Velvyslanec, 11. kapitola

Já fakt nechápu, proč a jak ty týdny jeden za druhým mizí. Co pořád dělám, prokrista?

A co dělají ti ubožáci v mojí povídce, to je další otázka. Thor se nám poprvé po deseti kapitolách představil z jiné místnosti, Jane si jde popovídat se svým novým vězněm, který má pořád tu drzost si nalhávat, že se nechal zajmout schválně, Avengers čekají, pisálek žasne a čtenáři ještě víc.

Idylka.

P. S.: Varování pro mobily - kurzíva!

-----

Výkřik už dávno vyzněl do prázdna. Loki přemýšlel, jestli byl Thor skutečně tak blízko, jako zněl, nebo jestli mu nějak přizpůsobili celu, aby dobře slyšel. A dokud… dokud měl sílu na křik, šátral se panicky po pozitivu, tak na tom nebyl tak zle.

Nic z toho ovšem neměnilo fakt, že to prostě nebylo třeba. Nač to drama? Thor tady řval pravděpodobně už skoro dva měsíce.

Teď to akorát zaslechl. Snad si ta chudinka nemyslela, že ho tak vyvede z rovnováhy?

Jaké rovnováhy?!

„Nezajímá tě třeba, proč?“ usmála se znovu Jane, přes tlačítko v dlani pomalu přejížděla prsty. Jako by vylezla z nějakého špatného filmu. Snad si toho byla i vědoma, ale užívala si to, jelikož Loki jejich filmy neznal, stejně tak klišé rozhovory v cele nebo ještě horší – ukecané záporáky. „Proč tohle všechno? Proč jsem mu zlomila srdce, proč jsem zradila jeho důvěru?“

Byla ona ten záporák z filmů? Skončí někde v louži vlastní krve potom, co usne na vavřínech a uvěří, že je Loki tak bezbranný, jako vypadá?

„Snažíš se mne dojmout milostným životem mého bratra?“ zeptal se užasle. Očekával, že mu dá jakési ultimátum: tvůj bratr nebo Tesseract. Ale vypadalo to, že se k ničemu takovému neschyluje. „Opakovaně jsem se ho snažil zabít. Kdyby to snad nebylo dostatečně jasné – na Thorovi mi příliš nezáleží.“

Jenže on byl skutečně bledší, než si ho pamatovala. Navíc seděl u zdi úplně zhroucený, a kdyby kolem nebyly stěny, nejspíš by si rovnou lehl. Nějaký vliv to tady na něj muselo mít.

„A proto sis pro něj přišel? Nebo mám věřit tomu, že jsi tady náhodou?“ ušklíbla se na něj ta harpyje, její oči chladné, ten dříve docela pěkný úsměv predátorský a hladový.  

„Asgard je kapku neorganizován. Je třeba krále, i kdyby tak pitomého,“ odpověděl vyhýbavě.

„Mohl jsi zmizet. Nikdo by tě nehledal. Proč jsi v Asgardu?“

Pokrčil rameny. „Je tam hezky.“

Při vzpomínce na to, co všechno zažila, když se její šéf dozvěděl, že je Loki po smrti, jí po zádech stále přecházel mráz. Teď tady byl a oni s ním mohli pracovat. Mohli dál budovat armádu, mohli se vybavit lépe. SHIELD úzkostlivě dbal na vazbách, doufal, že Asgard zůstane spojencem, ale to oni nemohli riskovat. Rozhodli se získat zbraně a hrozby se zbavit. Někdo Zemi musel chránit.

„Není tam na tebe moc velké horko?“ ztišila hlas. Loki přimhouřil oči a kysele se usmál. Hra pro ni skončila, pro něj začínala.

„Kdepak,“ odvětil.

Z Thora o bratrovi dostali jenom minimum. Bylo načase si ověřit alespoň to málo.

Dveře se za ní zaklaply a on znovu osaměl. Uběhlo pár minut. Přitiskl si dlaň na čelo. Cítil se, jako by měl horečku. Pálily ho tváře a štípaly oči, končetiny mu těžkly a rty praskaly. Byla to snad nějaká dodatečná reakce na ztrátu magie? Roztřásly se mu ruce a on se na ně vztekle mračil. Odlepil se od stěny. Přitiskl na ni dlaně a ucukl. Horké. Podlaha taky.

Vyskočil na nohy, srdce skoro až v krku.

Zbroj na něm těžkla, kolena se podlamovala. U Yggdrasilu, přece… přece…

Vítej v pekle, rozchechtalo se jeho cynické já, a on si nemotorně svlékl nejtěžší část brnění. Nepomohlo to. Tunika ho pálila stejně tolik. Kdyby se zbavil i té, spálil by se na kost.

Chtějí ho tady upéct zaživa?

A co když ano?

Takhle ne, takhle přece ne!

Zavřel oči a spolkl veškerou hrdost. Čekal, že to bude těžší, ale co by si nalhával, kdyby si neuměl přiznat, kdy je v pytli, nejspíš by byl dávno po smrti.

***

„Jak jsme na tom?“ zívl Clint a protáhl se. Poslední dvě hodiny trávil zkoušením různých pozic na malém křesle, a div se nudou nepolámal. Tony si upil z třetí kávy.

„Náš antihrdina se neozval. Jediné, co zatím udělal, bylo…“ dramaticky se odmlčel a navázal s Clintem oční kontakt. „Puf,“ roztáhl prsty v němé ukázce exploze.

„Vybouchla mu hlava?“ zamračil se na něj lukostřelec a přehodil si nohy přes opěradlo. Hlava mu visela z křesla dolů.

„Ne,“ mávl na něj génius rukama. „Jako že zmizel.“

„K vyjádření zmizení přece nemůžeš využít gesto pro výbuch, ty amatére.“

„Ne všichni jsme mládí trávili na bidýlku v cirkuse, Legolasi.“

„Tak hele-…“ Clint se začal sápat ze své nevýhodné pozice, ale dalo to zabrat víc, než čekal, tak se nevzmohl na další slova. Zrovna ve chvíli, kdy se konečně postavil na nohy, v obličeji rudý a s vlasy rozcuchanými do všech světových stran, se za křeslem zhmotnila jejich noční můra.

Tony se prudce otočil. Své leknutí se pokusil zamaskovat hned vzápětí.

„Vida ho, průzkumníka,“ zvolal žoviálně. „Tak co, mají ho tam? Viděli tě?“

„Loki?“ ozval se o něco tišeji Bruce, který se na rozdíl od svých společníků nevyděsil, tudíž měl více času si nově příchozího lépe prohlédnout. „Jsi v pořádku?“

„Byly časy, kdy mi bylo o něco lépe, doktore,“ pravil bůh udýchaně. A potom… najednou zablikal. A pak ještě jednou.

V místnosti nastalo ticho. Natasha a Steve, kteří se dosud zdržovali v kuchyni, rychle přišli za nimi. Na Lokiho pořádně neviděli, stál k nim otočený zády, ale museli by být slepí, aby si nevšimli, že ten chlap před nimi prostě… bliká. Jako žárovka v posledním tažení.

Z Tonyho opadla veškerá rozvernost. „Do prdele,“ vydechl. „Kde jsi? Jsi na tom hodně zle? A Thor?“

Clint konečně zavřel pusu.

„Jsem na tom hůř, než bych byl rád, a lépe, než bych čekal,“ přiznal se Loki neochotně, přestože se svým postojem jaksi podvědomě snažil naznačit, že si na něj jen tak někdo nepřijde a že kdyby opravdu, opravdu chtěl…

„Jak tě dostali? A čím?“ křikl na něj lukostřelec, a těžko říct, jestli to byla hrůza z nevídané síly, které měli čelit, nebo rozhořčení nad tím, že jemu se taková šikovná věc do rukou nedostala.

„Přemístil jsem se nejspíš do nějakého pole, čím déle jsem tam byl… tím víc jsem slábl,“ vyhrkl ze sebe Loki, nebo jeho iluze. Zhluboka se nadechl. „Nefunguje to úplně. Ještě pořádně neví, jak mě dostat pod kontrolu. Ale pracují rychle a chápou ještě rychleji. Thor žije, mimochodem.“ Zbylý kyslík vydechl a jeho iluze na moment zmizela úplně.

„Nejspíš nějak…“ zaváhal. Nemohl jim to přece jen tak říct, byli to pořád nepřátelé-ale on se dusil a nejspíš už i hořel-dlouho to nevydrží. „Nejspíš nějak z jeho DNA zjistili slabinu, cokoli, z čeho vytvořili to pole. Připravili mě o sílu, ale ne o magii. Ta s Thorem nemá nic společného, je pořád moje.“ Zněl jako dítě a ani si nepřipadal hloupě. „Když mě brali do cely, povedlo se jim dostat vzorek mé krve,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Loki,“ přešel k němu Steve, zmatek se mu z tváře úplně vytratil, nahradila ho jistota a bojovnost. „Jdeme si tam pro vás. Vydrž.“

Loki se na něj podíval jako na úplného blbce. „Nejsem žádná dáma v nesnázích, kapitáne,“ pravil chladně. Pak rozhodil rukama, jako by si na něco vzpomněl. „Jane-…“ znovu zablikal, na okamžik se v Lokiho očích mihla panika, a hned nato iluze zhasla úplně.

„Uhm,“ zhodnotil výstup Tony, a přivolal oblek. „Plán?“ křikl, zatímco se i ostatní rozběhli pro své věci.

„Útok,“ dostalo se mu chladné odpovědi. Překvapeně na kapitána pohlédl. Jeho nebesky modré oči teď připomínaly chladnou ocel. „To nám jde koneckonců nejlíp.“

Tonymu se v hlavě formovala jedna teorie za druhou, podstaty magnetických polí a spojení toho všeho s magií, protože se nedokázal zapřít, a sebevíc mu to v této situaci přišlo odporné a nelidské (protože oba dva, Thor i Loki, kvůli tomu zjevně trpěli), zároveň nemohl potlačit i jistou zvědavost. Doufal, že se na místo dostanou dřív, než se něco pokazí, a jemu se povede ten… zdroj, ať už je to cokoli, získat. Na studium, samozřejmě. Thor by mu nejspíš nedovolil to na něm znovu zkoušet.

Jakási citlivá částečka v mozku se na něj mračila jako čert. To se ti podobá, myslet na vědu, když ti tam umírá kamarád. Thor. Ještě ho neviděl, ale jestli to takhle pohnulo s Lokim, který byl pryč maximálně hodinu, jak na tom musel být jeho bratr, který tomu byl vystaven skoro dva měsíce?

Do tryskáče se dostali za rekordních pět minut, všichni plně vybaveni.

Natasha se v chvilce napjatého ticha usmála na dalšího agenta na palubě. Clint se zaškaredil.

„Nejdu tam pro Lokiho,“ zavrčel na ni. „Mají Thora,“ dodal, jako by to snad nebylo nad slunce jasné.

***

Loki zařval jako raněná zvěř. Jednu vrstvu hrdosti už odhodil, a mnohem rychleji, než by si rád přiznal. Očekával by, že kolem toho bude dělat větší drahoty, ale bylo zjevně načase odhodit i tu druhou. Ne totiž, že by ji dokázal i nadále ovládat.

S hrůzou, kterou měl původně v plánu jenom předstírat, zíral na své ruce, jak se mu do nich vrývají malé jizvy a runy, prohlubují se. Dopadl na kolena a dlaněmi se celou vahou opřel do horké podlahy. Dotyk mu tělem projel jako blesk. V mžiku se jeho bledé ruce změnily v tmavě modré, a jemu se… ulevilo?

Překvapeně zamrkal.

Dobrá tedy.

Sice ho to maličko vyvedlo z míry, rozhodl se, že o jeho stavu nemusí vědět všichni, a rozeřval se ještě víc. S nesmírnou úlevou zaznamenal, že ho podlaha přestává pálit, a že se neochlazuje jenom jeho kůže, ale i celé nitro, a bylo to tak neuvěřitelně příjemné, až měl chuť samou slastí omdlít.

Na to bohužel nebyl čas. V poslední době neměl čas vůbec na nic, co se mu zrovna chtělo dělat.

-----

předchozí - pokračování

Share: