Pisálkův poradce, 3. kapitola

Kapitoly Pisálkova poradce budu přidávat každý den, dokud se nedostanu k druhé sérii. Až doženu kapitoly, budou přibývat zase po týdnu.

Jen menší zajímavost k tomuhle dílu... při popisu oblečení jsem se inspirovala pravými oděvy mého táty. :D


Sen, práce a nový šatník

„Tobě to teda pěkně trvalo," povzdychla jsem si, když Loki večer konečně opustil koupelnu.

„Je tam klid.“

„Tím chceš snad něco naznačit?“ zamračila jsem se na něj, ale místo toho, abych to řešila dál, popadla jsem ručník a rychle zamířila ke sprše. Teprve jakmile jsem za sebou zavřela dveře, došlo mi, že jsem Lokimu nesehnala žádné oblečení v jeho velikosti. Vykoukla jsem ze dveří. 

„Hej!“ zařvala jsem a bylo mi jedno, jestli někoho v paneláku probudím, což bylo vzhledem k papírovým stěnám docela pravděpodobné. Loki pro změnu vykoukl z obýváku. Má nevšímavost zjevně nezná mezí. Jinak bych si přece všimla, že na sobě má ten chudák jenom ručník. Modřiny jsem ignorovala a s uznáním si ho prohlížela, což ho značně znervóznilo.

Teprve po dalších pár vteřinách zvrhlého usmívání se na svou oběť mě napadlo prohrabat nějaké starší věci, které jsem ještě po roce nevybalila.

„Když mi všichni zdrhli, vzali si jen to nejnutnější. Tohle,“ hodila jsem po něm tričko, „tady nechal táta. Asi ti to bude velký, ale oblečení mých bratrů by ti bylo zase malé. Nejsou kdovíjak velcí a ty seš oproti naší rodině obr.“ Poznámku o obrovi přešel bez povšimnutí. Podíval se na tričko a ušklíbl se. Bratrovy kalhoty, které jsem po něm hodila jako další, nekomentoval.

„Jiné by nebylo?“

„Co máš za problém?“ Otočil ke mně tričko předem a já vyprskla smíchy. Velký nápis „I eat Japanese“ nad usmívající se velrybou se bohovi nelíbil. „Pak je tady kreslená kočka s vystrčeným zadkem," oznámila jsem mu zlomyslně, zazubila se na něj, a on se ušklíbl ještě znechuceněji.

„Promiň, ale tuniku ani nějaký pošahaný brnění tu nemám," odsekla jsem naoko uraženě. „A taky můžeš chodit nahej, jak chceš.“ Jak jsem čekala, spokojil se s velrybou. Otočil se zády a mně na okamžik přestalo bít srdce. Přes jeho záda se táhly ošklivé šrámy, které byly ještě nedávno čerstvé.

„Loki,“ zvedla jsem se. Otočil se ke mně a došel mu důvod mého zděšení. „Říkal's, že tě jenom mlátili.“ Najednou se mi chtělo zase brečet. Nic na to neřekl, jen vypadal zmateně. Ohledně mých rapidně rychle se měnících nálad to neměl nikdo v mém okolí jednoduché na pochopení. Zlehka jsem rukou přejela po jizvě a on se zachvěl.
„Přísahám,“ řekla jsem mu rozhodně. „Přísahám, že jestli sem Thor přijde, tak mu tě nedám.“ A pak jsem šla do sprchy.

Když jsem se uráčila skončit s hygienou, Loki už spal.

Sedla jsem si k němu. Přepadla mě obrovská lítost. Znovu jsem ho lehce pohladila. Nevím, kde se ve mně vzaly tyhle ochranitelské sklony, ale hrát na matku si tady snad nebudu. 

Kdyby Thor opravdu přišel… vyděsím ho pomocí strejdy Googla, který najde obrázky na všechno. Hehe.

***

Začalo mírně poprchávat. Zvuk bubnujících kapek mě vždycky uklidňoval. Tentokrát mě ale vzbudil a já hleděla na strop. Z mysli jsem nemohla dostat ty zatracené šrámy. A při představě, že ještě horší následky jsou na jeho duši, se mi udělalo mdlo.

Ucítila jsem lehký dotek a samým leknutím jsem ztuhla.

„Chtěl jsem ti poděkovat," zašeptal můj doteď pořádně nevychovaný host stydlivě a já děkovala za tu tmu. Nejspíš by to byla pořádně trapná chvilka pro nás oba.

Opatrně vzal moji ruku a políbil ji. Stále jsem nic neříkala. Nemohla jsem najít dech, natož slova.
Posadila jsem se a i v té tmě jsem zahlédla záblesk jeho smaragdových očí. Bylo mi jasné, co musím udělat.

Nesměle jsem ho políbila. A on polibky oplácel. Něžně jsem ho stáhla k sobě do postele. Vlasy měl rozcuchané a vypadal až nehorázně roztomile. 

Teprve po chvíli jsem se odvážila k dalšímu kroku. Jak nejopatrněji to jenom šlo, sundala jsem mu tričko a něžně prsty hladila hruď, klíční kosti. Zlehka mě držel za zápěstí, jako by se jenom chtěl ujistit, že tam stále jsem. Přitiskl se ke mně.

„Žiješ?“ Kdosi do mě strčil a já zamávala rukama.

„Ať jsi, kdo jsi, drž hubu," zaskučela jsem.

Sen. Tak stupidní a přitom tak nádherný. Slunce mi svítilo do očí a Loki do mě otravně šťouchal.

„Zdálo se mi něco děsivého," řekla jsem ospale. „V tom snu jsi byl ty a poděkoval's mi.“ Rozesmála jsem se, když jsem konečně otevřela oči a naskytl se mi pohled na Lokiho údiv. Rozhodně jsem neměla v plánu mu vyprávět celý sen. Leda bych ho chtěla donutit k harakiri.

Vůbec, proč jsou noci tak krátké?

„Dneska žádné flákání, prázdniny mám jenom já. Ty jdeš do práce!“ Zaskočilo mu sousto jablka a já mu dala pohotovou herdu do zad. „Neboj, má kamarádka se o tebe postará jako o vlastního…“ Znělo to možná úchylněji, než jsem plánovala. Nechci ho přece vyděsit. A vlastně mě docela udivuje, že ještě nezdrhl.

„Ty…“ vypadal velice nesvůj, což bylo nemálo podezřelé, „ty půjdeš se mnou?“

„To je otázka ze strachu, že půjdu, nebo že nepůjdu?“ Dopila jsem svůj čaj a vzpomněla si na košili schovanou někde na dně mé skříně, kterou mi tu na památku nechal můj bývalý přítel. Dan. „Budeš tam muset jít v něčem jiném, tu zelenou parádu máš povolenou jen tady," ukázala jsem na jeho typickou tuniku. Načepýřil se.

„Nepředpokládáš, že tam půjdu v tom tričku, které jsem včera vyfasoval, že ne?“

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ dušovala jsem se, zatímco mi na mysl přišla vzpomínka na sen, kde na sobě měl jenom mně. „Mám ještě jednu košili, která ti určitě bude. Dan měl více méně stejnou postavu jako ty.“

„Měl? On je mrtvý?“ A to ho ani nezajímalo, kdo to je/byl.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Ale neviděla jsem ho pět let. Zdrhl přede mnou. Další takovej.“ Loki se dál nevyptával. Jednak mu muselo dojít, že nemluvím o příbuzném, jednak že jsem se s Danem nerozešla v dobrém. A v neposlední řadě už nebyl čas, za dvacet minut měl být v knihovně.

Pípla SMSka od Katky.

„Přijde či nepřijde?“ zněla pochybovačná zpráva od kamarádky.

„Přivedu ti ho a pak uteču," odepsala jsem jí, zatímco na mě Loki hleděl jak na největšího debila na světě.

„Co… co děláš?“

„Píšu, že tě přivedu do knihovny a pak ti uteču.“ Nechápavě si mě změřil pohledem.

„Cože? Píšeš? Jak? Komu?“ Zřejmě ho nezajímal můj útěk. Tím líp.

„Tohle,“ dala jsem mu Sony Ericsson přímo před nos, „je mobil. Napíšu do něj zprávu těmahle tlačítkama a odešlu ji. Tu zprávu, řečenou esemesku, dostane ten, komu ji pošlu. Je to jako dopis, ale nepotřebuješ žádné známky ani obálku. A je to rychlejší," vysvětlovala jsem trpělivě. Zvláštní, že na tohle už se čas našel. Stále na mě zíral, jako bych utekla kdo ví odkud.

„O tom jsem četl," snažil se komunikovat, zatímco si oblékal Danovu košili. „Ale nevěřil jsem tomu.“

Padla mu, jako by byla jeho! Nadšeně jsem si ho prohlédla a on se tradičně ušklíbl.

„Vypadám jako idiot," poznamenal před zrcadlem.

„Ten chlap tě právě urazil," ukázala jsem na jeho odraz. Opět se na mě podíval jak na vola a zakroutil hlavou.

„To je zrcadlo,“ oznámil mi se zcela vážnou tváří.

Po hysterické scéně u výtahu, kdy se Loki dušoval, že vlézt do rakve ho nedonutím, jsme konečně vyšli z paneláku a zamířili k nedaleké knihovně. Před ní už nás netrpělivě vyhlížela Katka.


Share:
spacer

2 komentáře:

  1. Já tuhle povídku žeru :D :D Loki je tak roztomilej! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle je prostě úžasné! :D Krása!

    OdpovědětVymazat