Rozcestí, 1. kapitola

Mno, nevěřila jsem, že to skutečně začnu psát, natož zveřejňovat. Nějak se mi teď ten reálný život hroutí a kapku komplikuje, ale jen tak pomalu a nenápadně a víceméně neškodně, to bude tím věkem. 

Chtěla jsem původně napsat myšlenky své hlavní hrdinky asi jinak... ale jinak ze mně nevyšly. Těžko se vžít do někoho, kdo někde uvízl, je absolutně v řiti ve všech ohledech, a přitom si to tak nějak nepřipouští, což je skutečně práce pro profíky, nikoli pro blbou Alici. Ale hej, ona to zvládne, vzala si boha neplechy. 

Jestli vás to potěší, už mám pár stránek napsaných k pokračování povídky s Lokim, dětmi a psem. A taky se nějak snažím dát dohromady dokončenou Side by Side, aby se k ní dalo víceméně rozumně dostat. Asi je tady v tom docela chaos. A to nemáte představu, jak to vypadá v mojí hlavě. :D Když mně to v ten moment všechno tak krásně zapadá a je to tak logické a přehledné a pak zjistím, že se v tom ani čuně nevyzná.

Když už jsem se tak rozpovídala (zase), chtěla bych tradičně poděkovat za komentáře k silvestrovské povídce. Vážně, když to píšu, většinou se za ty svoje myšlenky stydím, protože mi přijde, že je to příšerná blbost, ale pak si na to nějak zvyknu. Jsem ráda, že vy tolik času nepotřebujete. :D 

Víte, že vás miluju.

-----

„Pierdolę wszystko.“

Vážně, kdysi byly časy, kdy jsem labyrinty milovala. To se každou další slepou uličkou měnilo v pravý opak. Bloudila jsem snad už půl dne, bylo šero a kdykoli jsem narazila na rozcestí, čekal mě výběr mezi cestou, na které na mě vyskočila nějaká obluda, a cestou, na které na mě vyskočila ještě horší obluda.

Když jsem po svém hrdinském a nebývale stupidním činu překvapivě šikovně dopadla přímo na Thanosova záda, nečekala mě smrt, na kterou jsem měla důvodné podezření, naopak, chlap zařval, shodil mě ze sebe a začal se kolem sebe panicky rozhlížet. Seděla jsem na červené zemi v prachu a doufala, že na mě úplně zapomněl, což mi vyvrátil hned v tom okamžiku, kdy se ke mně prudce otočil a sklonil se.

„Víš, kde jsme?“ zeptal se s nádechem hysterie. Nadzvedla jsem obočí, nečekaně klidná jak vůči vědomí, že loď už nad námi není a že jsme uvízlí bůhvíkde, tak vůči faktu, že si se mnou povídal smrtelný nepřítel, který měl na rozdíl ode mne nějakou zbraň. „Nevíš, smrtelníku!“ zařval na mě vzápětí. „Tohle místo… tohle místo je tvůj hrob… je to náš hrob. Odtud se nikdy nikdo nedostane. Nikdo. Nikdy!“ opakoval a střídavě křičel k nebi, střídavě ke mně.

Ještě že z té lodě spadl jako první, při představě, že bych to měla v hlavě pomatené takhle já, mi bylo nevolno.

„Hm,“ sdělila jsem mu zamyšleně, abych ukázala, že ho poslouchám a rozhodně nestojím za to, aby mě zabil. Thanos se rozchechtal, byl příšerně bledý a z rány na hlavě mu stále tekla krev. Být na jeho místě, jsem dávno mrtvá. Znovu jsem se podívala nahoru. Přišlo mi, že tady nejsme ani dvě minuty, a loď byla dávno fuč. Jak mohla taková obrovská obluda tak rychle zmizet?

„Vůbec si neuvědomuješ, co jsi provedla. Ty malý ubohý smrtelný červe,“ odsekával zadýchaně. Pak zdvihl ruku s nepříliš esteticky zakrvavenou dýkou a roztáhl se vší silou, lhostejný k tomu, že mé malé křehké lidské tělo nevydrží ani popíchnutí a že tudíž není třeba takové námahy. Vyvalila jsem oči, pak je panicky rychle zavřela a skrčila se do klubka, jako by mi to snad mělo pomoct. Oči jsem znovu otevřela, až když mi k nohám padlo Thanosovo mrtvé tělo.

***

Hodně dlouho jsem chodila labyrinty, chodbami, jeskyněmi, pouštěmi, pralesy i roklinami, hodně dlouho jsem bloudila a přemýšlela, než mi došlo, proč jsem ten den nepadla mrtvá já.

***

O zbraně nouze nebyla. Vlastně jsem po smrti Thanose nedělala nic jiného, než hledala, čím bych případného dalšího nepřítele zlikvidovala. Výhodou bylo, že jsem je nemusela vyrábět, což by při mé šikovnosti zcela postrádalo význam. Stačilo jen občas narazit na nějakou mrtvolu. První mě vyděsila málem k smrti, ale po tom, co jsem takovou dobu bloudila jen po hřbitově, už jsem nad nimi ani nemrkla, vzala zbraň, která vypadala použitelně, a pokračovala v cestě.

Pak tu byla překvapivě další výhoda; a co líp, bylo jich hned několik. Všechny se týkaly fyzických potřeb – jednak jsem necítila hlad (což ovšem nemělo vliv na neutuchající chuť na nějakou kalorickou bombu), jednak jsem ani nemohla spát. To už jsem za takovou výhodu nepovažovala, protože se sice nedalo spát, ale unavená jsem byla. Jak pes. Nemohla jsem se únavy zbavit nijak, ani tím, že jsem si někde odpočinula. Měla jsem žízeň, a kdykoli jsem se napila, bylo to ještě horší. Jako bych místo té průzračné a lákavé vody (když už jsem ji teda našla) vyklopila do krku hrst písku. Možná to tak bylo, snad za to mohl přelud.

Další pravdou bylo, že se mé okolí měnilo velmi rychle. Nestihla jsem si ani zvyknout na nesnesitelně vyhřátou poušť, a objevila jsem se v zarostlém pralese plném pavouků a jedovatých hadů – ne, že bych jejich jed pocítila na vlastní kůži, ale na tak zákeřném místě jedovatí být prostě museli. Nepřekvapila mě ani následující ledová pustina. Nepřekvapovalo mě vlastně už nic.

Nikde jediný živáček, jen mrtvoly. Některé v takovém stavu, že jsem se k nim ani neodvážila přiblížit v přesvědčení, že by mě sejmul už jen o něco detailnější pohled na rozsah zranění. Stejně tak jsem neměla odvahu přemýšlet nad tím, kdo je má všechny na svědomí a proč šel zrovna přede mnou… a celkově jsem doufala, že to bylo už hodně dávno a že se jen těla nerozkládají tak rychle.

Neměla jsem nejmenší tušení, jestli někam jdu – a nic nenaznačovalo tomu, že bych vůbec někam dojít měla. Chvílemi jsem propadala depresím, které stejně rychle nahradila falešná euforie - když to vzdám, budu se leda nudit a nepotkám dalších pár stovek mrtvol, což si přece nemůžu nechat ujít. A kdoví, možná když to vzdám teď, za rohem už bude konec, a já se to nikdy nedozvím.

A co když každým dalším krokem automaticky prodlužuju konec? Co když konec vůbec není? Budu jen donekonečna chodit? A kdybych se právě otočila a šla, odkud jsem přišla, míjela bych ty samé hory, jezera a mrtvoly? Co když se to okolí mění nějak pravidelně a já jenom chodím v kruhu a zatím jsem nenarazila na… dejme tomu nějaký východ?

A i kdyby někde byl, nejspíš bych si ho ani nevšimla. Těžko by tady uprostřed pustiny vyrostla nějaká brána nebo dveře s nápisem „Země“. Natož, pokud to bylo nejspíš tak, že ten východ byl někde pár stop pod zemí nebo v nějakém šutru, jsem nemohla ani doufat, že bych si toho všimla.

Po prvních pár dnech (hodinách, týdnech, letech?) absolutní samoty jsem mluvila sama k sobě. Začala jsem vyprávět historky, které se mi kdysi staly, příběhy, které jsem přečetla, které jsem viděla nebo slyšela, pak jsem napodobovala Furyho a Natašu. Začala jsem počítat v pěti různých jazycích a říkat si abecedu pozpátku. Pak jsem zpívala, vymýšlela rýmy a nadávky, jazykolamy, vtipy, hrála jsem slovní fotbal. A kdykoli se ke mně začaly přibližovat negativní myšlenky, začala jsem zase od začátku. Jedním jsem si byla jistá – pustím k sobě sama sebe a už se odtud nikdy nedostanu. Jako důkaz mi stačil právě Loki. V takové prázdnotě a nicotě strávil víc času než já a vrátil se s tak pomuchlanou psychikou, až se terapeutům světa muselo dělat mdlo.

Rozhodla jsem se – pro dobro všech – vrátit se zpátky se svým vlastním mozkem, svými úsudky nepoznamenanými samotou, kterou jsem tak nenáviděla. Už prvních pár hodin, tehdy po odchodu mé rodiny, jsem měla chuť ze svého sedmého patra vyskočit rovnou na chodník. Chtěla jsem se tam rozběhnout za nimi a zmizet taky. Pak mě udržovala na nohou škola, načež mě z ní vykopli, já se musela odstěhovat, a Dan odešel taky. Ale pořád tam byly babička a Katka, které mě držely nad vodou. Jedna mi donesla bábovku a povídala si se mnou, druhá tu bábovku přišla sníst a povídat si o něčem jiném.

A pak můj život zažil nádhernou změnu, když mi na střechu spadl polomrtvý bůh, druhý bůh si pro něj přišel a po tom všem jsem skončila v luxusní vile v Malibu s geniálním vynálezcem, super vojákem a chlapem, co se v případě potřeby proměnil v obrovskou zelenou kreaturu.

A teď nějaká zasraná pustina plná mrtvol, zatímco mi na Zemi dítě fackovalo všechny kolem sebe, Tony si pravděpodobně dělal výčitky, Bruce rozbil laboratoř a Steve možná i slzu nechal padnout. Thor se teď možná staral o Lokiho. Pokud to dopadlo tak, jak jsem chtěla, aby to dopadlo, tak ho našli a byli teď všichni živí pohromadě. Nevím, kde jsem vzala tu drzost být tak optimistická, stejně tak pravděpodobné totiž bylo, že vesmírná loď, ze které já kráva vyskočila, se skácela někde o pár planet dál.

Možná se stihnu vrátit dřív, než se Sigurd naučí chodit. Mluvit. Prostě dřív, než vyroste. 

pokračování

předchozí

Share: