Side by Side, 32. kapitola

Tentokrát mám opravdu výmluvu, a ne jen jednu! První jest, že jsem týden vůbec nebyla v téhle zemi. Pak jsem hodlala prospat víkend, ale povedl se mi jenom pátek, jelikož jsem musela opět stěhovat. A v tomhle cosi, v čem žiju teď, překvapivě nebyl internet. Zajímavé bylo, že jsem stejně nestíhala. Asi bych měla se svým životem něco udělat. 

I tak se omlouvám za dlouhodobé nic, jistě mi dobré duše odpustí. Tahle kapitola je o něco kratší než obvykle, ale to kvůli konci. Ano, všechno to bylo schválně a ničeho nelituju! Ale slibuju, že příští kapitola bude delší. A snad i lepší. 

Víte, že vás pořád miluju.

P. S.: Odškrtla jsem si na seznamu životních úkolů položku s názvem "Selfie". Nejsou ti smrtelníci rozkošní, už vymýšlejí názvy i pro tohle.

Edit: Původně jsem chtěla kapitolu vydat zase až bůhvíkdy, ale nakonec to urychlil komentář od nové tváře ve světě fanfikcí. Takže Alice, jestli ti to nějak pomůže, máš tu obrázek mého nastavení komentářů, kdyžtak si to zkontroluj. Nikdy jsem to řešit nemusela, tak nevím, jak jinak bych poradila. :) 

-----

„Tak daleko se nemohl dostat,“ povzdychl si Loki trpitelsky, když se po hodině bloudění v poušti zastavil a zcela upřímně si přiznal, že nemá tušení, kam elf mohl jít. Akorát se vyloženě styděl uznat, jak moc si přál, aby Amora neucítila jeho magii, protože kdyby ano, dala by o sobě vědět i ona, Loki by věděl, kudy jít… a musel by ji zachránit doopravdy.

Tony mu věří. Teď ano. Ale až se vrátí bez Amory, neuvěří, že se ji snažil najít. A bude…

No a co?!

Co mu bylo po nějakém debilním pozemšťanovi. Už se choval stejně jako Thor. A že tohle byla urážka nejtěžšího kalibru, snad nemusel ani dodávat.

Kéž by tady zakopl o dvě mrtvá těla napůl zahrabaná v písku, dost na to, aby je nemusel pohřbívat, ale zároveň tak, aby poznal, o koho se jedná. Chce toho moc?

Zjevně, pomyslel si hořce, když ucítil záblesk magie, která mu nepatřila. No, a nebyl to záblesk, který by mohl patřit mrtvole v písku.

K naprostému úžasu shledal, že Amora nevolá o pomoc, ale zuřivě bojuje. Metala ze sebe pestrá světla, která sebevíc nevinně vypadala, nebylo pochyb o jejich smrtícím účinku. Malekith se v boji s Lokim příliš nepředvedl, o to víc si však dával záležet tady.

Chvilku se Lokiho opět zmocnila naivita při představě, že tady bude postávat, počká, až se ti dva navzájem zabijí a pak se i s mrtvolami přemístí zpátky do Asgardu, aby Thora přesvědčil, že za svou zemi bojoval, a Tonyho zase, že bojoval za Amoru. Krásný to plán, příliš krásný na to, aby mohl být splnitelným.

Což mu bylo dokázáno v příštím okamžiku, když se jedno ze světel odrazilo přímo na něj a on se musel uchránit, tudíž prozradil svou přítomnost a nebylo zbytí, než aby se do boje zapojil zcela. Loki si byl jistý, že kdyby se do své magie opravdu opřel a to samé kdyby udělala Amora, Malekitha by bez výrazných úbytků energie porazili. Ale jak si všiml, čarodějka ustupovala a už se do boje téměř nezapojovala, zdaleka ne tolik.

Mění si se mnou místo, pomyslel si Loki bez většího překvapení. On to koneckonců věděl. Tony ne. Není to fér, nic z toho, co se tady děje, vůbec není fér.

„Tady se podle tebe bojovat nebude, princátko,“ zasyčel elf vztekle, protože mu Amora mizela z dohledu a on neměl čas ji znovu chytit. „Nemáš tady vůbec co dělat! Komu ublížím, když ji vezmu s sebou?“ řval na Lokiho, přičemž po něm metal střídavě lehká kouzla a střídavě těžké nože.

Máš pravdu, nejradši bych ji zabil a ještě radši bych ti ji nechal, máš takovou pravdu, až je mi ze sebe nanic, mihlo se bohovi hlavou a taktak se udržel, aby nic neřekl nahlas.

Svou roli ochránce Asgardu sehrál dokonale, co víc ještě potřeboval? Nějaké výčitky smrtelníka, kterého už víckrát neuvidí, ho nemusely zajímat. Čekalo ho znovupřijetí, čekalo ho pohodlí a klid, život, o kterém mohl léta jenom snít a vzpomínat na něj, život, do kterého se chtěl vrátit v okamžiku, kdy spadl do temnoty.

Myšlenky mu doslova přetrhla dýka, která se mu překvapivě pevně zabodla do pravého ramene. Zmateně na ni pohlédl; jak prostoupila jeho obranu? Přestal snad dávat pozor?

Jen okamžik zaváhání stačil k tomu, aby měl elf čas ho srazit k zemi. Dopadl na záda a ignoruje otřesnou bolest, která mu z ramene vystřelovala do celé ruky, vrazil Malekithovi pěstí a doufal, že to udělal naposledy, protože by to jednak podruhé nezvládl a jednak se nechtěl snížit k boji nablízko. Snížit… spíš se mu chtěl úplně vyhnout, aby neměl protivník šanci zjistit, že to není zrovna jeho silná stránka, ne-li absolutní slabina.

Po čarodějce jako by se slehla zem, a v písku se mezitím váleli dva muži, jeden vzteklejší než druhý, a snažili se navzájem zabít hezky postaru. Nevypadalo to efektivně, nejspíš připomínali zvířata v bahně, tak se Loki cítil těžkopádně a odpudivě a…

Před očima se mu na okamžik mihlo podivné světlo, které se postupně měnilo v tmu. Na to, aby byl v bezvědomí, se však cítil příliš čile. Zmateně zamrkal, pln odhodlání se začal rozhlížet a krásné křupnutí, které vyšlo z elfova zápěstí, mu síly ještě dodalo. Úsměv mu však následně zmizel, když záhadnou temnotu konečně identifikoval.

„Ne,“ vydechl a ještě urputněji se snažil ze sebe elfa setřást. Ten však ještě přitvrdil, dobře si vědom toho, co Lokiho neklid vyvolalo.

„Buďto oba, nebo nikdo,“ zasyčel Lokimu do tváře a přimáčkl ho k zemi ještě silněji. Bůh pod ním přidušeně zasténal, když se mu do těla příliš dlouho nedostával vzduch. Slunce mu pařilo přímo do tváře, on se cítil slabší a proklínal svůj původ, proklínal všechno kolem sebe včetně svého mozku, jehož obvyklá pohotovost se rozhodla dát si oddych a nechat Lokiho na holičkách. Potřeboval vzduch, potřeboval myslet.

Temnota se blížila, a Loki jen stačil ještě pomyslet na to, jestli bude mít ten idiotský smrtelník alespoň radost. A taky škodolibě zadoufal, že bude mít výčitky do konce svého kratičkého života. Kde je čarodějnice, když ji člověk potřebuje? Kde jsou všichni?

Černé díry, laicky řečeno, bývaly na pouštích už odjakživa přirozeným, ale neméně nebezpečným jevem, a kdykoli se někdo z pouště nevrátil, mohl se rovnou napsat na seznam pohřešovaných. Jestli však i zesnulých, to nikdo nevěděl. Lokimu se to upřímně nikdy zjišťovat nechtělo, a dnešek nebyl výjimkou.

Ach, možná proto byly Asgardské hranice těsně před pouští…

Loki zavřel oči a přestal se vzpouzet.

pokračování

předchozí

Share: