- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 1. kapitola ze 2
- cca 2300 slov
- slash: NE (lehký náznak Jindřich/Jan Ptáček)
- vulgarismy, spoiler pro konec hry (Vraník a dál), POV Zbyšek
Jindřich je v zajetí na Vraníku a umírá. Zbyšek chce výkupné a jde tedy do Ratají sám.
Ptáček se rozhodne, že jediný přítel, kterého zatím nedokázal odehnat, si zaslouží pořádně dramatickou záchranu. Škoda jen, že neví, jak se taková věc dělá.
-----
1. část: Rytíř na bílém koni
Namyšlenej zkurvysyn. Jindřich vždycky býval, kdyby se Zbyška někdo ptal. Ale Zbyška se nikdo nikdy na nic neptal. Jsi připraven zemřít ve jménu Zikmunda Lucemburského, muže, který tvůj domov srovnal se zemí a vypálil do základů? nezeptal se vůbec nikdo. Zbyšek byl utahaný, měl hlad, byl na mizině a taky měl vztek. Slyšel, jak se spolu Tóth s Erikem baví – o tom, že je Jindřich Kobylův syn. A pokud tohle byl Zbyškův signál, aby se z těch sraček dostal, hodlal chytit tuto příležitost za pačesy.
Až na to, že ta příležitost byla jenom začátkem v porovnání s Jindřichem. Ten idiot totiž jeho pomoc nechtěl. Jistě, potřeboval ji, ale potom, co mu Zbyšek řekl, že ho ze zajetí vysvobodí a dostane ho zpátky domů, poslal ho Jindřich do hajzlu. A Zbyšek ho chtěl i poslechnout. Chtěl toho ubožáka vidět chcípnout. Nevěděl, jaké to je, mít syna nebo milujícího otce. Ale pamatoval si Terezina otce, který by pro své děti zemřel. Pamatoval si Martina, který by udělal totéž. Všiml si, jak se rodiče na své děti dívají, rodiče, kteří v první řadě děti mít měli, což se o Zbyškově otci rozhodně říct nedalo. Takže svým způsobem tomu nerozuměl, ne tak docela, ale měl takové tušení, že Racek nebude jiný. Pokud měl Tóth pravdu, dost mu na Jindřichovi záleželo. Což Zbyškovi mohlo vydělat nějaké peníze. Dost na to, aby mohl odejít z téhle díry a začít od začátku někde jinde. Možná dokonce v Praze.
Zkusil to tedy znovu.
A znovu neuspěl.
Ten zvyjebanec.
Vzal si svou brašnu a proklouzl ven z tábora. Byla to otázka jen pár vteřin. Kdykoli se dostal na místo, které mělo palisády a stráže, první, co udělal, bylo, že si našel únikovou cestu. Odsud už by se dokázal dostat i poslepu a strážní by z toho nebyli moudří.
Zabralo mu celou noc se doklopýtat až do Ratají, a taky si málem zlomil vaz, když se pokoušel sejít kopec, na kterém Vraník stál. Když se konečně ocitl před branami města, biřicové si ho podezíravě měřili pohledem. Vykoktal ze sebe ukázkovou pohádku o ubohém přeživším, který byl dosud zahrabaný v ruinách skalických dolů. Celí potom zjihli. Někteří lidi byli prostě neuvěřitelní, ale Zbyšek si rozhodně nemohl stěžovat. Vždycky mu to konec konců nahrávalo do karet.
Dostat se do hradu byla větší výzva. Snažil se zastavit některé služebné, ale všechny nad ním jen mávly rukou, že na nějakého „farmáře“ teď nemají čas. Jen zatnul zuby a z celého srdce doufal, že se Zikmund se svou armádou rozhodne navštívit i Rataje.
„Špatný hrad, chlapče,“ řekl mu jeden ze skalických strážných. „Hanuš z Lípy žije na Horním hradě. Je to regent tohoto města.“
„Já bych ale potřeboval mluvit s panem Rackem Kobylou,“ uklonil se Zbyšek a do hlasu vtěsnal trošku třasu. „Chtěl jsem ho informovat o… situaci ve Skalici. Žil jsem tam celé týdny a hodně lidí, kteří se tam ukryli se mnou, zemřelo. Zbytek by se rád dostal sem, ale bojí se bez doprovodu vystrčit paty.“ I tohle fungovalo. Strážný ho jednou rukou objal kolem ramen a starostlivě si ho prohlížel. Zbyškovi přišel trochu povědomý, ale nikdy se neobtěžoval si zapamatovat jména Skalických biřiců.
„To chápu, příteli,“ odvětil voják, přikývl a na důkaz soucitu ho v tom polovičatém objetí symbolicky zmáčkl. „Pak ale budeš muset počkat, pan Racek by se měl brzy vrátit. Nemohl spát, tak se šel nad ránem projít po městě, tak kolem hodiny by se měl vrátit. Někdy to dělává. Ty se zatím můžeš vrtnout do kuchyně, dám jim vědět, že by sis něco dal k snědku, co ty na to?“
„Ah – to je velice milé,“ vyhrkl Zbyšek a v ten moment, kdy se otočil k odchodu, vrazil přímo do muže, nebo spíše kluka, a zavrčel jako vzteklý pes.
„Na co kurva čumíš, ty pitomče,“ urval se na něj.
„Na nic moc,“ odvětil ten cizinec, hlas sarkastický, ale pobavený, ostrý nos nahoru, bradu povýšeně vystrčenou, oči upřené přímo na něj. Když už ho chtěl Zbyšek výchovně proplesknout, konečně se vzpamatoval. Oči mu málem vypadly z důlků. Oblečení jako pro šlechtice, ten samolibý ksicht, který mohl nosit jenom modrokrevník… do prdele práce. Začal ze sebe sypat omluvy, vyhnul se těm pichlavým očím a zadíval se na svoje boty, zatímco se několikrát po sobě uklonil. To většinou fungovalo. Tenhle malý nechutný taneček smyl z tváře šlechtice veškeré známky pobavení. Zaškaredil se, najednou skoro až rozpačitý.
„Nech si to a táhni,“ odfrkl si a mávl nad Zbyškem rukou. Veškerou pozornost, kterou si ten vesničan vydobyl svou neurvalostí, právě vyčerpal. „A ty,“ otočil se k vojákovi, který evidentně doufal v lepší představení, než kterého se mu po tomhle slibném začátku dostalo, „neviděl jsi tady někde toho ušmudlaného kováře?“
A Zbyšek by si toho snad jindy nevšiml, ale nebyl to úplný idiot. Příležitost vycítil na míle daleko. Starost. To nebyla žádná ledabylá poznámka o nějakém postradatelném klukovi pro všechno. A když to tak srovnal s tónem, který od toho šlechtice slyšel teprve před chvílí… tohle byl někdo úplně jiný.
„Jsi si jistý, že se nevkradl zpátky dovnitř a jen tak mezi řečí tě nežádal, abys o tom mlčel? Nechci po něm sbírat kytky, přísahám.“ Hlas měl lehkovážný, ale stál na jakémsi pochmurném základě. Zbyšek se otočil zpátky, zamračil se… zvážil znovu ten tón. „Jen… mi dej vědět, kdyby... totiž, až se vrátí, prosím.“ Tiše, dětsky, ostýchavě a… starostlivě.
Ne. Zbyšek nebyl žádný mamlas.
„Můj pane,“ počkal, až bude dost daleko od strážného, se kterým předtím mluvil, a pak se za odcházejícím šlechticem rozběhl. „Nemohl jsem nezaslechnout, jak se ptáte po nějakém kováři?“ Mladík trhl hlavou do strany a změřil si ho přísným pohledem.
„Nemohl nezaslechnout,“ protáhl pohrdavě, ale v očích měl zase zájem.
„Já… já totiž hledám jistého pana Racka, můj pane. A nějaký kovář, totiž kovářův syn, mi řekl, ať ho hledám. Jste to vy?“
Mladý šlechtic se na ta slova zastavil, očividně na vážkách. Na modrokrevníka svoje myšlenky moc skrývat neuměl. Snažil se, to jo, ale zoufale mu to nešlo.
„Chm,“ odvětil, a Zbyšek by vsadil svoje jediné boty na to, že to byl spíš zvuk na získání času než na cokoli jiného. „Mohl bych být. Kdo se ptá?“
„Jindřichův přítel,“ opáčil hladce. Dal si záležet, aby tvář zkrabatil do starostlivého a upřímného výrazu. Předstíral, že si šlechticova překvapení nad známým jménem nevšiml. „Je ve velkém nebezpečí, můj pane. Požádal mě, abych vám doručil zprávu. Je v zajetí v táboře plném žoldáků a… bojí se, že se odtamtud nedostane živý.“
„Ale?“ ušklíbl se mladík s nádechem čehosi, co by Zbyšek tipoval na snahu o lhostejnost. Tohle štěně sice vědělo, co se od něj očekává, a pravděpodobně se toho nebálo v jistých případech využít, ale ta role mu moc neseděla. Možná by mu to někdo měl dříve nebo později říct. „Přemýšlel jsem, kam se ten osel poděl, to je fakt. Takže se dostal do potíží,“ pokrčil rameny. „A co čekal, že se stane, až tuhle zprávu doručíš?“
Zbyšek se zhluboka nadechl a nervózně si promnul ruce. Hlas držel přesně na té hranici, kdy se ještě neláme, ale už je tomu velice blízko.
„Požádal mě, abych doručil zprávu panu Rackovi. Slíbil, že za svou námahu dostanu zaplaceno. Potkali jsme se poblíž toho tábora, dali jsme se do řeči a on se mi svěřil, co má v plánu. Řekl mi, abych vám řekl, co se stalo, kdyby se mu to náhodou nepodařilo. Proto taky vím, že je na tom špatně, můj pane.“ Velice nerad to přiznával, ale musel uznat, že Jindřich byl sice hodně věcí, ale zbabělec ne. Tomuhle děcku na něm pravděpodobně záleželo, takže ho musel trochu znát. „Přiznám se, že mě tak docela nepožádal, abych mu přivedl pomoc. Jen abych vám dal vědět, co se stalo, že se neobjevil. Taky mi řekl, kde schovává svoje úspory, abych si je prý vzal. Ale… je to můj kamarád,“ vydechl zničeně a znovu se zadíval na svoje škorně, ramena svěšená. To, že si hrál na vyděšeného vesničana, mu pomohlo, pokud se musel dostat přes strážné, docela určitě by to fungovalo i na Racka, ale tenhle kluk byl jiný případ. „To jsem mu přece nemohl udělat. Možná na mě bude naštvaný, že jsem vám původně řekl, že se bojí o svůj život. Ale znáte ho přece, jak dokáže být paličatý. Je to horká hlava, ale zachránil mi život a já mu to dlužím. Radši budu žít s tím, že jsem ho naštval, hlavně když to nakonec přežije.“
Byl to sice risk, ale Zbyšek neměl moc co ztratit. Tohle byl bezpochyby šlechtic. Racek byl sice Jindřichův pán, a nejspíš i otec, ale po tom útoku na Skalici nejspíš neměl moc peněz. Tenhle muž vypadal, že mu na tom kovářském blbečkovi záleží zhruba stejně, a navíc, že je v tomhle městě někdo.
Mladík si ho mezitím prohlížel s jakousi dosud nevídanou laskavostí. Zbyšek už si ho prověřil dost na to, aby si vypočítal, že se mu tenhle risk vyplatí. Znovu se uklonil, aby zamaskoval svůj úšklebek.
„Já vím. Pitomec, mezek, horká hlava, to zní jako Jindřich. Svého muže jsi našel, tak mi můžeš říct, kde ten tábor je. Za svou snahu budeš odměněn, neměj strach.“
„Mohu vám ukázat to místo na mapě, můj pane. Odpusťte, jestli… vás nedoprovodím,“ nervózně polkl a znovu na povel roztřásl hlas. „Ledaže byste potřeboval, abych šel s vámi, samozřejmě. Udělám, co budete chtít.“ Nádech lhostejnosti, který šlechtic původně předstíral, se s počáteční arogancí vrátil jako mávnutím kouzelného proutku. Zbyšek si udělal další poznámku. Nesnáší patolízaly. Laskavosti pro barvu jeho krve jsou pro něj na denním pořádku. Nejspíš jeden z těch, kteří si cení spíš dobrého srdce a tomu podobných hovadin. „Dlužím Jindřichovi víc, než jen radu. Je mi líto, pokud jsem vám vyzněl jako zbabělec. Pro něj to samozřejmě udělám.“
Ten kluk byl stejný idiot jako všichni ostatní. Lhostejnost ustoupila zase té dobromyslné jiskřičce, která se objevila vždycky, když řeč padla na Jindřicha. Vypadal s tím hloupým výrazem o dost mladší. Mohlo by mu být tak patnáct, šestnáct.
„Půjdu pro mapu a ty mi to místo ukážeš,“ řekl. „Potkáme se v té malé boudě na nádvoří. Patří Jindřichovi, nikdo jiný tam nechodí. Brzy se vrátím.“
***
Ptáčkova hlava mohla puknout, jak se v ní hnala jedna katastrofická myšlenka za druhou. Překřikovaly se, strkaly do sebe, vrážely jedna do druhé, snažily se ho přimět, ať se na moment zastaví a zamyslí se, jenom na chvíli, i když by ta chvíle mohla Jindřicha stát život. A možná už byl mrtvý. Možná už bylo pozdě. Říct o tom Hanušovi. Rackovi. Ten měl Jindřicha očividně rád, jistěže by nebyl nadšen, že nejspíš někde umírá. Ale měl ho rád dost na to, aby se ho pokusil zachránit? Přece by neriskoval životy svých zbývajících mužů, nebo životy Hanušových (technicky vzato Ptáčkových) vojáků, jen aby zachránil jednoho kováře, který ani nebyl pořádný kovář. Kluk, nad kterým držel ochrannou ruku z úcty k jeho otci, pokud si Jan pamatoval správně.
Racek byl dobrý člověk. Ale byl to rytíř. Nejspíš přihlížel smrti bezpočtu svých přátel. Uměl ztratit přítele. Hanuš stejně tak. Pro oba to byl denní chléb, neprolili mnoho slz a uměli se nad tyto věci povznést.
Jan se jednou měl stát pánem tohoto města. Zatím ho považovali za příliš mladého. A ve chvílích, jako byla tato, s nimi souhlasil. Cítil se příliš mladý. Pohlédl na Horní hrad, strach ho ochromil a on se zarazil dole pod dřevěnými schody. Nevzpomínal si, že by šel přes město, neměl tušení, že by míjel jeden nebo druhý kostel, nepamatoval si žebráky ani prodavače křičící do světa své ceny za zelí a jablka. Srdce mu bilo jako splašené, až se musel zamyslet, jestli nevědomky celou cestu neběžel.
On nebyl připravený ztratit přítele. Neměl tušení, jak. Nechtěl s tím v nebližší době začít. Mohl ztratit vojáka, strážného, přišel o svého otce, ale byl tehdy příliš mladý na to, aby to vůbec chápal. Vůbec už si ho nepamatoval. A neopovažoval se ani pomyslet na to, jaké by bylo ztratit svého zdánlivě nezničitelného strýce. A teď…
Přišel o spoustu děvčat a pár pážat a sem tam nějakého známého, se kterým hrával kostky nebo popíjel v krčmě. Některé mu vzalo pouhé stěhování do jiných měst, některé nemoc, nehody a vraždy a dokonce i stáří. A kdyby se měl snažit dopočítat těch, které ztratil kvůli tomu, že se choval jako idiot? Tohle ale bylo něco jiného. Tohle byl Jindra.
Jindra, který se s Janem seznámil za velice nepříznivé situace, viděl, že jeho takzvaný pán se chová jako hulvát a rozhodl se mu to oplatit stejnou kartou. Jindra, který mu dokázal nakopat prdel stejně důkladně, jako mu ji dokázal nakopat Ptáček. Jindra, který měl všechny dobré důvody pro to, aby Jana nenáviděl, a přesto se pro něj vrátil, když Ptáčka sebrali Kumánci a plánovali si ho dát k večeři. Jindra, který zcela pochopitelně utekl před armádou krvežíznivých vojáků a musel poslouchat, jak se mu za to Ptáček vysmívá. Jindra, který se neošíval nad Ptáčkovým slovníkem a chováním, jednoduše oběma otevřel náruč. Jindra, který mu nikdy neodmítl pomoci, i když byly Ptáčkovy žádosti přinejmenším směšné.
Ptáček nebyl slepý. Samozřejmě viděl, že Racek měl pro Jindřicha slabost, z nějakého důvodu. Přece jen ho přivítal v době, kdy Jan by Jindřicha na jeho místě rovnou vypráskal. Ale zároveň to byl člověk, který musel myslet na spoustu jiných věcí. Musel mít na paměti svůj lid, državu, kterou měl spravovat (nebo to, co z ní zbylo). Nemohl to všechno zahodit kvůli jednomu kovářskému kopytu. Kovářskému kopytu, pro které si Ptáček najednou dovedl představit, že by zemřel. A on byl přitom šlechtic. Neměl povinnost jít toho blázna hledat, natož se ho pokoušet tahat z problémů, do kterých se dostal svou vlastní blbostí. Ale i tehdy, když Jindřich ještě ani neuměl držet meč a Jan byl v bezprostředním nebezpečí, neváhal a šel mu na pomoc. Neopustil ho. Vrátil se pro něj, i když to tehdy znamenalo jistou smrt.
Musel by se na místě propadnout, kdyby se rozhodl, že pro Jindřicha nepůjde, protože se bojí. Prostě mu to dlužil. Ne jako pán, ale jako přítel. Nemohl riskovat, že by Racek odmítl pomoct, a Hanuš nebyl idiot, viděl by, že Jan s tím rozhodnutím nesouhlasí a dal by svého nezdárného synovce hlídat. Ptáček neměl problém se dostat z hradu, ale s desítkou biřiců za zadkem neměl šanci jim proklouznout. A to zkrátka nemohl riskovat.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat