Velvyslanec, 3. kapitola

Pokud jste četli mou první větší povídku, Side by Side, asi tušíte, že mám tendenci Lokimu dávat alespoň jednoho kamaráda, aby nebyl tak sám, a většinou po nějakém bádání zjistím, že se mi z válečníků a Sif nehodí nikdo jiný než Fandral. 

Pravda, nevíme o těch vztazích nic, ale jelikož vždycky projevoval o něco méně nevraživosti, kdykoli na Lokiho přišla řeč, rozhodla jsem se roli toho "skoro přítele" dát jemu, opět. Ne, že by to bylo kdovíjak důležité.

Ve třetí kapitole zjistíme, kdo se stane Lokiho nástupcem. Heimdall si nad tím vším myje ruce. A my se podíváme, jak to vypadá na naší staré dobré Zemi. Plus představíme další malé OC. 

Všímáte si, že nám pisálkovská garda umírá? Lidí píše méně a méně, nebo jsem si snad nových nevšimla. Nenechte ten fandom chcípnout, už jich pošlo opravdu hodně. Ještě že se Sherlock zase chytá. ;) (I kdyby s nádechem fanatismu.)

-----

Někdy mu přišlo, že se mu osud vysmíval. Vlastně mu to tak přišlo drtivou většinu jeho života. Zrovna šel okolo místnosti, ve které se Thor tak rád zdržoval se svými přáteli, když uslyšel hlasitý výbuch smíchu a on se otřásl při vzpomínce na to, kolikrát tenhle smích způsobil on, a rozhodně ne svým vtipem a bystrým duchem, jako spíš nehodou či selháním.

Zastavil se dřív, než si to stačil uvědomit. Volstagg. Ten nebyl nikde bez Fandrala. Hoguna. A Sif.

Zbláznil se?

To už vlastně dávno.

„Králi,“ uklonili se mu válečníci uctivě, když vstoupil do místnosti. U nich se obzvlášť snažil vyhýbat se svým způsobům, Hogun s Fandralem byli pozornější, než dávali najevo. O chvilku déle se zastavil pohledem u Sif, vzpomínaje na to, jak špatně snášela smrt jeho matky. Věděl, že ji bezmezně obdivuje, ale i tak zuřil, že ona se s královnou mohla rozloučit, být u její cesty do Valhally, zatímco on hnil ve vězení a bezvýsledně se vztekal. Pamatoval si pak, jak k němu po válce všichni čtyři přišli, uklonili se, vyjádřili lítost nad smrtí jeho drahého, i když krapet nezdárného syna. Tehdy mu to ještě přišlo vtipné, fakt, že byl najednou Odinem, že on, pravý on, byl mrtvý. Nevěděl, proč Fandral nemluví a vyhýbá se očnímu kontaktu.

Na cestách spolu mluvili, dlouho, někdy celý den. Fandral měl v srdci přirozený respekt k magii, jeho matka byla léčitelka a k magii měla velmi blízko, což bylo něco, co se jí do výchovy syna válečníka jako zázrakem podařilo přenést.

Taky byl shodou okolností jediný, kdo mu při útoku Malekitha nevyhrožoval smrtí. Malé bezvýznamné plus, pomyslel si a znovu pohlédl na Sif.

„Lady,“ řekl a ona sebou polekaně škubla, v jejích očích respekt a obdiv, něco, co Loki svýma vlastníma očima nikdy nespatřil. Nemohl říct, že by za ta léta, co měl veškerou moc Asgardu k dispozici, nepomyslel na menší pomstu, ale jeho dospělé (otravné, nechtěné a nudné) já jej donutilo chovat se rozumně. A on se velmi nerad choval rozumně. „Omlouvám se, že je to tak náhlé a nedal jsem ti vědět dříve,“ začal opatrně a sledoval reakce. Sif z něj nespouštěla oči, válečníci se k ní přiblížili, jako kdyby se obávali, že nastal čas potrestání, o kterém od útoku Malekitha nepadlo ani slovo.

„Nastala situace, která vyžaduje mou plnou pozornost, tudíž i mou nepřítomnost. Vím, že je to neobvyklé, ale protože se má královna vždy skvěle vyznamenala, ne-li dokonce lépe než já, kdykoli jí do rukou připadla moc nad Asgardem, rozhodl jsem se o dočasný zástup požádat právě tebe. Byly jste si blízké a jsem si jistý, že by královna souhlasila,“ zadrhl se mu hlas, a byl by se za to proklel, kdyby to na Sif nezapůsobilo tak, jak mělo.

Sif rychle dýchala, její oči se leskly slzami, jestli slzami šoku a překvapení nebo slzami hrdosti, to Loki nevěděl, a rozhodně neměl v plánu to zjišťovat, protože slzy Sif, té Sif, by mohly být něco, co by už nemusel pro dnešek ustát. Čekal. Válečnice několikrát rychle polkla, jako by si nebyla jistá, jak funguje hlas, a jestli vůbec, a pak, když se vzpamatovala z prvotního šoku, uklonila se znovu, pravačku přitisknutou k hrudi, a přiškrceně slíbila, že udělá vše, co bude v jejích silách a že dřív zemře, než aby zklamala královu důvěru.

Loki v tom viděl jednu výhodu: Sif totiž byla opravdu jediná, komu mohl věřit tu šílenou posedlost loajalitou a oddaností, mohl si být jistý, že své moci nezneužije. Jednak to neměla v povaze, jednak nebyla snadno ovlivnitelná, což bylo slabostí Fandrala i Volstagga. Oba dva přemýšleli příliš nekomplikovaně, zatímco Hogun měl sklony k paranoie. Sif byla dokonalým řešením, a ano, příšerně ho to rozčilovalo, ale na dětinské pomsty nemá čas a už na ně pravděpodobně mít čas nikdy nebude.

Heimdall ho poprvé za spoustu let pozdravil s něčím, co vzdáleně připomínalo úsměv.

„Jsem rád, že ses zbavil své potupné nenávisti. Je zakořeněná hluboko, ale pod tlakem okolností ses zachoval správně,“ pochválil ho jako malého kluka. Loki nad tím nevěřícně potřásl hlavou.

„K věci,“ zabručel, vzteklý na to, jak ho potěšilo, když někdo opravdu souhlasil s jeho vlastním rozhodnutím. Docela fajn změna, musel uznat. „Jdu na Midgard, ty dávej pozor na Sif.“

Nechal opadnout podobu svého adoptivního otce a snad jen z dobrého pocitu se vydatně protáhl. Vypadalo nepatřičně, když něco takového udělal starý král, proto se tomu vyhýbal. Každopádně teď vypadal jako Loki, a byl zase neodolatelný. Ušklíbl se a pohlédl na Heimdalla, který viditelně váhal.

„Víš, že ti nebudu moct přijít na pomoc,“ začal pomalu. „Když zavoláš, neodpovím ti. Jdeš na vlastní pěst.“

Musel by přiznat, že o Lokiho menší zradě celá léta věděl. A Loki by byl pravděpodobně vystaven lynčování, ne-li něčemu horšímu. Radši se nechá zabít hromadou rozzuřených pozemšťanů než primitivně krvežíznivými (a všeobecně děsivějšími) Asgarďany.

„Pokud-až najdeš Thora, otevřu Bifrost, aby se mohl bezpečně navrátit. Jestliže se ti nějakým zázrakem podaří se před ním neodhalit-…“ Lokiho pohled jej umlčel. „O krále se postarám,“ dodal ještě. „Přeji hodně štěstí, Loki.“

Pak Lokiho pohltilo oslnivé světlo.

***

Nebylo pro něj překvapením, když se objevil v Novém Mexiku. Tohle bylo místo, kde Heimdall korunního prince viděl naposledy. Město se příliš nezměnilo, byla neděle ráno a všichni pravděpodobně ještě spali. Suverénně došel k domu, ve kterém žila ta vědkyně i s lehce postiženými přáteli. Zevnitř se neozývaly ani hlasy, ani cokoli jiného. Zamračil se a jen prsty lehce ťuknul do zámku. Dveře se bezhlučně otevřely a on mohl vstoupit.

Zamračil se na plachtu, která mu zakrývala výhled do bytu. Dotkl se jí, a téměř až štítivě ji prsty lehce odsunul na stranu. Byt byl prázdný, až na pár nezajímavých kusů nábytku pod identickou čistě bílou látkou. Vzduch byl ale překvapivě čistý, nemohlo to tady být opuštěné dlouho.

Očima zběžně přejel celý byt, zastavil se až u kamery v rohu, která na něj bez pohnutí zírala už od jeho příchodu. Naklonil hlavu na stranu; zničit? Nestihl se ani pořádně rozhodnout, když se malá kamerka rozhodla toto dilema vyřešit za něj. V příští vteřině explodovala a Loki, ačkoli by to nepřiznal ani na mučidlech, panicky sáhl po obranném štítu. Když se ujistil, že mu nehrozí nic víc než neškodné jiskřičky a spálené kabely, nechal obranu padnout a promnul si krk.

Kde jen začít.

Zhluboka se nadechl. Blesky, vůně deště, napětí, dusné ticho před bouří. Všechno to tady kdysi bylo, stejně jako Thor. Ale sláblo to, velmi rychle to sláblo a Loki nechápal. Dlaní přejel přes další odhalený nábytek, plachty nepříliš způsobně strhl na zem a nevěnoval jim další pozornost. Prach nikde. Okna čistá, celé to bylo až podezřele neposkvrněné. Vstoupil do kuchyně. Dezinfekce.

Ložnice. Zatuchlý vzduch, o něco větší tma a zima než ve zbylých místnostech. Skříně prázdné, žádný kus hadru nebo smítko prachu. Zdi byly čerstvě natřené, sundané obrazy opřené o nohu postele. Kolik času tady uběhlo od chvíle, co se od Heimdalla dozvěděl zprávu o bratrově zmizení, od chvíle, co se zúčastnil poslední porady a zvolil svého zástupce? Na Asgardu neuběhl jediný den, ale tady jakoby nikdo nebydlel minimálně měsíc.

Znovu se mu vybavil pohled na Jane, její velké hnědé oči, hravý úsměv, její roztržitost a nepořádnost. Tohle nebyla její práce. Selvig, který přednášel v psychiatrické léčebně a běhal nahý na veřejnosti? 

Těžko.

SHIELD?

Nebylo tady vůbec nic. Ani pro jeho smysly ne. Frustrovaně si prohrábl vlasy a doufal, že se moc nerozcuchal. Opatrně našlapoval po parketách, nablýskaných a bez jediné skvrnky, kráčel pomalu a obezřetně jako číhající kočka. Nerozuměl, a jeho hněv rostl.

Podezřívavě přimhouřil oči na vybuchlou kameru. Stěží náhodná exploze. Měl by zmizet.

***

Dorian vztekle vyprskl vodu a plácl dlaní do kohoutku s horkou vodou. Samozřejmě. Samozřejmě že teď. Prudce zatáhl za ručník, divže neurval držadlo, a obalil si ho kolem pasu. Praštil se bokem do umyvadla a proklel všechny své známé i neznámé. Uklouzl, chytl se zárubní, znovu se ujistil, že ručník drží, a bosky se vydal na nebezpečnou cestu ke dveřím. Rozrazil je dokořán.

„Hm,“ houkl na cizince nevrle a druhou rukou si prohrábl úplně mokré vlasy. Naprosto nevzrušeně zaznamenal, že si jej právě uznale prohlíží nádherná tmavovlasá žena; úzký pas, velmi štědře obdarovaný hrudník, dlouhé nohy. Jen mlaskl a potřásl hlavou.

Loki, který dobře věděl, co na všechny muže, ať už pozemské nebo jakékoli jiné, spolehlivě funguje, se jako na povel začervenal a oči sklopil k zemi. Dorian ani nemrkl.

„Hm?“ zopakoval naléhavěji. V uších měl vodu, a kapky, které mu z vlasů až mučivě pomalu stékaly po krku dolů, ho příšerně lechtaly.

„Promiňte,“ zamrkala na něj nádherná cizinka nevinně. „Nechtěla jsem vás vyrušit.“

„Kdybyste chtěla, musela byste vědět, že jsem ve sprše, slečno,“ odvětil otráveně. „To by byl problém. Přejete si?“

„Přijela jsem navštívit svou kamarádku,“ chytla se za hruď a bezbranně se rozhlédla.

„Vypadám jako ona?“ odvětil Dorian ještě otráveněji. Loki odolal nutkání toho chlapa proklít. Měl by děkovat nebesům, že může on, takové ubohé pozemské smrtelné stvoření, byť jen hovořit s jeho ženskou podobou. Pohodil vlasy.

„Ale vůbec ne,“ zazubil se na polonahého muže. Musel vypadat jako hladová šelma, a onen smrtelník se, byť jen velmi lehce a nenápadně, posunul více za dveře. „Jen ji nemůžu najít. Jmenuje se Jane Foster, a žije tady už dlouho, proto mě tak překvapilo, když jsem ji tady nenašla. Astrofyzička. Velmi chytrá a vzdělaná,“ rozzářila se cizinka a Lokiho mužské já si znechuceně povzdychlo. Proč tady ze sebe dělal vola?

Dorian se zamračil. To jméno znal, tu ženu taky. Ta její potrhlá kamarádka na něj taky pořád zvonila. Deryl to byla? Neměl tušení. Vyhýbal se jí jako čert kříži.

„Myslíte tu slečnu, ke které v jednom kuse jezdí hromada černých dodávek a dělá tady scény? Je to jak ve špatným filmu. Vždycky jsou ti lidi jak přes kopírák. Důležitý ksicht a černý brýle, ať už je ráno nebo půlnoc. Asi před měsícem… a půl… odjela. Asi.“

Pravdou bylo, že si tu noc pamatoval jako by se stala včera. Vzbudil se o půl třetí, z nějakého důvodu mu divoce tlouklo srdce, a on vztekle odhodil deku a omluvil se panikařícímu Sergovi (to byl jeho kocour) za náhlé zhoupnutí postele. Pak asi tři minuty pochodoval po domě, až se nakonec zastavil u okna v obýváku a podíval se do ztemnělé ulice. Pohled na spoustu velkých černých dodávek by ho neměl tolik překvapovat, tohle bylo Nové Mexiko, sakra, ale přesto…

Sledoval, jak dovnitř a ven z domu té vědkyně proudily řady lidí v černém; nikde se nezastavovali, byli pilní jako mravenci a pracovali bez přestávky až do svítání. Těsně před východem slunce se všechny dodávky rozjely pryč z města a od té noci už jen v hospodě nebo trafice zaslechl občasnou pověst: pracuje pro FBI, odcestovala na tu jinou planetu s tím bohem, unesli ji, je mrtvá, a tak podobně. Dorian netušil, a asi ani tušit nechtěl, jelikož sebenudnější jeho život byl, on to měnit nehodlal.

Zmateně zamrkal, když mu čísi elegantní dlouhé prsty zaluskaly přímo před očima.

„Hm?“ vrátil se zpátky ke své výřečnosti. Než se stihl vzpamatovat, protáhla se ta žena kolem něj do bytu a on se automaticky pustil dveří, aby se znovu ujistil, že mu ručník drží, kde má.

„Ptala jsem se, jestli bych se mohla chvilku zdržet, vůbec to tady neznám a bojím se, že se mé kamarádce něco stalo,“ fňukl Loki dodatečně, zatímco už dávno zabočoval za roh směrem do kuchyně.

„Ale já jsem nahej,“ křikl za ní Dorian.

„To mi vůbec nevadí!“ odvětila ta drzá ženská.

„Mně jo,“ práskl Dorian dveřmi a šel si hrát na zachránce nevinných dívek. Právě se vrátil z příšerné směny v baru, měl v plánu se osprchovat (to se mu málem povedlo!) a pak si dát vychlazenou colu a zahrabat se do svého herního koutku a zapařit si GTA pětku.

V kuchyni zjistil, že se mu ta ženská vloupala do ledničky a vzala si pomerančový džus. Nadzvedl obočí.

„Měla jsem takovou žízeň,“ zamrkal na něj ten satanův výplod. Měla štěstí, že mu nečmajzla tu colu, to by s ní asi prorazil dveře. „Takže,“ sklouzla ta cizinka zpátky k byznys hlasu, „říkal jste měsíc a půl?“ připlížila se k němu bezhlučně a měkce jako šelma, a on si uvědomil, proč ho tak tlačí záda. Opíral se o linku a každým dalším centimetrem, který se mezi nimi krátil, se na kuchyňský ostrůvek tiskl víc a víc. Přimhouřila oči, snad podezřívavě?

„Mhm,“ zabručel a pokýval hlavou. Znovu si zkontroloval ručník, což udělala i ta žena. Odkašlal si. „Jo, no. Asi.“

Loki si na jednu stranu užíval trápení toho ubohého človíčka, na druhou stranu si byl dobře vědom, že ho tlačí čas a on se pořád nikam nedostal.

„Proč mám pocit, že jste si mnohem jistější, než kolik dáváte najevo?“ udeřil náhle. Dovedl přinutit mluvit, ať už měl využít nevinných slůvek či těch nejšpinavějších praktik. Nikdo se to nedozví. Dlouhými prsty přejel přes okraj bílého ručníku okolo pasu své oběti. Dorian spolkl nemužné zajíknutí.

K tomuhle se snižuje král Asgardu.

Lze klesnout ještě níž?

***

Proč mu přišlo, že to ten muž vyklopil tak rychle jenom proto, aby se ubránil před nádhernou ženou? Loki očekával, že se to všechno dozví až pak, ale tohle… ho poněkud překvapilo. Nebylo to tak, že by byl tak zoufalý z nedostatku milostných chvilek (kterých rapidně ubylo), ale lhal by, kdyby tvrdil, že se to jeho pýchy ani trochu nedotklo. Vyděsil pozemského muže vidinou sexu s atraktivní ženou. Něco takového se mu ještě nestalo.

Našpulil rty a znovu se přeměnil ve své mužské já. Jeho nový kontakt se svých informací vzdal až podezřele snadno, ale zjevně si byl vědom jejich ceny, jinak by tolik nemlžil. Takže jedno tady bylo jisté; SHIELD v tom nebyl nevinně. Což nebyla žádná novinka. Příští zastávka – staří přátelé. 

-----

předchozí - pokračování

Share: