neděle 30. března 2014

Side by Side, 30. kapitola

Přeji krásnou neděli. Ach, tak se mi to konečně povedlo. Mám obavy, že už bych další přání krásného pondělního rána nemusela ustát. 

Právě jsem asi dohnala sama sebe. V povídkách. A to je špatné. To je katastrofa. Ale když já vůbec nemám čas. Stěhuju se a jestli je pro bolavé ruce něco nepříjemné, tak je to tahání těžkých krabic, nedej bože knížek. A vzhledem k tomu, že se můj pokoj prakticky z knížek skládá, si toho užiju ještě dost. 

Jak by řekli Korejci (nebo Nasťa): FIGHTING! Víte, co mi s těmi povzbudivými řečmi můžete. 

Ale abych zkusila něco pozitivního, máme tady oblíbená Jotunheimská princátka! (Králátko se asi použít nedá.) Doufám, že si to užijete. A děkuju za pozitivní ohlas k minulé jednorázovce, udělali jste mi radost. ^.^ 

A víte, že vás miluju. 

-----


Helblindi měl pocit, že něco není v pořádku.

„Jsi na tom v rozhodování ještě hůř než já,“ brblal Býleistr a sotva u toho popadal dech. Jeho bratr vedl vojsko příliš rychle, a on měl podezření, že je to speciálně kvůli tomu, aby neměl sílu si do něj rýpnout. „Myslel jsem – a vsadím se, že ty taky – že pomůžeš tomu elfovi. Tomu když odmítneš pomoc, srovná ti palác se zemí, ale když odmítneš Odina, nestane se nic. Naše vztahy nikdy nebyly zrovna idylické. A teď jdeš do Asgardu a já bych rád něco věděl,“ znovu se rozdýchal a doběhl vztekle pochodujícího krále, „až tam dojdeme, na koho mám útočit? Mám sejmout Asgarďany, temné elfy nebo mám porazit každého, kdo mi přijde pod ruku?“

Pocit, že něco není v pořádku, se vyjasnil v ujištění, že něco rozhodně není v pořádku. Zapomněl jen oznámit svému lidu, do jaké války a proti komu vlastně táhnou. Celým jeho vojskem se nešířily žádné drby, protože byli všichni příliš rozklepaní a nejistí, nevěděli, co je čeká, a navzdory pevnému rozhodnutí, že udělají, cokoli jim král nakáže, přece jen měli strach, že zešílel a vede je všechny do záhuby. Jediný, kdo se ozýval (vlastně celou cestu ani nezmlkl), byl jeho mladší bratr.

„Kdybys pořád nenadával na knížky a radši si jich pár přečetl, věděl bys, že jednou poměrně důležitou vlastností každého dobrého vladaře je zodpovědnost,“ dolehl k němu bratrův tlumený hlas. Byli téměř u Bifrostu, když dal vojsku povel k zastavení a objasnil jim situaci. Nikdo ani neceknul. Nenavrhl jim, ať odejdou, jestli mají strach. Jednak to všichni věděli, jednak tušili, že by si tak zničili život, nemluvě o následcích, které by postihly jejich rodiny.

Armáda dvoumetrových modrých a polonahých chlapů na Asgardu nikoho nepřekvapila. Boj se rozšířil téměř až k observatoři, a vojáci se vrhli do díla. Asgardská armáda se nejprve smiřovala s tím, že se budou muset spolehnout na modlitby, když pak ale po pár elfích setnutých hlavách nalezli novou chuť do boje, pocítili záchvěv naděje. Když už se spolčí i se svým dosavadním největším nepřítelem, aby porazili jiného nepřítele, něco to znamená. Zavládl mezi nimi nevyřčený mír, o němž bylo jasné, že hned po boji zmizí a nikdo se o něm ani slovem nezmíní.

Pomoc z Jotunheimu šla na boji poznat téměř ihned, elfové padali častěji a rychleji, Asgardský lid získal větší odvahu a Helblindi byl rád, že si vybral stranu s větším počtem vojáků. Nemluvě o ceně, kterou si za to už dřív moudře stanovil. Zkrátka na sebe byl velice pyšný.

Býleistr se rozhlížel, a jeho starší bratr mohl jenom hádat, jestli hledá Amoru, nebo Lokiho. Na ledového obra měl překvapivě hřejivé srdce, Helblindi si den co den uvědomoval, že jestli se ze třech Jotunheimských princů nějaký povedl po otci, zřejmě to byl jenom on sám. Loki a Býleistr si byli… podobnější.

Původně sem Býleistra nechtěl nechat jít, ale po tak rychlé mobilizaci se nestihl věnovat i hádce s mladším bratrem, který by se i přes veškeré zákazy a příkazy stejně propašoval do armády a bojoval za jeho zády. Takhle na něj mohl alespoň dohlédnout.

***

Malekith už Lokiho přítomnost nebral na vědomí, teď měl oči jen pro Amoru.

„Tak se konečně setkáváme,“ zazubil se na ni. „Je načase splatit dluh, hm?“ Loki se konečně zhluboka nadechl, rozhodl se totiž, že tady jeho role hrdiny a zachránce končí a že ho už nemusí zajímat, o čem tahle fraška bude dál. Čarodějka stála kousek před ním a začínala se třást. Fandral nejistě přešlapoval vedle Lokiho a vyčkával. Nebyl si jistý, na co vlastně, ale ať už to bylo cokoli, teď nebyl vhodný čas.

Amora vrhla jeden zoufalý pohled na svého bývalého učitele. Začínala couvat. Fandral znejistěl ještě víc.

„Loki?“ sykl nervózně. Černovlasý bůh neodpověděl, jen dál chladně pozoroval scénu před sebou. Malekith – ať už k jejich smůle či štěstí – zaujatě zíral na čarodějku před sebou. Fascinovalo ho, jak se taková silná bytost dokázala stát slabou a zranitelnou, závislou na pomoci. Jakékoli pomoci.

„Ten ti nepomůže, drahá,“ ušklíbl se. „Na tohle čekal už od začátku.“

„Loki, dělej něco,“ tentokrát do něj Fandral strčil. „Loki!“

Jenže on teď myslel na něco jiného. Myslel na matku, která teď byla strachy bez sebe. Myslel na Asgard, který právě trpěl kvůli jedné pomatené ženské. Myslel na to, co se za celou dobu stalo. Den, kdy ho Thor vytáhl z cely, se mu teď zdál jako dvě stě let vzdálená minulost.

Den, kdy se zhroutil přede všemi Avengers, kdy se posmíval tomu vzteklému lukostřelci, kdy se ten doktor ovládl a nenechal monstrum v sobě ho zabít, kdy se Loki sebral a s nejotravnějším smrtelníkem vůbec se vydal na planetu elfů.

Den, kdy oba dva dostal teleportací do jezera, Tonyho připravil o oblek a sebe o sílu, den, kdy ho sebrali Jotuni a hodili ho k nohám jeho mladších bratrů.

I ten den, kdy přes sebe a Tonyho přehodil jednu deku, přestože jich mohl i se značně omezenou magií vykouzlit tucty.

Pak den, kdy se v jeskyni loučil s Amorou s tím, že už se nikdy neuvidí a že to bude to nejlepší, co je oba může potkat. Doufal, že už tu ženskou nepotká a nebude ji muset zachraňovat, natož aby pak pomáhala ona jemu.

Den, zrovna dnes, ale přesto mu to přišlo tak dávno, kdy Odin vyvrátil všechno, co si Loki za dobu strávenou o samotě vsugeroval. Kdy se dozvěděl, že ho prodala jeho matka, člověk, kterému by svěřil téměř cokoli. Bylo to, jako by se oba jeho adoptivní rodiče rozhodli mu zlomit srdce, akorát s o něco větším odstupem. 

Strašně moc si přál je oba nenávidět a odejít, teď, když potřebovali pomoc. Chtěl, aby mu dělalo radost, jak elf jeho zemi ničí.

Fandral nevěděl, o co jde. Užuž se rozhodoval, že po elfovi skočí a minimálně ho zdrží, když ho vzal Loki za rameno a přitáhl si jej k sobě blíž.

„Co je tvým cílem?“ zeptal se zdánlivě řečnicky, ale na odpověď čekal.

„Co tím myslíš? Jdu místo tebe pomoct holce, která se ti snažila zachránit život,“ zasyčel na něj blonďák, ale ze sevření se vytrhnout nepokoušel.

„Ale co je tvým cílem? Pamatuji si, že to bylo odjakživa chránit svou zemi a vládce. Což si s tvým momentálním plánem značně protiřečí.“

Fandral pochopil.

***

Tony si pro změnu zahrál na zodpovědného a dotáhl Steva na ošetřovnu, aby se nechal alespoň zkontrolovat. Kapitán se mu snažil celou cestu vysmeknout, ale samotný fakt, že to nedokázal, Tonyho jen více přesvědčoval, že lékaře potřebuje.

U pár lidí si pojistil, že Steva budou hlídat a nenechají ho odejít, dokud to nebude bezpečné, a sám se pak vydal – zcela nepoučen – do víru dění. Boj na náměstí konečně slábl, a vypadalo to, že elfů je míň a míň. Tony se plížil podél zdí a k Thorovi se mu kupodivu povedlo dojít bez konfliktu.

Thor byl tak rozčilený, že s další skupinkou nepřátel málem povalil i Tonyho.

„Co se děje?“ vyštěkl pak na něj. Výrazy se mu měnily rychlostí světla. „Je někdo zraněný? Jsou Avengers v pořádku? Viděl’s mého bratra? Mluv!“

„Steve to brzy rozchodí a ostatní jsem neviděl. Myslel jsem, že bude Loki s tebou,“ pospíšil si Stark s vysvětlením. „Máme ještě co vyřizovat,“ dodal. Ať už to znělo jakkoli, opravdu měl na mysli jenom Amoru. Která se mimochodem taky pohřešovala.

„Teď na tyhle věci není čas,“ odsekl Thor, který poznámku o vyřizování zjevně pochopil jinak. Tony neměl sílu mu cokoli vyvracet, takže se k němu jen otočil zády a v domnění, že dřív nebo později na boha neplechy bude muset narazit, se vydal na opačnou stranu. Thor po něm bleskově chňapl.

„Nikam už sám nejdeš. Proč jsi nezůstal v paláci?“

„Protože tam na mě spadl strop,“ odvětil Tony dotčeně a zamlčel fakt, že to nebyla jeho poslední zkušenost se střechou na hlavě. „A ještě jsem utekl od tvé matky, protože bych se nerad choval hrubě k samotné královně.“

Thorův výraz tentokrát až nebezpečně potemněl. Stark si definitivně získal jeho plnou pozornost.

„Víš doufám, že chce obětovat tvého bratra, že jo?“ zeptal se Tony a v jeho hlase bylo tolik sarkasmu, že ho nepřeslechl ani Thor.

„Cože,“ hlesl nechápavě.

„Nejspíš je to ten důvod, proč tohle město není spálené na prach. Byla to dohoda. Malekith dostane Lokiho – tudíž i informace o Amoře, a královna nepřijde o svůj lid. Nepřijde ti divný, že je to tady v poměrně dobrým stavu? Navzdory tomu, že nikdo nebyl připravenej?“

„Naše vojsko je silné a přišli spojenci-…“ bránil se Thor chabě.

„Pamatuješ si vůbec, jak vypadal New York po tom, co na něj zaútočili Chitauri?“

„Nemůžeš porovnávat… matka by nikdy…“

„No jo. Měli jste tolik starostí s Odinem a jeho jednou debilní lží, že jste přehlédli fakt, že Frigga na tom taky není zrovna nevinně. Rád vidím, že aspoň ty o tom nevíš, protože pak už bych názor na Lokiho principy a motivy změnil komplet.“

Thorovi se udělalo nevolno a v hrudi pocítil tak odporný tlak, až měl chuť se rozkřičet bolestí. Ruka s kladivem mu visela podél těla a on se bezradně rozhlížel kolem.

Nehledal Lokiho, protože si myslel, že utekl. Co když zrovna v tu chvíli potřeboval pomoc? Možná ho i volal, ale on ho neslyšel.

Nebyl to zrovna Tonyho účel – udělat z Thora hromádku neštěstí. A jak teď blonďatý bůh vypadal, to se blížilo k apatii. Rezignaci. Což rozhodně nebyl Tonyho účel. On potřeboval jednat.

„Hele,“ stoupl si na špičky a poplácal ho po rameni, „ještě je tady naděje, že ho najdeme a všechno bude v pohodě. A kdybychom...,“ odmlčel se a snažil se myslet, co nejpozitivněji to jenom šlo, „kdybychom ho našli a on pak nemohl žít tady, víš, u mě má dveře otevřený. Byl by v bezpečí, Thore. Ale jenom pokud mi pomůžeš ho najít a někam schovat,“ drmolil jako kulomet a postrkoval boha hromu dopředu.

Byli by se vydali na druhou stranu, kdyby k nim ze stájí na druhém konci náměstí nedolehl zoufalý výkřik.

11 komentářů:

  1. Představ si, co se mi stalo. Ukradla jsem ti štít. Ano, ten štít, který Malekith použil na soukromé dostaveníčko s Lokim. Najdeš ho v posledním síle nekromantky a vůbec tě nejmenuji jako autora a vlastně pevně doufám, že si toho nikdo nevšimne, ale je to ten tvůj. :-D :-D
    A jinak - kapitola skvělá! Vážně jsem se zasmála hned na začátku, kdy chudáci dumají, proti komu vlastně mají bojovat :-D Jinak paráda, není mi úplně jasný, jak je to s Amořinou mocí, na Malekitha se holka nějak necítí, zdá se. A Tony a Thor, to je spolehlivá dvojka kdykoli :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkusím to brát jako kompliment, od začátku komentáře až do úplného konce. :D

      Vymazat
  2. Musela jsem se usmívat hned na začátku. Tuhle povídku jsem si zamilovala.

    OdpovědětVymazat
  3. Další skvělá kapitola. Ten konec mě vyděsil co se asi tak mohlo stát. No těším se na další kapitolu.
    Chudák Amora nechtěla bych být na jejím místě vlastně na místě nikoho každý z nich to má opravdu těžké.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se jim mstím za to, že mi zkomplikovali život. Teď o nich musím psát a nemám na nic jiného čas. :D

      Vymazat
  4. já sem asi divná :D mě je z toho smutno, tohle si budu muset ještě několikrát přečíst a projet si to co mi uniklo :D I když ne u mě jen převažuje špatný pocit z Lokiho smůly. Začátek vtipnej to jo :D pak to na mě trošku padlo a když to vypadalo nadějně výkřik. Bože chraň. užasné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, s tou smůlou to není tak hrozné. Mohlo být hůř, a dokonce ještě může. :D Každopádně moc děkuju! :3

      Vymazat
  5. Odpovědi
    1. Opatrně, klávesnice tyhle věci špatně snáší. :D

      Vymazat