Side by Side, 24. kapitola

Novou sérii nepřidávám kvůli nehorázně banálnímu důvodu - já fakt nevím, jak ji mám pojmenovat.

A celkově to psaní moc nejde. Sotva se najde trochu času, přistihnu se, že zírám na tapetu počítače a nemám tušení, o čem jsem celou dobu přemýšlela. Nemám pocit, že by ty texty byly horší než obvykle, možná slabší, ale to tak bývá - jednou je to geniální natolik, že bych to už nikdy jindy napsat nedokázala a jednou nevěřím vlastním očím a doufám, že se má mentalita neposunula na úroveň pětiletého dítěte nadobro. 

Snažila jsem se to vysvětlit kolegyni ve vlaku - že píšu, chci psát jak šílená, protože mi to děsně chybí, ale připadá mi to všechno strašně kostrbaté, nehezké, umělé, nepovedené a cizí, jako bych to ani nepsala já. 

Když už jsem u těch stížností na múzu... taky mám problém s jednou věcí, a té jsem se ještě ani jednou nedokázala vyhnout. Kdykoli dostanu svou postavu do problémů nebo těžké situace, dostanu se do ní taky a zaboha nevím, jak z ní vymotat sebe, natož chudáka postavu. 

Ale zpátky k tradicím; děkuju vám za komentáře, to každopádně. A jinak víte, že vás miluju. Užijte si kapitolu, už tady nebyla déle jak měsíc. Tadaa! Jinými slovy chudák Loki. Zas to schytal. Ale dneska jinak než obvykle. 

-----

Loki očekával, že si Odin potrpí na pořádnou scénu okolo – že svolá Radu, dokonce i plebs, že svolá všechny, ať už se jich to týká nebo ne, že na finální soud pozve zástupce ostatních zemí. Proto byl tak překvapen, když král jedním pohybem ruky odehnal veškeré služebnictvo, stráže, Tonyho, Thora a svou vlastní ženu, která mu samozřejmě nezapomněla věnovat obdivuhodně vražedný pohled.

Zůstal jenom Loki v řetězech a král na trůnu. Bylo ticho. Pak si Loki odkašlal.

„Nechceš svědky?“ nadhodil a až překvapivě upřímně se zazubil. Odinovi zacukaly koutky, ale odpověděl slavnostně a vážně jako vždycky.

„Chtěl jsem tě překvapit.“

„Myslím, že překvapení už bylo v poslední době víc než dost,“ odsekl Loki, po úsměvu již ani stopy. „Když mě nechceš zabít, proč tady nejsou ostatní?“

„Ostatní by ti nedali šanci promluvit.“

„A k čemu mi ta šance je? Jsem lhář, pamatuješ?“ poškleboval se bůh neplechy.

„Jsi princ Asgardu a můj syn. Lhář, to je jen vedlejší titul.“  

Loki nabyl dojmu, že se Odin rozhodl celý jejich původně vážný rozhovor vést v humorném duchu, a nevěděl, jestli ho má nenávidět ještě víc nebo mu za to být naopak vděčný. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a naklonil hlavu na stranu. Pak přimhouřil oči a prohlížel si svého takzvaného otce od hlavy k patě. Odin čekal.

„Co chceš, abych řekl? Mám žádat o milost? O odpuštění?“ Lokiho hlas stále neopouštěl posměvačný tón.

„Navzdory tomu, v jakém jsi momentálně postavení a že jsi to ty, kdo tady má řetězy,“ začal Odin zlehka, snad aby hned ze začátku povařil Lokiho krev, „to zdaleka nejsi ty, kdo by měl žádat o odpuštění. Ano, ohrozil jsi Jotunheim, ohrozil jsi dokonce i Asgard. Zaútočil jsi na Midgard  a zmařil mnoho lidských životů, nespočetněkrát urazil vládce této země, vysmíval se soudu a spravedlnosti a utekl z vězení, ale to nic nemění na tom, že to všechno začala má lež.“

„Neutekl jsem,“ protestoval Loki. „Thor mě z té cely vytáhl a on obviněný není?“

Proč si připadal, jako by mu bylo pět a snažil se svést vinu na svého bratra kvůli nějaké absurdní situaci, která se mu jen vymkla z rukou? Určitě si tak připadá jen on sám. Což mu Odin vyvrátil hned v příští vteřině, když mu věnoval tak láskyplný úsměv, až měl chuť si vyrvat vlasy. Jen s vypětím všech sil se donutil nenafouknout tváře a předstírat, že si právě nepřipadá jako největší idiot… v místnosti?

U všech bohů, tenhle rozhovor musí skončit, a to co nejdříve.

„Ne, že bych tyhle naše debaty neměl rád, ale,“ usmál se Loki skoro až přívětivě a na chvilku se odmlčel, „nemám je rád.“

„Prohrávající nikdy rád nesoutěží.“

„Tohle je soutěž?“ A já prohrávám?

„A není to každé naše setkání?“

Loki zaskřípal zuby. Co to do jindy nechutně vážného krále vjelo?

„Tenhle rozhovor je absurdní,“ naježil se.

„Naopak,“ usmál se Odin a sestoupil se schůdků až k Lokimu. Pak jen mávl rukou nad jeho zápěstím, čímž nechal zmizet Lokiho okovy. Černovlasý bůh nevěděl, čím má být vyvedený z míry víc. „Zkouším tě, jestli jsi důvěryhodný dost na to, abys mohl své zemi pomoct v boji, nebo bys měl hnít v cele do konce svého dlouhého života.“

Áha.

„No,“ protáhl Loki a promnul si pohmožděná zápěstí. „Jistě si vážíš své země dost na to, aby ses přenesl přes osobní nenávist a uvědomil si, že jsem v boji velkým přínosem,“ vyřkl svou obhajobu a čekal na královu odpověď. Odin stál pořád u něj, díval se mu do očí a hodnou chvíli neřekl ani slovo. Loki se snažil, aby oční kontakt nepřerušil jako první.

„Myslíš si, že tě nenávidím, Loki?“

***

Bylo to jedno z nejnenápadnějších vniknutí na území v historii Asgardu. Nikdo nic neviděl, neslyšel, a ani nemohl.

Heimdall nebyl nikdo.

„Huginne, Muginne,“ zasyčel na dva havrany, kteří dosud bezstarostně posedávali po observatoři a čistili si peří. Oba dva se bez jediného zbytečného zvuku vznesli a překvapivou rychlostí se rozletěli k paláci.

Malekith z nějakého důvodu věděl, jak Asgard vypadá - Heimdallovi se totiž obloukem vyhnul, čímž zpomalil jeho reakce. Měl teď náskok a osud téhle země záležel na dvou havranech.

V paláci už řádku dní panoval neklid, takže byl dlouho očekávaný útok téměř úlevou. Nevypukla panika, lidé měli zákaz vycházení po setmění, takže po ulicích se potulovalo jen pár stráží a ochmelků, kteří neměli odkud vycházet, jejich domovem byla ulice, popřípadě nějaká stáj.

Teprve až s prvním hořícím domem to začalo; rozezněly se sirény, celý palác se otřásal v základech, stráže se nahrnuli do síně, aby chránili svého krále, vojáci spěchali do zbrojovny, ženy s dětmi do sklepů svých domů a zločinci v hlubinách Asgardské věznice propukli v jásot. Uprostřed toho všeho se Loki snadno ztratil. Stihl ještě zaslechnout přidušené „bratře“, ale to už se za ním zavřely dveře a on se chodbami rozběhl do svého starého pokoje. Potřeboval novou zbroj, a to hodně rychle.

Hned za druhým rohem potkal Sif, která se v té rychlosti vzmohla jen na nenávistný pohled, pak už ale postrádal význam, protože si Loki vzpomněl, že se umí teleportovat. Ke své radosti zjistil, že má dostatek magie a že by mohl vydržet alespoň do doby, než se dostane z Asgardu.

Ne, vážně nehodlal bojovat proti Malekithovi kvůli jedné zatracené čarodějce. Svým způsobem se titulu blázna příliš nebránil, ale tohle by ho vážně urazilo.

Objevil se v pokoji a naprosto ohromen padl přímo do náruče své matky. Chytla ho za zápěstí a přitáhla k sobě, a Loki byl svým zachycením natolik vyveden z míry, že se nevzmohl ani na minimální odpor.

„Tys to věděla!“ křikl dotčeně.

„Samozřejmě,“ přitakala královna a předstírala, že si podezřívavého pohledu svého syna nevšimla. „To je na dlouhé vypravování. Připrav se.“

„Já nebudu-…“

„Necháš Asgard padnout?“ zatřásla s ním Frigga. Loki ji nepoznával.

„Jak’s věděla, že se tady objevím? Musela jsi čekat, že Malekith zaútočí.“

„Jsem vědma,“ odsekla Frigga netrpělivě. Lokiho výraz jasně naznačoval, že jí nevěří, ale za celý život měl dost času se naučit, že když jeho matka nechce něco říct, tak to neřekne.

„Nečekal jsem, že se to povede!“ zařval kdosi za dveřmi a Frigga ve stejnou chvíli zmizela.

„Co to má sakra…“ vydechl Loki zmateně, ale dřív, než se stačil vůbec rozhlédnout, Thor vyrazil dveře a vpadl do jeho pokoje. Celý zářil.

„Bratře! Myslel jsem…“ přišel k němu a bojoval s nutkáním mladšího sourozence obejmout. Loki právě poprvé v životě proklínal svou matku.

„Chtěla mě zdržet. I Odin,“ došlo mu. Odin by ho v takové situaci nenechal v cele. Neměl být s tím smrtelníkem tak dlouho, jinak si úbytek inteligence ani důvtipu nedokázal vysvětlit.

„Myslel jsem, že se na to vykašlou, tak jsem si šel zdřímnout a pak se probudím tady. Málem jsem se poblil, sakra,“ huboval pořád ten někdo za dveřmi. „Nemám tady absolutně nic!“

„Určitě ti tady něco dají… půjčí… ehm,“ ozval se další klidnější hlas, ve kterém byly poměrně čitelné stopy po špatně skrývaném veselí.

„Ty seš na pobíhání bez hadrů zvyklej,“ zavrčel Clint a uraženě se opřel o stěnu vedle dveří do pokoje, jehož majitel se vzmohl jen na nechápavé zírání. Na palác se útočilo, Asgard byl ohrožen jako ještě nikdy, jeho matka měla s velkou pravděpodobností něco za lubem a on tady stál uprostřed vlastního pokoje a nevěděl, jestli se má vztekle rozkřičet nebo se zoufale zahrabat do postele.

To mu připomíná, že chtěl zmizet.

Do Lokiho pokoje se mezitím nahrnul i zbytek Avengers; podrážděná Nataša, zubící se Bruce, rozpačitý Steve a polonahý Clint. Thor na Lokiho mluvil, ten ho ale nebral na vědomí.

„… at mu luk,“ bylo jediné, co z rozsáhlého vyprávění pochytil. Jen přikývl a zeptal se:

„Kde je Stark?“ 

pokračování

předchozí

Share: