Rozcestí, 3. kapitola

Tohle se nemělo stát. Ale dobrá, popojedem! Vítám vás u třetí části povídky, na kterou jste pravděpodobně lehce pozapomněli, ne-li snad úplně jako já. Dá se vůbec zapomenout na vlastní povídku, proboha? 

 

Zjevně. Asi bych měla doporučit se podívat na předchozí díly, dožene se to snadněji, když toho není tolik. Vracíme se tudíž k mé drahé OC postavě, která stále bloudí neznámo kde a pomalu jí začíná hrabat, buďte varováni, že ne vždy bude dávat smysl. 

Ještě využiju místa a rovnou znovu poděkuju za komentáře a podporu u překladu Nine lives, jsem ráda, že se vám líbilo, ale podle některých komentářů mi asi něco uniklo, ta povídka už nemá epilog, ona 22. kapitola je epilogem, takže ano, to byl definitivní konec. :) 

Rovnou udělám čest svému pochybnému bratrstvu a přivítám další nováčky, kteří se mi nedávno ozvali, což je fajn, protože i když ten fandom spíše stárne, stále se nám rozrůstá - a tak to má být! Takže nepřestávejte, ještě nemáte nárok. 

Víte, že vás miluju. 

-----

Chci spát. Proč nemůžu usnout? Co je tohle za stupidní vesmír, ve kterém lidi nemůžou spát?

Kafe.

Můžu tady vůbec umřít? Funguje to tady takhle? Co když tady budu navždy?

Nenenene. Ne.

Už jsem jenom kousek od východu, už jenom pár kroků. Určitě. Takhle daleko to být ani nemůže. Taková vzdálenost neexistuje. Vždycky je tady nějaká šance, určitě. Jen ji nevidím, snad jsem ji už několikrát přehlédla, chodím pořád dokola, a přitom tady žádné kolo není, má to tady vůbec nějaký tvar? To přede mnou se tváří jako jabloň, plody se tváří jako jablka, ale není to jabloň ani jablka, není tady nic, možná tady nejsem ani já. Já. Kdo jsem já? Co je to? Proč to je? Kdo to vymyslel?

Proč bych tady vůbec měla být, když ani nevím, kdo je já a kde to já je?

Co tady vůbec dělám? Strádám, mluvím sama se sebou, nevím, co dělat, kam jít, nemůžu spát ani jíst, bolí mě nohy, ale nepřestanou bolet ani, když celý den sedím. Dokonce nemám právo říkat něco jako „celý den sedět“, protože nevím, co je celý den, co je tady den a jestli vůbec je něco jako den, občas je tma a občas světlo, ale noc ani den to není, hodiny tu nejsou, minuty tu nejsou, možná ani vteřiny, a přitom si říkám, že jsem tady celou věčnost, jenže i tenhle pojem souvisí s časem a čas tady není, čas je jenom slovo, jsou to tři písmenka náhodně poskládaná za sebe, není to nic, nedává to smysl, jako by tady snad něco jiného smysl dávat mělo. Smysl. Další změť písmenek. Tří, čtyř, pěti písmenek.

Kde se vzalo tohle dementní já? Co děláš v mojí hlavě?

                                                                            

Já jsem tady doma už od úplného začátku. Dalo by se říct, že jsem ty. Jsi já. Už víš, co je to já?

Když už mám dva mozky, nechceš vymyslet, jak se odtud dostat?

A odkud kam se vlastně chceš dostat?

Odsud domů.

Domů?

Domů. A žádná změť písmenek to není, dobře važ slova. Pořád mám dost věcí, čím bych si mohla urazit hlavu.

Ihned by ses uchylovala k násilí.

Máš ještě tu drzost se mi divit? Snažím se tě zabavit.

Kdybys nebyla blbá, snažila by ses teď zabavit maličkého modrého klučíka s rozkošnýma očkama tam někde na Zemi…

Vzhledem k tomu, že jsi já, nejsi v postavení, kdy by ses mi mohla vysmívat. Miluješ ho stejně jako já.

Nemiluju nikoho.

Tak si běž nemilovat někam jinam. Jsi to nejotravnější a nejdepresivnější stvoření, s jakým jsem kdy mluvila.

A co Loki?

Loki je na rozdíl od tebe aspoň hezkej chlap. Ten si může dovolit chovat se jako idiot, ty ne.

Opustil tě kvůli pomstě.

Kvůli dětem.

Na dětech mu nezáleží. Je zaslepený pomstou. On byl taky na tomhle místě, víš?

Žvaníš. Jestli to víš, musí to znamenat, že to vím i já, a já to nevím.

Kdysi dávno možná miloval své děti, svého bratra, své rodiče, ale tebe potkal až dávno potom, co byl tady. Tebe už milovat nedokázal, protože nemohl, nevěděl, jak se to dělá, neměl svou duši, neměl srdce, city, neměl nic. Nedokáže teď milovat ani vaše vlastní dítě.

Nevím, kde Loki celou dobu byl, a ty to taky nemůžeš vědět. Ty nemůžeš být já. Ty nejsi já, nemáš se mnou nic společného. Jsi nějaká zrůda.

A co by zrůda dělala v tvé vlastní hlavě? Já jsem ty a ty jsi já, jen jsi stále schopná cítit strach z přijetí své pravé stránky. To se brzy změní.

Mluvíš moc složitě na to, abys byla já.

Kdyby sis celý život nenamlouvala, jak jsi tupá, nikdy by se tak nestalo. Potlačila jsi svou inteligenci, jen abys nemusela myslet.

Kdybych myslela, spousta věcí by mi došla.

A tomu ses chtěla vyhnout.

Možná.

Tak už mě poznáváš?

… možná.

  

***

Zezačátku jsem byla schopná i pláče. Zničehonic jsem si samou únavou dosedla na cestu a rozbrečela se jako malé děcko, pak se vztekala a drtila mezi prsty hlínu. V ten den (pokud tady ten pojem má nějaký smysl) jsem zjistila další věc; necítím. Tu hlínu jsem měla v dlani, ale když jsem se v ní hrabala, když jsem s ní házela, necítila jsem ji, jako bych ztratila cit v rukou.

Dřív jsem výhody, jako třeba neschopnost umřít hladem, žízní či únavou, brala pozitivně. Až teď mi zpětně docházelo, že to bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. Najednou jsem chápala, proč je tady tolik mrtvol, přestože se tady neděje nic, co by mě mohlo skutečně zabít – žádné víry, uragány, šelmy, potopy nebo zemětřesení či sopky. Nic. A právě to nic bylo vražedné. Všichni ti lidi, ti tvorové, ať už byli čímkoli, se zabili sami, a jen podle rozsahu škod, které si sami nadělali, šlo poznat, jak dlouho to tady vydrželi. Někteří měli jednu bodnou ránu v krku, jako z milosti. Druzí měli rozdrásaná těla, orgány metr dva od sebe, všechno lepší než tohle nic.

V dálce se posměvačně kymácely stromy ze strany na stranu a bylo na první pohled jasné, že se schyluje k dešti, možná bude i osvěžující bouřka. Když jsem k těm stromům přišla, větve se stále houpaly, ale kolem vládlo děsivé ticho a vzduch se ani nehnul. Jako by se ty stromy hýbaly samy od sebe. Když se seskupily mraky a zablýsklo se, nastavila jsem tvář nebi, aby ji skropil déšť. A i když se k zemi snášely obrovské kapky deště, žádná z nich na mě nespadla. Země zůstala suchá, pleskání kapek nešlo slyšet, stromy se dál kymácely do větru, který jsem necítila, prohýbaly se pod deštěm, který se mi vyhýbal. Všechno jsem to viděla, ale ten zbytek… jako by to všechno přestalo fungovat.

Probouzelo to ve mně tak neuvěřitelnou frustraci, byla jsem z toho nesvá a nešťastná, drtila jsem svoje vlastní prsty, jen abych cítila bolest, abych cítila cokoli. Když jsem ponořila ruku do vody, vytáhla jsem ji a kapala z ní voda a ta se chovala normálně, začeřila se a zvlnila, jenže moje ruka žádnou vodu neucítila.

Pak tohle všechno přestoupilo na další úroveň; přestala jsem vnímat i ostatní zvuky. Luskala jsem prsty a jen fascinovaně zírala na své ruce, které se samy sebe dotýkaly, ale nevěděly o tom, a pokud bych na ně vyloženě nehleděla, nevěřila bych tomu. Luskání jsem neslyšela. Rozkřičela jsem se, ale nic ze mě nevyšlo. Možná vyšlo. Nevěděla jsem.

A pak přestalo všechno. Jediné, co jsem skutečně slyšela, o čem jsem skutečně věděla, že tam někde je, jedna jediná věc, kterou jsem byla schopná ještě vnímat, byly moje myšlenky. Můj hlas na mě mluvil, a i když jsem nepoznávala svá slova, názory, bylo mi to jedno, tak vděčná jsem byla alespoň za nějaké rozptýlení.

Postupně jsem přestala cítit i bolest. Když jsem spadla a narazila si zápěstí, jen jsem na nehybnou ruku beze slova zírala, a necítila nic. Jen mi mozek chladnokrevně a neosobně oznamoval, co se stalo, a já to přijímala a pokračovala v cestě.

Pojmy jako hlad, žízeň, únava nebo čas už mě nerozčilovaly. Byly mi ukradené, k čemu mi tady mohly být prospěšné? Jenže ve chvíli, kdy jsem ztratila své smysly, díky bohu až na zrak, jsem propadla panice.

A pak, když už jsem jen ležela na zemi v klubku a nechtěla vstát, se okolnosti rozhodly, že trápení už bylo dost – viděla jsem to všechno, ale ničeho jsem se nedotkla ani to nezkusila, to bylo mučení samo o sobě. Otevřela jsem oči, že budu alespoň zírat na nebe, a pak mi došlo, že už nemám ani zrak.

Ležela jsem na zemi, necítila, neviděla, jen poslouchala jeden a ten samý hlas, nenávistný a uřvaný, řezavý a nepříjemný, a nešlo ho umlčet, měl nadvládu nad mou hlavou a nic jiného pro mě neexistovalo. 

-----

předchozí - pokračování

Share: