Rozcestí - prolog

Pamatujete, jak jsem slíbila třetí (a probůh, poslední) sérii o Alici? Mno, tak se přiznám, že jsem z toho chtěla několikrát vycouvat, protože mi ta baba začala lézt na nervy, ale pak jsem si řekla - když už tak ráda toho zelenookého bůžka trápím, proč ho nenechat topit se ještě v téhle maličké sérii a pak mu dát na chvilku pokoj, než mě napadne něco mnohem horšího? 

Protože už je to poměrně dávno (prej poměrně), co jsem skončila s Vykoupením, asi bych měla jen vypíchnout pár detailů, které by vám mohly připomenout, o co se vlastně doteď jednalo. 

Nuže, Loki asi v půlce příběhu jménem Vykoupení zmizel v Chitaurské lodi a nadále o sobě dával vědět pravidelnými dávkami mrtvých potvor, které sesílal až s děsivou přesností do Tonyho obýváku. Když se po sestavení menší vesmírné lodičky Avengers rozhodli, že pro toho idiota nakonec doletí, spadl na Clinta kus stropu a on tak byl nucen zůstat v sídle, zatímco si pitomá Alice vydupala, že chce jet taky. Clint tedy zůstal napospas půlroční bestii - Sigurdovi, Lokiho synovi - a Alice se vydala do vesmíru. 

Loki se našel, ale jak nebylo překvapením, společně s ním se objevil i Thanos, který nebyl zdaleka tak mrtvý, jako být měl. No, a pak se ta blbka s mým jménem rozhodla z vesmírné lodi vyskočit i s tím nechutným chlapem, a tam to tak nějak skončilo a já utekla, abyste měli míření cihlou o něco těžší. 

Ještě než zapomenu, tak nějaké spešl upozornění snad nebude třeba, protože na občasné vulgarismy jste zvyklí a jistě to chápete, o párech víte, protože se omílají pořád dokola, a ten zbytek je neškodná vata. 

A tahle série... řekněme, že začneme tam, kde jsme skončili. Loki je v Malibu i s Avengers a nezvěstná Alice, která se rozhodla být sentimentální v tom nejhorším možném okamžiku, o sobě dá zpětně vědět. Totiž, nedoufám, že byste si vzpomněli, ale v patnácté kapitole Vykoupení byla zmínka, že se Ali odebrala uraženě do pokoje a rozhodla se psát. Tentokrát ne fanfikce.

---

Prolog

Drahý.

Tolik k romantickému a něžnému začátku dopisu.

Přemýšlela jsem, jak to zaobalit, aby to s tebou nešvihlo, ale nakonec jsem si řekla, že se na citlivost vykašlu a rovnou na tebe vybalím fakt, že máš syna. My máme syna.

Jmenuje se Hugo.

Dělám si prdel.

Je to Sigurd. Hádej, kdo vymyslel jméno!

Cítím se divně, jak v nějakým filmu, že tu píšu dopis… spíš závěť. Myslela jsem, že se za chvilku vrátíš, pak jsem myslela, že je po tobě. Ale kdo jinej by nám jako důkazy života posílal mrtvé Chitauri i se skútry až do domu? Romantické, vskutku.

Kdyby ses tu náhodou ocitl a já ne, věz, že nemáš právo se chovat jako hovado. Bruce si mého stavu všiml dřív než já sama a postaral se o porod. Sice z toho má psycho, ale on se z toho jednou dostane. Bála jsem se, že se Hulk stane porodní bábou. Fujtajbl.

Tony mě tu nechal žít. Je kmotrem, takže aby bylo jasno, z žádného okna už nedobrovolně nepoletí. To dítě nemá na rodiče moc štěstí, když uvážíš, kolikrát nám už hrozila smrt. Kmotra potřebuje jako sůl. Pravda, vybrala jsem si dalšího chlapa s tendencí umírat, ale zas tolik na výběr jsem tady neměla. A Steve mi dělal snídaně a pomáhal mi. Nevěřila bych, jak se bývalý voják vyzná v dětech. S plenkami se vážně vytáhl!

Nataša kvůli své nespavosti často byla tou, kdo malého uklidňovala při pláči uprostřed noci. Doufala, že ji nikdo nevidí. (Jarvis je boží parťák.) Díky ní jsem se nezhroutila únavou. Teda, ledacos si mohla odpustit, ale to já taky. Kdybychom se tak nesnášely, byly bychom kamarádky až za hrob.

A Clint je taky zlatíčko. Slíbil, že se už nebude pokoušet o tvůj život a prohlásil, že si Sigurda oblíbil i přes fakt, že je to tvůj syn. Dojal mne.

Thora bys mohl přestat trápit. Ono je toho na tebe asi moc, ale úplně by stačilo, kdybys přijal titul jeho bratra. Jestli tě udivuje, proč není kmotrem on (o čemž silně pochybuju), sleduj ho v přítomnosti našeho dítěte. Stačí půl minuty dětského pláče a rozbrečí se taky. Nezapomeň to říct Jane, měla by být připravená, že jí s případnou výchovou vlastních dětí ani za mák nepomůže. Král Asgardu se bojí mláďat.

Hahahaha.

Asi nevíš, kdo je Ivánek. Byl to ten, kdo tě sundal ze střechy paneláku a donesl mi tě až do postele. Tahle fotka je vaše společná. Jste tam oba vážně rozkošní. Tím, že ji spálíš v zelených plamenech, nic nenaděláš, mám sedmdesát devět kopií. Ano, všichni tu fotku viděli. Ano, i tvůj syn. Je jeho oblíbená, nech mu ji jako vzpomínku. Ivánka kdyžtak najdi a vyřiď mu mé pozdravy. Je to magor, budete si rozumět.

Teď si ještě víc připadám, že píšu své poslední věty. Sedím vedle postýlky a Sigurd na mě vrčí. Propána, i v tomhle je po tobě. Jestli jen jednou v životě pomyslíš na to, že změníš jeho barvu, vyřídím si to s tebou. Je nádherný a zůstane takový, jaký se narodil. Nevychovávej ho ve lži, kdyby na tebe ta výchova přece jen padla. Opovaž se mu jednou zalhat o tom, kdo je. Ovšem ohledně jedné otázky týkající se příchodu na svět buď opatrný. Děti si tyhle věci pamatují a mají tendence je v pozdějším věku používat proti rodičům.

Až se zeptá, proč je modrý, ukaž mu to. Prosím. Viděla jsem tě tak jenom jednou a je mi to strašně líto. Ještě víc mě mrzí to, že‘s mi nikdy nevěřil, že se mi to líbí. Modrá ti fakt sekne.

Sigurd teď nemá ani půl roku. Tvou pomoc v těhotenství bych vážně ocenila, ale chápu, že jsi měl moc práce s vyvražďováním posádky na létající lodi.

Zítra ráno vyrážíme za tebou. Sejmeme loď a vrátíme se. Všichni. Ale tak čistě pro jistotu, kdyby ne, píšu tohle. Ale stejně to ber radši jako úryvek z deníku a ne jako dopis na rozloučenou, je to fakt divný. Snad to stihnu zničit dřív, než na to zapomenu.

Doufám, že umíš zpívat, Sigurd bez toho neusne. Zkus něco od Beatles. Aspoň vkus má po mně.

Abych to nějak vhodně a romanticky ukončila, mohla bych napsat něco hezkýho… něco, co jsem moc často neříkala. A jen se nedělej, ty totiž taky ne. Vlastně jsi to ani říkat nemusel, já jsem si jistá, že mě zbožňuješ. Jako bys měl na výběr.

Miluju tě.

Ali

***

Probudil se o čtyři dny později, kdy už byl Thorův zdrcující stisk ruky neúnosný. Po dalších několika dnech mohl vstát z postele a – což jej překvapilo – volně se pohybovat po Starkově sídle. Nebyl z toho nadšený tolik, jako by být mohl. Ať už se pohnul kamkoli, Stark mu pohledem propaloval díru do zad, Thor na něj náhodně narážel na každém rohu a stejně náhodně kontroloval jeho zdravotní stav a Barton na něj snad jen z pocitu zadostiučinění mířil šípem. Dopis (úryvek z deníku?) našel při první noci zpátky v ložnici. Postel byla stále rozestlaná, hromada polštářů rozházená na jedné polovině a na druhé prázdno.

Alice nestlala. Kdykoli to Loki udělal za ni, vynadala mu, že v noci nebude moct usnout. Že má radši… jak jen to říkala. Pelíšek. Takové směšné slovo. Kdykoli se na pár dní vzdálil, udělala z jejich postele hnízdo.

Neptal se na ni ani hned potom, co se vzbudil. Věděl už na lodi, že ji vidí naposledy. Špatně se mu snášelo, že jí nemohl nic říct. Že ho zase viděla v tak ponižující situaci. Že ho musela zachránit.

„Myslel jsem, že jsi na Zemi přišel proto, aby ses vykoupil. Ne, abys nechal ji, aby to udělala za tebe.“

Stark ještě nevynechal jedinou příležitost k výčitce. Loki se tomu nebránil. Ne, že by to nedokázal. Jeho mysl automaticky vytvořila dvacet různých – řazených dle kalibru krutosti – poznámek, které kdyby jen kdy vypustil z úst, litoval by toho už jen kvůli sobě.

„Vážně lituju toho, že jsem tě hned na místě nedorazil,“ bylo Tonyho oblíbené.

„Nechtěl jsem tam jít. Byl jsem přesvědčený, že je to lež, že’s to celý nachystal. A víš, co mě sere nejvíc? To, že to vůbec nevyvrátíš. Mlčíš. Zíráš na mě. Pořád mlčíš, neřekneš nic! Ani jedno neupřímné ‚je mi to líto‘, nic! Ne, že by ti to mělo jakkoli pomoct. Zabil’s ji, víš. Takový věci se neodpouštějí.“

„Loki,“ oslovil ho kdysi kapitán, kterého ze všech Avengers vídal nejméně. „Myslím, že už je čas na to, aby ses seznámil s dalším členem…“ odmlčel se a přemýšlel. Pak potřásl hlavou a pokynul mu rukou, aby šel za ním.

A za malou chvilku už byl Loki zabořený v křesle, vytřeštěnýma očima zíral do zdi a nechal maličkého kluka, aby si pohrával s jeho vlasy a usmíval se na něj. Nevzmohl se na jediné slovo.

Dopis pročítal stále dokola, hledal skrytý význam, zkoumal písmo, zkoušel vyčíst kód nebo nějakou nápovědu, že to celé plánovala, a to navzdory vědomí, že by toho nebyla schopná. Nikdy nic neplánovala dopředu, proplouvala si životem a každé rozhodnutí ji stálo maximálně dvě až tři vteřiny. Hledat v dopisu na rozloučenou šifru bylo necitlivé. Jako by ji slyšel.

Pak si poněkud zmateně procházel fotky. Jak zjistil, na všech buďto spal (například vedle dříve zmíněného Ivana) nebo se díval úplně jinam. Jinde byla vyfocená ona společně s Thorem a Avengers. Na jiných fotkách byl Stark, Rogers a Banner. Dokonce našel snímek, který dokazoval, že Thor v přítomnosti plačícího dítěte opravdu taky brečí. 

Lehká nostalgie a nesnesitelná sentimentalita se občas vystřídala s vztekem. Zuřil. Protože umřela. Protože to udělala bez nejmenších výčitek nebo pochyb. Protože měla být slabší než on a přesto byla o tolik silnější. Protože se své smrti nebála jako on té své. Protože ho tady nechala. A protože měla tu drzost se tak dramaticky rozloučit. Že mu nechala dopis, fotky, vzpomínky. Taky protože si připadal slabý. Už jen proto, že ani dopis, ani fotky, ani vzpomínky – nic z toho nedokázal zničit. Udělala z něj ubohou trosku, která si neví rady s malým děckem.

Fakt, že už jich měl Loki pět, tady nehrál žádnou roli. Tohle bylo něco jiného. Sigurd byl maličký a až děsivě křehký. Zezačátku se Loki vyloženě bránil jeho objetí, bál se, že když ho k sobě přivine, zlomí ho, jakkoli mu ublíží, a on tak zničí to poslední, co mu ještě zbylo. Neznal ho však tehdy ani den a už byl ochotný za něj položit život. Připoutal ho k sobě a Loki cítil náhlou potřebu ho ochránit před světem, před jakýmkoli nebezpečím, před zjištěním, že je jeho matka mrtvá a jeho otec mizera ve všech ohledech, na které si jen vzpomene. 

pokračování

Share: