten kámen, snad se ti uleví, zranil jsem tě?“

„NECHCI SI SEDNOUT!“ zařval Loki a k jeho zlosti se mu do hlasu vkradlo cosi jako vzlyk.

„Přestože jindy s tvým elfím přítelem nesouhlasím, protentokrát uznávám, že má pravdu. Skutečně by sis měl sednout, Loki.“

Bůh lsti si po tomto skutečně div nesedl na zadek. Ze samého leknutí se prudce narovnal, ale vzápětí mu žebra dala vědět, že to nebylo jedno z nejmoudřejších rozhodnutí, a on se zase zlomil v pase. V krku i plicích mu hořelo, každý dech pro něj byl utrpením a jemu bylo pořád ještě příšerné vedro. V břiše jako by se mu usadila armáda brouků s těmi nejostřejšími kusadly, a snažila se ho sežrat zaživa.

„Ježíši,“ zaskučel, protože už toho měl dost. Potřeboval si sednout, ale neměl čas, co nevidět mohl přijít i Thor, snažil se odsud dostat alespoň toho hloupého elfa, než se nechá zabít, a navíc měl za zády pravého krále Asgardu, což bylo mimochodem to poslední, co teď potřeboval.

„Midgarďané mají velmi chytlavý slovník,“ poznamenal Odin suše. „Kde je Thor?“ zeptal se, a ignoroval jedovatý úšklebek, který mu jeho nezdárný syn věnoval.

„Vážně? I po tom všem je tohle tvá první otázka?“ vyprskl Loki vztekle, stále se svíraje v pase. Musel vypadat skutečně směšně, jak se tady hroutil, vztekal, panikařil. Aeris se k němu natáhl, aby ho podepřel, a on se ohnal a pleskl elfa přes ruce.

„Tebe už jsem oplakával dvakrát, Loki. Obávám se však, že Thor nemá tvůj talent na vstávání z hrobu. Jistě chápeš mé obavy,“ nenechával se rozhodit Odin. Vypadal svěže a odpočatě, zrovna se probudil a boj se uklidňoval. Ztráty na životech nebyly téměř žádné, a ty, kterým se nedalo zabránit, patřily spíš do řad Aerise, než Odina. On mohl být spokojený. On si mohl přebrat vládu nad klidnější situací, než do které se připletl Loki.

„Je v pořádku,“ zkrátil Loki vyprávění a využil té samé ruky, kterou plácl elfského krále, aby s ní i znuděně mávl. „Jsem si jistý, že během pár hodin, ne-li minut, ho tady budeš mít.“

Což mu připomnělo, že by měl nejspíš zmizet.

„Musím… potřebuju…“ A protože měl tu nejhorší smůlu a osud ho nenáviděl, protože zjevně nebyl ještě ponížen do té míry, aby byli všichni spokojeni, jeho tělo se v ten nejhloupější okamžik rozhodlo, že je načase zkolabovat. Viděl ještě, jak se po něm Aeris natáhl, vzpomínal si, jak se v dálce mihl Heimdall, a cítil, jak padá přímo do náruče - samozřejmě, kam jinam - svého kdysi otce. Pak ho obklopila sladká temnota a on se do ní zachumlal jako do té nejměkčí deky vůbec.

-----

předchozí - pokračování

Share: