Vykoupení, 8. kapitola

Měla jsem výčitky z toho, že mi to tak dlouho trvalo. Tudíž je tahle kapitola mnohem delší než obvykle. Něco přes 2 200 slov. No tohle. 

Každopádně opět děkuju za vaše reakce, vždycky se u nich culím jak tele. (Umí se tele culit?) Užijte si užvaněnou kapitolu. Jestli budou nejasnosti, stačí říct. Ale těch ještě bude. :)

Já se prostě v každé povídce dostanu k nějaké hádce. Vždycky a všude. Od korejské doramy přes Avengers až po Naruta, vždycky je tam nechám se hádat! A to hádky ve skutečnosti moc nemusím. Dokonce ani když vyhrávám. (Protože je to příliš často. :P) Ňahah. 

Výslech

„Proč jsi vůbec modrej?“ Loki vypadal, že tuhle otázku čekal. Proto obrátil oči v sloup, samozřejmě.

„Hodili mě do ohně,“ řekl stručně. Další otázka mi zaskočila a já se rozkašlala. „Mraziví obři jsou ohněm zranitelnější. Drželi mě v něm, dokud jsem… se nezměnil. Tělo tak chtělo alespoň trochu vyrovnat popáleniny,“ netrpělivě mávl rukou, čímž dal jasně najevo, že s tématem končí.

„Povedlo se?“

„Zjevně.“

„Já vážně nechci vyzvídat,“ řekla jsem Lokimu, pevně rozhodnutá si zahrát na zlého policajta. K mému údivu seděl na tom stejném místě, jako když jsem odcházela. Zase jsem zmlkla. Občas se u něj dalo poznat, jestli má cenu se ho na něco ptát. Sedla jsem si vedle a opřela se o něj.

Díval se z okna a oči se mu leskly. Vlastně jsem se na nic ptát ani nemusela. Ruce měl zaťaté v pěst, a jak to vypadalo, snažil se zhluboka dýchat.

„Dostal mě.“

Trhla jsem sebou, jako by vyslovil kletbu. Nikdy. On nikdy nepřiznal, že neví, jak dál. Byl už v tolika zoufalých situacích, ale ve všech byl ochotný se nechat raději zabít. Jenže k čemu by zrovna v téhle situaci pomohla jeho smrt? Kdyby tady byla taková možnost, byla bych už vdova. O tom jsem nepochybovala.

I tehdy na střeše, kdy se třásl a nevěděl, co by měl udělat, byl smířený s tím, že zemře. A když pak přišel zachránit Jane a mne, přišel tam s tou samou myšlenkou. Dokonce i při návratu do Asgardu počítal s tím, že po vkročení na půdu, kterou znal už jako dítě, ho může jakákoli první stráž zabít na místě. Nespoléhal se na lásku svých rodičů, ani na svou magii. Nespoléhal se na nikoho a na nic. Bylo mu to jedno. Kdyby mu v té době někdo řekl, že do druhého dne zemře, pokrčil by rameny.

„Loki, pořád… můžeme…“ Nikdy dřív jsem si nepřipadala více zbytečná než teď. Věnoval mi jeden pohled. Znovu jsem zmlkla. Můj výslech nešel moc podle plánu.

„On je chce. Chce Starka, kapitána, vdovu, lukostřelce, tu zelenou ohavnost a…“

„Thora?“ Přikývl.

„Ale ty máš pět dětí. Avengerů je šest.“ Jako bych už neměla dostatek možností všem okolo prokázat svou tupost. Znovu se na mě podíval. „To snad ne,“ povzdychla jsem si.

„Sledují nás od začátku. Věděli, že k nám Thor přišel, věděli, kam jsme šli a proč. Vědí všechno i teď. Ví o minulosti každého, kdo je v tomto domě. Pět dětí za pět Avengerů. Thor za tebe. Ali,“ vzal mě za ruku a tak divně, jako by se bál, že vstanu a odejdu, ji stiskl. „Nevím, co mám dělat. Nemůžu bojovat proti Avengers. Nechci. A kdybych chtěl, nevyhrál bych a děti by umřely stejně.“

Kdyby ale měl tu sílu nebo armádu, udělal by to? Loki se na mě podíval mnohem naléhavěji, a já se cítila, jako by skrz mě viděl.

„Mysli si o mně, co chceš,“ řekl tiše. „Ale udělal bych to. Všechny bych je vyměnil a bylo by mi jedno, co s nimi udělají.“ Do očí se mi začaly samovolně drát slzy.

„A co já?“ zeptala jsem se přidušeně.

„Když mu dám Thora, budeš v bezpečí. Jsi-…“ Vím, že si myslel, že to chci slyšet. To na tom bylo ještě smutnější a mě slzy přemáhaly víc a víc. Ne. Tohle nepůjde. Taková možnost se mi nelíbí. Nesnáším možnosti, když pro mě všechny vypadají bledě.

„Neříkej to.“ Zmateně zamrkal. „Já odmítám být ta, kvůli které přijdeš o bratra,“ byla jsem pyšná na to, jak rázným tónem jsem to řekla. Nemohl o mých slovech pochybovat… a já taky ne.

„Není to můj bratr,“ opravil mě chladně.

„JE TO TVŮJ BRATR! A už přestaň říkat, že není! Proč něco takového děláš? Neexistuje nikdo jiný, kdo by tě miloval víc než on. Položil by za tebe život, přestože ho od sebe odstrkuješ, vždycky se vrátí. Říkáš, že je to jeho blbost. Víš, jak téhle blbosti říkáme my? Láska.“

„Takže se mi tady snažíš říct, že mám jenom sedět a nechat je, aby zabili celou mou rodinu? Avengers nemají rodiny. Ani jeden z nich. Mají někoho ti dva vrahové? Nemají. Co kapitán? Ne. Stark? Ten ani nedokáže milovat nikoho jiného než sebe. Doktor? Denně by riskoval, že svou rodinu zabije. Thor? Ne! Nikdo z nich neví, jaké to je, bát se o děti nebo ženu. Nikdo to neví, a přesto to mají být oni, kdo budou dál žít své osamocené životy bez špetky bolesti navíc? Co je špatného na tom, zabít pár vrahů? Všichni z nich vraždili, Ali, do jednoho. Já taky, a smrti se nebráním. Kdyby to mělo pomoct, položil bych svůj život pro ně. To je rovnováha vesmíru. Tím, že někoho připravíš o život, si podepisuješ souhlas ke své vlastní smrti. Všichni z nich umřou brzy, dřív než moje děti. Ty před sebou mají spoustu let, stovek, tisíců, možná i víc. Tihle smrtelníci jich mají jen pár! No tak umřou trochu dřív a zachrání tím pět nevinných dětí! Tak CO je na tom tak špatného?!“

Byla bych schopná slíbit všechno na světě, jen aby mi někdo poradil odpověď. Sebevíc jsem s ním mohla souhlasit, sama sobě bych něco takového nedovolila.

„Dělej, jak myslíš,“ řekla jsem tak tiše, že i šepot by byl hlasitější.

„Znamená to, že nejsi na mé straně?“ zeptal se dotčeně a já všechny své city nutila, ať zůstanou chladné a oproti Lokiho oblíbené zbrani imunní.

„Jsem na své straně.“

„A ta je?“

„Už jsem ti to řekla.“

„Tvá strana je založená na naivní důvěře ve šťastné konce,“ zavrčel.

„Jo,“ přiznala jsem bez okolků. „Nechci, aby kdokoli umřel.“

„Tomu se nevyhneme. Musela jsi to vědět.“

Musela a věděla. Moc dobře.

To můj názor stále neměnilo.

Nikdo neumře.

***

Po divokém příchodu Nataši, Clinta a Furyho jsme si všichni sedli do kuchyně, já zcela vyčerpána novými známostmi a Clint s ledem na čelisti. Společný život s dvěma bratry mě naučil tomu, že je občas nutné dát někomu přes hubu. Zvlášť, když se ten někdo s vražednými úmysly vrhne po mém muži. Ta bolest kloubů mi za to stála. Tony se smíchy vyvrátil ze židle a lukostřelec mi přestane sahat na manžela.

Fury si mě stále nedůvěřivě měřil, a podle toho, jak chladně mě pozdravila jeho oblíbená agentka, se o svých pochybách zřejmě zmínil nahlas.

Možná by mě to mělo znepokojovat. Ale takový obyčejný človíček v neobyčejné společnosti má radost z toho, že je brán za hrozbu, ačkoli jediné, co dokáže, je někoho praštit do nosu (Clintova čelist měla štěstí). 

Tím mé super síly hasly. Naštěstí se nikdo nechtěl přesvědčit o tom, jestli dokážu i něco lepšího – takové to úžasné matrixové karate z akčních filmů například – a Nataša mě nechala být. Vsadila bych se, že ta zrzka s lukostřelcem něco má. Dost dívčích myšlenek.

Ujala jsem se role hostitelky a donesla pití. Loki seděl u stolu, občas po mně střelil pohledem, ale častěji se věnoval odsunování se z blízkosti svého bratra. Thor se ve Furyho přítomnosti měnil na ještě nesnesitelnějšího ochránce mladšího sourozence a kladivo měl po ruce.

Loki svým novým kolegům řekl to, co mně. Tedy pár částí vynechal, ale pro informování týmu to nebylo nic důležitého. Pak se dostal do bodu, kde se mnou mluvit přestal a já spokojeně přikývla, přesvědčena, že to máme za sebou.

„Byl tam i Thanos,“ řekl Loki a já trhla hlavou tak prudce, až mi křuplo v krku. Všichni měli dostatek slušnosti, aby následné seřvání nechali na mně. Asi šlo poznat, že to pro mě byla novinka

„Do téhle chvilky jsi to považoval za nehodnotnou informaci?“ zeptala jsem se kousavě. On to byl totiž poměrně důležitý fakt, vzhledem k tomu, že měl být ten chlap (jehož pach už ze vzpomínek v životě nedostanu) původně mrtvý.

„Tys ho nesejmul?“ zeptal se Clint mého švagra, který byl dosud zaneprázdněn hledáním jakéhokoli slova, které by dostatečně popsalo jeho aktuální pocity.

„Víš to určitě?“ hlesl nakonec. Loki nemusel odpovídat. Ale jeho pohled jasně naznačoval, že zodpovědnost za nic z toho nebere.

„Chceš říct, že’s s ním někam praštil a ani ses nepodíval, jestli je vážně tuhej?“ dotíral Clint dál, a Thor se nám před očima velmi rychle zmenšoval.

„Já… já se tehdy neujistil… že je mrtvý,“ vysoukal ze sebe přiznání, hledaje na podlaze u svých nohou sebemenší podmět, na který by mohl dostatečně dlouho zírat, aniž by budil podezření, že snad neví, co říct. Pak prudce vzhlédl, jako by ho něco napadlo, a prstem ukázal na Lokiho. „Thanos zranil mého bratra! Bál jsem se o něj, chtěl jsem… jen vědět, jestli je v pořádku.“

„Opovaž se svou neschopnost svádět na mě!“ vztekal se Loki a rukou praštil do stolu. Nespokojeně jsem zamručela nad rozlitou vodou a dál se věnovala hádce, kterou mi Thor přebral.

„To je v pořádku, Thore, je pochopitelné, že ses věnoval-…“ ozval se dobromyslný kapitán, který, jak bylo známo, nebyl fanouškem konfrontací.

„Vždyť je naživu!“ ozval se z rohu Tony, který dle mého úsudku dnes nebyl zrovna ve formě, s ohledem na výši inteligenci jeho poznámek.

„Byla to iluze,“ vysvětlil můj drahý pyšně, lhostejný k tomu, že v téhle společnosti (a situaci) se uznání nedočká.

„Takže Thanos je naživu jen kvůli tomu, že si Loki zahrál na mrtvého brouka,“ dodal Tony pichlavě. Ohledně jeho formy jsem se spletla, zdá se. Loki se zhluboka nadechl, a má fantazie už stihla vyplodit všechny jistě nepříliš slušné posměšky a poznámky, které se mu honily v hlavě. Předběhla jsem ho.

„Udělal to jen proto, aby ho odlákal ode mě,“ překřičela jsem je tónem, který jasně naznačoval nedostatek prostoru pro stupidní řeči všech přítomných. „A aby mě nasral,“ dodala jsem. Loki, při vzpomínce na mé zoufalé slzy, když jsem si myslela, že je mrtvý, se začal potutelně culit a já začínala litovat, že jsem se ho zastala. A druhý důvod mého litování byl, že to neudělal proto, aby ho odlákal ode mě, ale od Jane. Ta ženská měla víc štěstí, než si kdy zasloužila. Ne, že bych byla škodolibá, ale já tam tehdy byla stejně tak v ohrožení jako ona a oba ti pitomci se mohli přetrhnout, aby tu křehoučkou vědkyni zachránili. To Lokimu ještě vytmavím, aby bylo jasno.

Thor se mračil. Poznal, že jsem si pravdu trošičku dobarvila. A Loki… vypadal, že se baví, ale někde hluboko mu muselo dojít, že jsem to řekla i proto, aby pravdivá odpověď nevyvolala debilní otázky typu „Proč chtěl zachránit Jane, když ji chtěl předtím zabít?“ a „Nebyla jsi tam náhodou taky? To tě nechtěl zachránit?“

Čistě abych se vyhnula novým a novým otázkám, zcela neškodně jsem zalhala a Thor se tvářil, jako bych ho bodla do zad. Loki se velice nenápadně distancoval od hovoru, jakmile si všiml, že jsem se odpovědí ujala já.

„Takže nemáme jen Amoru, ale i Thanose.“ Jestli něco Nataša uměla, tak říct to samé co já, akorát v jedné větě. A pak tu byla za tu inteligentní ona.

„Podnikají ve velkým,“ pokrčila jsem rameny.

„Chtěli nás vyměnit za tvoje… uhm… děti, že?“ Bruce měl jako jediný tolik odvahy, aby se vrátil k původnímu tématu. Loki sotva znatelně přikývl. „Je tady i jiná možnost?“ zeptal se doktor jemně, a Loki překvapeně vzhlédl. Tuhle slibně začínající dojemnou chvilku však pokazila zas ta ženská.

„Nejsme tady proto, abychom zachraňovali Lokiho děti,“ řekla chladnokrevně. „Chceme se vyvarovat války. Tím, že ho unesli, nám dali jenom víc najevo, že nejen vědí, kde jsme, ale i to, jak se k nám dostat,“ odmlčela se, a Lokimu věnovala zvídavý pohled. Totéž jsem udělala já. Znělo to, jako by z něj něco chtěla vytáhnout. A ona nepochybně chtěla. Loki byl nervózní víc a víc.

„Není to tak, že by vás mohl všechny bez problému dostat,“ zamumlal. „Thanos… on… má ke mně blíž než k vám.“ Všichni se zatvářili zmateně. Kromě Thora, který vypadal, že prohodí kladivo (nebo jednoho z nás) oknem. Místo toho s Mjolnirem mrštil o zem, vytvořil tak metrový kráter a způsobil Tonyho utrpení, ale aniž by tomu věnoval pozornost, přišel k bratrovi a prudce s ním zatřásl.

„Ty pitomče!“ zahřměl vztekle, čímž si vysloužil další nechápavé pohledy, včetně toho Lokiho. Jestli byl někdy Thor hrubý, rozhodně ne na něj. „Celou dobu jsi mlčel! Z nás dvou jsem to já, kdo si nemůže dovolit důvěru, a přitom jsi to ty, kdo všechno tají! Proč jsi mi to neřekl?“ křičel a třásl s ním jako s hadrovou panenkou.

Proč mám pocit, že jsem tady proto, abych svého chotě neustále tahala z bryndy? Nevděčnější práci aby člověk pohledal.

„Thore, dost. Vytřeseš z něj duši,“ přistoupila jsem k němu a vzala ho za paži, kterou jsem nedokázala uchopit ani oběma rukama, natož abych s tím obrem pohnula. „Tak pusť ho!“ Přikázala jsem mu jako psovi, který se snaží roztrhat ježka.

Pustil. Pak se ke mně obrátil.

„A tys to celou dobu věděla?“ zařval pro změnu na mě a já zcela automaticky couvla. „Celou dobu jsi měla přístup ke králi a tys nic neřekla? Zradila jsi Asgard, přestože ti dal domov!“ Nepřeháněl trošku?

Neměla jsem nejmenší tušení, o čem mluví. Když vypadal, že začne třást i se mnou - což bych zcela nepochybně nepřežila - dokázal se Loki vzpamatovat dost na to, aby pozornost svého bratra obětavě přesunul zpátky k sobě.

„Ona nic neví,“ řekl. Z nějakého důvodu se mi začínala vařit krev.

„Co nevím?“ zeptala jsem se tak výhružně a pomalu, jak jen jsem byla schopna. A co si budeme nalhávat, snažit jsem se zrovna nemusela.

„Thanos má stále přístup k jeho mysli. Od té doby, co ho mučil,“ vysvětlil mi Thor vyčítavě.

„Ale to je rok!“

Na chvilku bylo ticho.

„Takže jsi ho k nám přivedl?“ zeptala se Nataša s přimhouřenýma očima. To stačilo Clintovi jako znamení, aby se připravil na útok, kdyby bylo potřeba. 

Jeden dostal po držce a druhá možná teprve dostane.
A "určitě spolu něco mají!"

předchozí

pokračování

Share: