- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 2. kapitola ze 2
- cca 2300 slov
- slash: NE (lehký náznak Jindřich/Jan Ptáček)
- vulgarismy, spoiler pro konec hry (od Vraníku dál)
Jindřich je v zajetí na Vraníku a umírá. Zbyšek chce to výkupné a jde tedy do Ratají sám.
Ptáček se rozhodne, že jediný přítel, kterého zatím nedokázal odehnat, si zaslouží pořádně dramatickou záchranu. Škoda jen, že neví, jak se taková věc dělá.
-----
2. část: Dáma v nesnázích
On opravdu šel a schoval si brnění mimo město, pod lípou. Opravdu šel a vyplížil se v noci z hradu, ve zpocené ruce růži jako podtrhnutí menšího divadélka pro strážné u brány. Fungovalo to jako vždycky, jen se uchechtávali nad jeho nadrženými poznámkami o jeho plánované cestě za jistou dámou a se slibem, že to na něj nepoví, mu zamávali na rozloučenou.
Nejspíš by měl s hloupostí svých poddaných něco udělat, jakmile to tady všechno dostane na starosti, ale dokud byla blbost strážných prospěšná jeho cílům, neměl si nač stěžovat.
Došel až ke koni, kterého si v podvečer vyvedl ze stájí mimo město. Černá klisna s podezřele chytrýma očima, která zněla, jako by se jeho roztřeseným rukám a ještě roztřesenějšímu hlasu vysmívala, kdykoli si odfrkla.
„Klid, holka, to jsem já,“ šeptl na pozdrav, když se k ní přiblížil. Jezdil na ní jen zřídkakdy, byla dost náladová, ale její barva byla pro noční zločin jako stvořená. Tedy Jan se za zločince nepovažoval, ale byl si jistý, že jeho strýc by toho názoru určitě byl. Jan se viděl jako zachránce dam v nesnázích. Uchechtl se, když si představil, jak by se na tohle oslovení tvářil Jindřich.
Brnění měl připevněné k sedlu pro případ, že by do tábora nedorazil za tmy a musel se s případným nepřítelem potýkat za světla. Neměl tušení, kde přesně ten tábor byl, takže bylo dost dobře možné, že ho najde třeba až ráno. Odpoledne. Možná ho nenajde vůbec, možná se kolem sebe po pár hodinách jízdy rozhlédne a zjistí, že je v Sázavě.
Ale našel ho, nakonec ho našel a stále byla ta samá noc. Stál před místečkem, které mu Zbyšek poradil, aby využil k nenápadnému proplížení. (Zbyšek byl totiž velmi nápomocný, když se dozvěděl, že mu z celé téhle frašky nic nekápne, pokud se Ptáček nevrátí živý.) Tohle byl možná dobrý čas na to, aby přišel s nějakým úchvatným plánem? V hlavě mu hučelo ze samé úzkosti, hrůzy, a ze všech těch much okolo…
Nemohl se rozhodnout, jestli pocítit radost nad tím, že Jindřichovo domnělé vězení nebylo hlídáno, nebo hrůzu – protože to mohlo znamenat jenom jedno jediné; že už nebylo co hlídat. Tak do té polorozpadlé boudy vklouzl bez nejmenších problémů a téměř okamžitě zakopl o jakýsi pytel, který někdo nechal ležet hned u dveří. Akorát ten pytel najednou vyhekl a Ptáček se mohl na místě rozbrečet.
„Jindřichu, ty osle. Ty nevzdělanej balíku. Ty…“
„Aha,“ poznal ho Jindřich. „Pan Ptáček osobně. Býváš tu často?“ zeptal se. Přiletěla mu navzdory tmě velmi dobře mířená facka.
„Hňupe. Není na světě tolik slov, aby dokázaly pojmout tvoji blbost, zasloužil by sis nakopat prdel.“
„Proč taháš moji prdel do všech našich rozhovorů?“ hučel Jindřich poněkud roztržitě, zatímco kolem sebe omámeně šátral rukama. Snažil se posadit, ale byla to marná snaha. Kdykoli se pokusil podepřít, zabořil se loktem do Ptáčkova klína.
„Protože prdelí i myslíš! Já jen nazývám věci pravými jmény. A přestaň se kroutit, ty blbče, nebo ze mě uděláš eunucha, zatraceně…“ sykl bolestí a konečně se vyškrábal na nohy. Teprve potom si uvědomil, že Jindřich se nejen že nezvedá, ale ani se nehýbe. Strach ho téměř ochromil; natáhl své pařáty, vzal do nich jeho plíce, srdce, a to všechno zmáčkl a pak s tím zatřásl jako vzteklý pes, který zrovna ulovil zajíce. Ptáček dopadl zpátky na zadek a chňapl po Jindrově ruce – nebo noze, v té tmě neviděl ani hovno.
„Můžeš vstát? A taky odsud utéct? A přežít cestu do Ratají?“ ptal se, pokoušeje se přeslechnout své vlastní pochyby.
„A zabít všechny ty parchanty, co jsou venku. Taky vymlátit každý Kumánský tábor, na který po cestě narazíme.“
„Teď vážně není čas na vtipy.“ Tohle poleno si jeho starost nezasloužilo.
„Tohle je celé jeden velký vtip, můj pane. Zrovna mi došlo, že jsi tady nejspíš sám, a já…“ hlas se mu zlomil. „Jak jsi vůbec… a… co sis od tohohle sliboval? Tam venku je zatracená armáda. Vypadni odsud, než tě tady najdou. Mysleli si, že za mě dostanou výkupné. Za tebe ho dostanou docela určitě.“
„Kdo by za tebe proboha platil?“ vyhrkl Ptáček nevěřícně.
„Podle všeho můj otec,“ řekl Jindřich. Z hrdla se mu vydralo cosi mezi uchechtnutím a vzlykem. Každé slovo ho fyzicky bolelo. Žebra na tom byla nejhůře. Pohmožděná, možná i krapet nalomená? Sotva mohl dýchat. Oči ho štípaly z neprolitých slz a v ústech cítil krev. Doufal, že se jenom při tom výprasku kousl do jazyka.
„Bez urážky,“ začal Ptáček, ale nedomluvil. Něco mu došlo. Zhluboka vydechl, slova na jazyku zhořkla. „No, to leccos vysvětluje,“ řekl nakonec. „Kurva,“ dodal.
„To bych řek,“ souhlasil Jindřich. Netušil nejspíš proč, jelikož podle jeho názoru bylo tohle slůvko nejvýstižnějším popisem pro tuhle lapálii, zatímco Jan se jen chytal za hlavu nad důvodem, proč tohle všechno dělal potají. Pochybnosti o Rackově loajalitě vůči jeho mužům se vrátily a vrazily Ptáčkovi pár facek. Ten chlap by se nejspíš sebral i s celou armádou a pro Jindřicha si došel… to je tak typické, co teď, co teď?
„Já myslel, že tě tu nechá umřít,“ zašeptal.
„Ani bych mu to nezazlíval.“
Ticho. Tohle nebyli oni. Jan byl člověk, který se hroutil strachy, a přesto kolem sebe rozhazoval obscénní poznámky, chrlil ty nejpotupnější urážky na hlavy krvežíznivých Kumánců. Jindřich byl někdo, kdo se vrátil do vesnice pohřbít rodiče, přestože se to tam hemžilo lapkami. Někdo, kdo skočil do řeky, i když neuměl plavat. Oba dva to měli za pár od chvíle, co se narodili, byli prostě ten typ, který měl nejspíš odejít z tohoto světa brzy. Ale ani jeden z nich nebyl dělaný na to, aby se v posledních chvílích rozhodl pohroužit se do sebeuvědomělého monologu, lítosti nad nedostatkem vykonaného dobra, hrdinské řeči na rozloučenou o smíru se smrtí či něčeho podobně vznešeného. To nebyl jejich styl.
Takže když Ptáček cítil, jak Jindřichova hlava vyčerpaně dopadla na jeho rameno, zpanikařil. Dech se mu zrychlil, srdce se mu pokoušelo probojovat ven z hrudi, a když to nešlo, začalo se drát krkem nahoru. Nebyl zkrátka jediný způsob, jak by odsud Jindru nepozorovaně dostal. Ten navíc slábl každou další vteřinou a on sám byl úplně k ničemu. Teď už si dávno měli chtít vyškrábat oči. A v momentě, kdy si Jan nahlas přizná, že nic nezmůže, v momentě, kdy Jindřich řekne, že už prostě nemůže, jsou oba dva ztracení.
V očích ho štípaly slzy. Skousl si dolní ret, spolkl vyhrožující vzlyk. Nepřišel se sem rozloučit. Přišel, aby zachránil svou dámu v nesnázích.
„Jak jsi mě našel?“ ucítil šepot na rameni.
„Tvůj přítel přišel do Ratají.“
„Fakt, opravdu fakt doufám, že nemyslíš Zbyška. Toho zrádného hajzla, kterej pro Tótha pracuje, málem jsem kvůli němu chcípl ve Skalici, mohl za to, že jsem přišel o ten stupidní meč, použil Terezu jako lidskej štít, okrádal Skalické v době, kdy nebyli ještě ani studení a navíc mě odsud chtěl dostat jen za tu cenu, že dostane odměnu…“
„Aha. Aha, aha, ano, to je dobré vědět,“ přikyvoval Jan, což nebyl pohyb, který by jeho vyčerpané zátěži pomohl. Jindřich se z posledních sil otočil, aby se vyzvracel. Spíš se nasucho a bolestivě dávil, než aby skutečně zvracel. Žaludek měl prázdný už hodně dlouho.
„Co když odejdu a ty mezitím umřeš?“ zeptal se Ptáček.
„Tak budu mrtvej,“ odvětil Jindřich. „Je mi tak špatně, že už se beze srandy nemůžu dočkat.“
„Zníš tak klidně. Jak můžeš být kurva klidnej?“ vyhrkl mladý šlechtic, slzy čím dál blíž onomu pověstnému krajíčku. Roztřásl se a s ním i jeho zuby. Noci bývaly chladné a on byl oděný jen velmi spoře. Sice byl celý v černém, ale měl jen jednu vrstvu, aby dělal co nejméně hluku. Potřeboval odejít, než se rozední. Nechtěl.
„Nejsem,“ odvětil Jindřich klidně. Ptáček ho chtěl na místě uzemnit.
„Víš ty vůbec, jak mě tohle děsí? Co já všechno neudělám pro venkovskýho balíka.“ Jindřich jen zabručel na souhlas a Ptáčka tak nechal napospas jeho vlastnímu hlasu. „Pamatuješ si, když mě dostali ti Kumáni? Myslel jsem si, že se poseru strachy. Řval jsem cosi o tom, že jejich sestry mají větší ptáky než oni, a ty ses tam plížil jak nějaký obejda, vylítl jsi z křoví jak pomatenec a jednomu dal rovnou po držce… jak jsi vůbec… proč jsi tehdy neutekl? Já tě těsně předtím poslal do hajzlu, ještě jsem ti nadal, že seš zbabělej vidlák, a ty ses pak vrátil a zachránil mi kůži. A teď? Prostě si nakráčíš do nepřátelskýho tábora, a kvůli čemu? Kdo si do prdele myslíš, že jsi?“
Jindřich se snažil protestovat, ale zmohl se jen na sípot.
„A víš ty co, ty kopyto? Nikdo jinej by tohle neudělal, protože je to sebevražda. Je to absolutně šílené. Je to debilní. K uzoufání nenápomocné. Jsi ten největší rytíř, jakého jsem kdy měl to neštěstí potkat, a to nejsi ani rytíř.“
Jindřich zachrčel malé díky.
„Vole! Ty a to tvoje hrdinství,“ šeptal Ptáček rozčileně, každou vteřinou naštvanější. „Kdybych nevěděl, že tvoje čtení stojí za hovno, myslel bych si, že za to můžou nějaké romantické slátaniny. To je naprosto nepřekonatelná úroveň blbosti, kde ty se pohybuješ. Nemám na to slov. Mám pocit, jako by to bylo nakažlivé. Kdykoli jsi v mé blízkosti, mám pocit, že tím náhlým přívalem blbosti puknu. To se nedá strávit.“
„Tak běž,“ promluvil konečně Jindřich, a rovnou vyplivl trochu krve. Přece jen se kousl do jazyka, a kdyby jenom jednou. Bolest mu putovala od vlasů až po palce na nohách, vibrovala celým jeho tělem. Hlava mu mohla co chvíli prasknout, vůbec by se nedivil. Ale přece jen měl pocit, že by tohle expozé měl Ptáčkovi dopřát. Neměl stejně nic jiného na práci.
„Málem jsem se pochcal jenom z té myšlenky, že se do tohohle průseru dostanu, abych tě z toho dostal, a ty ještě budeš držkovat? Zachráním tě, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“
To byla výhrůžka jak noha.
„Možná to bude to poslední. Protože jsi tady se mnou. Uvězněný.“ Mrkl by na něj, ale cítil, jak se mu vybarvují monokly. Možná by si to poslední dramatické mrknutí měl schovat až na úplný konec, aby to mělo správný účinek.
„Já nejsem uvězněný. Já se nenechal chytit jako nějaká blbá ovce. Tohle je strategie. Tomu bys s tím svým slaměným mozkem nerozuměl.“
„Můj pane,“ a i když ho Ptáček neviděl, vyloženě cítil ten laskavý pohled, ten jemný úsměv, přesně ten, který mířil vždycky na něj. „O strategii nevíš ani to hovno. Běž a řekni panu Rackovi a panu Hanušovi, že… že to byl celou tu dobu Tóth. A řekni jim, že…“ zněl najednou přiškrceně, jak se nádech nemohl dostat přes nově poskládaná žebra, přes pohmožděný krk. „Do prdele. Řekni panu Rackovi, že je mi to líto.“ Horečka se začínala usazovat a Jan znovu musel čelit možnosti, že Jindřich se rána vůbec nemusí dožít.
„Drama,“ mlaskl. Chtělo se mu zvracet. „Přestaň kňučet, ty bačkoro. Jsi v pohodě. Představ si… třeba, já nevím, třeba takovej šíp v prdeli. Já to jednou viděl. Umíš si představit, jak neskutečně to musí bolet? A co kdyby to šlo úplně celý skrz? Bože,“ blekotal a moc dobře to věděl. Jindřichova hlava na jeho rameni těžkla a těžkla. Cítil, jak se Jindřich slabounce uchechtl, důkazem jen malé zalechtání dechu na jeho klíčních kostech. „Já… můžeš… prostě jenom… vydržet ještě chvilku. Já… půjdu pro ně. Slib mi, že počkáš.“ Nemotorně se vyhrabal na nohy a promnul si ruce.
„Uďámsičas,“ zamumlal Jindra zdola. Nemohlo to být tak zlé, když byl pořád na facku, ne? S tímhle se pořád ještě dalo pracovat. Ale najednou Ptáček zaslechl, jak bezvládné tělo dopadlo na zem, jeho srdce se roztříštilo na kusy, nohy se mu zachvěly a venku se rozpoutalo peklo.
Ze všech stran někdo křičel, dírami ve střeše do boudy pronikalo oranžové světlo. Nebylo to slunce, ještě ne, bylo to příliš horké, příliš násilné. Oheň. Praskání dřeva, zvuky zbraní dopadajících na brnění, někdy na nechráněnou kůži. Řev, křik, nadávky. Dřevěná střecha se nad nimi začala hroutit a Ptáček neváhal ani vteřinu. Vrhl se přímo na Jindřichovo bezvládné tělo, aby ho uchránil před padajícími trámy.
Zmatek okolo nich neměl konce. Janovi se třásly ruce, v pažích jako by měl oheň, jak se snažil udržet nad Jindřichem, a byl si docela jistý, že mu na záda dopadlo mnohem víc dřeva, než z kolika ta chajda byla vůbec postavená. V zádech měl křeč, kdyby mohla mluvit, nejspíš by mu vyřvala díru do hlavy, a on sám se přistihl, že řve taky.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti slíbil tu sochu, že’s mě zachránil od Kumánců?“ křikl na svého jediného a dost možná i mrtvého přítele přes všechen ten kravál. „Tak to už neplatí! Žádnou nedostaneš!“ hulákal na něj, a tohle bylo nejspíš ono, tohle byl jejich konec. Musel uznat, že když si v téhle pozici Jindřicha kdysi představoval, bylo to za zcela jiných okolností. Všechno bylo ztraceno. Umře tady společně s Jindrou, umačkán v ruinách boudy, která vypadala mnohem lehčí, když ještě stála, než teď na jeho zádech.
A zas mu do očí vhrkly slzy, ale tentokrát se jim už nebránil. Už nemělo cenu ani polykat vzlyky.
„PTÁČKU, TY TUPOHLAVE,“ Hanušův hlas pohltil všechno ostatní, jak se suverénně nesl přes celý tábor, přes křik útočících i umírajících vojáků. Jan už se nemohl donutit, aby se za slzy styděl. „DOUFÁM, ŽE ŽIJEŠ, AŤ TĚ MŮŽU ZABÍT VLASTNORUČNĚ!“
„Ach díky bohu,“ zašeptal Ptáček, slzy si dělaly cestičky na jeho umouněných tvářích a dopadaly přímo Jindřichovi do tváře. Tolik tedy k záchranné misi. Nakonec z toho vyšly dvě dámy v nesnázích. Jedna mrtvá, druhá brečící jako želva.
Jindřich zasténal, rozkašlal se a zasípal jedno jednoduché a okouzlující „kurva“.
Ptáček se rozesmál a vlepil tomu kovářskému kopytu jednu umouněnou a nemotornou pusu přímo na čelo. Nebo aspoň myslel, že to bylo čelo. Pořád neviděl ani to hovno.
-----
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat