Mateřská (9.) Dovolená 2/2

Aha, aha, druhá část Dovolené. Co že to je? Ano, téměř zapomenutá, sprostě opomíjená sbírka jménem Mateřská! Asi bych vám doporučila si znovu prolétnout předchozí kapitolu, jelikož ta vyšla jaksi... eh... před rokem. 

No... dobře, ale úplně nezahálím, vidíte ten překlad, vidíte? Ne? Podívejte se znova! Na ten jsem vážně pyšná, jelikož ho neflákám tolik jako minulých Nine lives. Tak. A to je asi tak všechno. Ale stačí.

Zpátky k věci. Tony vzal svou ani-neví-jak získanou rodinu na dovolenou, která se ukázala býti dovolenou na prvních čtyřiadvacet hodin. Loki šel do vesničky a Tony do kuchyně, jeden z nich bojoval s motýlem a toho druhého někdo uspal. V pokračování se logicky dozvíme, kdo ho uspal, proč, a co potom.

Víte, že vás miluju, i když na mě kašlete, lemry líné.

P.S.: Co se pokračování týče, maličký nápad by byl, ale nebudu zbytečně dělat vlny, když mi tohleto trvalo rok. Ano, jestli je tady někdo líná lemra... tichučko. Hezké čtení přeji. 

-----

První věc, které si byl vědom, byl jeho vypláznutý jazyk.

„Bla,“ odplivl si. To, že měl svázané ruce, už nepovažoval za takové překvapení. Ovšem fakt, že byl sám, ho zalarmoval o něco víc, než by čekal. Polilo jej horko. V ústech měl sucho, oči ho štípaly, vnitřnosti jakoby se mu stahovaly do malého vystresovaného uzlíčku.

„Co s nima?“ syknul kdosi. Bylo to tlumené a Tony musel na okamžik zadržet dech, aby se ujistil, že se mu to jenom nezdálo. Opřel si hlavu o stěnu a přál si, aby byla o něco studenější. „Nebudu zabíjet malý děcka, o tom se nikdo nezmiňoval, a i kdyby-…“

Vystřelil do sedu a zavrčel jako divoké zvíře dřív, než mu došlo, že není moudré ukazovat, že je vzhůru. Pohled, který se mu hned vzápětí naskytl, mu to potvrdil.

„Tak už jsme vzhůru?“ zeptal se jeden z útočníků, podle masky těžko říct, jak vypadal, nicméně znalecký pohled od hlavy až k patám jasně udal, že se jedná o ženu. Velmi povedenou.

„I kdybych si nebyla jistá, že jsi to ty, už podle tohohle je jasný, že jsi Stark,“ uchechtla se žena nevesele. Byla v černé kombinéze, která jí lichotila stejně jako Nataši, ale byla o něco větší a její vlasy byly krátké a blonďaté. Pohlédl jí do tmavých očí, jediné části tváře, která nebyla skrytá za umělou deskou. Musel vypadat skutečně bídně. A navíc pořád neměl tušení, kde byl. Vzdáleně si uvědomoval, že byl pravděpodobně stále ve svém srubu, ale o téhle… místnosti neměl zdání. Byl tady jakýsi kýbl a koště… to leccos vysvětlilo.

Opravdu doufal, že si pro něj přišli jen kvůli jeho nápadům či vynálezům či vědomostem, zkrátka kvůli něčemu, co jim mohl poskytnout jedině živý, protože jestli to byli prachsprostí zabijáci, neměl šanci. Mozek mu přeskakoval z jednoho plánu na druhý, a jeden za druhým padal na jednom jediném faktoru.

Kde jsou sakra ostatní?

Proč by se zabijáci maskovali? Ne totiž, že by snad potom mohl svědčit...

„V databázi nejsou. Pod jeho jménem určitě ne.“

„Tak je nehledej pod jeho jménem, ty tupče,“ křikla žena zpátky do chodby. „Kdyby měl slavný Tony Stark děcka, tak se o tom ví, nemyslíš?“

„No a pod jakým jménem je mám hledat?“ ozval se znovu ten první hlas, zoufalý, mužský, mladý. 

Tony se tak zaposlouchal do rozhovoru, že ho následný kopanec do žaludku zabolel víc, než by čekal. Vyhekl a znovu si odplivl. Na chuť trichlormethanu si těžko zvykat.

„Co jsou zač ty děcka? Dal ses na charitu nebo na prodej bílýho masa?“ ani na ni nemusel vidět, ten úšklebek slyšel velmi zřetelně.

„Ohh,“ zasténal. „To jste si sem přišli rýpnout? To jste mohli napsat meil-“ umlčela ho další rána. „Ale pravda, meil nemá výhodu bezprostředního kontaktu.“

„Zavři hubu a šetři dech, za chvilku dostaneš příležitost mluvit, co hrdlo ráčí,“ zasyčela na něj. Byl by si pomyslel, že se mu ta žena mstí, když si všiml, že tahle míra nenávisti u pouhého žoldáka nemá žádnou logiku. Možná se s ní kdysi vyspal. Přece nebyla tak blbá, aby si myslela, že skutečně zavolá.

Ale na druhou stranu – za tyhle myšlenky a životní postoje si to všechno zasloužil. V domě bylo ticho. Očekával by rozzuřenou Hel, vyděšeného Valiho, zkrátka jakýkoli důkaz života, ale neslyšel nic než vlastní dech a vzdálené cvakání klávesnice.

„Nemůžu je najít ani pod žádným jiným jménem!“ zaskučel ten muž z chodby. Žena obrátila oči v sloup.

„Nepotřebujem děcka,“ zavrčela na něj. Pak naposledy střelila vražedným pohledem po svém zajatci, načež vyšla z místnosti a o něco tlumeněji dodala: „Sežeň Iana. Zkoušej to pořád dál, signál tady je.“

Ah, zazubil se Tony. Takže ho potřebovali živého, neměli žaludek na vraždu dětí a ještě se nemohli dovolat někomu, kdo měl být pravděpodobně jeho odvoz. Mohlo to být vůbec lepší?

Ale kde je Loki, proboha, kde je ten idiot, když ho člověk potřebuje.

Možná ho taky dostali. Co když ho dostali? Co když už ho dávno měli zpacifikovaného a na cestě do nějaké šílené laboratoře s ještě šílenějším vědátorem, který ho bude chtít vykuchat čistě pro akademické účely? Co když zjistí, že má Hel magii, vezmou ji taky, ublíží jí, zavraždí, a on tady sedí v kumbálu na košťata a nedokáže rozvázat primitivní uzel.

Srdce mu divoce tlouklo a on měl pocit, že brzy bude zvracet.

Jistá část mozku, jeho oblíbená, ta logická a racionální, mu namlouvala, že ti lidé – pokud je tak mohl nazvat – o přítomnosti dětí ve srubu neměli tušení, tudíž si pravděpodobně budou myslet, že se jakožto miliardář a ajťák k tomu postaral o to, aby nebyly v žádné databázi, která by se proti němu dala v budoucnu použít, ale i tak, těžko se schoulit do toho krásného racionálního koutku, když ty děti neviděl, netušil, jestli jsou v pořádku. A i kdyby snad Lokiho dostali, těžko by se nepochlubili, že?

***

Loki, který dosud ležel v trávě se zavřenýma očima, se čistě pro své dobro snažil o cosi jako meditaci. Příšerně se nudil a navzdory svému rannímu vyrabování ledničky se jeho žaludek rozhodl, že je čas na další svačinu. Kdyby neměl božský metabolismus, nejspíš už by se ani na nohy nezvedl. Dlaň si podvědomě přitiskl na břicho.

A hned nato zaječel.

Pravda, když se na to podíval zpětně, musel uznat, že na studený psí čumák by se dalo reagovat i o něco klidněji. Zvlášť když ten psí čumák byl miniaturní. A že to nebyl psí čumák jako spíš vlčí.

Štěně do něj strkalo drobnou hlavičkou a on nestačil žasnout. Napřed si na něj sedá motýl, potom se tu k němu bude tulit čokl, snad v sobě už neměl tu děsivou a padoušskou energii, kterou celá léta neúnavně pěstoval? Prsty zvíře odstrčil.

„A dost,“ pravil rozhodně a zvedl se. Špičkou nohy mládě posunul kus od sebe. Vlče se mu zakouslo do nohavice. Sklonil se, vzal jej za kůži na krku a zdvihl ho do vzduchu. „Ještě jednou a poletíš,“ zavrčel na něj a ukázal na potok. Vlče mu začalo ňuchat do rukávu. Bůh mu věnoval pohled, který na Asgardu děsil i divoké medvědy. Štěně ňuchalo dál.

Rozhodl se, uondán a naprosto otráven, že se vrátí zpátky a dá si druhou snídani. Tony stejně nevypadal, že by měl v plánu se v příštích dvou dnech probudit. Zarazil se. On neudělal snídani dětem. Kdo teda udělal snídani dětem? Povzdychl si, štěně odhodil do záhonku a vydal se domů. Hel se nesmí dostat k plotně, zásadně u ní dělala čest svému jménu.

Povzbuzen novým úkolem, který ještě k tomu zaváněl průšvihem, vydal se do srubu v o něco lepší náladě. Což trvalo krásné čtyři vteřiny, než se mu cosi zakouslo do boty. A to samé cosi s ním začalo cloumat, maličko a slabě, ale přesto. Až by si skoro pomyslel, že se mu to zvíře snaží něco říct.

Opět se sklonil a vzal tvorečka za krk. Zblízka se mu podíval do očí. Štěně zakňučelo a nešťastně sebou zmítalo. Pak Lokiho raflo do ruky. Loki s ním znovu hodil do vysoké trávy. Chtěl se po cestě v klidu projít, vydýchat nějak tu neklidnou krev, pokud se něco takového vůbec vydýchat dá, ale s tímhle monstrem za zády se mu to povede jen těžko.

Teleportoval se přímo do kuchyně.

V hrudi ho cosi štíplo, těsně pod žebry, a on snad jen z dramatu padl k zemi. Spíš otráven a znechucen než skutečně raněn, zvedl hlavu a zamžoural kolem sebe. Pak spatřil masku.

Hel, zamumlal jeho zmatený mozek, pořád nechápaje, proč je natažený na zemi, proč mu lehké štípnutí přivodilo tolik bolesti, tolik ohně. Měl by s ní na té magii zapracovat…

Tma.

***

„No ty vole. Ty vole, ty vole, ty vole, vole, ty vole.“ Panika. „Ježíšikristepanebože. Ty jo… huuu… no fuj.“ Oliver si zrovna protahoval krk, čekaje na nejmenší náznak signálu od Iana, když se mu jen kousek od něj vyloupla z ničeho vysoká postava. Ani si neuvědomil, že splnil úkol, nechápal, že to skutečně zvládl, protože se v to nikdy neodvážil ani doufat.

Vyvaleně zíral na maličkou, zdánlivě neškodnou pistolku, na letmý pohled jako každou jinou, ovšem s náboji, které by dokázaly sejmout i Hulka, kdyby na to došlo. Když mu tu zbraň přidělili, dělali okolo toho strašný humbuk, a on jen kýval hlavou a říkal, že jo, jasnačka, není přece žádný hňup.

Nečekal, že ho fakt uvidí.

Nečekal, že z toho fakt vystřelí.

Nečekal, že to bude fungovat, natož že se opravdu trefí.

Jenže postupně se mu smysly vracely, potom, co si do zhrouceného boha lehce kopnul, čistě pro jistotu. Na tváři mu rostl spokojený úšklebek.

Lea byla pořád v kumbálu se Starkem, a on tady během vteřiny sejme boha. Poťouchle se zahihňal. Bude vzteklá jako saň, na Lokiho měla spadeno už pár let, hned od toho okamžiku, co se objevil.

Neměl tušení, co má teď dělat. Měl by ho svázat? Těžko ho zastaví provaz, pouta, cokoli. Na jak dlouho měl být v limbu? Přísahal by, že mu to nadřízení říkali. Možná i několikrát. Znovu si do něj lehce kopl. Pak ho špičkou obrátil na záda, snad aby neležel tak nepohodlně, snad aby mu viděl do tváře. Zamžoural. Teď když se tak na něj díval… asi pochopil, proč ty děti nebyly v žádné databázi.

Mířili na Starka a případně Lokiho, ale že dostanou páku v podobě dětí, to se jim ani nesnilo. Proč jen jejich organizace nemohla fungovat zdravě, tak, jak by měly fungovat všechny? Tam když se někdo vytáhl, dostal dovolenou. U nich když někdo zabodoval, dostal ještě naloženo práce, protože se předpokládalo, že si povede skvěle. To není dobré pro pracovní morálku. Přísahal by, že se něco takového učil ve škole. Kongresová turistika, dobrá i pro vylepšení vztahů se zaměstnan-…

„No?“ vytrhl ho z úvah ženský hlas, netrpělivý a značně podrážděný. Taková minuta v kumbále se samotným Tonym Starkem dokáže jednoho spolehlivě vyčerpat. Ten chlap měl vyřídilku, za kterou by se mělo střílet.

„Co no?“ zmateně se otočil. Pak pohlédl na pistolku v ruce.

„Co tady s tím děláš?“ utrhla se na něj Lea. „Nemáš si tady hrát, máš hledat- do prdele!“

„No jo,“ usmál se Oliver, když si vzpomněl, na co onu pistolku potřeboval. „Sejmul jsem Lokiho.“

Bože, ale znělo to fakt dobře. Lea zírala na expadoucha na kuchyňské podlaze a tvářila se napůl znechuceně, napůl překvapeně. „Takže to nebyla jenom kachna,“ poznamenala po chvilce. „Fakt to spolu táhnou. Kriste.“

Oliver si konečně schoval zbraň a vrátil se zpátky k vysílačce a volání nezvěstného Iana. „Hmm?“ zahučel. „Táhnou? Kam?“

Oliver nebyl Američan. Jeho angličtina byla velmi prostá, tudíž se v idiomech orientoval jen velmi ztěžka. Buď to, anebo byl krapet pomalejší, kdybyste se zeptali jeho známých a příbuzných. Ovšem to, co mu trvalo v hlavě, doháněl svými reflexy. Dokázal neuvěřitelné kousky s letadly, auty i zbraněmi, ale že dva chlapi žijí spolu a ještě mají děti, to mu podezřelé nepřišlo.

Lea nad ním mávla rukou.

„Kam jsi zavřel děcka?“

„Nahoře, do jejich pokoje. Okno je zajištěné. Dveře taky. Svázaní jsou ti starší. To nejmenší je v postýlce, nemá šanci se z ní dostat,“ uchechtl se. „Brali to docela sportovně.“

„Jak dlouho takhle vydrží?“ kývla Lea k zhroucené postavě u kuchyňského ostrůvku. Oliver pokrčil rameny a čistě proto, že už netušil, co jiného dělat, s vysílačkou zatřásl.

„To je v prdeli,“ povzdychl si, když ani ta nejosvědčenější metoda ze všech neuspěla. „Když se mu neozveme do hodiny, letí bez nás,“ dodal jakoby mimochodem. Lea si sundala masku.

„Do hodiny se může probrat, a pak to bude v hajzlu. Děcka zvládnem, Stark je bez té své plechovky taky ztracenej, ale… co s bohem?“ s odkrytou tváří vypadala mnohem zranitelněji, velké tmavé oči plné starosti a hrůzy z toho, co bude, pokud se mise nepodaří. Jejich vedení neoplývalo shovívavostí a její rejstřík už dávno nebyl čistý.

„Tak pro Iana dojdu sám,“ navrhl mladší z agentů nadšeně. Lea obrátila oči v sloup.

„A do nebe se hodláš dostat po schodech nebo jak?“

„A jo vlastně. Možná někde přistál…“

Chýlilo se k večeru. Tony nutně potřeboval na záchod. Proč se tohle nikdy v žádném filmu neukázalo? Rukojmí v bankách proseděli den i noc a nikdo z nich si na plný močák nestěžoval. Tahle situace sama o sobě byla mimořádně nefér, jelikož od chvíle, co vstal, se nestihl napít, rty mu praskaly a za drink by dal levou ruku, a jediné, co mu právě mohlo dělat starosti, byl jeden neodbytný orgán.

„Co takhle vyvenčit?“ zvolal. „Už nejsem nejmladší,“ dodal. Agentka nakoukla do dveří, stále v masce, stále ve slušivé kombinéze, ale oči byly tmavší a vlasy rozcuchanější.

„Nejsi,“ souhlasila s ním a Tony se málem načepýřil. „A přesto sis nabrnkl boha,“ dodala podle. „Nevypadá špatně, to ne,“ pokračovala, nehtem odlupujíc špatnou omítku u zárubní. „Ale co on vidí na tobě, těžko říct. Kdo ví, jestli jsou bohové na prachy, Asgard je prý velmi bohatý svět, co jsem slyšela.“

Tony nesnášel, když s ním jeho únosci nekomunikovali, ale teď měl chuť té ženské vyrvat hlasivky. Protože za takovým nevinným pokecem zásadně následovalo něco, co se posluchači nemohlo líbit.

„Doufám, že na tebe ty děcka aspoň přepsal,“ mluvila Lea dál, jemně a zasněně, jako by jí srdce divoce nebušilo v hrudi, jako by netušila, že je Ian už dávno pryč, a že se Loki může každou chvíli vzbudit. „Jinak to budou mít těžký.“

Dostali ho.

Ne.

Blafuje. Vždycky… vždycky blafuje.

Lea byla ve své práci dobrá. Spatřila záblesk nejistoty, i když byl jen velmi nepatrný. A stejně jako zaryla nehet pod další kousek uvolněné omítky, ponořila se do hlubin duše Tonyho Starka.

***

Z nebohé dívenky už dobré dvě hodiny létaly jiskřičky. Neměla tušení, jak to zastavit, byla vyděšená, rozzuřená, zmatená a hladová. Jörmungandr, který si plně uvědomoval, v jaké situaci se nachází a že by se měl jako starší chovat nejklidněji, sestře nevyčítal, že mu postupně propaluje nohavice.

Střídavě zatínal a uvolňoval pěsti, žaludek jako na vodě. Srdce mu bušilo podezřele klidně, nedělal žádné prudké pohyby, jen zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na to, co se děje v jiné místnosti. Někdy v poledne, když jim ti dva vtrhli do domu a svázali je, někdy v ten moment zaznamenal, že se mu tělem prolévá ledový klid. Neměnil výraz, když ho svazovali, nemluvil, když ta žena uhodila jeho mladší sestru, přestože by se po komkoli jiném zuřivě vrhl.

Nevařila se mu krev, neměl žádný adrenalin, zbyl jen děsivý, odporný a lezavý chlad. Po poledni, kdy se zachvěl vzduch, v době, kdy se jen trošičku otřásl časoprostor, kdy celý dům prostoupila silná magie, tak silná, a přesto v tu chvíli tak bezmocná, věděl, že dostali i jejich jedinou naději na záchranu.

Doufal tiše, že si jejich skoro němý bratr stále tiše hraje na půdě, tak, jako si hrával vždycky. Doufal, že si Fenrir nevybral zrovna tenhle den pro to, aby šťastně zavýskl, aby zavolal na sourozence, ať si jdou hrát s ním, doufal, že se zabral do hry a v poklidu si bloudí svými vlastními představami, tak blízko a přitom tak daleko od nebezpečí.

Hel tekly po tvářích zoufalé slzy. Ty šílené jiskry, u kterých se teprve nedávno začala domnívat, že už ví, jak na ně, jak je zastavit, nemohla teď vůbec ovládat. Zcela se vymkly její kontrole, stejně jako její emoce. Měla strach, tak moc se bála, co ti lidé chtějí, proč neslyšeli Tonyho, proč pro ně nepřišel táta, proč tady pořád byli, co chtěli, kde byl Fenrir, byl ještě maličký, co když ho najdou, budou si myslet, že se snaží utéct, a ublíží mu, co potom, co potom-

Narfi měl jako jediný zalepenou pusu. Nadvakrát. Když nestačily kopance, začal nadávat, když nenacházel slov, jednoduše křičel, a když mu vzali hlas, tak sebou zmítal jako ryba na suchu. Chvílemi se zdálo, jako by do něj vstoupil ďábel, do žil se mu vlila nová krev. Dokonce i teď, když mu únosci nevěnovali pozornost, i s páskou přes pusu vydával zvuky, které by jinému rozervaly hlasivky.

Vali spal v postýlce a slintal si na polštář.

„Nepřijdou pro nás,“ vzlykla Hel. „Tak dlouho by to nikdy netrvalo. Venku se stmívá, hele,“ kývla hlavou k oknu. „Jestli do… jestli dostali tátu, tak… tak…“ znovu se rozplakala. Narfi se uklidnil a zhluboka si oddychl. Místo křiku teď upřel nenávistný pohled na svou vlastní sestřičku. Hel sebou cukla.

„Co je,“ zasyčela na něj, slzy stále v očích. „Já za to přece nemůžu.“

Narfi ani nemrkl. Vzápětí začal divoce pohazovat hlavou směrem k postýlce.

„No jistě,“ odsekla dívenka jedovatě. „Vali nám určitě pomůže. Vždyť neumí pomalu ani slézt ze židle, teď chceš, aby se dostal z postýlky?“

Následoval zuřivý výkřik, i přes dvě pásky příliš hlasitý. Vali zakňoural a ospale na své sourozence zamrkal.

„Vali, poslouchej!“ zašeptala Hel naléhavě, z neustálého úniku magie bledá a roztřesená. „Musíš… zkusit vylézt z postýlky, ano?“ Narfi obrátil oči v sloup a nafoukl tváře. „Nesmím na něj přece křičet, jinak to neudělá,“ bránila se mu sestra. Znovu se obrátila na nejmladšího. „Potřebujeme tvoji pomoc, musíš vylézt z postýlky a rozvázat nás, slyšíš, musíme najít tátu.“

„Tátu?“ zajíkl se Vali. „Co se stalo tátovi?“

„To nevíme.“

Vali ztratil veškerou barvu z tváří. „A Tony?“

A Tony?

***

Díky své fantazii vydělával miliardy, teď by ji však z fleku prohodil oknem. Nebo zdí, když na to přijde. Žádné okno tu neměl a on vážně potřeboval na záchod. Jak necitlivé, myslet na záchod, když ti někde kuchají milence.

Kuš.

„Nečekal jsem, že k tomu někdy dojde, ale já prosím, abych byl vyvenčen,“ pravil. „Vám se snad nechce?“ dodal nevěřícně. Chudáci děti. Ale ony se aspoň nemusely stydět za následky, to on tady byl dospělý, a rozhodně ještě nebyl dost starý na to, aby to prostě pustil. Doufal.

Agentka pohodila hlavou a nespokojeně mlaskla. Omítka u zárubní byla skoro oloupaná. Ryla do Tonyho téměř neustále, už jí dávno vyschlo v krku, ale on se jí pořád nechtěl zhroutit. A bůh na kuchyňské podlaze se naštěstí stále nechtěl probudit.

„Taky bych nečekal, že budu radit únoscům, ale evidentně nemáte odvoz. Hrajete tady o čas a já když se denně nepřihlásím do systému…“ větu nechal viset ve vzduchu. „Zkrátka bych to tady zabalil, bejt váma.“

Dostal ránu. A pak ještě jednu.

„Nabádáš nás, abychom odešli, a chceš tím urychlit náš úklid svědků?“ uchechtla se. „Vím, že to bez táty budou mít děcka těžký, ale vražda…“

„To je jak ze špatnýho filmu, kriste. Jestli mě chcete sebrat, tak mě seberte, musíte být vážně neuvěřitelně neschopní. Vaše firma teprve začíná?“ nadhodil zlehka a překřížil nohy. Fakt už musel.

***

Lokiho odtáhli bokem, stále bezvládného, stále nesvázaného. Z dětského pokoje se občas ozvalo zaskučení jednoho z nich, toho divokého (a na svůj věk až děsivě vulgárního). Když se na ně šla Lea podívat naposledy, ten nejmenší byl zabořený v polštáři ve své postýlce a ta holka se dusila vlastními vzlyky. Nejstarší flegmatik pravděpodobně usínal.

Třásly se jí ruce. Její kariéra nikdy nebyla zrovna zářná, ale teď byla v troskách, a přitom to byl tak jednoduchý úkol. Všichni věděli, že si vzal slavný Tony Stark dovolenou, že jel kamsi na samotu bez těch svých technických vymožeností, bez kámošů superhrdinů. Ale měl tu být sám, měl tu být sám!

Čtyři děti a jeden bůh. Ano, onoho zmíněného boha by mohli považovat za výhodu, kdyby neztratili spojení s Ianem, který je měl vyzvednout. Signál byl v některých místech domu o dost horší, venku už byla tma a jejich šéfové jako by se svých dvou neschopných agentů vzdali. Umyli si nad nimi ruce a šli se starat o jiné melouchy.

Měla by si kopnout do bezvědomého Lokiho, dokud ještě mohla a dokud její hlava pevně seděla na krku, měla rozvázat děcka a praštit Starka, aby se pár hodin prospal, měla si sbalit věci a vypadnout na druhý konec světa. To všechno by měla a stále ji tu něco drželo.

Možná ta neuvěřitelná chuť tomu hajzlovi ublížit. Doteď to byl nedosažitelný cíl – co by zmohla ona, ubohá, samotná, proti bohu? Mohla by čistě z nudy začít zjišťovat, jak se dá takové stvoření zabít.

Nešťastné zaskučení z kuchyně jí oznámilo, že přišli kompletně o signál. A nejspíš i o světlo.

„Co je?“ sykla k Oliverovi, na kterého už z chodby neviděla. „Běž to nahodit.“

Jenže žádné kroky, které by jí potvrdily uposlechnutí rozkazu, neslyšela. „Tak mazej,“ dodala hlasitěji. „Olivere.“

Nic. A přitom tam u kuchyňské linky viděla jednu vysokou černou šmouhu, u které by přísahala, že představovala jejího partnera. Stál a ani se nehnul.

„No tak co je?“ pomaličku, aby o něco nezakopla, se k němu připlížila a ostře ho dloubla do zad.

„Tam,“ zašeptal. Lea neviděla, kam ukazoval, podívala se tedy tím směrem, odkud ze závěsů pronikala trocha měsíčního svitu. „Od-od…“ zakoktal se.

„Nebudu to odtahovat, ty blbečku. Rozsvítí se a někdo nás uvidí.“ Ano, byli na samotě, ale taky byli smolaři. Nechtěla nic riskovat. Z koutu kuchyně se ozývalo pravidelné a tiché dýchání. Loki byl pořád mimo.

„Ne-ne-to ne. Tam!“ zasyčel Oliver nešťastně. Pak to Lea uviděla. Tam, v té maličké škvíře, velké hladové oči.

„Do prdele,“ vydechla. „Co to je?“

„Možná jen nějaký malý zvíře?“ agentovi přeskočil hlas.

„No jo, že by na nás takhle čuměla jenom nějaká lasička?“ vztekala se Lea. Postupně se přišoupala k velkým francouzským oknům. Pak prudce odhrnula závěs, ignorujíc přitom prudký nádech za svými zády. Chvilku jí trvalo, než si je spočítala. Zakryla si pusu dlaní a jen tiše zakňučela, důkaz strachu, který si dovolila jen málokdy. Tehdy, když uhýbala před ranami vlastního táty. Tehdy, když pohřbívala bývalého parťáka při newyorské invazi. Tehdy, když jí shora jasně dali najevo, že ještě jedna chyba, a končí.

A teď, když spatřila, jak na ni ze tmy kolem domu zírá víc jak tucet divokých vlků.

Z dálky, snad na podtržení celé scény, se ozvalo vytí.

Oliver potichounku vzlykl.

***

„Nevidím!“ oznámil jim Vali po šestadvacáté, když se pokoušel vyšplhat z postýlky.

„To je fuk, to nepotřebuješ,“ snažila se ho přesvědčit Hel. Paradoxně se po tmě trošku uklidnila, teď když neviděla svázané sourozence. Navíc ty šílené jiskry jí teď přišly docela vhod. „Myslíš, že by tátu zastavila tma?“ motivovala ho neúnavně. Narfi si kousek od nich funěl do roubíku a zmítal sebou do stran. Zápěstí měl odřená do krve, ale ta neúnavná nenávist a divokost jako by nechtěla vyprchat.

Na vytí reagoval každý jinak. Hel se zajíkla, Vali se zahihňal a sklouzl z dřevěných mříží zpátky na matraci, Jörmungandr vyvalil oči, což naštěstí nebylo vidět, a Narfi, dosud zaháknutý za topení, leknutím přetrhl poslední nitky provazu. Byl volný. Rukama okamžitě zaputoval k pásce přes ústa, prudce ji strhl, zavrčel, když to zabolelo, pak si stejně divoce rozvázal i uzly na nohách a zhluboka se nadechl.

„Já tak strašně potřebuju čůrat!“ zvolal. Pak si útrpně povzdychl, poslepu se dotápal k postýlce, vzal Valiho do náruče, postavil ho na zem, pak stejně váhavě přešel i k místu, kde tušil, že je zbytek jeho sourozenců, natáhl ruce, málem Hel vypíchl oko, a začal s rozvazováním ostatních.

Nikdo na jeho záchranu nereagoval.

„Co teď?“ zašeptala Hel, když tak po tmě stáli v pokoji, svobodní a přitom stále bezmocní. „Oknem?“

„Přežiješ pád z druhého patra?“ zeptal se jí nejstarší bratr vážně. Hel se zamračila. Pád by nepřežila, ale skok možná. Narfi si opět povzdychl, jako by snad nebylo dne, kdy by jeho intelekt dokázal někdo patřičně ocenit. Vyskočil na parapet, otevřel okno – to vše tiše jako kočka, a potom, co se skrz něj celý prosoukal, seskočil měkce na stříšku pod ním.

„Fajn, tak na střeše bys byl,“ rýpla si protentokrát Hel, bez provazů o tolik jistější. „A teď co, skáčeš?“

„Jop,“ ozvalo se zvenku tlumeně, a následoval dopad a šustění dlouhé trávy.

„Bože, von fakt skočil,“ zapištěla Hel do dlaní. Sápala se k oknu. „Kde seš! Žiješ? Narfi? Narfi!“

„Pšššš,“ umlčel ji zdola. „Oběhnu dům a poběžím pro pomoc. Nehněte se.“

A oni se nehnuli. Protože jestli byl někdo mistr úniků či seskoků, oni to nebyli. Hel byla teoretik, Vali dítě a Jörmungandr vypadal, že se ho celá situace ani trochu netýkala.

Další vytí, hlasitější.

„Co když ho sežerou,“ zamyslel se Vali a chytl se sestřiny ruky.

„Tak pak možná odejdou,“ zašeptala. „Jörme,“ hlesla po chvilce napjatého ticha. „Kde je Fenrir?“

***

Smečka vlků netrpělivě přecházela kolem srubu, pár děsivějších jedinců si vzalo roli vyzvědačů a cenilo zuby do oken, pár samic postávalo opodál, ochranitelsky přitom obestupujíce jednoho maličkého vlčka, štěně. Ňafalo a nadšeně dovádělo, spokojeno, že splnilo, co splnit chtělo.

Jedna ze samic do něj šťouchla čumákem. Baflo na ni. Ano, bylo si jisté. Všechno bude v pořádku. Mezitím se v dálce plížila silueta malého chlapce, a mířila směrem k vesnici.

***

„Nic. Vítr taky nikde. Neucítí nás. Tak pojď,“ naléhal Oliver, jednou nohou na zadní verandě. Pravda, zadní vchod nebyl tak atraktivní jako přední, jelikož z něj se vycházelo rovnou do lesa, a ne na hezkou polní cestičku u jezírka. Ale na hezké polní cestičce u jezírka číhala smečka divokých vlků a on by nerad skončil na jejich denním menu.

Lea si nebyla tak jistá. Postávala u dveří, chladný noční vzduch jí cuchal už tak dost pocuchané vlasy. Oči ji štípaly, srdce jí divoce bušilo. Viděla v životě spousty divokých zvířat, ale ta vzteklost, ten hlad, který čišel z očí těchhle bestií, jí vzal vítr z plachet.

Oliver riskl dalších pár kroků.

A pak s křikem padl k zemi. Dopad do hlíny výkřik rázně zatrhl a na jednu děsivou vteřinu zavládlo úplné ticho, než se Lea vrhla k otevřeným dveřím a vší silou jimi práskla. Právě jí sežrali partnera. Zakousli ho. Přišla o dalšího parťáka. Možná jenom krvácel. Možná… ale ona ven nepůjde, prostě ne.

„Promiň, kluku, promiň,“ zablekotala, potácejíc se zpátky ke kuchyni. Už se ani nebála toho, že se Loki probudí. Snad by to i uvítala, aspoň by se něco stalo, cokoli, i kdyby bolestivá smrt, rozhodně nemohla dopadnout hůř než jako žrádlo pro vlky.

***

Krásnou čistou oblohu a temnotu okolního lesa narušilo blikání červeno modrých světel, zvuk tlampače pronikl do nočního klidu jako vetřelec. Místní šerif se zmateně ohlédl po svém zástupci, když se na jejich požadavek „vyjděte ven s rukama nad hlavou“ ozvalo srdceryvné „až budou pryč ty bestie!“

Chtělo se mu spát.

„Jaké bestie?“ zeptal se.

„Ty hyeny, ti vlci!“

„Žádní… tady nejsou. Můžete bezpečně vyjít, nic se vám nestane, za to vám ručím.“

Pohnul se závěs. Během pár vteřin se pak otevřely přední dveře a jedna vysoká blonďatá žena, bledá a tichá, se vydala vstříc mužům zákona. Dva strážníci na ni mířili, další dva ji odzbrojili.

„Kde je ten druhý,“ vyštěkl na ni šerif, po pravici spokojeného Narfiho.

„Mrtvý,“ odvětila dutě.

„Prohledat,“ přikázal ostatním policistům a odložil amplion na střechu svého auta. Čekal jenom chvilku. Mladičký Jeremy se k němu přiřítil a ušklíbal se jako malý kluk.

„Našli jsme ho.“ Zněl přitom podezřele radostně na to, jak slabý měl žaludek.

„Vlci?“ poklepával šerif o kapotu auta.

„Ne. Vyvrtnutý kotník. Žádná jiná zranění jsme nenašli, pane. Hlava je v pořádku, dopadl docela měkce, ale je v bezvědomí. Pravděpodobně jenom omdlel.“

A Lea, přestože obrátila oči v sloup, cítila, jak jí padá kámen ze srdce, jak se jí úlevou podlamují nohy. Posadili ji do auta.

Z domu mezitím vyšel Tony Stark, v pomačkaném tričku a s jakýmsi podivným nečitelným výrazem. Mnul si odřená zápěstí a poněkud zmateně se rozhlížel. Až o dalších pár vteřin později se ze dveří přímo jemu do náruče vrhly hned tři děti.

Lea se na ten obrázek zaškaredila. Tři děti. Podívala se z druhého okna. Mávalo tam na ni zvenku to čtvrté. Zaťala zuby. Ten zmetek. Znovu pohlédla k domu. Stark se divže nezačal sápat po jednom z policistů, panicky máchal rukama a snažil se mu něco vysvětlit. Rukou ukázal k pasu, pak si ještě víc rozcuchal vlasy. Asi se zbláznil.

***

„Ne, ne, je takhle velký, má rozcuchané vlasy, to nemůžete přehlídnout, vypadá vždycky, jako by ho vytáhli z pračky. Je to takový drobný děcko, hodně tichý, ale vážně, musí tady někde být, jste si jistí, že-…“

„Omlouvám se, pane, ale našli jsme jen tři děti v horním pokoji, čtvrté pro nás přišlo. Žádné jiné…“

Ale policista nestihl dopovědět, když se ze dveří vynořila starší žena, seržantka, v náruči ospalého Fenrira. Hladila ho po zádech a usmívala se. „Byl zašitý na půdě,“ oznámila jim. „Prý si hrál, potom usnul. Nejspíš to drama celé prospinkal,“ znovu se na kluka zaculila, „viď?“

Fenrir, oblečení pomuchlané, tváře i ruce úplně špinavé, jen ospale zamručel na souhlas.

Tony jen přikývl, utekl na záchod, vrátil se, znovu objal všechny děti, načež si uvědomil, že mu tam po tmě ve srubu někde leží ještě jeden člen rodiny.

***

O pár dní později se Loki probudil. Vzpomínal si, jak se šíleně nudil, že si na něj sedl motýl, pak že ho obtěžovalo jakési štěně, a potom měl úplné okno.

Tony ho soucitně poplácal po zádech a pravil, že zařídí, aby se příští prázdniny vyřádil, že si může jít, kam jen chce, a že on s dětmi zůstane doma.

-----

předchozí - pokračování

Share: