- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 7. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich
- rok 1404, DLC Ptáčkova milostná dobrodružství
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
7. Diviš to snad myslel jako kompliment, když Jindrovi řekl, že je znám pro svou schopnost sehnat si kapitál. Jenže Rackovi to nezní vůbec dobře; právě naopak. Protože taková poznámka otevírá dveře do světa hrůzných možností.
-----
7. kapitola - 1404 (Karolína a Ledečský Revenant)
„Hanuš byl dnes ráno úplně nepříčetný,“ začal Racek klidně, ještě se na Jindřicha ani nepodíval, aby mu dal dost času na zamaskování jakýchkoli rozpaků. A sice na svého syna neviděl, ale dokázal si živě představit, jak ztuhne a přestane na chvilku dýchat.
„Ano?“ odvětil Jindřich nezúčastněně, dokonale zdvořilý tón syna hovořícího nezávazně s otcem u snídaně. Mohli by si klidně povídat o počasí. Na to, že měl slovník sedláka a význam slova takt z čiré škodolibosti velice často zapomínal, ať už mu hrozila oprátka nebo pouhé vyčinění, se do své role vžil docela rychle. Racek nejednou přemýšlel, kde tuhle přizpůsobivost vzal, když se dokázal dostat do tábora Kumánů, žoldáků, do řad nepřátelského vojska, nebo dokonce mezi novice Sázavského kláštera, aniž by vzbudil podezření. Ale nedíval se darovanému koni na zuby a přijal to jako jeden z talentů, který obdivoval, pokud nebyl přímo využíván proti němu.
„Chvilku mi trvalo z něj dostat souvislou větu, při které by nesliboval Ptáčkovu kastraci a tvůj plánovaný pobyt na pranýři, ale po pár hltech pálenky jsem se dozvěděl, že byla svedena řezníkova dcera a že je možné, že si z toho Karolína odnese… trvalejší následek.“
Jindřich si odkašlal. „To je velice zajímavé,“ řekl klidně. „Nejvíc mě zaujal ten můj pobyt na pranýři,“ dodal o něco méně klidně. Vzhlédl a podíval se svému otci bez mrknutí do očí. „Nevím, jestli chceš více informací, popření, doznání, nebo mi říkáš, abych se na nějakou dobu ztratil. Popřípadě v jakém pořadí.“
Racek byl sice politik, ale nebyl z kamene. Avšak teprve potom, co se zaklaply dveře za služebnou, aby se i ona šla v klidu nasnídat, se rozesmál. Jindřich podezřívavě přimhouřil oči a čekal. Nemohl tušit, že Racek má z těchto eskapád vždycky druhé Vánoce, a rozhodně nemohl mít ponětí, že v skrytu duše se tím vším baví i Hanuš, i když čistě pro klid svých poddaných napřed prokleje všechny Ptáčkovy předky, slíbí mu krvavou pomstu a pak všechno zamete pod koberec, protože si „takovou ostudu nemůžou zkrátka dovolit“.
„Nemám sice radost z toho, že po nocích sbíráš květiny pro lazebnice, aby se mohl Ptáček dvořit a pak se nechat topit žárlivým manželem jedné z nich,“ přiznal Racek pomalu a vyžíval se v neverbálních projevech svého spolustolovníka. Tomu mezitím zaskočil kousek jablka. „Ale to jsou v porovnání s ostatními zvěstmi maličkosti. Slyšel jsem, že jsi dělal blbce z řezníka i jeho pomocníků. Někteří svědci tvrdí, že pod jeho okny slyšeli napřed velice pochybné rýmy, hned nato jakýsi zmatený monolog o neposedných duších a klidu mrtvých, který pak byl zakončen falešným zpěvem a bitkou, po které v zahradě zůstali ležet všichni tři ubožáci, kteří jen chtěli chránit čest Karolíny.“
„To jsem přece nemusel být já,“ zachraptěl Jindřich, když se mu podařilo zapít zrádný kousek ovoce.
„Taky že se v jakési podivné návaznosti staly i jiné podezřelé věci; po dvoře řezníka se procházel duch, na kterého nezaštěkal pes, zámek k horním pokojům byl povolený, zjevně se někdo snažil dostat dovnitř poslepu, ale přesto z domu nezmizela žádná cennost. Ze dne na den jsi zmizel a hned nato nám začaly přicházet velice znepokojivé zprávy z Ledečka, kde prý začalo strašit. Hned potom, co ses vrátil, zprávy přestaly chodit. A okamžitě nato jsme oba s Hanušem dostali strach o Ptáčkovo zdraví, protože se zničehonic osypal. A dnes ráno jsme slyšeli o celém dvoření. Pověz, nemůžu si to nějak srovnat v hlavě, jak to vlastně bylo?“
„O Ledečku jsem slyšel taky,“ odvětil Jindřich zamyšleně, zatímco upřeně zíral do své jáhlové kaše. „Ale vždyť sám musíš uznat, že to nedává smysl, copak nějaká vyrážka, duchové v Ledečku a můj návrat do Ratají můžou být nějak spojeny?“ znovu se napil vody a tentokrát Rackovi pohlédl do očí. „Přiznám se, že na dvoření jsem se podílel, když jsem Ptáčkovi nahazoval ty rýmy. Na mou obranu, pochybné byly jen v jeho provedení, já si je zapamatoval správně, to on je prasil. Ale s tím zbytkem nemám nic společného. Tedy kromě odlákání pozornosti, když se za mnou rozběhl řezník se svými pomocníky. To byla sebeobrana, nestihl jsem utéct tak rychle jako Ptáček.“
Racek přikývl a schoval úsměv v poháru vína. Viděl, jak si Jindřich oddechl.
„To dává smysl,“ uznal a skoro si posteskl, že skutečný příběh se všemi podrobnostmi nejspíš nikdy neuslyší. Někdy ho to zamrzelo, že on byl jedním z těch, kteří se podle Jindřicha nesmí dozvědět pravdu. Nejspíš se opravdu bál, že by skončil na pranýři nebo v šatlavě, v tom lepším případě. Doufal, že jednou, až bude Jindřich o něco starší a nebude stále pociťovat dětskou bázi z kohokoli, před kým by se měl chovat zodpovědně a dospěle, možná bude s to něco přiznat.
Jindřich se zničehonic zvedl a s uspěchanými omluvami se vypoklonkoval z místnosti.
Racek se za ním jenom díval, v očích starost, srdce těžké jako už dlouho ne. Buď mu Jindřich stále nedůvěřoval, nebo tentokrát provedl něco vážného.
***
Málokdy se stávalo, že by Jindřicha viděl víckrát za den, a ještě méně často se potkávali u jídla. Mladík většinou pobíhal někde v okolí, pořádně se nezastavil. Zrovna když si Racek pročítal zprávy od Diviše, ve kterém se ho ptal na názor ohledně vedení Přibyslavic, uslyšel jednoho ze stráží, jak kleje na něčí neopatrnost a bezohlednost.
„Dívej se, kam jedeš, nebo nejezdi na koni!“
„Jsem tě neviděl, promiň, promiň!“
„A kde máš louč! Nevíš, že po setmění musí všichni mít louč! Plížíš se tady jako nějaký zloděj!“
Racek si jen povzdychl. Jistěže věděl, kdo je oběť i původce všeho křiku. Vždycky to věděl.
„Kdybys ji měl ty, tak bych tě v té tmě možná i viděl!“ odvětil známý hlas, a pak bylo slyšet, jak se cosi těžkého odrazilo od schodů a postupně se skutálelo zpátky na rozbahněné nádvoří.
Jindřich vpadl do místnosti a zapráskl za sebou dveře. Opřel se o ně, otočil se – a vykouzlil poněkud rozpačitý úsměv.
„Ah,“ odkašlal si. „Otče. Já… jen… mě napadlo, že bychom mohli povečeřet spolu.“ Racek beze slov ukázal na jednu z mnoha prázdných židlí. „Nechápu, co jim na tom tak vadí, vždyť ještě není ani tma,“ mrmlal si Jindra pod nos, zatímco si sedal ke stolu, „Navíc nejsem jediný, kdo to světlo občas zapomene, ale křičí po mně vždycky. Dokonce i ti, kteří louč sami nemají. Hodil po mně jablko!“ zakončil srdceryvně. „Taková škoda,“ povzdychl si nakonec, načež se pro jedno natáhl.
Racek se zamyšleně podíval na Divišův dopis. Z Jindřicha rychtář? Kde na tohle přišel? Nějak si nebyl jistý, jestli byl tak zaslepený svou vlastní starostlivostí nebo jestli to ostatní neviděli, ale navzdory všemu, co Jindřich dokázal, dovedl být v některých oblastech života nepoučitelné dítě.
„Už několikrát jsem se přesvědčil – a také se to o něm říká – že zná způsoby, jak se dostat k penězům, a že na nich ani nelpí. Uznej, příteli, že takový člověk je pro obnovu zchátralé vesnice to nejlepší,“ zněla jedna výmluvná věta z dopisu. Pravdou bylo, že Jindra nepobíral plat, ani se oficiálně nenechal zaměstnat na výpomoc. Byl sice členem Rackovy družiny, ale potom, co viděl, že jeho sousedé živoří na ulici, odmítl svou mzdu. A přesto vždycky našel nějaký způsob, jak se dostat k penězům. Racek z toho byl pochopitelně nervózní, když viděl, že dluh u apatykáře byl splacen až podezřele rychle, nebo když viděl, že se zkrátka vždycky nějak dostal k věci, kterou potřeboval – nové sedlo pro toho nejzbabělejšího a nejpomalejšího koně, kterého kdy Racek viděl (Jindra ho z nějakého důvodu nekriticky zbožňoval), novou část výzbroje, mince sem pro žebračku nebo tam na zlepšení paměti vychytralého svědka… spal sice pod širákem a zbroj si opravoval sám, ale pořád k životu potřeboval nějaké finance, ke kterým se nejspíš nedostal dvakrát počestně.
Navíc se v okolí vždycky pořádaly různé pěstní zápasy, závody ve střílení z luku, turnaje, a – proboha, mlynáři. Ti měli vždycky nějakou pofiderní práci, že?
Jen si podepřel hlavu a dál na dopis zamyšleně hleděl. Na jednu stranu se to tvářilo prospěšně – Jindřich měl za sebou spoustu práce a vyšetřování, ukázal, že je velice schopný, ale kdykoli měl chvilku na oddech, přišel za ním Ptáček a ze dne na den se celé Rataje obrátily vzhůru nohama. S obnovením Přibyslavic by měl kam směrovat svou energii a místo pochybných pochůzek pro mladého pána by se mohl věnovat něčemu prospěšnému pro Rataje, Racka, Hanuše a hlavně Skalické přeživší.
Jenže když bude Jindřich potřebovat peníze na obnovu celé vesnice, nejspíš si je půjde jakkoli obstarat, a takové množství nemůže sehnat nějakým zápasem ani pomocí kostek, tohle bude chtít práci na úplně jiné úrovni a… mohl by se tak dostat do ještě větších problémů.
Do ještě větších?
Jistě. V Ledečku se totiž roznesla pověst, že Jindřich zavraždil jakousi posluhovačku zaměstnanou u rychtáře. To nebylo obvinění, nad kterým by se dalo jen pokrčit rameny, ale do karet jim hrál fakt, že všichni vesničané v té době byli napůl šílení strachy z onoho neznámého strašidla.
Ale pravdou bylo, že Jindřich tam v té době opravdu zrovna byl: strávil nějaký čas v hostinci, mluvil s jakýmsi šarlatánem u jeho stánku a pak s místní drbnou.
Racek samozřejmě nevěřil, že byl jeho syn chladnokrevný vrah – to v žádném případě. Ale lid volal po spravedlnosti a hlavně po krvi, ať už měla patřit komukoli. Rychtář Ledečka byl dost zdvořilý na to, aby celou situaci nerozmazával – poslal pánovi z Lipé docela decentní dopis. Sám nevěřil v Jindřichovu vinu, ale taky nechtěl, aby ho jeho vlastní sousedé zlynčovali místo jednoho podezřelého kluka. Měl dost slušnosti, aby varoval Rataje, kde se Jindra, jak bylo všeobecně známo, pohyboval nejčastěji, ale taky nebyl sebevrah. Pokud se nevyvrátí Jindřichova vina, on ji na svá bedra brát nebude, a případ požene výš.
Hanuš, který byl sice nečtenář, ale měl z dopisu špatný pocit, jej nedal k vyřízení svému písaři, ale rovnou Rackovi. Jako regent Ratají měl povinnost se o tuhle nepříjemnou záležitost postarat, tedy ji postoupit dál, a Racek Kobyla měl povinnost vykonat spravedlnost na svém poddaném. „Nevěřím tomu, že to tvůj kluk udělal, to říkám hned na začátek,“ řekl mu Hanuš, když byli o samotě, „ale kdyby jo, můžeme ho z toho vysekat. Bude to něco stát a nejspíš už nikdy nebudeme klidně spát, ale je to možné.“
Jenže to by ztratili respekt i svou čest, které dostáli dokonce i při dohodě s Tóthem. Rytířská čest nad nimi stála s kosou jako smrtka. Pokud Jindřich opravdu spáchal zločin, neexistovala možnost, že by ho Racek mohl ochránit. Byl by pro svého syna shořel zaživa v pekle, kdyby mu tak mohl zachránit život, ale zatratit ho navždy? Smrt by byla milejší.
Když odložil dopis od Ledečského rychtáře, sáhl po dopisu od Diviše a na chvilku si zlepšil náladu. Tedy představa Jindřicha, jak se snaží dát do kupy rozhádané vesničany, kteří k sobě nepřilnuli ani potom, co přišli o své domovy a rodiny, byla svým způsobem úsměvná. Ale Diviš poukázal i na jeden detail, který ho seslal zpátky do temných vod melancholie, starostí a paralyzující hrůzy.
Možná si tu smrt v Ledečku někdo objednal? Možná takhle přišel k penězům?
Zvedl se mu žaludek. Nevěděl, jestli to byla ta představa, nebo reakce na jeho vlastní myšlenky. Vynadal si a hlavou se mu mihla vzpomínka na Martina, který jako by nad jeho snahou být dobrým otcem akorát kroutil hlavou. Kdyby ho teď opravdu viděl, nejspíš by si jen zoufal. Takhle smýšlíš o vlastní krvi – že vraždí pro peníze? A co, že by je využíval pro dobro ostatních? Vražda je neodpustitelný zločin, hříchy ať vezme čert a řeší je bůh u nebeské brány, ale i v pozemském měřítku to bylo to nejodpornější, čeho se člověk mohl dopustit. Máš snad nějaký důkaz?
A mají snad oni nějaký důkaz? Jak dostat z Jindřicha celý příběh? Nepřiznal, proč byl v Ledečku. Ráno měl šanci, a místo toho utekl. To přece nemohlo být jenom tak.
Racek nad tímhle nemohl – nesměl – mávnout rukou. Kdyby se o tom dozvěděl Václav, bylo by zle. Pro všechny. Mohlo by to stát spoustu nevinných životů, mohl by dostat do problémů i Hanuše a mladého pana Ptáčka, a jedna věc je obětovat se pro vlastní dítě, ale druhá věc je obětovat pro ono dítě další lidi. Nemohl to udělat. Mohl předstírat, že se o celou záležitost postaral potichu – už několikrát to šlechticům prošlo, že se ostudy v rodině zbavili tiše a bez plebejského dohledu. Pokud byl zločin opakovaný a obzvlášť nechutný, postarali se o soukromou popravu. Pokud to byla mladická chyba a nerozvážnost, poslali hříšníka za hranice a zcela zpřetrhali kontakty, zatímco ho ve své zemi prohlásili za mrtvého.
Racek by se o to dokázal postarat. Ale místo, aby se sebral a svého syna konfrontoval, tady seděl, pozoroval, jak jí jablko, srdce mu tlouklo až v krku a on si ani neuvědomoval, že místo srolovaného papíru drží zmuchlanou kuličku. Pečeť byla na prach a skončila přímo v jeho poháru s vínem. Bylo mu zle, a to se ještě nestačil ani najíst.
Bál se. Tak se bál, že se Jindřich nepřizná a on bude muset vymýšlet neexistující viníky. Bál se, že se ukážou důkazy proti němu. Bál se, že to Jindra opravdu udělal. Bál se, protože nevěděl, co udělá on.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat