Side by Side, 33. kapitola

Nádherný první květnový večer. Myslela jsem, že nebudu schopná psát, protože jsem chtěla prásknout dveřmi (tady se jinak zavřít nedají) a jaksi jsem zapomněla, že tam mám pořád ruku, ale už jsem plná sil a odhodlání! Až na detail, že jsem málem zdechla. A sama sebe jsem překvapila, co všechno dokážu říct nahlas. Rozpláclá ruka sama o sobě by nebyla tak zlá, ale prsty...

Vždycky si přečtu nějakou povídku a nejsem schopná u ní zanechat komentář. Strašně mě to štve, protože mi to přijde, jako bych utekla z restaurace bez zaplacení. Už jsem říkala, že bych měla něco dělat se svým životem? Potřebuju speciální klávesnici na překládání citoslovců do spisovné a srozumitelné mluvy. 

Jestli jste se vztekali u toho minulého konce, tak vám musím jenom oznámit... že tenhle není o nic lepší. Muhahaha. Mohlo být hůř! Mohla jsem v těch dveřích nechat hlavu.

Kupředu! 

-----

„To ne.“

Amora stála u Tonyho a třásla mu ramenem. Iron Man odmítal reagovat jinak než nehybným postojem a vytřeštěnýma očima. Thor kousek od nich na tom byl podobně, radost ze shledání s matkou vystřídal děs. Srdce se mu divoce rozbušilo, jako by snad chtělo protestovat proti únavě celého těla, žaludek pocítil až v krku a jeho by se byly zmocnily mdloby, kdyby ovšem nebyl bohem hromu a nastávajícím králem. Nemohl si dovolit… meškat. Nemohl si dovolit truchlit.

Tony nepochyboval o tom, že Amora se svou hrou nadobro skončila. Její slzy byly pravdivé - poprvé za dobu, co ji znal – ale přesto nedokázal cítit soustrast, lítost, nedokázal ji obejmout a říct, že za nic nemůže.

Protože může. A on vlastně taky. Dokonce snad ještě víc.

Proboha, za všechno může on.

Zabil ho. Zabil Lokiho. Nechal ho…

Nemohl si prostě jen tak umřít. To není jeho styl. On nemůže odejít někam za dobrým účelem a pak se prostě nevrátit. To nejde. Loki by zemřel nějak dramaticky, aby dostál své pověsti. To by udělal, přesně to by udělal. Vlastně by spíš nezemřel vůbec, to je přesnější.

Ale ne vždycky si můžeme vybrat, jestli žít nebo ne. Obzvlášť v boji je to značně nepravděpodobné.

Proč ho vůbec poslechl? Proč se nezachoval jako vždycky – tedy jako naprostý zmetek, a neodbyl ho nějakou urážkou, popřípadě mávnutím ruky? Byl by se i spokojil s ránou do čelisti, čekal jakoukoli reakci jen ne to, že ho Loki opravdu poslechne a odejde. Protože on by sám pro Amoru nešel. Nešel by tam a teď by tady stál, kdyby ho Tony nedonutil.

Nedonutil? Donutil ho tam jít? On by se přece nenechal nutit. Tak proč to udělal?

Proč to udělal Tony?

Thor se ztěžka posadil na schod před trůnem a hlavu si schoval do dlaní. Nemohl to pochopit. Před chvilkou tady Loki ještě byl. Před malou chvilkou ho viděl odcházet do pouště s tím svým typickým otráveným výrazem a působivě vlajícím pláštěm. Ještě před chvilkou ho mohl prostě vzít za ruku, odtáhnout do paláce, zamknout v pokoji, sebevíc by to bylo zbytečné, a zkrátka ho donutit zůstat tam, v bezpečí, doma.

Tony každou chvíli očekával ruce kolem svého krku, a aby upřímně přiznal, nejspíš by se bránil jen ze zvyku, a nikoli z chuti do života. Ne, teď si to vážně zasloužil. Thor vypadal tak zničeně, a vypadal tak kvůli němu, protože mohl za smrt jeho mladšího bratra. Bratra, kterého už jednou ztratil. Bratra, který měl naději na svůj starý život, mohli se zase vrátit, dokonce už Loki nebyl z jeho přítomnosti tak otrávený, už Thora zdaleka tolik neurážel, už byl ochotný se nechat nazývat „bratře“, už mu dokonce nabídl spojenectví, ale on ho odmítl a nechal ho jít samotného.

Amora stála teď kousek opodál a snažila se zadržet další a další slzy. Necítila žádnou magii, necítila absolutně nic. Ve chvíli, kdy Malekitha a Lokiho pohltila černá díra, se jen ušklíbla. To nemohl být pro tak dobrého mága žádný problém. A byla to jeho smrt. Prohledala to místo několikrát, než si konečně byla ochotna připustit, že když nemůže cítit Lokiho magii, je všechno ztraceno. A on nejspíš zemřel s myšlenkou na to, že ho zradila.

***

V době, kdy se do síně přihnala Amora s touto novinou, už byli všichni Avengers pohromadě; Nataša s obvázaným kotníkem obmotávala lukostřelcovu hruď, protože se ve chvíli, kdy jeho kolegyni šlápl jeden elf na nohu v ten samý okamžik, kdy zrovna vstávala ze země, otočil a věnoval se jinému protivníkovi než tomu svému, tudíž nebylo pochyb o tom, že rána mířená na jeho záda bude účinná. Duchapřítomná vdova mu však těsně před tím podkopla nohy, takže se Clint právě smiřoval s obrovským šrámem přes záda. Což bylo podstatně lepší než probodnuté srdce.

Steve vypadal poněkud zmateně, pravděpodobně se stále nevzpamatoval z té rány do hlavy, u které si byli všichni léčitelé z paláce jistí, že kdyby ji schytal jakýkoli jiný Asgarďan, a to pravděpodobně i bůh, zcela jistě by ji nepřežil.

Bruce na sobě měl fialovomodrou tuniku, nad pravým obočím jeden malý škrábanec a vlasy rozcuchanější než obvykle. Stejně tak na tom byly jeho nervy, protože ztratil své brýle a na téhle planetě taková věc zjevně vůbec neexistovala. Dokonce se rozhlížel i po starších mužích z Rady, ale k jeho překvapení to byli všichni do jednoho čilí staříci, kteří v případě potřeby porazili holýma rukama pár vycvičených elfů. Po brýlích ani stopy.

„Je mrtvý,“ prolétlo síní jako blesk, a nikdo se nemusel ptát, o kom je řeč. Stačil jim pohled na Thora, který zničeně dosedl na schodek a dál se vůbec nehýbal. S Tonym to k všeobecnému překvapení otřáslo podobně, a to přestože si s Lokim zrovna idylický vztah nevytvořil, jak všichni předpokládali, když s brambůrky a colou pozorovali Jarvisem zaznamenanou scénu, ve které se bůh lsti sebral a vyhodil ubohého vynálezce oknem.

Nataša věnovala obvazům více pozornosti, než si zasloužily. Občas po očku koukla na Tonyho, pak zase zpátky na Clintova záda. Mlčela jako všichni ostatní, ale myslela si svoje. Jako vždycky.

V síni po té informaci zavládlo téměř naprosté ticho. Lukostřelec - snad na vyjádření soustrasti – přestal fňukat a místo hlasitých stížností svou bolest snášel se zatnutými zuby. Steve na zprávu nereagoval nijak zvlášť, ale v posledních pár hodinách si nemohl uvědomit, kde je a co tam dělá, takže na jeho reakce nebyl spoleh.

Jediný Bruce se poněkud zmateně zamračil a obrátil se k nejbližšímu léčiteli, který zrovna neměl plné ruce práce. Začal s ním naléhavě hovořit, ale nešlo mu rozumět ani slovo.

Tony už měl toho napětí dost; netrvalo sice dlouho, ale už tak ho trhalo na kusy. Nesnášel ten pohled na Thora, zhrouceného a bezmocného. Chtěl, aby zuřil, aby po něm řval, aby s ním prorazil všechny stěny paláce. Tahle reakce byla bolestivější.

Místo Thora cítil vztek právě Tony; jednak proto, že Amora nadále postávala po síni a neměla ani tu slušnost všem zmizet z očí. Taky proto, že teď za všechno mohl on, ačkoli původně vůbec neměl v plánu Lokiho nutit do záchranné akce, a jestli snad ano, rozhodně netušil, že by ho bůh mohl kdy vůbec poslechnout. A nejvíce proto, že ho Thor neobviňoval. Nejspíš ho ani na chvilku nenapadlo, že by to mohla být chyba někoho jiného než jeho samotného.

Odin se poprvé objevil až teď, chvilku po tom, co zmizela královna. Jeho nečitelný výraz nikoho nepřekvapil.

„Máte tělo?“ zeptal se tiše dvou nejbližších vojáků. Byl lehce shrbený, jako by na sebe nechtěl nijak strhnout pozornost, jako by byl jenom na návštěvě. Oba dva tázaní svorně zavrtěli hlavou. „Vezměte schopné lidi a…“

„Nenajdou ho,“ vykřikla Amora a ke králi nebojácně přistoupila. „Zmizel v černé díře, stejně jako Malekith. Nikdy ho nenajdou.“

„A tys byla u toho, předpokládám?“ obrátil se k ní Odin a nečitelný výraz se postupně měnil. Amora potlačovala chuť vycouvat ze dveří a zmizet navždy.

„Ano,“ vydralo se z ní přiškrceně. „A žádám vás o svolení zúčastnit se pohřbu.“

pokračování

předchozí

Share: