- fandom: MAFIA
- jednorázovka
- cca 800 slov
- slash: NE
- spoilery pro konec
- postavy: Sam Trapani, Don Salieri, Vincenzo Ricci
- chybějící scéna, zmínka kanonické smrti, angst
V ten moment, kdy zachytil Vinnieho pohled, věděl, že je v prdeli. Oči měl ustarané a lesklé. Na stará kolena vyměknul. Samovo srdce vynechalo úder, když mu na rameno dopadla jeho dlaň a zatlačila ho do židle jako nic. Sedl si okamžitě a bez protestů jako poslušný pes, příliš vyděšený na to, aby se vůbec pokusil bránit. Na pomoc mu přišel jen ten malý sotva znatelný stisk, ten, co tam vůbec neměl být, co byl proti pravidlům, ale byl tam. (Ještě pořád je tady nějaká cesta ven.) Jeho dech se navzdory tomu zrychloval.
Když do místnosti vstoupil don, teplota jako by se propadla o několik stupňů. Ostentativně se pohledem vyhýbal Samovi, dokud se neposadil a nevyfoukl kouř z doutníku. Nikdo jiný už v zasedačce nebyl. Kde – a proč –
„Znám tě od doby, co ti bylo čtrnáct,“ začal Salieri. To nebylo dobré znamení. Čím víc Salieri mluvil, tím větší průšvih pro všechny zúčastněné. „Sotva jsi mi sahal k ramenům.“ Použil tón milujícího otce, ten, který sliboval spíš poplácání po zádech nebo povýšení, ale Sama to neoklamalo ani na okamžik. Cítil, jak mu za krk dýchá smrt. „A od té doby jsi mi byl vděčný a věrný.“
Proč vůbec… ach bože. Bylo to tady.
Nadechl se, rychle a prudce, připraven se bránit – ale ruka na jeho rameni stiskla víc, z uklidňujícího gesta najednou varovné. Pochopil a pusou klapl naprázdno. Vinnie stisk uvolnil, rád, že nemusí přistoupit k jiným praktikám.
„Věděl jsi o té bance - nebo nevěděl.“ Nebyla to tak docela otázka. Stisk na rameni opět zesílil. Mluv. Tak mluv, ty blázne.
Jeho první reakce byla plná úlevy. Protože – o čem to kurva vůbec byla řeč? Jaká banka? Díky bohu, že v tom průseru, ať už byl jakýkoli, byl opravdu nevinně. On to sice věděl, ale stejně…
Jenže pak se mu všechno vrátilo, všechno zacvaklo do svých míst, jeho polil studený pot a žaludek se mu nebezpečně zhoupl. Ti pitomci. Ti zkurvení mizerové. Málem se zalkl strachem i vztekem zároveň. On za ně byl zodpovědný.
„Já…“ a najednou mu bylo zase čtrnáct, byla mu zase zima a cloumal jím rozhořčený vztek nad nespravedlností světa. „Věděl jsem o tom nápadu,“ hlesl tak tiše, tak měkce, že by klidně mohl šeptat. Salieri na jeho odpověď přikývl, jako by byl spokojen s tím, co slyší. Ale to přece nebylo všechno. Tady to nemohlo skončit. On přece… tohle nebyl jeho… proč… musel něco udělat. Musel za sebe bojovat. „Nevěděl jsem, že to opravdu provedou…“ Skutečně to nevěděl. Slíbil, že bude mlčet, ale taky věděl, že v době jeho slibu už to Paulie celé pustil z hlavy. Byl zvyklý na Samova odrazující a uzemňující slova, ale až Tomův rázný odstup ho donutil z celého nápadu vycouvat. Velice rychle se dokázal nadchnout, ale stejně rychle jeho zájem upadl, pokud se setkal s nezájmem svých kamarádů. A od toho přátelé přece byli. Co se od té doby změnilo? Kdy? Bylo to kvůli těm zasraným drogám?
„Věřím ti,“ přikývl don ještě jednou, oči i tvář naprosto nečitelné. Sam ho znal větší část svého života a pořád ještě nedokázal odhadnout, jestli mu Salieri skutečně věří, jestli mu v duchu nevyměřuje trest. „Nikdy jsi mě nezradil. Víš, že to se může stát jenom jednou. Taky víš, že za věrnost žádám jenom jednu jedinou věc.“
Ano. Jasně, jasně, že to věděl. Pane bože, věděl to moc dobře, prosím-
Zvuk natáhnutí kohoutku ho nevytrhl z reality, nevyděsil ho, ale stejně sebou trhl. Ruka na jeho rameni patřila jednomu z těch, kteří ho bezmála vychovali. Byla to ruka, která mu ošetřila zranění nebo mu vrazila pohlavek, když si to situace žádala. Sam zavřel oči. Bylo dobře, že to udělá Vinnie. Vinnie byl expert na slovo vzatý. Pokusil se do doteku opřít, uklidnit se.
Ale studený kov se ho ani nedotkl a ruka na rameni byla klidná, ani trochu se netřásla. Přítomnost za jeho zády navzdory všemu působila téměř ochranitelským dojmem.
„Vincenzo,“ řekl don, aniž by ze Sama na jediný moment spustil oči, „vyber někoho, kdo se postará o Paulieho. Zavolej.“
Jaký paradox, že mu ten stisk chyběl, když zmizel. Jen pár metrů od něj jeho kamarád zařizoval smrt druhého kamaráda a on nemohl dělat vůbec nic, jen sedět a přihlížet.
Mohlo to trvat minuty, hodiny, možná dny, než se Vincenzo znovu objevil ve dveřích. Kývl na dona s tichým a výmluvným „hotovo“. Sam zarýval nehty do stolu před sebou, potřebuje se něčeho dotknout, držet se, dokud tohle všechno nepomine. Salieri dál pokuřoval doutník, zatímco sledoval Sama jako ostříž, mapoval i ten nejmenší pohyb.
„Paulie byl tvůj trest,“ řekl nakonec, jako by došel ke konečnému rozhodnutí, které mohl za milostivé považovat snad jedině on, on a všichni ti, kteří věděli, co obnášelo být donem. „Tom bude tvým vykoupením.“
Žádné komentáře:
Okomentovat