Je všeobecně známo, že se Loki do problémů dostává jen kvůli tomu, co řekne. Ale schválně, zlepší se to, když se svých slov vzdá?
Pamatujete si, jak jsem kdysi zmiňovala, že mám rozepsaného něco, o čemž netuším, co to je, ale že vám to sem jednou hodím? Tak tohle je ono. Nevím, jestli pro to mám lepší popis než ten, který jsem už napsala, takže jen zmíním ty důležité věci pro čtení: Žádný pár, a jen něžný náznak vulgarity (nemůžu si zkrátka pomoct).
Jo... víte, jak jsem strašně nenápadná ohledně těch odkazů v povídkách (tak, že vás to vyloženě praští do očí, viz Mrazík v SbS), tak tady je jeden odkaz taky. Na něco, co určitě znáte. Ale vážně, uděláte mi radost, jestli dáte vědět. Protože jsem tomu taky nemohla odolat.
---
S trpělivým úsměvem si prohlížel reklamy po špinavých
stěnách metra, pečlivě dodržuje zákaz očního kontaktu s ostatními
cestujícími. Neměl tenhle způsob dopravy rád, ale jak se za pár let na Zemi
naučil, teleportace taky nebyla nejmoudřejším řešením. Ani tak ale občas nemohl
odolat pár magickým trikům.
Zrovna dneska ráno se šel projít v podobě kočky, ale
jak se i u tohohle případu naučil, ani to nebylo moudré. V New Yorku
zjevně nebylo moudrého dělat nic. Poprvé ho do boku nakopl hysterický puberťák
s brýlemi, zcela očividný alergik, a hned pár dní poté, kdy mu modřina
z žeber zmizela, se rozhodl procházku risknout znovu, tentokrát po
střechách.
Kdo mohl čekat, že ho v půlce schodů chňapne stará
sousedka a zbytek dne na něj bude cukrovat? V životě nebyl svědkem něčeho
nechutnějšího. Tehdy vyskočil oknem. Z pátého patra. Ale to nebylo
důležité.
Zkoušel už téměř všechno, čím by se mohl zabavit, tedy pokud
nepočítal motorky a podobnou havěť, které nemohl přijít na kloub. Párkrát se už
nehezky proletěl, a byly to nehody, které by komukoli jinému sebraly život a
zanechaly po něm mastný flek. Kdykoli se takhle po nepříliš příjemném pádu
zvedl a znechuceně odešel, doprovázel ho při tom potlesk všech svědků.
Auto na jeho „hni se, stroji“ také nijak nereagovalo, což mu
přišlo přinejmenším drzé.
Když přes stěnu uslyšel první poznámky typu „Ten novej sice vypadá hezky, ale zřejmě nic
neumí, ani mluvit anglicky, natož pracovat“, rozhodl se adaptovat ve
smrtelném životě ještě víc. Co dělají lidi na Zemi? Stačilo se rozhlédnout
kolem.
Ničí životní prostředí? Ano, mimo jiné, ale co dělají
obyčejně?
Pracují. Nebo hledají práci. Nebo si na práci stěžují. Nebo
ji jenom předstírají.
Odporná představa. Loki nikdy nemusel pracovat, a pokusil se
o to jen z čiré zvědavosti, což byla vlastnost, která se mu ze všech,
které měl, většinou vymstila nejhůř.
Byl 1. červen, neobyčejně krásný den, když se s neobvyklou
odhodlaností vydal do města s tím, že se večer vrátí nejen s nákupem
a zařízeným účtem, ale i s prací. Hned jakmile vstoupil do banky,
odhodlanost se zákeřně přeformovala do zlého tušení, a jakožto bůh neplechy
s hledáčkem na problémy měl až nepříjemně často pravdu, když se něco mělo
stát, proto pro něj nebylo příliš velkým překvapením, když se o pár vteřin
později rozlehl po budově varovný výstřel následovaný hlasitým: „Ruce vzhůru!“
Chtěl si jenom zařídit účet.
Otráveně protočil oči – dobře, tihle problémoví lidé byli
něco jako jeho potomci, ať si to tady vykradou a pak jdou, na jeho požadavky to
stejně nebude mít vliv. Aby příliš nevybočil z řady, zdvihl také ruce, a
s úšklebkem shledal, že teď převyšuje ostatní ještě víc než obvykle.
Muselo to být k popukání, škoda, že nezůstal venku.
… ale to by se tady vlastně neviděl.
Jeho úsměv zjevně také nebyl moudrý nápad, protože se mu
v příští vteřině dostalo pořádné rány do zátylku, a jak s údivem zaznamenal,
málem ho to na chvilku opravdu omráčilo.
„Čemu se směješ,“ zasyčel na něj asi o hlavu menší
hromotluk. Byl příliš blízko, a jeho dech se mohl rovnat s dobytčím, proto se
Loki instinktivně odtáhl, čímž si vysloužil nikoli ránu do hlavy, ale pistoli
přiloženou ke spánku. „Hrdina, hm? V tomhle zasraným městě už jich je
dost, na nic si nehraj.“
Policejní houkačky nebyly vítané ani zločinci, ani Lokim.
Teď se to zbytečně protáhne. Chtěl jenom účet. V obchodě mu odpoledne
zavřou a práci si těžko bude shánět večer, to je nevhodné, uvažoval se zbraní u
hlavy.
„Fajn, chtěl jsem se toho vyvarovat, kámo,“ řekl kdosi
zezadu, pravděpodobně mluvčí skupiny, který si jednou rukou přidržoval mobil u
ucha a druhou se hrabal v menším trezoru. „Jenže jste byli moc rychlí, a
my tady teď máme kupu lidí, kterým hlava prostě nesluší. Možná bych je mohl o
ně všechny postupně připravit, co vy na to?“ Přitáhl si k sobě malou
černošskou holčičku, která už jen silou vůle zadržovala pláč.
Loki si pomyslel, že to nemohlo být poprvé, co se stala
svědkem takové události. Lidi jsou divná rasa.
„Co takhle začít tím škvrnětem? Je jich tady poměrně dost,
žádná škola, rodiče vyřizují a tahají potomky s sebou, znáte to. Máte
děti, inspektore?“ pokračoval vůdce skupiny, zatímco si děvčátko
s chladným pohledem prohlížel.
Proboha to ne, posmutněl Loki ten den už počtvrté. Tohle
bude ještě delší, než čekal.
„To chceš jít s děckem
k autu?“ štěkl ten hromotluk vedle Lokiho. „Kdyby stříleli, je jen malá
šance, že tě zakryje. Co tenhle?“ A šťouchl pistolí do Lokiho hlavy. Bůh
vypadal, že to sotva zaznamenal. „Je větší než my všichni, a je to sráč.
Nejspíš mentál.“
Co je sakra mentál? Nesmí si to zapomenout vygooglit.
Některá slova ho přistihovala nepřipraveného, a tohle bylo jedním z nich.
Když si chlápek se zbraní všiml Lokiho zmatenosti, znovu do něj šťouchl.
„Stopro je to mentál, mířím na něj a on nemá tušení, o co
jde. A blbě se culí. Jeho škoda nebude.“
„I mentál může bejt silnej a sejmout tě. Děcko ne,“ hádal se
s ním zloděj s mobilem v ruce. „Viděl jsem tu ránu do hlavy, ani
sebou necukl. Možná je to debil, ale máčka taky ne.“
Máčka…?
Ještě pár cizích slov a odcházím, umínil si Loki uraženě.
„To je fakt. Kolik těch děcek? Je jich tu aspoň pět.“
„Tahle stačí. Umíš si představit, jak to bude znít ve
zprávách?“ zasmál se. „Lupiči si vzali jako rukojmí černošskou holčičku!“
zapištěl falešně. „Rasismus je v této zemi čím dál horší, mělo by se
s tím něco dělat… bude z toho bordel ještě hodně dlouho.“
Zavřete hubu, vezměte
dítě a zmizte, idioti. Musím si založit ten účet.
Následovalo dalších patnáct minut dohadování
s evidentně zcela neschopnou policií, a už když to vypadalo, že si zloději
svou malou rukojmí opravdu odvedou a její matka se kousek od přepážky zhroutí,
natáhla se dívenka k jedinému člověku, který byl po ruce, a pevně se ho
chytla.
Loki se s povzdechem podíval dolů, čehož litoval hned
v tom samém okamžiku, kdy se střetl s obrovskýma hnědýma očima, ze
kterých se proudem valily slzy jako hrachy.
Pusť.
Holčička z něj nespouštěla oči a pevně se držela jeho
kabátu.
„Co je?! Jdeme!“ zařval jeden z lupičů od dveří. „Do
prdele, jestli bude dělat scény, ustřelím jí hlavu!“
Loki, naprosto znechucen celou situací, nemluvě o jejím
nepříliš nadějném vývoji, vzal dívčinu ruku do své dlaně, a rozešel se
s ní ke dveřím.
„Co to sakra…“ ozval se jeden ze zločinců, ale druhý ho
zastavil jen zakroucením hlavy.
„Čím menší scény, tím lepší. Teď do auta.“
Ano, stále byl krásný den, slunce svítilo, ulicemi proudil
překvapivě příjemný vánek, lidé vypadali tak nějak klidně. Což se teď nedalo
tvrdit o davu před bankou a skupinkou policistů bezradně se rozhlížejících po
okolí.
„Sledujte nás, a jsou oba mrtví!“ zařval jeden z mužů
těsně před tím, než děvčátko popadl a hodil jej do auta, načež do něj nacpal i
mimořádně znuděného boha.
Na zadních sedačkách vládlo dusné ticho. Loki jakožto
největší se musel poskládat doprostřed, po levé straně měl dítě a po pravé
onoho neoblíbeného hromotluka. Holčička se k němu přitulila a začala mu
plakat do kabátu. Loki se zamračil.
… můj kabát.
„Já jsem Esterka,“ zamumlala nesrozumitelně s tváří
stále pohřbenou v jeho oblíbeném oblečení. „Ty jsi opravdu mentál?“
zeptala se a zdvihla k němu uslzené oči.
Řekne mi už konečně
někdo, co to slovo znamená?
„Ty asi nechápeš, co se děje, viď?“ pokračovala Esterka a
potlačila další vzlyknutí, jako by tím svému spoluzajatci chtěla ukázat, že jakožto
ta rozumnější je schopná převzít vedení. „Oni nás pustí, až budou trochu dál.
Nikdo ti neublíží,“ mumlala chlácholivě a hladila Lokiho rukáv. „Nechtěla jsem,
aby tě vzali taky, já… nechtěla jsem být sama… promiň. Nemusíš se bát. Postarám
se o to, aby se ti nic nestalo.“
Odvážné škvrně, pomyslel si Loki s úsměvem. Než si
stihl čehokoli všimnout, chlap vedle něj se přes něj natáhl a vzal dívčin
obličej do dlaně. Pak si ji k sobě hrubě přitáhl.
„Drž hubu,“ zavrčel jí do obličeje. „Ještě slovo a ten krypl
přijde o hlavu. Budeš se koupat v jeho krvi.“
… krypl?
Esterka neplakala, místo toho teď ještě pevněji držela
Lokiho ruku a odmítala se ho vzdát. Loki byl přinejmenším zmaten.
Možná, že kdyby mlčel celý život, byl by oblíbenější. Tohle
stvoření se kvůli němu chovalo statečně, a to ho zná pár minut.
Zloděj s ní znovu zatřásl a pak ji prudce odhodil
zpátky. A Loki se rozhodl, že už toho má dost. Protáhl si ruce, což sice nebylo
s ocelovým sevřením dítěte vedle něj příliš jednoduché, ale i tak to pro
něj bylo rozhodující gesto. Otočil hlavu doprava a na zločince se zazubil.
Čas vystoupit.
***
Policie našla oba rukojmí kousek od cesty, Loki si natrhal
pár trsů trávy a s pravidelnými znuděnými povzdechy nad ztrátou času si je
splétal dohromady, zatímco mu po boku seděla uplakaná dívenka a žmoulala
v dlaních jeho kabát.
Opodál stojící auto, ze kterého zbyl jen kus dohořívajícího
plechu, nemohl nikdo vysvětlit.
Když Loki konečně vzhlédl, měl kolem ramen odpornou
oranžovou deku.
„Jste v šoku,“ řekla mu nějaká žena, poměrně mladá a
hezká, ale dle ostatních ukazatelů i nepříliš spokojená se svým životem. Jemný
hlas navodila s většími obtížemi, než by si při své profesi mohla dovolit.
„Řeknete mi vaše jméno? Slyšíte mě dobře? Nebolí vás hlava?“
Řeknu pravé jméno, a
do dvou minut jsem u SHIELDu. Řeknu falešné a budou mě tak oslovovat už
navždycky. To nesnesu.
Mlčel.
„On je mentál,“ ozvala se Esterka, která byla k Lokiho škodolibé
radosti taktéž zabalená v dece, ale bohužel v ní nevypadala ani z poloviny
tak nepatřičně jako on. „Nemluví,“ dodala s vážným kývnutím hlavy. Loki se
opřel o dveře sanitky – alespoň k něčemu tady byla – a zavřel oči. Byl
naštvaný, byl vzteky bez sebe. Slíbil si, že už si sežene tu práci. Chtěl začít
alespoň účtem, lepší adaptací do tohoto stupidního pozemského života, a jediné,
co se mu povedlo, byl mediální zájem a k tomu deka kolem ramen. Nemluvě o
té odpudivé barvě. Fuj.
Když otevřel oči podruhé, nebyla to deka, kterou měl kolem
ramen, ale ruce. V první chvíli užuž zvažoval, který obranný chvat využít,
ale pak si uvědomil, že to není útok, ale objetí. Vyvalil oči a ztuhnul.
„Děkuju vám, tak moc vám děkuju, ještě nikdy jsem nepotkala
někoho tak čestného a statečného…“
Jsi podvodník,
zbabělec a slaboch, vzpomněl si Loki na slova, která slýchal na Asgardu.
Tahle planeta nakonec nebude tak špatná.
„Zachránil jste moji Esterku, moji malou holčičku… umírala
jsem strachy, když jsem uslyšela ten výbuch, a sice nechápu, jak jste se
z toho auta dostali, ale můžete si být jistý, že jsem vám vděčná do konce
života,“ pokračovala Esterčina matka a s každým dalším slovem sevření
Lokiho ramen upevnila.
To je v praxi naprosto nepoužitelné a neužitečné,
pomyslel si Loki, kterého už to objímání začínalo zmáhat. Začínal zrovna
zvažovat tu nejzoufalejší možnost, a sice že bude riskovat teleportaci a najde
si jinou planetu pro život, když ho za ruku popadla další ženská. Pohlédl na ni
dolů a povzdychl si.
„O vás se prostě lidi musí dozvědět, jste hvězda dne!“
Novinářka. Kde se tady za takovou chvilku vzala novinářka.
Ale vážně.
„Nesmíte na něj tak rychle, on vám nerozumí,“ zatahala ji
Esterka za rukáv, a spíš než starost o Lokiho mozek to vypadalo na žárlivost.
Možná, začal se rozhlížet Loki, možná kdyby dramaticky omdlel,
vzali by ho tou sanitkou do nemocnice, kde by měl klid. A pak by utekl. Oknem.
V jakékoli podobě.
Dřív, než stačil zrealizovat svůj plán, zrealizovala
Esterčina maminka ten svůj.
„Víte, vedu školku,“ povídala, zatímco za zmateným bohem
zavírala dveře od auta, u kterého neměl tušení, jak se do něj za takovou
chvilku dostal. „Naše děti zbožňují Avengers, pokud je znáte, nemůžou se hrdinů
nabažit. Samozřejmě se občas najde někdo, kdo z trucu vypráví, že mu
přijdou záporáci lepší, ale tak znáte to…“ Nastartovala, ztlumila rádio, ve
zpětném zrcátku na sebe našpulila pusu a jeden pramínek vlasů si zastrčila za
ucho, načež si zapnula pás, zkontrolovala dceru na zadním sedadle a konečně
mohla vyjet.
Loki na ni fascinovaně zíral a přemýšlel, jestli byla
absence těchto podivných rituálů důvod, proč jemu to auto nejelo. Snažil se dohlédnout na kouzelné zrcátko, ale
bylo natočené tak, aby vyhovovalo řidiči. V tomhle určitě musí být něco
většího, něco, na co ještě nepřišel. Možná se dá tahle domluva nějak nastavit,
aby to vyhovovalo každému jinak, nemůže přece každý stejně našpulit pusu. A
když otočila tím podivným kolečkem, ten nesnesitelný hlas zmlkl. Možná se dá to
auto umlčet jedině takovým způsobem, možná Lokiho neslyšelo, když po něm ječel,
nebo když mu vyhrožoval.
„-… tak mě napadlo, že by byli radostí bez sebe, kdyby vás
potkali. Dneska měli mít původně volno, protože jsem musela do banky – ale to
vy víte – ale nakonec mě ostatní maminky přemluvily, abych nechala školku
běžet, a vzala to za mě sestra, takže bylo všechno v pořádku. Esterka do
školky nechodí ráda, pořád si vymýšlí různé diagnózy a dokonce už nám chuděrka
šestkrát umřela ve vchodových dveřích, jak moc se jí nechtělo, tak jsem si
řekla, že bych jí to na ten den dětí mohla nechat projít a vzala jsem ji
s sebou. Totiž, myslela jsem na všechno, chtěla jsem se s ní podívat
i po nějakých šatech na to léto, když nám tak slibně začíná, ona si, nešika
malá, všechny šaty roztrhne o strom nebo plot – je to hrozně akční dítě, naše
Esterka. Manžel si dřív myslel, že když…“
Vyrábí se ta lákavá tlumící kolečka jenom pro auta?
Jak se Loki bohužel nemohl nikomu pochlubit, měl i takové
magické triky, které se nedaly poznat. Jednoduše pohnul rukou tak, jako by to
vypadalo, že si chce narovnat límec, a všechno kolem něj se ponořilo do
mírumilovného ticha. Rty řidičky se pohybovaly rychleji a rychleji, ale jeho
srdce bilo pomaleji a klidněji, a to bylo důležitější než informace, které mu
byly tak nešetrně cpány do hlavy. Opřel si hlavu o okno a uchlácholen klidem
upadl do typicky lehkého spánku.
Jak ke svému štěstí poznamenal, vzbudil se těsně před tím,
než s ním začala Esterčina matka třást. Okamžitě zrušil kouzlo a rozespale
se kolem sebe rozhlížel.
„Muselo vás to unavit, ti zloději a ta cesta, a promiňte, že
vás budím, ale jsme tady a děti za chvilku půjdou domů a já bych chtěla, aby
vás ještě stihly…“
Proč to kouzlo vůbec rušil? A proč už dávno nezmizel? Nemusel
by přece nic říkat, to mentálové – jak ho nazvali – zjevně dělat nemusí. Příhodný
titul pro někoho, kdo se do všech problémů dostane jen tím, že otevře pusu.
Když z auta vystoupil, ujala se ho pro změnu Esterka
samotná, stejně jako v bance ho pevně uchopila za ruku a vypadalo to, že
se ho ještě nějakou dobu nevzdá. Lokiho se zmocnila příšerná únava.
„Kdyby to bylo na mě,“ zašeptala dívenka s přimhouřenýma
očima, „tak bych tě tam vůbec nebrala, je to banda blbců a Adele, to je strašná
koza,“ mumlala horlivě, jako by Lokimu chtěla stihnout všechno říct.
Což se ukázalo jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že se
v další vteřině ze dveří vyhrnula skupinka dětí a nově příchozí obklopily
jako roj včel.
Po třech odporných nesnesitelných nekonečných dusných a
uřvaných hodinách byl zachráněn; a překvapivě opět Esterkou, která využila
svých vědomostí a sdělila všem dětem, které jejího nového kamaráda mučily, že
je mentál a že je to nakažlivé. Stále
netušil, co přesně je mentál a jak by
to mělo být nakažlivé – tipoval to na název sýru, ale ten přece může být
maximálně zkažený, nikoli nakažlivý, pokud před ním tahle planeta neskrývala
další záhady jako ty s nastartováním auta.
Těsně před tím, než se vypařil na záchod, odkud se zbaběle
teleportoval do své ulice, ještě pomyslel na ubohou Esterku a její zmatek, až
zjistí, že jí zmizel zachránce. Šíleně ho bolela hlava a on se nemohl dočkat,
až si uvaří čaj a zahrabe se do peřin.
Netušil, proč nezmizel dřív. Možná chtěl jenom víc důkazů,
že snažit se adaptovat do pozemského života byla největší blbost, které se mohl
dopustit, a že přes veškeré sousedské řeči má naprosté právo se držet dál, a je
úplně jedno, jestli mluvit bude, nebo ne.
Když konečně dorazil domů, první věc, kterou přes stěnu
uslyšel, bylo podezřívavé: „Myslíš, že si
ten novej našel práci? Vypadá, jako by měl vypustit duši.“ „Čemu se divíš, vypadá přesně jako kluk,
kterýho vykopl bohatej táta na ulici. Ať maká, chlapec, jen ať maká.“
No, zas tak daleko od pravdy nebyli. I tak se Loki rozhodl
to ignorovat a vzdát se neuvěřitelné chuti se jít těm drbnám představit a
vyrazit s nimi dveře. A pak, když už měl uvařený čaj, rozečteného Othella
na stolku, a peřiny ve tvaru hnízda, vzpomněl si ještě na něco, co chtěl
udělat.
***
Ne. Tahle planeta se mu prostě nelíbí. Ať už mluví, nebo ne.
Fakt úžasný. Moc se ti to povedlo.
OdpovědětVymazatTo byl účel. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo. :)
VymazatBylo to super zpříjemnění rána. Žůžo :D
OdpovědětVymazatRáno by potřebovalo vždycky nějaké zpříjemnění. :D Díky.
VymazatPáni tak to bylo super, chudák Loki nikdy si nevybere mluvit či ne co je asi horší :)
OdpovědětVymazatMyslím, že po tomhle už mu na tom ani nemusí záležet. Nebude mít klid a nebude. Obzvlášť ne v mé pisálkovské péči. :D
VymazatTak tohle bylo velmi filmové :-)) Ale po pravdě... vážně působil krapet mimo :-D
OdpovědětVymazatBudu doufat, že je to dobře. :D Baví mě psát Lokiho, který je mimo. :D Jde mi to víc než racionální myšlenky, bůhví proč. :D
VymazatNemluvící Loki.. Někdy si to vyzkouším, ráda bych věděla, co by se mu se mnou mohlo ještě stát.
OdpovědětVymazatNaprosto boží.
Jo a napadá mě...
Sherlock?
'Mám deku, vidíte? Jsem v šoku! "
Přesně. Přesně! :D Mám radost, že si na to někdo vzpomněl. Děkuju za to! :D To je má oblíbená scéna. :D
VymazatEsterka... To jméno mi něco připomíná....
OdpovědětVymazatJak já nesnáším, když se pořád opakuju ... ... Ale tohle bylo prostě úžasné!
Jak jsem řekla, Esterka byla spešl pro tebe. Bylo mi potěšením. :D Ehehe.
VymazatDokonalé! Krásne dokonalé. ♥
OdpovědětVymazatStrašne sa mi páči ten nevrlý Lokiho prístup pri začleňovaní sa do tak obyčajných, nezmyselných midgardských spôsobilostí. Vždy ma to rozosmeje a tento kúsok je dokonalým príkladom.
A čo sa týka toho odkazu - pripájam sa k Alice Malawi Decëmbri a Sherlockovi s odpornou oranžovou dekou :D
Ono je to ale doopravdy otravné i pro lidi, natož pro bohy. Bohy! :D A ano, odkaz odhadnut naprosto přesně. Mám z toho takovou radost. :D Děkuju. ^.^
VymazatTakový Loki se jen tak nevidí :) Chvílemi jsem si až říkala, jestli to vydrží :D
OdpovědětVymazatAlice M.D. To s tím Sherlockem bylo výstižné :D
No, původně to měla být povídka o něčem jiném, a až na konci jsem zjistila, že jsem Lokiho nezvykle nenechala ani jednou promluvit. Tak jsem z detailu udělala téma celé povídky. :D Prozrazeno. :D
Vymazat