Rozcestí, 2. kapitola

On když se člověk rozhodne spát patnáct hodin v kuse a dalších patnáct přemýšlet, co je sakra za den a rok, nějak na blog nezbude čas. Taky se nestíhám vyjadřovat ani u blogů, kde oxiduju, protože je můj mozek přesvědčen, že už se vyjádřil, a on přitom ani nekvíkl. To je to moje spaní. Nebo věk. 

Každopádně moc děkuju za vaše komentáře (vaše mozky jsou zjevně v souladu s vámi samotnými, to máte fajn) a podporu, protože to pomáhá, a to vážně moc. A já se jdu držet, abych nešla spát, přísahám bohu, že mi ta hlava padá jen kvůli tomu, jak strašně moc informací a moudrosti v ní je.

Jinak v druhé kapitole trilogie s ženskou mého jména vás čeká další náhled k Avengers, aneb když modré děcko vládne světu. Doufám, že to není zklamání - kdy já naposled zveřejnila dvě na sebe navazující věci po sobě? - ale pokud to půjde dobře a já budu spát zase jako normální člověk, mohla by tu být příště další kapitola Nine lives. Je to vážně dlouhá kapitola! 

Ale víte, že vás miluju.

-----

„Eště?“

„Sigurde,“ napomenul svého syna, v pouhých šesti letech mimořádně nenažraného.

„Mi to chutná,“ ohradil se kluk dotčeně a natruc chňapl po dalším lineckém cukroví. Nataša předstírala, že si toho nevšimla.

„Bude ti špatně,“ řekl mu Loki spíš ze zvyku, než z přesvědčení, že se mu povede zmírnit synovy stravovací návyky, a sám si cukroví nabídl. Pak si trpitelsky povzdychl a opřel si hlavu o pěsti. Bylo těžké ji udržet nahoře od brzkého rána až do noci, kdy se to hyperaktivní dítě rozhodne, že by snad mohlo jít spát. Loki zpravidla usínal s hlavou na dětské posteli a probouzel se unavenější než před spánkem.

Od doby, co se vrátily jeho noční můry, požadoval bůh samostatnou ložnici. Stark byl víc než ochotný, byl by pro Sigurda zařídil pokoj, po kterém může jiné dítě leda toužit. Sigurd nechtěl. Z nějakého důvodu neusnul, když ho někdo při tom vyčerpávajícím usínání nedržel za ruku, a když se mu něco nezazpívalo, muselo se aspoň něco přečíst. Loki definitivně přestal litovat toho, jak odbyl výchovu svých předešlých dětí. Přece jen, všechny z nich se o sebe postaraly samy. Na tak pozornosti chtivého potomka nebyl zvyklý.

Sigurd byl mnohem menší, než být měl a jeho černé vlasy byly stejně nezkrotné jako on. Oči měl tmavě hnědé, k  velké úlevě svého otce.

Lokimu se jeho povedená žena ve snech objevovala čím dál častěji. Ani po šesti letech nepřestal na chvilku uvažovat nad tím, co všechno se s ní mohlo stát. Možná ještě žila, mohla žít v době, kdy se tady na Midgardu všichni rozhodli po ní nepátrat a prostě na ni zapomenout, možná žila ještě teď, a možná trpěla. Jeho sny byly krapet vynalézavější. Jako by se mu podvědomí snažilo podsouvat, že za to, co udělal, netrpí dost, zatímco ona nejspíš ano.

A pokaždé, ať se tomu sebevíc snažil zabránit, Sigurd vstal a doklopýtal do tátovy postele, odkud odmítal do rána vylézt.

„Nemožou na tebe,“ mumlal první noc, kdy se na Lokiho přilepil jako malá chobotnice, všechny končetiny omotané kolem jeho těla.  Loki ho podezříval, že i přes svůj věk ví víc, než by měl. Už od okamžiku, kdy ho spatřil poprvé, tušil, že do něj to dítě vidí -  a to ho děsilo ještě víc než celková vyhlídka na život, který jej tehdy teprve čekal.

Z těch dvou to byl Loki, kdo si připadal jako dítě. Sigurd byl skálopevně přesvědčen, že potřebuje jeho ochranu a nedbal na to, že by to mělo být naopak. I tímhle všem připomínal svou matku. Loki se to snažil změnit. Tahle vlastnost mu tehdy přišla komická, když se Ali postavila jak Thorovi, tak i kapitánovi a Starkovi, aby uchránila jeho, boha. Pak ho chtěla ochránit znovu, a stálo ji to život.

Bylo mu zle při pomyšlení, že by to mohl být stejný osud i pro Sigurda.

***

Z Lokiho se stal Avenger. Odmítal si tak říkat, ale přes všechnu Thorovu radost na něj občas dopadla taky úsměvná nálada, když mu jeho utlumené optimistické já sdělilo, že možná konečně našel místo, kam patří. Místo, na které ho Thor neustále posílal už odmala, až nabyl dojmu, že rozhodně není po jeho boku. Což být ani nemuselo; kdyby se všichni nerozhodli stát se náhradními rodiči jeho syna, byl by i s ním už dávno pryč.

Kdykoli byl ušetřen výchovy Sigurda alespoň na den, zahrabal se Loki do knih a snažil se zjistit víc o prostoru, kde Alici viděl naposled. O černých dírách nikde ani zmínka, stejně jako o pojmu nic, což jeho předešlé zkušenosti považovaly za jediný popis místa, kde se nacházel. Kdo by o tom psal? Jen ztěžka by se z toho nic někdy někdo dostal. On ano. A že by věděl, co a jak přesně popsat, to se říct nedá. Kdykoli si na ten čas strávený v temnotě vzpomněl, udělalo se mu špatně.

Stark odmítal komunikovat. Dalo se to vydržet – nebylo to tak, že by snad Loki o jeho názory stál – ale při boji, ve kterém by přišla vhod trocha spolupráce, to nebylo moc praktické. Nevěděl, jestli to byla o něco lehčí forma pomsty, ale trvalo to příliš dlouho na to, aby se to dalo snášet s pokrčením ramen. Samozřejmě tady platil pořád ten samý rozhovor:

 „Zmiz, když ti to vadí.“

„Neodejdu bez Sigurda.“

„Ale s ním taky ne. Vypadá to, že máš smůlu, sobe.“

To bylo něco, na co se přes veškerou snahu nedalo najít odpověď. Tedy ne takovou, která by se proti Lokimu nedala v budoucnu zákeřně použít. Chápal, že měl Tony Alici rád. Ona byla svým způsobem jediná, kdo mu na všechno kývla a neměla problém s jeho pohledem na svět (a s tím měl problém snad úplně každý), ale přesto, šest let je šest let. Ano, Loki na ni myslel. Občas se mu dokonce zastesklo, ale… šest let. Netruchlil. Nebyl s ní ani tak dlouho, aby ho to skutečně zlomilo. Byl zvyklý vídat umírat lidi, které znal více než dva tisíce let.

I tak měl ale neodbytný pocit, že se z něj stal sentimentální idiot, který si nemohl dovolit postavit se na vlastní nohy. Nepamatoval si, kdy naposledy si při prvním nářku svého dítěte jen otráveně povzdychl a mávl nad tím rukou, protože jediné, co se mu pokaždé vybavilo, byla jeho zcela jiná reakce; vyděšeně nadskočil a div se málem nepřerazil, jak se k dítěti hnal, v hlavě hrůzné scénáře toho, co se tomu křehkému tvorečkovi mohlo za dobu jeho nepřítomnosti stát.

Sigurd si toho všiml už ve čtyřech letech, takže se poslední dva roky sem tam rozhodl vykvíknout a pak jen se samolibým úsměvem sledovat panikařícího otce.

Ani po takové době si bůh lsti nemohl odříct pozorování svých spolubydlících. Za ta léta si na sebe nijak nezvykali a Loki byl v přátelských vztazích někde na bodu hlubokého mrazu, jelikož se o začleňování nijak nesnažil. Tony byl velmi ochranitelský ohledně Sigurda, a protože ho nechtěl pustit s Lokim do světa – ať už by se vydal kamkoli – logicky z toho vyplývalo, že budou muset bydlet všichni spolu. Aby si však Loki přiznal, někdy bylo fajn, když mohl spát celý den a o to šílené dítě se staral pro změnu někdo jiný.

Tony se k Lokimu choval ledově, až bůh někdy žasnul nad tím, jakou má výdrž. Steve mu popřál dobré ráno a v boji s ním komunikoval tak, jak by se mělo. Byl na tak pečlivě udržované neutrální pozici, až by ho za to jeden obdivoval. Neudělal jediné gesto, kterým by ukázal opovržení, ani jedno jediné, kterým by byť jen minimálně vyjádřil sympatie či přátelství. Bruce byl celkově nejtišším spolubydlícím, většinou vedl rozsáhlé debaty jedině s šestiletým klukem, zatímco Tonymu jednoslovně odpovídal a nikoho jiného nebral na vědomí. Nataša si od Sigurda i Lokiho držela odstup od té doby, co se modrý klučina rozhodl zbožňovat svého otce. Chvíle, kdy ho musela uprostřed noci utěšovat, byly pryč a ona se znovu vrhla do svého starého stereotypu, tiché domácnosti. Clint totiž navzdory špatným zkušenostem stále byl ochotný vzdát se všeho pro rodinný život a Nataša, zděšena vyhlídkou na vlastní dítě, nedej bože děti, se občas uvolila k nějaké reakci na jeho lásku a dokonce ji i oplatila, zpravidla se však po něčem takovém rychle vzdálila, aby se vyhnula nepříjemné konverzaci.

Bylo to nadmíru zajímavé soužití, to Loki uznal. Na jednu stranu byl rád, že může svému dítěti dopřát radostný život mezi superhrdiny, protože jak si všiml, Sigurd v sobě neměl ani pramálo magie, nic, co by poukazovalo na geny boha nebo čaroděje. A co bylo divnější, ani za mák ho to nezajímalo. Bylo jedno, že jeho táta z dlaně nechal vyrůst maličkou zářivou žirafu nebo medvěda, většinou jen ze slušnosti zatleskal ručkama a dál se rýpal ve svém autíčku a jeho součástkách a bůh lsti jenom zíral, zatímco mu žirafa, zcela šokována tím odmítnutím, poblikávala na dlani.

Jak však Loki zjistil o čtyři roky soužití později, když si bokem odvedl Bruce a požádal ho o pár testů, stejně jako magii postrádal Sigurd i dlouhověkost. Kluk sice nerostl rychle a byl pořád znepokojivě drobný, ale jeho orgány odpovídaly věku a on se vyvíjel lidskou rychlostí, což Lokiho bolelo více, než tušil, že to bolet bude. (Přece jen si původně myslel, že nechá dítě dítětem a zmizí na jinou planetu.)

Nedělalo mu problémy pomyslet na to, že jednou Alice zemře na stáří, protože aby byl upřímný i tady, nečekal, že se ta ženská stáří dožije, stejně jako on. Byl připraven na to, že při svém stylu života zemřou oba dva relativně mladí, proto se nepřipojoval k občasným záchvatům melancholie svého bratra, který si jednou za čas uvědomil, že jeho milá stárne a že jednou budou ve dvojici vypadat trošku nepatřičně.

Navíc, pokud dobře počítal, měla Alice sotva dvacet, když se potkali, což byl další důvod, proč na to ani nepomyslel. A teď… teď už na to vlastně myslet nemusel. Proto snášel špatně, když si jen představil, že bude možná přítomen u smrti svého syna. Ale pořád tady byla dobrá možnost, že se toho on sám nedožije.

Potřásl hlavou nad Sigurdem, který seděl na pracovní desce a bral Tonymu všechno, co zrovna vynálezce potřeboval nebo hledal, a vrátil se do svého pokoje, kde využívaje chvilky klidu a ticha vyhrabal ze zásuvky bichli a pokračoval v nekonečném pátrání. Když už ne záchrany, pak alespoň zjištění, co se jeho ženě mohlo stát. Tušil, že je nevědomost možná lepším řešením, ale nepatřil k lidem, kteří by se dokázali poučit, proto hledal odpovědi dál. 

pokračování

předchozí

Share: