Side by Side, 9. kapitola

Víte, z nějakého důvodu jsem kvůli téhle kapitole šťastná. Asi kvůli těm blábolům, nemůžu se nabažit jejich psaní. :D Mé slabosti stranou, upřímně doufám, že za to týdenní čekání devátá kapitola bude stát. Dejte vědět, drazí smrtelníci. 

V tuhle dobu bych čistě teoreticky teprve měla vystupovat z vlaku, tudíž jsem se činila včera večer a přednastavovala jako šílená. 

Děkuju moc všem za komentáře a podporu, moc to pro mě znamená. *rozhazuje internetové cukříky*

-----

Ráno přišlo brzy. Příliš brzy, na vkus všech, kteří přespávali v Tonyho věži. Dokonce i jindy po ránu čilý Steve vypadal, že by mu ještě pár hodin spánku neuškodilo. Nataša sklesle bloudila v kuchyni a snažila se najít cokoli k snědku.

„Nevidělas Bannera?“ vybafl její kolega, když spěšně nakoukl do dveří.

„Přeji krásné ráno, Clinte,“ usmála se Nataša, a dala si hodně záležet, aby šlo poznat, jak moc neupřímně své přání myslí.

„Žádný ráno tady nebude krásný, dokud tady bude ten šílenec.“

„Tony tady bydlí,“ řekla Nataša a zakousla se do vafle. Clint jí ho vytrhl z ruky a zbytek si nacpal do pusy. „Ty tvé dětinské pomsty,“ povzdychla si rusovlasá agentka. „Udav se tím.“

***

„Je ti líp?“

„Jako by vás to zajímalo.“

„Ale mě to zajímá…“

„Když jste se mnou mlátil o zem, starosti s mým zdravotním stavem jste si nedělal,“ zasyčel Loki jedovatě, a založil si ruce na hrudi. Pak, když si všiml Bannerova pobaveného výrazu, si uvědomil, jak bylo jeho gesto dětinské, a ruce zaměstnal tak, že drtil přikrývku.

„No… hm… ten druhý,“ mumlal Bruce se špatně skrývaným úsměvem. „Nikdy ho nezajímaly následky jeho činů, proto jsem tady já. A mne zajímá, jak ti je. A chtěl jsem se… hm… omluvit za to, že tě ten druhý tak vyděsil… tvou reakci… jaksi neočekával ani jeden z nás.“ Loki by přísahal, že byl ten chlap naproti němu rozpačitý. Potlačil nutkání na něj valit oči a místo toho jen hrdě zvedl bradu a odvětil:

„Je mi skvěle. A to monstrum mě nevyděsilo.“ Bruce se k Lokimu otočil zády. Už od chvíle, co vstoupil do místnosti, se mu z nějakého důvodu chtělo smát.

„Posmíváte se mi?“ ozval se Loki dotčeně.

„Ne… jen… připadáš mi mnohem víc… jako člověk.“

„Takže se snažíte jen o urážku,“ obvinil jej bůh, a proklínal Starka za to, jak odolná pouta vytvořil. Bruce si všiml, jak jimi lomcuje. Spolkl výhrůžku, že mu může nechat nasadit i roubík (který byl Lokimu důvěrně znám už z dřívějška), a nasadil co nejvážnější výraz.

„Nemusíš už kolem sebe kopat, Loki. Možná nejsi vítán s otevřenou náručí po tom všem… cos udělal minule… ale nikdo by se tě přinejmenším neměl pokoušet zabít.“ Loki nadzvedl obočí. „Kromě Clinta, samozřejmě,“ dodal Bruce s povzdechem. „Aby ses mohl připojit k nám,“ začal znovu, a ignoroval Lokiho tiché 'jako bych o to stál', „musíš získat naši důvěru. Ale to jako bůh lží jistě víš…“

„Napsal jste si pro mne řeč?“ I tohle Bruce ignoroval, ale i tak se rozhodl svůj proslov zkrátit.

„Nabízím ti dohodu.“

„Dohodu?“

„Dohodu.“

„Zahrnující…“ Loki mávl volnou rukou do prázdna, aby naznačil, že to, co přijde, by ho mohlo zajímat.

„Tvoji svobodu pohybu v této věži.“

„Úmyslně jste vynechal tu méně příjemnou část?“

„Méně příjemná část je, že mi budeš muset něco slíbit,“ řekl Bruce a sledoval Lokiho reakci. Jak předvídal, tentokrát to byl bůh, komu cukaly koutky.

„Vážně chcete po bohovi zla, aby vám dal slib?“ posmíval se.

„Bůh zla… je o tobě spíše známo, že máš slabost pro neplechu. A provádíš ji neustále, v jakékoli podobě. A chaos, zmatek… dokážeš jej vyvolat, dokážeš jej využít. Ale zlo? No tak. Když jsem četl mytologické knihy, všechny do jedné tě popisovaly velmi… roztomile.“

„Rozt…“ Lokimu zaskočil vlastní dech. Bruce se vítězoslavně usmál. „Co je ten slib zač?“ odkašlal si samozvaný bůh zla a zahanbeně se podíval z okna.

„Nepokusíš se o útěk ani vraždu.“

„To je vše?“

„Myslím, že jsi dost chytrý na to, aby sis domyslel detaily.“

„Ach, jistě. S touhle dohodou vám pomáhala ta malá agentka? Její falešné slzy byly vskutku mistrovské dílo, a vzhledem k vaší připravenosti…“

„Nesnaž se hovor stočit ke mně, Loki,“ Bruce se ke svému pacientovi naklonil a usmál se. „V téhle věži je víc lidí, kteří se rádi hádají. Tak co, slibuješ?“

„Hmuhmf.“ Tentokrát si Loki založil ruce a už se nestaral o to, jak komicky nebo dětinsky to vypadá. Jeho seznam nesmírně ponižujících situací se rozrůstal rychlostí světla, ačkoli jeho pobyt ve věži netrval ani týden.

„Asi jsem ti nerozuměl.“

„Jo,“ houkl Loki netrpělivě.

„Když odpovíš správně, těch pout tě zbavím hned. Možná dostaneš i snídani.“

Snídani? Kručící žaludek vyhrává v jakémkoli souboji. A hrdost se může jít klouzat.

„Slibuju, že se nepokusím utéct ani vraždit.“

„To zní líp. Jen jedna formalita nakonec: Pokud se nemýlím, z této planety by ses byl jistě schopný dostat, ale vzhledem k tvému stavu si nejsem jistý, jestli bys s tím množstvím nepřátel za zády dlouho vydržel. A pokud se o něco pokusíš… nebude to už jenom Tonyho podlaha, kde bude tvůj obrys.“

***

„Multikulturalismus. Věděl jsem, proč ho nenávidět.“ Nebyl nikdo ve věži, kdo nevěděl o Tonyho kocovině. Celé ráno pochodoval z kuchyně do dílny a zpátky (přičemž se nápadně vyhýbal Lokiho pokoji) a mumlal si s nosem v hrnku černé kávy, jejíž zásoby Jarvis neúnavně doplňoval.

Nataša si založila ruce a našpulila rty.

„Jakže. Co Rusové?“ zeptala se naoko uraženě. Tony kolem ní akorát prošel, aniž by jí věnoval pohled nebo odpověď. Steve si po osmé za posledních pár minut nešťastně povzdychl.

„Měli jsme řešit zbraně temných elfů, ne?“ ozval se jeho smysl pro povinnost. To už Tonymu stačilo, aby se dokázal zastavit.

„Jo, proto mě udivuje, co tady děláš ty a ta… Ruska,“ zdůraznil poslední slovo a znovu si doplnil hrnek kávou. Nataša se uchichtla na poněkud pozdě vrácenou poznámku a zcela bez komentáře z místnosti odešla, jako by to bylo od začátku to, po čem toužila. Což nepochybně bylo. Kapitán se mezitím zatvářil uraženě, Tony samolibě, a nakonec přišel i ten, na kterého se celou dobu čekalo.

„Kde se flákáš?“ urval se na něj Tony. Bruce se jen usmál. „Vlastně ne, nechci to vědět. Mám takové tušení, že s tím šílencem, který nás chtěl mimochodem všechny zotročit nebo zabít, trávíš nějak moc času a-…“

„Kdybych vás chtěl zabít...“ ozval se melodický, a momentálně i značně pobavený hlas ode dveří. Tony hodil s hrnkem o zem, a kdyby si toho snad někdo všiml, rozhodně by popřel, že se lekl.

„Kdo mu sundal-…“ Tony se zarazil a pohlédl na Bruce. „Zrádce,“ sykl na něj dramaticky.

„Uklidněte se,“ doktor zvedl ruce, možná aby ukázal, že nejsou zelené, možná aby projevil gesto zcela nevinných záměrů. „Loki pro nás není hrozbou a co víc, potřebujeme jeho pomoc.“

„Co se to tady… Je venku! Věděl jsem to!“ Kdyby se měl vyjádřit nezávislý pozorovatel, jistě by Clinta označil za hysterku. A nikdo by mu to nevyvrátil. Dokonce i Tony už byl natolik při smyslech, aby na pár minut zapomněl na svůj menší konflikt (konflikt?) s bohem chaosu a uvědomil si, že zrovna teď je hrozbou nejtěžšího kalibru poněkud nervově labilní lukostřelec. Jehož schopnosti tím ale nebyly nijak postiženy. Ke smůle Lokiho, zdá se.

Loki měl na tváři samolibý úšklebek, čímž všechny znovu přesvědčil, že jeho touha po obecenstvu se nevytratila a vášeň pro sebemenší špatnost po době strávené v posteli jen zesílila. Clint přimhouřil oči a zaskřípal zuby, což bylo nepochybně dost zjevné varování. Nicméně černovlasého boha šíp pár centimetrů od čela nijak nevzrušoval.

„Vážně mě těší, že vás opět potkávám, agente,“ zavrněl jako kočka. Brucovo doktorské já si nemohlo nevšimnout, o kolik zdravěji náhle Loki vypadal. Jak se mu do očí vrátila jiskra, a do tváří barva. S úsměvem si uvědomil, že to bylo pouze absencí socializace. A sebevíc se to zdálo nemožné, ano, Loki byl společenský bůh.

„Ještě slovo, ty parchante,“ zavrčel Barton. Ale na další nelichotivé poznámky neměl čas, jelikož ho zezadu popadly dvě ruce jako lopaty a od Lokiho jej odhodily.

„Co má tohle znamenat?!“ zařval Thor, zatímco se k němu skrz nejbližší zeď probojoval Mjolnir. Na moment zavládlo ticho.

„Chtěl mě zabít,“ ukázal Loki prstem na stále otřeseného Clinta. A lukostřelec by přísahal, že na něj ten megalomanský zmetek vyplázl jazyk.

„Stejně jsem tu zeď neměl rád… jo. Dík za to, fakt,“ bručel Tony, koutkem oka zkoumaje nové škody ve svém bytě. „Děláš tohle i na Asgardu? Jen… tady u lidí není obvyklé, že host rozmlátí zeď…“ Účinky kávy vyprchaly a Tony jen unaveně mávl rukou.

„Kdyby vás to zajímalo, ve zbraních těch ksichtů z dřívějška byl jed. Ve všech zbraních. A po veškeré snaze jsem nepřišel na to, co by v tom mohlo být. Ani tady expert,“ kývl na Bannera, „si nevěděl rady. Takže když se nebude očkovat, bude vám muset stačit jedna rada. Nenechte se sejmout, a když už, tak pořádně, na jednu ránu, aby…“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho Steve netrpělivě. „Rady na umření si necháme na později. Je vůbec něco, čím bychom se mohli v boji vytáhnout? Potřebujeme výhodu.“

„Moment překvapení?“ zívl Tony znuděně.

„Starku, byli to oni, kdo zaútočili první. Tady nemůže být o momentu překvapení ani řeč.“

„Máš lepší nápad, kapitáne? Skočíme do vesmírné lodi a napadneme jejich planetu? Jen to dám do googlu a můžem jet.“

„Synu Starka…“

„Neříkej mi tak!“

„Tony,“ opravil se Thor. „Musíme se uklidnit. Na planetu temných elfů se nedokážeme dostat ani s pomocí gagla.“ Tony se plácl do čela.

„Svartalfheim je jedno velké odporné podzemí. Podle legend je pro temné elfy smrtelně nebezpečný pouhý paprsek světla,“ promluvil Loki sebevědomě, a s nevinnou radostí počítal, kolik nenávistných pohledů za svou přínosnou informaci dostal.

„Vymýšlí si, aby nás dostal do problémů. Nemůže být možný, aby někoho sejmul paprsek světla. I Meyerové přišlo blbý dělat ze slunce zbraň a nechala upíry, ať se na denním světle třpytí,“ oznámil Clint okamžitě.

„Tys četl Twilight?“ ušklíbla se Nataša, která se mezitím stihla vrátit zpátky mezi své diskutující kolegy.

„Nat, kašli na to.“

„Říkal´s podle legend?“ zeptal se Tony, jehož zvědavost zvítězila nad nechutí spolupracovat s šíleným a momentálně svobodně se pohybujícím bohem.

„Přesně tak,“ přikývl Loki.

„Takže na tom asi nebudeme stavět celý útok, že ne,“ ozvala se znovu agentka.  

„Nevyhodil jsem tě odtud náhodou?“ zeptal se majitel věže zmateně. Steve si unaveně promnul oči.

„Takže tady celé ráno diskutujeme úplně zbytečně. Temní elfové mají zbraně napuštěné nezjistitelným jedem, nemůžeme je napadnout a nic o nich nevíme.“

„Vlastně jenom čekáme, až zaútočí znovu, kapitáne,“ řekl černovlasý bůh s úsměvem. „A není pravda, že o nich nic nevíme. Teoreticky je možné, že jim ublíží ostré světlo. Když zaútočili, jaké bylo počasí?“

„Nemám tušení, měl jsem hlavu jinde než v okně.“

„Proboha, Tony…“ Steve se chytl za hlavu.

„Byla nádherná.“

„Nepochybně,“ povzdychl si Loki a zakoulel očima. „Ale vaše slabost pro coury nám nepomůže, pane Starku.“

„Nám… mluví, jako by mu to tady patřilo,“ brblal Clint nešťastně, jelikož zjistil, že jeho rozhořčené poznámky nikdo nepodporuje.

„Naše nepříliš idylické vztahy nejsou primárním problémem,“ odpověděl mu Loki na stížnost, aniž by mu však věnoval jediný pohled.

„Můžeme se už někam posunout?“ zaskučel Steve. „Loki, jestli máš nějaké informace, a ty je určitě máš, teď je nejvhodnější chvíle nám je říct. Pravdivě,“ dodal důrazně.

„Malekith… má jistou slabost, pokud se to tak dá nazvat,“ začal Loki tajemně.

„Smrt?“ zeptal se Thor nejistě. Nepřátelé Asgardu, s Thanosem v čele, měli z nějakého důvodu většinou slabost pro onu dámu v černém.

„Ne,“ Loki zavrtěl hlavou a pousmál se, „v tomhle je Malekith výjimka. Je to Amora, kdo ho přitahuje.“

„Takže je v tom baba,“ uchichtla se Nataša.

„V Midgardském slangu ano, dalo by se to tak říct.“

„Fajn, co kdybyste se přestali bavit jen mezi sebou. Připadám si odstrčený. A já nikdy nejsem odstrčený,“ postěžoval si Tony, přitáhl si židli a v rychlosti se na ni posadil. „Čas vyprávět!“

pokračování

předchozí

Share: