Velvyslanec, 6. kapitola

Nešťastné sezení na hotelové posteli a nulový pokrok je třeba ve správnou chvíli okořenit trochou depresivních myšlenek. Loki má splín, Avengers zatím váhají, protože ačkoli už vědí, co se stalo, nevědí, proč se to stalo a co s tím dělat. Vypadá to, že nikdo nic neví, a přitom se stačí jenom zeptat.

Moc děkuju za vaši podporu a trpělivost. Zároveň upozorňuju na anketu s lákavým jménem "nakopnutí", protože jsem chtěla zjistit, čemu bych se měla věnovat nejvíc. Protože nač se věnovat něčemu, o co není zájem, že áno. Zatím jsem dostala 6 hlasů, z čehož dva šly pro pokračování Velvyslance, pak dva pro Mateřskou, jeden pro jednorázovky (to je fajn, těch mám rozepsaných hodně) a nakonec mě nějaká dobrá duše čistě pro radost nakopla, aniž by po mně něco chtěla. Já věděla, že se tahle možnost bude líbit. 

Proč na to upozorňuju, když je to zjevné: není. Jelikož známe se a víme, že na mobilu se čte o moc lépe a o dost častěji, a na mobilu menu nejde vidět, leda byste si změnili zobrazení. Takže vlastně říkám těm, co mě navštěvují zásadně na telefonu, že mi můžou dát vědět. (Nebo mě kopnout.)

Majte sa.

-----

Probudil se po třech těžkých a nesmírně otravných hodinách, které kdyby strávil pátráním, udělal by lépe. Spánek mu toho moc nepřinesl, leda otrávenost z toho, že nemohl spát déle, pořádně, že se skutečně nemohl zahrabat do peřin jako princ, kterým kdysi býval, a vyspávat si do poledne, jelikož když se mu povedlo donutit svou iluzi, aby se nikoho a ničeho nedotkla, dokázala okolí obalamutit dost dlouho na to, aby se pravý Loki stihl probudit, upravit a mnohdy i bohatě nasnídat.

Teď sotva zavřel oči, hned je zase otvíral, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, že mu nic nehrozí, že na něj nikdo nečíhá, a marně se uklidňoval slovy, že smrtelníci zdaleka nedosahovali těch kvalit, co Asgarďané, a tedy by pro něj nemuselo být tak těžké se jim ubránit. Jenže i myšlenka na to, že on, predátor, by se měl stát štvanou zvěří, že by se vůbec potřeboval někomu bránit, pro něj byla nesnesitelná a ponižující. On se nebránil, on útočil.

Jenže jak, na koho, kdy?

A proč vůbec.

Do boje se nedostal už pár let; přesněji od toho dne, co v podobě svého adoptivního otce dosedl na Asgardský trůn. Představoval si kdysi, že se postaví před lid a uslyší jásot, že se nikoho nebude muset obávat. Představoval si, že vládu převezme triumfálně, a to i navzdory tomu, že by byl skutečně raději v roli pouhého rádce. Mohl by být svobodný, a přitom dávat pozor, aby jeho bratr nesrovnal Asgard se zemí. (Doslova se Zemí, protože na jaké úrovni tahle planeta byla - škoda slov.)

Jenže on si sedal na trůn v těle starce a panoval v těle starce, říkali mu jménem starce a všichni se k němu tak i chovali. Nebyl Loki, nebyl bůh lstí, nebyl ničím než pouhou loutkou ve své vlastní hře. Bránil se těmto myšlenkám neustále: však to byl on, kdo sebral Odinovu identitu, chtěl to takhle, bylo to takhle. Jenže ne, každým dalším dnem to byl Loki, kdo se mu víc a víc vzdaloval, každým dnem jako by do něj vstoupila další Odinova buňka, jeho to ubíjelo a úsměv u něj nevyvolalo téměř nic. 

Jakákoli komplikace ho dřív nadzvedla ze židle a přivedla do středu dění, teď se mu obavami rozbušilo srdce a on hledal únikovou cestu pro sebe, pro každičkého Asgarďana. Necítil se jako Loki, cítil se jako tisíce lidí v jednom, každý z nich potřeboval něco jiného, každý svět po něm požadoval různé věci, jeho poradci měli neustále výhrady, ať bylo něco správně nebo špatně, vždycky se něco pokazilo – a nejhorší bylo, že ta vyloženě správná či špatná varianta nějakého řešení snad skutečně neexistovala. Mohl vyzkoušet všechny alternativy, každá z nich přinesla jinou katastrofu, na kterou se opět muselo jinak, a která skončila dalšími třemi fiasky.

Nemělo to konce.

Zvládl to Odin, a docela obstojně, říkával si. Ten si myslel, že to zvládne i Thor, proč bys to neměl zvládnout ty?

No ano, proč?

Odinův proslulý spánek přece nemůže trvat věčnost, opakoval si neustále. Jenže každým dnem, kdy se měl král probudit, se zároveň víc a víc obával o svůj život, jelikož sice se teď před ním Heimdall klaněl, všichni ho respektovali, ale co potom, až se Odin skutečně vzbudí a jeho lež vyjde najevo? 

Nikdo se nebude ohlížet na to, že se staral o svou – o jejich zemi, že se o ni staral s láskou, kterou 

dával najevo jen zřídkakdy, nikoho nebude zajímat, že to dělal proto, aby mohli dále žít, aby se postavili na nohy a vzpamatovali se z války, ne, oni se všichni sestoupí v jednu obrovskou nemyslící masu a jednohlasně zvolají „smrt zrádci“, protože uvidí ledového obra, který chtěl nenápadně zničit jejich nádhernou planetu, jejich překrásné město. Protože ledoví obři umí jenom ničit a vraždit.

A Odin, co udělá ten? Poslechne lid. Může si hrát na despotu, ale už jednou ukázal, kdo je mu milejší. 

Nejprve byl král, potom otec. A teď už ani ten otec. Na co se dál mohl Loki vymlouvat? Heimdall ho bral jako dočasné řešení, to nejlepší, nejmenší zlo. Jenže i jeho loajalita ležela někde úplně jinde, a rozhodně ne v Lokiho blízkosti.

Byl obklíčen. Mohl se sebrat, utéct, zmizet nadobro. Ach, jistě že mohl. Vmžiku.

Jenže to by bylo další ohlížení, další strach, další panika z každého neočekávaného zvuku. Opustit domov, i kdyby zahalený lží a potlačovanou nenávistí, pro něj byla stále nepředstavitelná myšlenka. Asgard byl překrásné místo, svou slávou se mohlo pyšnit ve všech ostatních světech. Jenže stačila by i maličká škvíra, a ostatní světy se na Asgard sesypou jako hladoví supi. Kdo odolá, když se ukáže, že nejsilnější říše ze všech je náhle oslabena? Král v komatu, trůn prázdný, královna mrtvá, jediný následník ztracen, a ta ubohá náhražka prince nenáviděna? On byl přece taky mrtvý.

Prý měl cosi jako pohřeb, když tehdy padl z Bifrostu. Teď bylo všude ticho. Ne to ticho. Jeho jméno zmizelo, jeho knihy se posouvaly v policích dozadu, nahrazovány novějšími a nudnějšími výtisky. Jeho pokoj byl uzamčen, jakékoli stopy po něm zmizely. Úpravy korunního sálu přišly nazmar, teď byl věrohodným čarodějem Torgunn, který potřeboval k magii hloupá zaříkadla a dramatická gesta, ten neschopný-

Měl dojem, že z takových myšlenek už vyrostl.

Tolik chyb, tolik hloupých chyb, přitom by se nic z tohoto vůbec nemuselo stát.

Klepání na dveře. Prudce trhl hlavou.

„Otevři to, musíme tam prej uklidit,“ ozvalo se za nimi.

„Haló, je tady někdo? Pokojská služba!“ blondýnka nesměle nakoukla do pokoje. „Kdyžtak… přijdeme… později? Haló?“ Zmateně se podívala do seznamu, kde bylo jasně dáno, že je pokoj 26 obsazen.

Po hostovi ani stopa, všude čisto.

***

„Je nějaká organizace známá tím, že nechá vybuchnout svého člověka, ocitne-li se v situaci, kdy je nucen vyzradit něco o svém zaměstnavateli?“

„Kristeježíši.“

Alarm nestihl ani pípnout, Tony si opařil jazyk a agentka Romanoff nevzrušeně nadzvedla obočí, přestože čelist měla zaťatou a ruce připravené k rychlému vytasení zbraně. Bruce odložil vidličku, velmi pomalu a opatrně. Vzal si ubrousek a pečlivě si otřel prsty, přestože je měl úplně čisté. Pak, když ubrousek důkladně poskládal a založil zpátky pod nepoužitý nůž, si upil ranního čaje a konečně pohlédl nově příchozímu do očí. Byl klidný.

„Když to podáš takhle…“ zamyslela se Natasha a trošičku povolila svaly v pažích, váhu těla přesunula do celých chodidel.

„To bylo v jednom filmu,“ zamával na ně Tony s pusou u kohoutku. Utřel si bradu do rukávu, zazubil se a dodal: „To byla hrozná konina. Hrál v tom Jackson, docela nezvyk, když ho pořád vidíte v takových těch-“ odmlčel se. „Prostě jo, tam ta organizace dávala svým lidem do mozku čipy, který vybuchly, když ten člověk řekl něco,“ zamával prsty pro dramatický efekt, „co by pro ně mohlo bejt nebezpečný.“

Loki pomalu mrkal. Pak si povzdychl, dlouze a útrpně. „Ano?“ protáhl nezaujatě.

„Co naše dohoda o minimální spolupráci?“ ozval se Bruce od jídelního stolu. Mohl mluvit jakkoli tiše, vždycky ho bylo slyšet.

„Právě využívám ono zmíněné minimum,“ navázal Loki hladce. „Narazil jsem na problém, který může vyřešit někdo, kdo se v tomto prostředí dlouhodobě pohybuje,“ dodal a ani nebylo třeba, aby se významně podíval na jedinou ženu v místnosti.

„Těmito praktikami se žádná organizace nechlubí veřejně,“ oznámila mu agentka.

„A vy se snad řídíte tím, co se podsouvá civilistům?“ Loki k ní přistoupil, trošičku sklonil hlavu, jako by se chystal k důvěrným slovům. „Čas nás tlačí. Váš nadřízený o celém problému ví tolik, co já, tedy ne zrovna příliš a rozhodně ne dost.“

Tony si začal pohrávat s mobilem. „Ten nadřízený, jak jsi ho nazval, se rozhodl nás taky zasvětit,“ zívl. „Poslal nám tu nahrávku.“ Ušklíbl se. „To bylo fakt nenápadný, hele,“ rýpnul si. „Mohl’s za to černý sklo, víš.“

Loki obrátil oči v sloup.

„Příště si budu pamatovat, že před černým sklem vybuchují lidem hlavy.“

„Hej, fakt bych chtěl vědět, jak… jak přesně ses…“

„Ne.“

„Fajn! Ale přijdu na to,“ slíbil Tony s tak neochvějnou důvěrou v sebe a vědu samotnou, až Loki neměl to srdce mu cokoli vyvracet.

„Nepochybně,“ odvětil suše. „Agentko?“ obrátil se zpátky k člověku, se kterým stále mohl mluvit a nepřipadat si přitom jako zoufalec.

„Nejsou to lidé, se kterými bych-…“ zmlkla a povzdychla si. „Mám jisté kontakty.“

„V téhle organizaci?“

Natasha se jen lehce pousmála. Těžko se bude zpovídat zrovna Lokimu. Nebo komukoli jinému, když na to přijde. Bylo načase vybrat pár laskavostí.

-----

předchozí - pokračování

Share: