Kdo mečem smrt nosí 1/2

• fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
• 1. kapitola ze 2
• cca 2700 slov
• slash: NE
• vztah: Tereza & Jindřich, Tereza & Racek Kobyla, Jindřich & Racek Kobyla
• spoiler pro konec hry a pro DLC Ženský úděl, vulgarismy, POV Tereza

Prcek tehdy na útěku před Bořkem a jeho družinou ve Skalici na žádný meč vůbec nepomyslel. 

Místo toho se meč dostal do rukou Tereze, která teď míří do Ratají, ve voze dopis od pana Diviše a polomrtvý Jindřich. Racek si v tomto universu bude muset počkat, než Jindrovi vynadá.

-----

1. kapitola

Do Ratají přijela se psem v patách, mečem na sedátku vedle sebe, dopisem zamotaným v zástěře a polomrtvým chlapem na korbě. Padla na ni úzkost, když projížděla hlavní branou, jak se po ní všichni ohlíželi, někteří jednou a bezděčně, jiní víckrát a se zájmem.

„Zelí! Cibule!“ uslyšela odněkud, zatímco jí pohled sklouzl přes povědomou tvář; cosi jí říkala, volala na ni, v očích byla naděje a překvapení. Odvrátila hlavu a pokračovala v jízdě. Sjela dolů z kopce, minula lázně, pár lidí s vědry. Mělo by to být už poblíž, vždycky si pamatovala, že to bylo od lázní, co by kamenem dohodil.

Bílá čepice v dálce jako by vzala všechny šutry světa a snažila se je zvednout z jejích ramen. Nedovolila jí to. Zastavila u holubníku, dlaně odřené do krve, jak v nich neustále svírala otěže.

„Zatraceně,“ povzdychl si Pešek a nabídl jí ruce, i když moc dobře věděl, že je nepotřebovala. Podívala se na ně, pak na strýčka, a najednou ji v očích začaly štípat slzy. Seskočila dolů, hrklo v ní, jak se jí podlomily nohy. Slunce svítilo, ptáčci zpívali, její strýc si ji nemotorně přitáhl do náruče, jí se svíralo hrdlo, Jindřich umíral, Vořech čenichal okolo a těla jejích bratrů hnila někde ve Skalici…

První vzlyk bývá vždycky nejtěžší. Teprve po pár minutách suchého a neuspokojivého pláče, který jí přinesl spíš bolehlav než úlevu, se od strýce odtrhla.

„Potřebuje apatykáře,“ zachraptěla. Pešek přešel k vozu a kritickým okem zhodnotil jeho náklad.

„Co spíš kněze?“ navrhl bezcitně.

„Zachránil mi život,“ odvětila. Na to jí nic neodpověděl. Jen si ztěžka povzdychl a bez větší námahy si bezvládné potlučené tělo jejího kamaráda přehodil přes rameno, jako by to byl jen obrovský pytel mouky. Klidně by být mohl. Z hrdla se jí snažil vydrat hysterický smích, jak si vzpomněla na svá ještě nedávná slova – bylo to teprve včera? – že by se raději vdala za pytel mouky než Zbyška.

Když byl Jindřich v posteli a ona mu obvázala ty nejhorší rány, nastal okamžik pravdy.

„Sám se z toho nevyhrabe,“ podotkl Pešek ode dveří, kde si zrovna v kádi umýval ruce od krve. „Má tuhej kořínek, parchant, že ještě žije. Ale bez pomoci už se nepostaví, to je bez debaty.“

„Budeme ti oba dlužní,“ nadhodila. Pešek se skoro naježil. Loupl po ní svýma pichlavýma očima, světlýma jako čirá voda. Za ta léta, co ho viděla naposledy, zestárl. Zůstal sám a nikdy se s tím tak docela nevyrovnal. „Myslíš, že chci zadlužit vlastní neteř?“ odsekl nakvašeně. „Je to cizí kluk. Dost možná to nepřežije. Apatykář je zatraceně drahá záležitost. Neříkám, že se to nedá zaplatit. Jenom nevidím, proč bych já měl a proč bys ty vůbec chtěla. Je tvůj?“

Skoro jí zatrnulo.

„Je to můj kamarád,“ řekla, prsty žmoulajíc starou zástěru. Bude ji muset zašít. Vyprat. Nebo rovnou spálit. „Tři vojáci mě přišpendlili ke dveřím, tátův pomocník mě obětoval jako nějaké zvíře a Jindra se po nich vrhl, i když s mečem zachází hůř jak já.“ Zvedla hlavu, pohlédla strýcovi do očí. Byla v nich lítost. Jestli nad ní, nebo nad tím, co řekl, to už nevěděla. Nestála ani o jednu. „Chci, aby to přežil. Hodlám pro to udělat vše, co budu moct. I kdybych to nakonec měla všechno platit ze svého. I kdyby to nakonec nezvládl.“

Protože s ním umře i poslední pojítko s jejím starým světem. Vrátila se do světnice mu vyměnit obklad. Jindřich neklidně spal. Slunce stále svítilo, ptáčci pořád zpívali. Koželuhovy děti šly slyšet až sem. Tady byl svět ještě v pořádku. Mohla by klidně být jenom na návštěvě. Ruce se jí třásly a slzy měla neustále na krajíčku. Nemohly padnout, nechtěly, jako by se šetřily pro lepší příležitost.

„Co ten meč na voze?“ vzal ji Pešek na milost. Přišel za ní do světnice a hledal kus hadru, do kterého by si mohl utřít ruce. „Ten by se dal velice dobře střelit,“ dodal znalecky. „A ten kus hadru spálím. Je celý od krve, ten už nezachráníš.“ Ani se neohlédla, jen pokrčila rameny. Jindřich byl jedna velká modřina. Viděla, čím ho ten obr mlátil. I kdyby to přežil, jeho hlava… možná…

Mohlo uběhnout pár minut, pár hodin nebo dní. Ale slunce stále svítilo a děti u koželuha se pořád smály. Pešek se k ní znovu vrátil.

„Beze srandy, holka, kdes k tomu přišla? To je zatraceně dobrá práce. To bych se střelit upřímně bál, aby mě za to nepověsili. Našlas to ve Skalici nebo někde po cestě? Někdo ti to dal?“

Probrala se.

„Bože, ne!“ vyhrkla. Pešek poskočil a prudce se otočil na patách. „Ani se toho nedotýkej! To je… ah, úplně jsem…“ prostě ten meč zvedla a dala na korbu, aniž by dvakrát přemýšlela, proč ho Jindřich tak pevně tiskl i v hlubokém bezvědomí. „To je… zakázka. Myslím. Dělal to tady Jindra se svým tátou. Pro pana Racka, říkali. Měla bych mu to asi vzít, stejně potřebuju…“ dech se jí zadrhl v hrdle. Tohle bylo lepší a lepší. „Hádám, že ten hadr, co jsi chtěl spálit…“

„Ten byl taky jeho?“ uchechtl se Pešek a bezstarostně nad tím mávl rukou. „Ten je na uhel!“

A s ním i dopis od pana Diviše. Slzy stále vyhrožovaly. Nechtěla za nikým chodit. Chtěla někomu podstrčit kus papíru a zmizet. Ale slíbila, že… prostě to slíbila.

„Potřebuju najít pana Racka. Na ulicích jsem viděla některé Skalické, je tady s nimi nebo šel někam dál?“ Aspoň by měla výmluvu. Dělala jsem, co se dalo, pane Diviši, ale pan Racek si odjel do Prahy a holka jako já… a že jsem to mohla dát někomu jinému? Do hradu mě nepustili ani na krok, měli mě za žebračku…

„Jo, ten tady někde je. S Hanušem jsou to bohužel přátelé. Dost dobří na to, aby si náš pán nechal zamořit celý město a půjčil mu jeden hrad. Pirkštejn. To je ten dole, hned vedle hlavní brány, dáš se doprava… ale zabal tu věc do něčeho, ať si nemyslí, že ti přeskočilo a ty na ně jdeš s mečem, dobře? Najdu nějakej prázdnej pytel.“

Taky se mohl nabídnout, že to zařídí za ni. Mračila se na jeho záda a tiskla Jindřichovu bezvládnou ruku, poslední nitku, která ji pojila s minulostí a zároveň držela v přítomnosti.

***

„Dej na něj zatím pozor. Stavím se někde i pro chleba… pokud to najdu. A promluvím s apatykářem,“ vykládala, zatímco meč obmotávala starým pytlem na mouku. „Aby se na něj napřed přišel podívat a pak posoudil, jestli to má cenu.“ Žila s Peškem teprve pár hodin a už chytala jeho manýry. Byl to nebezpečný člověk. Strýc si jenom odfrkl a očima probodl bezvládnou postavu na posteli.

„A co ten čokl?“ křikl ještě z okna, když už byla skoro z doslechu. Předstírala, že už z doslechu dávno je. Strážní u brány jí věnovali jeden letmý pohled. Bylo jim vedro a služba byla dlouhá. Některé tváře za branou jí přišly víc než povědomé. Ale s nikým se nechtěla bavit. Nechtěla vysvětlovat, co se stalo, jak přežila, jak se ze Skalice dostala, nechtěla jim předhazovat, že má na rozdíl od nich střechu nad hlavou.

Na dvoře bylo rušno. Služky spěchaly s náručemi plnými misek a košíků, podkoního pacholek lozil po čtyřech a očividně hledal něco tak malého, že důstojněji po tom pátrat prostě nešlo, všude panoval shon a u dřevěných schodů stáli dva vojáci ve Skalických varkočích a dohadovali se.

„Prostě mě to sere! Bylo to úplně zbytečný! Klidně jsme mohli ještě těch pár vteřin počkat.“

„Mohl si za to sám. Jasně jsem mu říkal, že je to sebevražda. Co já teď s tímhle?“ mával Janek s jakýmsi omšelým pytlíkem. „Kdykoli to uvidím, zvedne se mi žaludek a já bych se nejradši někde zahrabal. Neopovažuj se mi něco vyčítat.“

„Taky to nevyčítám tobě. Byl to rozkaz kapitána a většina lidí, kterým ještě bylo pomoct, už byla uvnitř. Víš, že ti to nevyčítám. Prostě je mi z toho nanic.“ Jaroslav. Pamatovala si je moc dobře. Docela milí, zdvořilí, Jindrovi kamarádi. Nikdy se od sebe nehnuli ani na krok, byli to takoví… pracovitější Matouš s Frickem. A kde těm byl konec…?

„Je fakt, že kapitán to potom pěkně schytal,“ zabručel si Janek pod nos a znovu s pytlíkem hodil na schody, až to zachrastělo. „Slyšel’s našeho pána, jak si ho podal? V tu chvíli jsem se víc bál jeho než Zikmundovy armády, přisámbohu.“

„Možná až se to všechno uklidní, tak se do Skalice zase vydáme a… ty peníze nepřijdou nazmar. Můžeme jim za to nechat postavit nějaký kříž, když oba něco přidáme,“ navrhl Jaroslav.

„Jo, to… Terezo?“ vyhrkl Janek, když k nim konečně došla. Meč v ruce jí ztěžkl. „Co ty… já… bože, rád vidím, že…“ koktal. Oba dva z ní byli vždycky nervózní. Měli hrůzu z jejího táty a respekt před Ctiborem. Jednou je přepral oba dva naráz, protože vedli nějaké řeči o mlynářském řemeslu… ani už nevěděla. Bylo to jedno. Beztak měli tehdy pravdu.

„Je tady pan Racek?“ zeptala se. Nemělo cenu chodit okolo horké kaše, už chtěla ten nesmysl mít za sebou. Kdyby aspoň věděla, co v tom dopise stálo. Takhle ani netušila, co vlastně pan Diviš považoval za tak důležité, aby panu Rackovi posílal psaní. Možná mu chtěl povědět o tom, že je Zikmund navštívil, že po něm pátral? Bořek se zmínil, že už se tehdy všichni loučili se životy, že Zikmund je vzal nakonec na milost.

„Jasně. Je nahoře s panem Hanušem… v hlavním sále… ale…“ Janek se pořád nedokázal sebrat. Jaroslav si povzdychl.

„Lepší otázka je, proč tě to zajímá.“

„Mám pro něj dopis od pana Diviše z Talmberka,“ odvětila vzletně.

„Žádnej dopis nevidím,“ nevěřil jí Jaroslav.

„Není na místě, který běžně vystavuju světu na odiv,“ protáhla suše, významně na něj povytáhla obočí. To fungovalo.

„Sice bych u toho rád byl, až ho budeš vytahovat,“ neodpustil si, „ale prosím,“ a s přehnanou úklonou jí uvolnil cestu. Nahoře ve dveřích do hlavní chodby se srazila s kuchtíkem.

„Kurva,“ zasyčel kluk a nacpal jí do dlaně džbánek. „Nestíhám, vem to do kuchyně!“ a vypotácel se na schody. „Je to vod červenýho vína, tak tam nenalej bílý!“ křikl ještě.

Džbánek nebylo kam odložit, tak k síni pokračovala i s ním. Voják u vchodu jí dvorně otevřel dveře. Vstoupila, jako by jí to tam patřilo. Až po pár dalších krocích se zarazila, když si jí všiml druhý strážný, který se na rozdíl od svého galantního kolegy díval na správnou ruku.

„Stůj! Co je v tom pytli!“ křikl. Džbánek jí vyrval z ruky. „A proč sem neseš prázdný džbán? Mluv!“

„Meč,“ odpověděla klidně. Voják na ni vyvalil oči, odskočil a tasil zbraň.

„Moment!“ vložil se do toho konečně pan Racek, který na vojákův rychlý pohyb vyskočil ze židle. „Tu dívku znám. Jistě přišla za mnou,“ dodal, ale na konci věty si neodpustil otazník. „Pochybuji, že by sem přišla dokonat Zikmundovo dílo,“ usmál se, ale bylo v tom asi tolik veselí, kolik v sobě Tereza cítila. Najednou jako by pohlédla do očí své spřízněné duši.

„Můj pane,“ poněkud toporně se uklonila, jak to vídávala u Blanky, když ji Jindřich vyzval k tanci a ona napřed laškovně dělala drahoty, než souhlasila. „Jsem dcera Skalického mlynáře, neteř toho Ratajského. Přicházím… z pověření… pana Diviše z Talmberka.“

„Diviš zaměstnává holky?“ uchechtl se muž vedle Racka, chlap jako hora, s tmavým vousem a usměvavýma očima. „To se mu moc nepodobá. Ale já jsem za tu změnu rád. Na ženskou se vždycky podívám raději než na Bořka,“ zasmál se sám pro sebe a napil se z poháru.

Až teď si všimla, že z ní Racek nespouští oči, dokonce ani nemrká. Na čele měl vrásku, která tam ještě před chvílí nebyla. Byl napjatý jak tětiva a Tereza znejistěla. Takže to byl důležitý dopis. Sakra.

„Napsal ti dopis, můj pane, ale bohužel, nešťastnou náhodou jsem o něj přišla. Byl schovaný v hadru, který se zamotal mezi věci na spálení. Přišla jsem ti podat vysvětlení, abych se snad nedostala do podezření z nepravosti.“

„Podezření z nepravosti!“ křikl kdosi vzadu, byl to otravný a mladý hlas a Tereze cuklo v oku jen na ten tón. „Přijde si sem jako královna, mává tu mečem, neprokáže ždibec respektu a nakonec ještě jen aby řekla, že spálila důležitý dopis!“

Od takového blbečka to vážně potřebovala připomenout. Znovu pohlédla na Racka. Ten se stále ani nehnul. Jako by se pod jejím zkoumavým pohledem probral a přikývl.

„Není třeba se čertit, pane Ptáčku,“ odvětil, sotva se na mladého šlechtice ohlédl. „To se může stát každému. Hádám, že ten… meč je součástí zprávy?“

„Přesně tak,“ přitakala a vděčně mu meč obmotaný pytlem vrazila do ruky. Celá paže ji brněla. Racek ho bez námahy zdvihl, vybalil, pytel nechal dopadnout na zem. Zdvihl se malý obláček mouky, a zrovna, když se Tereza chtěla sehnout a pytel si vzít, něco ji zarazilo. Racek se prudce nadechl, meč stiskl tak pevně, až mu zapraštělo v kloubech.

„Moc pěkná práce,“ podotkl statný muž za jeho zády, který svou zvědavost vůbec nezkoušel tajit. „To vidím až sem! Byla by škoda o takovou věcičku přijít,“ vykládal, jako by se snažil odvrátit jejich pozornost, jako by tím vším někam mířil.

„Totiž, není to součástí té zprávy… alespoň ne tak docela, nemyslím si. Pan Diviš o tom meči vůbec nemluvil, on… jen jsem ho přivezla, protože jsem ho našla a pamatovala jsem si, jak jsem ho ještě před útokem spatřila. Kovář mi o něm vyprávěl, když šel Jindra pro hřebí…“ zalkla se. „Omlouvám se, pane, nemám tušení, co v té zprávě bylo. Ale myslím, že ten meč s tím nemá moc společného.“

„Možná má,“ odvětil Racek tiše, tak tiše, že nemohl tušit, že vůbec mluvil nahlas. „Ten… ten chlapec, kterého jsi zmínila…“ odmlčel se, ale nebylo to významné mlčení, bylo to upřímné hledání slov a ona netušila, co se po ní chce. Už tak tady byla mnohem déle, než čekala.

„Ten u sebe ten meč původně měl,“ dodala na vysvětlenou. Všichni jí viseli na rtech, jako by jim popisovala cestu k pokladu. Chtěla se rozběhnout ven. Oknem. „Byli jsme oba dva ve Skalici… Jindřicha přepadla nějaká skupina lapků… pan Bořek se objevil hned vzápětí i s vojáky, na tu bandu zaútočili. Ten meč tam zůstal ležet a já si vzpomněla, kde jsem ho viděla. Myslela jsem, že budeš rád, můj pane. Že alespoň něco…“ to už bylo příliš, ticho, ticho! Proč se najednou udělalo tak dusno?

Srdce jí málem spadlo až do žaludku, když znovu zdvihla pohled a viděla, jak se celá místnost ani nehne. Nervózně po všech přelétla pohledem. Bylo to snad tak hrozné? Tohle byl projev dobré vůle, nic špatného ani urážlivého, nebo ano? S takovouhle se k pekařovi dostane po setmění a to může na nějaký dobrý chleba zapomenout. Páter v kutně se na ni mračil, mladík v rohu místnosti ji propaloval pohledem, stále viditelně uražený, muž v brnění se pomalu zvedal.

„Mohl bych na Talmberk zajet, můj pane, pokud…“ ale nedomluvil. Jeho pán mu nevěnoval ani ždibek pozornosti. Pohled měl upřený na Racka, v očích bolest a starost a lítost. A její pán… stále zíral na meč ve svých rukách, skoro nedýchal, byl bledý jako stěna, jako by to skutečně bylo to poslední, co mu na světě zbylo. Nechtěla mu připomenout, co ztratil… jen…

„Je mi opravdu moc líto, že ten dopis…“ zkusila ještě jednou. Racek na ni konečně znovu pohlédl.

„Ne. To je v pořádku. Tohle… vlastně… stačí,“ hlesl. Tereza z toho neměla dobrý pocit. „Myslím, že vím, co v tom dopise bylo. Cením si tvé snahy, děvče, a hlavně tvé upřímnosti. Tady je něco za tvou námahu…“

Tereza ucouvla.

„Jste příliš laskav. Ale jen vědomí, že je mi odpuštěno, mi ke štěstí bohatě stačí.“ Racek stáhl ruku zpět, i když poněkud váhavě. Pešek by ji za tohle přerazil. Z nějakého důvodu jí to zlepšilo náladu. Nesmí se o tom zapomenout zmínit, jen tak mezi řečí, a pak s nevinným zmatkem sledovat, jak si rve vlasy. Měl vůbec nějaké? Ještě ho bez té čepice neviděla.

Sice někde vzadu v hlavě měla myšlenku, že by malá finanční pomoc mohla být Jindrovi ku prospěchu, ale zároveň se nemohla zbavit pokušení pánům ukázat, že i mlynářka dovede něco udělat z dobroty vlastního srdce, že ne všichni…

Znovu se spěšně uklonila, a aniž by se dlouze zamýšlela nad tím, jak nevhodné je opustit sešlost pánů bez jejich svolení, vyklouzla na chodbu ven. Jak spěchala ke schodišti, zaslechla ještě pobouřené komentáře, opět ten otravný mladý hlas. A pak ten rázný a sytý – „ty tak budeš někomu kázat o dobrém vychování!“ Nikdo se ji nepokusil zastavit a ona se na náměstí doklopýtala bez povšimnutí.

-----

pokračování

Share: