Velvyslanec, 12. kapitola

Tohle je, dá se říct, taková spádová kapitola. 

Těžko říct, zda je to dobrá zpráva či špatná, ale akce je dost. A jelikož jsem drama queen a Loki ještě větší, možná to nedopadne tak zle.

Děkuju vám za komentáře a vytrvalou podporu. Kupředu!

-----

Hromadil v sobě sílu. Střádal ji panicky a rychle, ale magie ho poslouchala o něco více než předtím a on byl připraven se bít. V momentě, kdy přestal křičet a padl tváří k zemi, se do místnosti nahrnuli agenti v černých kombinézách, mezi nimi i Jane. Ta ječela rozkazy a poněkud zděšeně na boha na podlaze zírala. Věděla o jeho původu a jen blbec by si neodvodil, co by mu mohlo způsobit bolest, ale on vypadal, že umíral, a to si ona nemohla dovolit. Ještě pro něj měli tolik testů. Snad přišli včas.

Všechna světla se divoce rozblikala. Většina hned nato tlak nevydržela a popraskala. Zůstalo jich jen pár a Loki, stále tváří přitisknutý k zemi, se zašklebil. Monstrum, proběhlo mu hlavou. Popustil magii uzdu, a kolem něj se vytvořila silná aura, něco jako tlaková clona, neviditelná, ale pevná a neústupná. Jednoho agenta, který se k němu zrovna skláněl, to odhodilo do stěny. Ostatní okamžitě sáhli po zbraních, Jane nečekala ani vteřinu a vyběhla z místnosti. Bez jediné známky váhání dveře zajistila a rozběhla se chodbou do Thorovy cely.

Z dálky zaslechla řev agentů, bušení na dveře, výbuch a zvuk bezvládných těl dopadajících na podlahu. Zrychlila.

Loki se postavil na nohy a spokojeně se rozhlédl po ohořelých tělech kolem něj. Jejich smrt byla rychlá, nejspíš ani necítili bolest. Což ho trochu mrzelo, aby byl upřímný.

Otráveně mlaskl nad zamčenými dveřmi. Pak je jedním kopem vyrazil. Kdyby byl pouhým Asgarďanem, nejspíš by si tu nohu zlomil, ale celé jeho tělo teď bylo téměř nedotknutelné, nebyl na něm centimetr, který by nebyl pokrytý silnou aurou, celou podstatou jeho magie.

Kráčel po chodbách, a každému, kdo se mu postavil, připravil rychlý konec. Nebylo jich moc, a byli to vesměs tuctoví agenti, jejichž tváře mu nic neříkaly. Cítil, že z něj síla prchá, zrychlil tedy krok a doufal, že jsou Thorovi přátelé alespoň dochvilní, když už nic.

Potřeboval zjistit, kam zmizelo to blonďaté individuum, které mu tady už měsíc a půl mučilo bratra. Potřeboval si vymyslet, jak nejbolestivěji může člověk zemřít. Potřeboval ho najít dřív než Avengers. Nic si nebude nalhávat, ti mají o spravedlnosti jiné představy, a přestože on sám se svému osudu léta vyhýbal, nehodlal být tak laskavý i k ostatním. Ten člověk zemře, a Jane s ním.

Thorovu celu našel s mnohem větší lehkostí, než se odvažoval doufat; jednoduše šel tím směrem, ze kterého se mu slabostí podlamovaly nohy. Dostal se do samého centra pole, které jeho bratra připravilo o veškerou moc. Z Thora šel stále lehce cítit ozon, ale to bylo to jediné, čím se sám sobě podobal.

Ležel uprostřed místnosti, na sobě jen potrhané hadry. Snad si jeho zbroj vystavili jako nějakou trofej. Ruce i nohy měl plné šrámů, tvář úplně schovanou pod vrstvou zaschlé krve. Paže měl polámané a sípavě dýchal, a Loki se obával, že největší škodu ty zrůdy napáchali právě tam, kde ji dříve napáchal i on sám, tam, kde neviděl nikdo jiný než Thor. Myslel, že je to jeho vlastní vyčerpání, co mu tak stahuje útroby, myslel, že jsou to počátky kolapsu, když se mu před očima zatmělo.

Vzpomněl si najednou na ten moment, kdy se dozvěděl o svém původu, jak byl rozzuřený, jak měl chuť ničit a pálit všechno na dohled. Ten samý večer se zhroutil stejně jako jeho otec, rozbrečel se jako dítě, kterým tehdy stále ještě byl. Byl to vztek z toho, že mu někdo ublížil, chtěl něco rozbít, nechtěl nikoho vidět, s nikým mluvit. Všechno v něm hořelo, všechno se v něm rozpadalo na kusy a jeho bolelo každé nadechnutí, přestože fyzicky byl v naprostém pořádku.

Teď to nebylo nic z toho. Teď měl v sobě místo ohně led. Všechny okolní zvuky pro něj ztichly, jeho pohled se zúžil jen na tu vzdálenost, která ho dělila od Thora. Dostal vztek na sebe, že mu dovolil sem jít a nepoznal skutečného nepřítele, přestože s ním byl v kontaktu takovou dobu. Dostal vztek na Thora, že se nechal tak hloupě obelhat, podvést, že nechal tu podřadnou rasu, aby z něj udělala pouhou skořápku toho, čím býval. Dostal vztek na Avengers, že mu nepomohli, a to přestože jim Thor dal přednost před ním, před Lokim, „protože oni jsou mí přátelé a já jim dlužím za to, co jsi tady napáchal za škody“. To, co pocítil k Jane a k tomu blonďatému muži, se nedalo ani popsat.

Bylo to ticho a vyčkávání, byla to bílá sterilní stěna v jeho vědomí, tak tenounká, nedočkavě číhající na jeho výbuch. On zatím stál a zhluboka dýchal, ignoruje vlastní vyčerpání a slábnoucí magii, která po svém nadměrném vypuštění ztrácela na efektivitě, a on ji v pozoru udržoval skoro silou vůle. Kdyby se teď jakkoli pohnul, kdyby se teď cokoli pohnulo byť jen v jeho mysli, explodoval by a s ním i tahle místnost, ne-li celá základna. Potřeboval ještě chvíli, aby jasně stanovil cíl, kterému může ublížit, potřeboval poslední vlnu své ubývající síly nasměrovat správně, protože to nejspíš bude to poslední, na co se zmůže, než skutečně zkolabuje.

Byl v samém centru oslabujícího pole, on cítil, jak se mu účinky pomalu zažírají do ochranného štítu, měl ještě trochu času, Thor byl v bezvědomí a pořád tady byla šance, že tohle všechno skončí a on stihne zmizet, tak daleko, jak jen to se zbytkem magie půjde. Jen se musí dost dlouho udržet při vědomí a v prvním okamžiku, kdy bude moci, se schovat před zrakem Heimdalla, a tak definitivně ohlásit svůj nezájem o cokoli spojeného s Odinem, Asgardem, a Thorem především.

Stále se ani nepohnul. Čekal. Nikdo po něm nešel. Nejspíš ani nevyhlásili alarm, nebo se snažili evakuovat základnu. Dobře dělají, pomyslel si. Ale zbytečně. Najde je. Všechny. Útěkem jen maličko prodlouží svůj život. Rozhodně se po nich nevrhne dnes, určitě ne zítra, ale jednou…

„Vidím, že mýty nakonec nelhaly,“ pravil blonďatý muž, musel to být on, protože tak klidný a spokojený hlas slyšel jenom jednou, a to v chodbě, kde zrovna předstíral své vlastní zhroucení. Loki se rozhlédl, divoce a krvežíznivě mapoval stěny i strop, ale toho muže stále neviděl. Byl viděn, ale nedokázal identifikovat, odkud ten hlas vychází a jak ho někdo může pozorovat v úplně čisté cele. Není čistá, vrtalo do něj svědomí, podívej na všechnu tu krev. Čas se krátil. „Jsi skutečně monstrum.“

Znělo to fascinovaně. Znělo to, jako by měl radost. Loki odhodil i třetí vrstvu hrdosti a vydal ze sebe nelidský skřek. Měl vyzkoušeno, že když se choval jako psychopat, šance na přežití se zvýšily.

Jedna část bílé stěny se vysunula nahoru a on se prudce otočil. Jako první se mu naskytl pohled na 

jedny velké hnědé oči a drobné ženské ruce, až o setinu vteřiny později si uvědomil, že na něj ta fúrie míří absolutní kopií toho, s čím měl už dřív tu čest. Střelil ho tehdy Coulson, pokud si to jméno zapamatoval správně, a zatraceně to bolelo. Nebyl sice tehdy na vrcholu svých sil, ale v porovnání s tím, jak mu bylo teď, to byl nemalý rozdíl.

Nebyl tak naivní, aby doufal, že nový model nevylepšili. Svou obranu vmžiku přesunul dopředu. Otočil se zády k Thorovi a vytvořil tak silný štít, na který se za takovou chvilku vzmohl. Vzduch zapraskal a zavlnil se, Jane zaťala zuby a stiskla spoušť.

Zpětný ráz ji odhodil zpátky do zákrytu, který ji tak napůl ochránil před tím, co na sebe tím malým pohybem prstu přivolala. Střela narazila do Lokiho bariéry a roztříštila se na tisíce kousků, některé části se vsákly, některé se dostaly skrz, ten zbytek se odrazil a mířil zase zpátky. Loki pocítil několik částeček, mohlo jich být deset stejně jako tisíc, které mu pronikly do těla, ale aura stále držela. Thor ležel nepohnutě dál. Nebyl ani svázaný, nebylo kolem něj vůbec nic, co by naznačovalo tomu, že mu bylo ubližováno, a přesto nebylo pochyb o tom, co se tady celou dobu dělo.

Celá místnost se otřásla a na okamžik zavládlo úplné ticho. Zrovna když se Jane vrávoravě postavila na nohy a chtěla znovu sáhnout po zbrani, kterou jí rána do zdi vyrazila z rukou, dopravila se konečně posila. Tentokrát však nikoliv k nelibosti Lokiho, ale Jane.

Vědkyně se zmateně ohlédla na dveře do chodby, ze které se teď ozývaly výstřely a křik. Všechny muže před chvílí svolala ke vchodům, aby měli větší šanci Lokiho zadržet, a jelikož byl Loki tady…

 Pohlédla zpátky na něj, přimhouřila oči. Jako by ho jenom tím pohledem chtěla urazit.

„Dal ses k hrdinům?“ slyšel, jak se ptá, aniž by vyřkla jediné slovo. Pak Jane prudce uskočila dozadu a dřív, než za ní Loki stihl vyrazit, dvířka pevně zapadla zpátky na své místo a jemu zbyly jen vzdálené zvuky boje. Srdce mu divoce bušilo a ruce se mu neovladatelně třásly, stále uvnitř cítil chlad, který mu nemile připomínal jeho momentální podobu, a Thor se začínal probouzet. 

Samozřejmě, že teď.

Rozhlédl se. Nevěděl, kam ten blonďatý muž zmizel, ale jedním si byl jist; další konfrontaci by neustál. Málem se mu podlomily nohy, když nechal auru opadnout a na něj dolehla síla pole, které dosud vysávalo Thorovu energii. Kde to bylo? Potřeboval to zlikvidovat, potřeboval- neměl čas, rychle, rychle, ry-

Z téměř posledních sil se přeměnil a dopadl na kolena vedle svého bratra. Přidušeně zaúpěl a opřel se o ruce.

Thor ztěžka otevřel opuchlé oči. Tváře měl otlučené a vousy slepené krví.

Pokusil se o úsměv a uniklo mu pár slz. „Steve,“ vydechl s úlevou a hlavu položil zase zpátky na zem. Na tváři ucítil studenou dlaň. Zavřel oči. Byl v bezpečí. Bylo po všem.

-----

předchozí - pokračování

Share: