pátek 17. února 2017

Velvyslanec, 9. kapitola

Abych citovala babičku: "Néni toho času, néni!"

Sice jsem vás nechala viset v klišé bílé chodbě, tak devátá kapitola na onu klišé bílou chodbu nenavazuje. Protože už se vám určitě zastesklo (mně teda jo, proto jsem to tam dala) po Asgardu, je tady část, která se soustředí na to, jak na tom všichni jsou, když se královská rodina rozprchla... to asi není ten pravý obrat, který by se na ně dal použít, když jeden zmizel nedobrovolně, další zemřel a ten třetí upadl do hlubokého spánku.

Fuj, to bylo necitlivé. 
Jinak vám děkuju za komentáře, popřípadě i hlasování (krom těch dvou kopnutí), a tak. Děláte mi radost. A víte, že vás miluju. (A kdo že mi to vyhrožoval, že i může klidně přestat?? Cooo?)

A do klišé bílé chodby se vrátíme v příští kapitole, slibuju. 
Trpělivost přináší růže, též posrané gatě může. ❤

-----

„Ljósálfheim.“

„A král si byl tak jistý, že se o nic nepokusí,“ povzdychl si dvorní mág zničeně, jako by to snad byl on, kdo se bude muset vydat do boje a nasadit vlastní život. V paláci bylo rušno. Strážní se přesouvali ze svých obvyklých pozic do těch obranných. Bylo to poprvé od Malekithova útoku, co na ně někdo zaútočil, tak byli zezačátku trošku neorganizováni, když jim došlo, že není třeba se stavět ke komnatám princů ani královny, natož krále.

Nikdo z nich už tam nebyl.

Sif také nemálo zaskočilo, když se všichni vojáci, kteří měli chránit členy královské rodiny, nahrnuli k ní. Samozřejmě se do deseti minut od prvního alarmu připojili i tři válečníci, připraveni se bít.

„Paní,“ oslovil ji Hogun s kamennou tváří a ona se držela, aby ho nenakopla. Byl to sice Volstagg a Fandral, kdo si z jejího dočasného titulu utahovali, ale Hogun bral jejich novou situaci s vážností sobě vlastní a ona se kvůli tomu cítila mizerně. Měla pak pocit, jako by něčeho potřebovala dosáhnout, jako by králi musela něco dokazovat, svou loajalitu nebo schopnost. „Rozkazy?“ uslyšela. Vrátila se zpátky do současnosti a potřásla hlavou.

Potřebovala je dostat do předních linií. Bez Thora v předních řadách byli o tolik slabší. A nerada to říkala, ale s Lokim za zády by se jejich obraně taky hodně ulevilo. Vždycky tam byl, když bylo nejhůř, a přestože se vztekala, když je při přesile najednou zahalila mlha a oni mohli utéct, kdesi v koutku duše přece jen věděla, že nebýt toho úskočného čaroděje, nejspíš by na bojišti vypustila duši už hodně dávno.

Mohla’s mu to říct tehdy, když se zničehonic pomátl a pak skočil z Bifrostu, připomněla si trpce. Nechovala k němu žádné vřelé city, ale vyrůstala s ním a to už nějaké pouto je, i kdyby snad ne přátelské. A co víc, hryzlo si její svědomí, byl to princ, kterého přísahala chránit.

Zradil je. Několikrát. Lhal. Chtěl zabít Thora. Chtěl pro sebe trůn, aby si vynutil poslušnost lidu. A pak zemřel a svému bratrovi tak znovu zlomil srdce. Viděla Thora v den, kdy odcházel na Zemi, viděla, že ho nevede jenom láska k té slabé smrtelnici, byla v něm jakási únava a nechuť pokaždé, když se kolem sebe rozhlédl. Neviděl kolem sebe království, kterému chtěl vždycky vládnout, viděl místo, kde ztratil matku a bratra, a přestože s ním Sif soucítila, nemohla se necítit ublíženě, když viděla, že ona pro něj neznamená dost na to, aby aspoň zaváhal, aby zůstal ještě o něco déle. Odešel a na přátele se ani neotočil.

Tiskla Gungnir a na rukách jí nabíhaly žíly. Měla tady sedět coby zástupce moudrého panovníka a rozčilovala se tady nad rozhodnutím muže, na kterého dělala už odmala zamilované oči.

Byla tak ráda, že je to všechno jenom dočasné.

Boje se blížily. Zvedla se a půlka oddílu stráží sebou trhla. Jeden z rádců, ten s jizvami - Ulfrik, pokud se dobře pamatovala, se k ní přiřítil. „Má paní,“ vydechl. „Doufám, že neplánujete opustit trůnní sál.“

Zamračila se. Co tady vůbec znamenal titul panovníka? Měla v rukou osud všech, a přesto byla nejvíce omezená ve svých vlastních rozhodnutích. Už několik dní si připadala, že má mnohem víc než jen svůj vlastní stín, za což se jí dvorní zvědmistr omluvil, že jeho špehové zaučují mladé.

Prý že kdyby měl více profesionálů, tak by si nějakého stínu navíc ani nevšimla.

Myslela tehdy, že bude řvát. A ubližovat. Měla takové momentky, při kterých si libovala v představách, kde figurovaly hlavy na kopích. Vždycky je v duchu postavila hezky před brány do města, aby bylo jasné, že je tam nenapíchla z rozmaru, ale pro výstrahu.

Potřásla hlavou a povzdychla si.

Věděla, že venku teď zuří válka, a ona tady neslyšela vůbec nic. Měla být tam, mezi bojovníky, měla odrážet útoky a zabíjet nepřátele, měla chránit Asgard a ne tady stát obklopená strážemi a čekat, kdo vyhraje. Takhle to přece nejde.

***

Heimdall, navzdory bojům ve městě, se zdánlivě znuděně opíral o svůj meč. Vzdychl a obrátil oči v sloup. Doufal, že k tomu nedojde, ale zdálo se, že neměl na výběr. Stále měl v živé paměti, jak Lokiho varoval, že jestli bude potřebovat pomoct, tak on, přestože byl oficiálně jeho oddaným služebníkem, mu nepomůže. A on se teď má dovolávat Lokiho pomoci?

Jenže elfové zuřili, Asgarďané neměli dost vojáků, jejich obrana stále nebyla úplně v pořádku, zkrátka měli i s nebojovným národem velké problémy, a Odin se stále neprobouzel. Nepříliš učebnicová situace, a navíc úplně zbytečná. Bylo nad slunce jasné, že tenhle útok nebyl nic než akt naprostého zoufalství.

Stejně neměl na výběr, potřeboval Lokiho dostat zpátky. Nebyl to král, na kterého Heimdall čekal, ale byl to v rámci možností dobrý král, a bojovník k tomu. Sif se divže nevrhla z balkonu do nepřátel a lidé panikařili. Trošku se to všechno vymykalo z kontroly, jinými slovy.

Ale kdo mu zaručí, že se Loki vzdal té pomstychtivé nátury a opravdu se ukáže?

Zavřel oči a hledal. Rozhlížel se po celém Midgardu. Nic. Soustředil se víc. Nic.

Schoval se před jeho zrakem? Zradil je snad ještě dřív, než vůbec našel právoplatného dědice trůnu?

Neviděl ho, ale nebyl úplně pryč. Cítil jeho přítomnost, ale mohl se dívat, jak chtěl, všude byla tma. Stejná tma, která teprve nedávno obklopila i Thora.

Otevřel oči, zhluboka vydechl. Odin se musel probudit. Hned. Bude jenom doufat, že pokud se mu to podaří, neponese si král ošklivé následky. Byly zaznamenány případy, kdy se povedlo krále z jejich odpočinkového komatu probudit předčasně, a dotyčný král si mnohdy nevzpomněl na vlastní jméno. Už nikdy.

A aby byl zcela upřímný, tak se mu do toho nechtělo ani pod tlakem nových okolností. Musel by to být on, kdo králi vysvětlí, co se za dobu jeho nepřítomnosti dělo. Odin měl mít v záloze plán v případě, kdyby se něco takového stalo, ale kdepak. Nepočkal ani, až se vrátí Thor, aby mu mohl vládu hodit do náruče a pak zkolabovat, nepočkal vůbec na nikoho a v celém království nebylo živáčka, kterému by trůn skutečně beze strachu svěřil. Důvěru v tak delikátní situaci choval jen k jedinému člověku, jediné ženě, a ta už tady pro něj nebyla. Jeden syn vládnout nechtěl, ten druhý chtěl zase až moc, Heimdall už svou práci měl a rádci byli vesměs na nic.

Všichni z nich totiž reprezentovali jenom svůj styl, a to extrémně; zvědmistr Isran se obklopoval špehy a trvalo dlouho, než udělal nějaký riskantní krok. Velitel Ulfrik by zase naopak Asgardský národ uvrhl do války, a to nejspíš jen do pár hodin od svého zvolení. Ubohý ambasador Vidar byl zase natolik posedlý vztahy s ostatními světy, že by se nedokázal věnovat čemukoli jinému. A toho koktajícího čaroděje Heimdall vůbec nebral v úvahu, a to ani z legrace.

Král musel být schopen mezi těmito směry kličkovat, musel umět poznat, kdy je nejlepší zaútočit, kdy udělat krok zpátky a nechat diplomaty, ať žehlí všechna nedorozumění, kdy je lépe vypustit zahalené špiony a získávat informace potajmu. To ani jeden z nich nedovedl; neviděli chyby toho, čemu zasvětili celý život. Brali to jako útok na svou vlastní osobu, na svou specializovanost, na svou čest, na cokoli, co je zrovna napadlo.

Heimdall chápal, proč Loki za svého zástupce vybral právě Sif. Dovedl si představit, jak nad tím Loki ve spěchu přemýšlí. Hogun posedlý pravidly, Volstagg zase příliš nespoutaný, Fandral se nechal snadno rozptýlit. A Sif… mohla mít sice ženské rozmary, mohla občas podlehnout dětinské pomstychtivosti, ale její smysl pro spravedlnost byl silný a dalo se na ni spolehnout, že v krajním případě potlačí veškeré emoce. Byla si s Lokim v mnoha směrech podobná, a o to bylo ironičtější, že si spolu už od útlého věku nerozuměli. Výběr to byl tedy dobrý, ale zdaleka ne hodný delšího trvání. Sif byla válečnice a on kdykoli na ni zaměřil svůj zrak, viděl, že podvědomě hmatá po zbrani, že jí na rukách nabíhají žíly – a obzvlášť teď, když na ně útočili.

Budiž elfům k dobru přičteno, že se ani pořádně nevybavili a že nešli po civilistech. Byl to útlocitný národ a král Aeris by nejspíš pořádně neublížil ani vrahovi své vlastní matky. O to zbytečnější tahle menší krize byla.

Odin stále v komatu, Thor nezvěstný a Loki už nejspíš taky, Sif nervózní a vojáci až směšně zmatení, všechno bylo vzhůru nohama a on si připadal jako jediný příčetný člověk v celém Asgardu. Jednou se tomu zasměje, slíbil si pochmurně, pak schoval meč a opustil Bifrost.

-----

8 komentářů:

  1. Zaučující se špehové... :-D
    A Heimdal, hluboce znechucený tím, jak nikdo kolem nemá rozum. :-D :-D Asi by to chtělo zaměstnat pár kvalifikovaných personalistek a vyhlásit výběrové řízení. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kolikrát si říkám, že by se mi takový osobní Heimdall (popřípadě Bifrost) hodili, ale když na ně člověk hodí problémy pozemského života, zjistí, že jsou vlastně úplně nepoužitelní. :D

      Vymazat
  2. Nechat stát Lokiho na té chodbě do další kapitoly?! Tak to je podraz :D Snad než se k němu vrátíš, tak tam chudák nevystojí důlek (nebo nepřijde o hlavu) :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pff, nemusí být pořád středem pozornosti. :D I když by nejspíš rád. Na hlavu mu dám zatím pozor, ale jak se o něm bude zase psát, tak za něj neručím. :D

      Vymazat
  3. Možná přestane, možná ne, ještě se nerozhodl... Každopádně jedno vím jistě, ani za nic bych neměnila s Heimdallem :D Ne že by jeho problémy byly závažnější, já přece zachraňuju planetu každý ráno, když si konečně (díky bohu) vyberu, co na sebe :D Sif se drží, ale na jak dlouho? Loki v prd*li, Thor v prd*li, Odin spinušká a chudák Heimdall aby nad vším držel ochrannou ruku. Připomíná mi to hlídání dětí. Přesně ten moment, když se do sebe pustí a není tam nikdo s dost velkou autoritou (protože já ji samozřejmě nemám), aby je od sebe odtrhl. Už se těším, až se Loki potká s Thorem :'D Ten už to nepřežije...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je radost postavy dostávat do stupidních situací, bohužel to vždycky udělám a teprve až potom mi dojde, že je z toho taky musím vysekat. :D Doufejme, že má Heimdall rozum a dostane se z toho sám. :D

      Vymazat
  4. Už to tak bude: Loki na chvíli opustí Asgard a už jde všechno do kopru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A přitom kdysi to bylo naopak. :D Jsem si jistá, že by se do těch dob, kdy tam bez něj byl klid, velmi rád vrátil. :D

      Vymazat