Side by Side, 31. kapitola

Nádherné ráno, poutníci. Byla bych se vás ráda zeptala, jestli jste připravení čelit světu, ale už touhle otázkou štvu moc lidí na to, abych si mohla dovolit proti sobě poštvat ještě někoho na internetu. 

Už asi od dvacáté páté kapitoly se těším na konec téhle povídky. A teď jsem si uvědomila, že se mi to opravdu blíží a já z toho málem byla smutná. Vsadím se, že až tohle skončí, bude mi to strašně chybět. 

Chjo. Mám dneska psát test z matiky. Zvencnu se z toho, zvencnu. 

Děkuju vám za komentáře k aprílové povídce, jsem za to moc ráda. Většinou je to má první činnost v hodině angličtiny, když máme přístup k počítačům, že vlezu na blog a následně se culím, protože mi někdo napsal něco hezkého. Ehehee.

Ještě k tomuhle dílu; doufám, že se tohle více přibližuje k obecným představám o Lokim. S těžkým srdcem přiznávám, že ho opravdu nemůžu popisovat jako neviňátko donekonečna, a s lehčím srdcem dodávám, že jsem s tím ještě zdaleka neskončila. Ale co by to bylo za povídku bez sobecké a manipulativní kapitolky. 

-----

Přes veškerou snahu se čarodějce vynutit si od Lokiho nějakou pomoc nepodařilo. Bůh stál na tom samém místě, ruku stále položenou na rameni Fandrala, těžko říct, jestli pro podporu nebo pro ujištění, že se bojovník se slabostí pro krásné ženy nevrhne Amoře na pomoc a všechno nepokazí. Byli tak strašně blízko konci, dělilo je od něj prakticky pár minut, a i přes značné nevýhody si Loki přál, aby se nikdo nedostavil na pomoc a nechal elfa odejít. I se svou kořistí.

Loki se nikdy nepovažoval za příliš náročného člověka – dokonce naopak, byl by se prohlásil za skromného – a právě proto k smrti nenáviděl, když se jedno jeho malinkaté přání nejen že nesplnilo, ale ještě se stal jeho pravý opak.

V tomto případě to byl hysterický Thor a Tony bez obleku. Výborně, výborně. Malekith chňapl po čarodějce, která se nadechovala, že začne prosit o pomoc toho smrtelníka. Ačkoli nestihla vyloudit ani slovo, Tonyho sympatie si stihla získat, a měla je i potom, co i s elfem neznámo kam zmizela.

Thor se okamžitě vydal k Lokimu a Fandralovi, svému kamarádovi věnoval letmý děkovný úsměv - jako by snad Lokiho zachránil nebo co – pak svěsil ruku s kladivem podél těla a unaveně se usmál i na bratra, který byl navzdory všem obavám zcela v pořádku. Hrudí se mu rozlilo příjemné teplo, byla to radost, že Loki bojoval za jejich domov a neutrpěl jedinou újmu, a přemáhala ho únava. Byl na nohou příliš dlouho na to, aby odpočinek oddaloval i teď.

„Musím ještě za ostatními. Elfové jsou pobiti nebo rozehnáni, naše vojsko společně s Jotuny vyhrávají na celé čáře,“ oznámil, když se znovu rozešel ze stájí. „Chci se ujistit, že jsou mí smrtelní přátelé v pořádku.“

To znělo jako konec. Jako tečka. Jako definitivní tečka. Znělo to tak, ale ten zbytek okolo jako konec ani zdaleka nevypadal.

Loki pozoroval Tonyho reakce. Ten byl podezřele klidný, zíral na místo, kde ještě před chvilkou stála čarodějka, která – jak naznačovalo vše okolo – nejen že zachránila jeho samotného, ale taky Lokiho. Tonyho výrazy se začaly měnit, jak se mu rozběhly myšlenky: Proč se ten idiot nějak neprojevuje? Proč je Lokimu jedno, že Amora zmizela a skončila ve spárech elfa? Vážně to je takový parchant, nevděčný zmetek, který-…

Loki by v té chvíli pyšně prohlásil, že se naučil číst myšlenky.

„Prohrál,“ řekl tiše, a ačkoli všechno v jeho hlavě po něm řvalo, ať pro dobro všech přítomných i nepřítomných mlčí, mluvil dál. „Obětoval své lidi. Nesmíme ho nechat jít, Thore.“

Loki neměl chuť s Malekithem znovu bojovat, neměl chuť Tonymu něco dokazovat. Nehodlal bojovat o Amoru, neměl v plánu to dělat ze msty, natož jen tak. Jen se u něj probudilo něco, co by se správně mělo probudit v Thorovi.

„Ale když půjde, všechno skončí,“ protestoval chabě Thor, uvolněnost z jeho postoje vyprchala a on se znovu napjal, ačkoli bylo jasné, že mu protestují všechny svaly v těle. Loki se k němu prudce otočil s výrazem, jako by nemohl uvěřit, že i jeho stupidní bratr dokáže něco tak hloupého vůbec vypustit z úst. Ano, měl sice ještě před půl minutou stejný názor, ale to byl názor zrádce a člověka, který hodlal zamést svou minulost. A ač si to nerad přiznával, vyřešení minulosti by mu dokázalo značně ulehčit budoucnost.

„A na jak dlouho?“ odsekl mu. „Z téhle bitvy o nás ví příliš. Má moc informací, které by v budoucnu mohl využít proti nám. Další boj by byl pro Asgard osudný. Nesmíme ho nechat jen tak odejít, ať už to slibuje cokoli.“

A aby k sobě byl Loki naprosto upřímný, teď tady byl i jeho silnější – o trošku, ale přece – bratr. Nebojoval by proti elfovi sám, a taky by neriskoval vliv Amory. Thor se obměkčit nenechá, ne po tom všem, co mu udělala. Jako bonus by mohl dodat, že by mu pak korunní princ mohl potvrdit účast při boji, tudíž by mu tak pomohl ke svobodě. Ale to byly osobní důvody, sobecké, které okolí znát nemuselo. Takhle může být jen ochranitelský princ, u kterého se probudilo svědomí. Lepší image si ani nemohl přát. Snad by ani v tom vězení hnít nemusel.

„Jde mu o tu čarodějnici. Vždycky, od úplného začátku mu šlo jen o ni! Tohle teď může skončit bez dalších ztrát na životě!“ rozkřikl se Thor, který byl příliš unavený i na to, aby si povšiml Lokiho změny. Vypadal jako ten bratr, kterého ztratil a kterého tak miloval. V očích se mu blýskalo, na tváři pohrával úšklebek. Naprosto průhledná maska manipulace pro ostatní, nic zvláštního pro Thora.

„Najednou ti záleží na ztrátách? Doteď ti po boku umírali tví lidé. Nemůžeš je ochránit všechny. Malekith není jen chvilková hrozba. Myslíš, že ho Amora neomrzí? A co bude dělat potom, co myslíš? Že by si jen tak zkusil dobýt zemi, o jejíž bezpečnosti toho ví nejvíc?“ rozohnil se černovlasý bůh, a byl rád, že Tony mlčí a šetří své okolí poznámek. Zjevně si domyslel, že by tak Lokiho snahu zhatil nadobro.

„I kdybychom se ho teď pokusili definitivně zastavit, skončí to špatně. Podívej se kolem sebe! Vidíš to? Je tady snad někdo schopný boje?“ rozmáchl se Thor kolem sebe.

Pravdou bylo, že se kolem stájí a po náměstí povalovaly mrtvoly, mezi nimi zranění, občas se mihl zdravotník, který odmítal čekat, až oběti boje přinesou na stůl a rozhodl se je ošetřit co nejdříve.

„My ano, Thore. My dva, jako kdysi. Bojovali jsme bok po boku spoustu staletí, a ve dvou jsme vyhráli víc bitev, než nám kdo věřil,“ Loki si dlaň přitiskl na hruď a upřeně se podíval do bratrových očí, používaje ta samá slova, která mu ještě nedávno byla vtloukána do hlavy. Blonďatý bůh v sobě právě vedl další urputnou bitvu. Tolik si přál souhlasit a znovu s bratrem bojovat, aniž by se bál, že mu vrazí dýku do zad, spoléhat na něj jako kdysi. Ale byl tak unavený a Asgard na tom byl mizerně a on měl být králem a palác byl skoro srovnán se zemí a on nevěděl, kde jsou jeho rodiče a jestli jsou v pořádku, neměl tušení, jak jsou na tom jeho pozemští kolegové, nevěděl nic a jediné, co chtěl, byl spánek, spánek, spánek. Pak, sice nešťastný, ale rozhodnutý si stát za svým, svěsil ramena i hlavu a zamumlal:

„Jsem tady téměř králem, Loki. Víš, čí zájmy by měly být pro krále přednostnější. Ty to víš, učil jsi mě to. Chápeš to,“ mluvil rychle a vypadal jako pokárané štěně, v očích se mu střídal vztek se smutkem. Bylo to, jako by ho každé slovo příšerně bolelo.

V průběhu debaty se celá skupinka doklopýtala k hranici Asgardu; poněkud děsivému místu, strmému svahu, kterým končila civilizace a začínala poušť. Nejpravděpodobnější místo, kam jít, když někoho unesete a nemáte prostředky na návrat alespoň minimálně podobný příjezdu. Lodě nikde, vojáci nikde, síla na sklonku, ale kořist v hrsti, tak se dal popsat momentální Malekithův stav.

„Na náhlá zodpovědná rozhodnutí si vážně umíš vybrat chvíli,“ sdělil mu Loki hlasem, který Thorovi nedokázal prozradit, jestli svého bratra zklamal, rozzuřil, nebo naopak uklidnil. Tak nějak doufal, že ho Loki jenom zkoušel, a že si vybral správnou odpověď. Loki byl celkově podezřele klidný. Jako by přesně tuhle odpověď chtěl. A jako by si tak pojistil roli „zuřivě jsem bojoval o záchranu nevinné ženy, ale korunní princ této země byl neoblomný“.

Naopak Tony, na kterého Lokiho malá šaráda příliš nezabrala, se proměnil v tornádo.

„To snad ne!“ zařval. „Ta ženská ti celou dobu bojovala po boku! Zachránila Lokiho, zachránila mě, a teď… teď… teď ji prostě necháš, ať si ji ten hajzl odvede? Zničehonic? A co ti lidi, kteří tady umírali? To bylo zbytečný? Všecko? Celá tahle cesta, celá tahle bitva, všechny ty životy, to všechno bylo pro vítězství, kterého se vzdáš, když ho máš na dosah! Co to má znamenat! A ty,“ obrátil se k Lokimu a pořádně ho praštil do hrudi. „Víš, že tě miluje, že by pro tebe udělala první poslední, že kdybys byl ty na jejím místě, tak jde a ochotně si to s tebou vymění, jen abys byl v bezpečí. To má být naopak! Ona je tvůj učeň, tvůj svěřenec. To ty bys měl chránit ji!“

Bylo ticho. Ticho, kdy Thor zíral na své zakrvácené a špinavé ruce a Loki si zamračeně prohlížel toho idiotského smrtelníka, který tady na něj právě řval a který ho praštil zrovna do místa, kde se mu rána nestihla pořádně zahojit. Měl by ho z toho útesu shodit a pak na něj ještě dupnout…

„Když nepůjdete vy, vy čestní hrdinové, ochránci lidu,“ funěl Stark vztekle a začínal se pomalu sklouzávat ze svahu dolů, „půjdu já!“ Kamínky celou cestu urychlily. Thor ho zděšeně pozoroval.

„To je sebevražda… nedělej to, příteli…“ koktal, ale ani se nehnul. Lokimu se celá tvář zkřivila vztekem, který dosud poměrně úspěšně dusil. Zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo něco mezi vrčením a skučením. V příští vteřině stál před Tonym, Tonym v tričku a kalhotách, rozhodnutým jít zachránit Amoru ze spárů temného elfa.

„Stupidní skrček,“ sdělil mu bůh svůj názor a Tony se na něj vyzývavě podíval.

„Nemožně vysokej šílenec,“ odvětil.

„Nikam nejdeš,“ nenechal se Loki vyvést z míry, popadl Tonyho za ramena, jediným prudkým pohybem ho k sobě otočil zády, postrčil ho zpátky k Thorovi, stále neschopnému slova, a s občas zachytitelnými slůvky „zbytečný“, „sebevražda“, „idiot“ a „naprostá blbost“ se vydal na opačnou stranu, do pouště.

pokračování

předchozí

Share: