Velvyslanec, 10. kapitola

Jsme zpět v klišé bílé chodbě! Neříkala jsem to? Říkala. Teď abychom všichni nelitovali, že jsme raději nezůstali na Asgardu.

Jestli máte pocit, že z toho začínám dělat frašku, tak to jenom pocit vůbec být nemusí. Zastavte mě. Děkuji.

A víte, že vás miluju.

-----

Poněkud roztržitě se rozhlížel po bělostné chodbě. Ne, že by tam snad bylo něco k vidění, ale on najednou nevěděl, co dál. Všude to bylo stejné a on opravdu nic necítil. Navíc ho to ticho začínalo malinko znervózňovat. A sice byl jeho plán primitivní, stejně to podle něj nešlo. Najít Thora. To byl plán. Výtečné, posmíval se sám sobě. Tvá léta strávená pilným studiem strategií a válečných taktik se vskutku vyplatila. Jen se na sebe podívej. Jsi na samém vrcholu svých schopností!

Nikdy žádný film neviděl, ale kdyby ano, připadal by si zrovna jako v jednom hodně špatném.

„Loki,“ uslyšel za sebou. Zarazil se uprostřed kroku a pomalu se otočil za hlasem. Stála tam, hnědovlasá, s těma svýma směšně nevinnýma očima. Vlasy měla sčesané z čela, na sobě černou kombinézu a lehké boty bez podrážek. Zamračil se na ně. Tak málo stačilo, aby ho mohla překvapit zezadu. Vážně v těle toho starce zpohodlněl.

Žena před ním se mezitím zdánlivě uvolnila; ruce svěsila podél těla a trošku nechala poklesnout ramena, Loki ale viděl, že čelist má zaťatou pevně, a byl si jist, že kdyby se jen o něco rychleji pohnul, byla připravená se bránit. Na čele se jí udělala malá vráska, jak jí zdravý rozum bránil přijmout, koho to před sebou má. Pak se náhle usmála.

Úsměv to byl spokojený, jako kdyby byla kočka, která si zrovna vymáchala čumák v krému, oči se jí zúžily. Loki se ještě ani nepohnul. Vlastně ani nevěděl proč. Zpětně na to bude myslet a vyčítat si, že něco neudělal. Možná by se lecčeho ušetřil.

„Jane,“ řekl. „Jsi v pořádku,“ dodal. Zamračil se. „Kde-… oh.“ V ten moment, kdy mu to došlo, v ten samý okamžik, kdy mu jedna část mozku vrazila pomyslný políček za to, jak dlouho mu to trvalo, v moment, kdy instinktivně couvl a sáhl po magii, se ta malá smrtelnice rozesmála a on si polekaně uvědomil, že se nemůže teleportovat, necítil najednou vůbec nic, jako by několik set metrů nad ním nevál čerstvý vzduch, jako by nic jiného než tahle chodba neexistovala.

Ale věděl, že magii stále má, pořád mu proudila v krvi a z jeho vlastního zrychleného dýchání vyvozovala, že ji potřebuje. Obklopila ho nazelenalá aura, ve vzduchu zapraskala elektřina. Jane se zarazila, úsměv jí na rtech povadl.

„Aha,“ vydechla. „Ty jsi vlastně trošku jiný případ.“ Dokonce ani hlas neměla stejný, jaký si ho Loki pamatoval. Nebo mu to ta chvilková panika natolik přikrášlila? „Bude na tebe třeba přitlačit.“ Udělala krok dopředu, zelená aura se zatřepotala a k údivu obou zesílila. „Ty se bojíš,“ uchichtla se. Pořád neudělal jediný pohyb. Samozřejmě že se bál.

Měla v očích šílenství. Mohla na něj vytáhnout zbraň, mohla na něj poštvat bestie, které pobíhaly po Helheimských pláních a jeho už celá staletí k smrti děsila, mohla se vytasit prakticky s čímkoli, ale jakmile u ní zahlédl ten příliš povědomý záblesk, jakmile v ní spatřil kousek toho, proti čemu bojoval už léta, vyloženě cítil, jak se mu stahují útroby a srdce mu bije rychleji. Nenáviděl tu jiskru, nenáviděl, jak z lidí během vteřiny udělala nepředvídatelné šílence.

Přitom věděl, že by proti němu neměla šanci. Mohl by se na ni vrhnout a během mžiku jí srazit vaz, spálit ji na prach, prorazit jí pěst lebkou, mohl prakticky cokoli a on místo toho stál jako idiot a čekal, že se mu vrhne k nohám a začne prosit o pomoc; aby zachránil Thora, aby ochránil ji, aby je odsud dostal. Nejen že zpohodlněl, on i zpitoměl.

Zaslechl hlasy a těžké kroky. Posily. Nepřekvapovalo ho to. Začínala se mu motat hlava, magie slábla a jemu přišlo, jako by se dusil. Musel se dostat do nějakého pole, na místo, kde na něj tahle zákeřnost nedosáhne. Možná by se odsud mohl trošku… vzdálit? Nápad hodný jeho intelektu, vskutku.

Náhle zpoza rohu vyšel jeden vysoký muž. Loki nadzvedl obočí. Možná si tady na nedostatek pozornosti stěžovat neměl. Byl jim celou dobu nevědomky na očích jen proto, aby se teď před ním mohli dramaticky jeden po druhém zjevovat? Muž mezitím pomalu přešel k Jane, položil jí ruku na rameno. Měl krátké blonďaté vlasy, tmavé úzké oči, přes široká ramena přehozený bílý plášť a - k Lokiho nelibosti - za sebou skupinku lidí v černých kombinézách a zbraněmi připravenými k palbě. Loutky s čipy v mozku. Loki sledoval, jak sebou Jane cukla, když se jí ten muž dotkl. Viděl, jak se jeho nehty zarývají do jejího ramena. Kdo to byl a kdo vlastně byla Jane?

I jeho myšlenky jako by nahrávaly jejich dramatickému scénáři. Divže sám nad sebou neobrátil oči v sloup.

„Neříkala jsi, že je mrtvý?“ usmál se ten muž a kývl směrem k Lokimu, jako by byl jenom nějaké zvíře v kleci, se kterým není třeba se hned vypořádat. V hrudi mu zabublal vztek, střídavě zatínal a uvolňoval pěsti, a přestože mu to nedělalo zrovna dobře, neustále povzbuzoval magii, aby alespoň nějak ukázal, že ho nedostali do kouta.

Z druhé strany chodby se přibližovala další skupinka; opatrně a měkce, neslyšně, ale on o nich věděl.

Dobrá, tak v koutu možná byl, ale ne bezmocný. Pevně se rozkročil, soustředil se. Ne, ne, pořád žádná země na dosah, vůbec nic, jenom tohle zatracené podzemí. Utéct nemohl a bojovat se mu přinejmenším nechtělo, ne, když věděl, že dostali Thora, ne, když nevěděl, co jsou zač ty zbraně a co dokážou.

Plán B. Ještě si naposledy povzdychl, aby alespoň sám sobě dokázal, že vůbec nemá radost z toho, co se chystá udělat.

Jane se mezitím vymanila z mužova sevření a ušklíbla se.

„Nejspíš nás zase převezl, aby se nemusel vracet do lochu. Viděla jsem, jak přestal dýchat. Nepřežil to zázrakem. V první řadě vůbec neumíral. Teď je ale tady, bez schopností a spojenců.“ Podívala se mu do očí a muž nechal ruku z jejího ramena spadnout. Nedostatečné vysvětlení, ale pro začátek lepší než nic.

Překvapeně nadzvedla obočí, když za sebou uslyšela měkké žuchnutí. Ze sebevědomého boha připraveného se bít do posledního dechu byla najednou hromádka neštěstí na podlaze. Přišla k němu blíž, naznačila agentům opodál, aby se ještě nehrnuli do akce. Poklekla na bílou podlahu a vzala Lokiho obličej do dlaní. Oči měl podlité krví, zbledl minimálně o dva odstíny a ztěžka dýchal. Dostala ho.

„Trvalo to déle, ale je to,“ přikývla spokojeně a nechala Lokimu hlavu spadnout, až zaduněla o zem. Mávla na agenty stojící opodál. Pět z nich se odpojilo od skupinky; schovali zbraně a popadli bezvládného boha. Vytáhli ho zprudka na nohy a odvedli jej na druhou stranu, směrem k celám. Jane se ohlédla na šéfa a vítězoslavně se usmála.

Nula dva pro ni.

***

Loki stěží potlačoval chuť se na ni otočit a dětinsky vypláznout jazyk. Zrovna jí došlo, že je tehdy převezl, a už mu skočila na ten samý trik?

Nepoučitelní pitomí… chytl se za žebra. Tlak nemizel, naopak ještě sílil. Nejspíš ho hodili blíž ke zdroji té podivné… síly. Bylo mu z toho na zvracení a přísahal by, že cítí, jak se mu ten tlak krade do těla a vraždí jednu nadpřirozenou buňku za druhou. Ať už to bylo cokoli, musel to za každou cenu zničit. Dobrá tedy, bylo na místě přiznat, že své zhroucení předstíral jen z poloviny, ale ještě pořád nebyl na kolenou. Vlastně zrovna seděl. Na zemi ve sterilní bílé cele, takové, která vypadala úplně stejně jako ta, do které nedávno nahlédl v jedné základně SHIELDu a spatřil tam tu vyděšenou ženu. Pomyslel tehdy na to, že by ji odtamtud dostal. Jak asi dopadla?

SHIELD.

SHI-

Ne.

Neozve se jim.

Raději zemře.

Raději zemře tou nejbolestivější smrtí.

A nikdo se to ani nedozví, jelikož šel na Midgard inkognito. To absolutně nepřipadá v úvahu. Loki nezemře o samotě, a rozhodně ne potichu, a už vůbec ne bez dramatu a svědků.

Rozhodl se vyčkat. Protože když se rozhodnete i v okamžiku, kdy absolutně nemáte na výběr, vrhá to na bezvýchodnou situaci docela přívětivé světlo. Opřel se zády o stěnu a narovnal si před sebe nohy. Nemělo cenu dělat cokoli jiného, alespoň dokud nevěděl, s kým přesně má tu čest.

***

Než přišla Jane, uběhlo mnohem více času, než Loki předpokládal. Snad mu chtěli ukázat, že na něj nemají čas. Jakmile však zaslechl kroky, dal si záležet, aby vypadal dostatečně zuboženě a vyčerpaně. Nebylo to těžké; měl za sebou pěknou řádku stresujících let, neprospané noci a frustrující vyjednávání s dřívějšími nepřáteli, kteří mu teď byli platní jako brzda u ledničky. Ah, konečně měl důvod tu Midgardskou frázi použít.

Jane se na něj usmála a zavřela za sebou dveře.

„Určitě máš nějaké otázky,“ opřela se o stěnu a založila si ruce. Loki se na moment zamyslel, ukazováčkem si přejel po dolním rtu.

„Ne,“ řekl. Jane pokrčila rameny a pomalým pohybem si z kapsy vytáhla drobný nástroj. Zmáčkla ho a chodbou se hned vzápětí rozlehl srdceryvný nářek. Loki nechtěl, ale trhl sebou.

Jednu nevyřčenou otázku mu tím zodpověděla. Thor byl stále naživu.

-----

předchozí - pokračování 

Share: