- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 6. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
- rok 1403, po Epilogu
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
6. Po epilogu hry, před DLC. Dejme tomu, že si chtěl Ptáček vyhodit z kopýtka až po splnění úkolu. DLC až v dalších kapitolách, čistě z toho důvodu, že tohle bylo napsané dřív. Jindřich s panem Ptáčkem jedou za Otou z Bergova na Trosky a mají se hned vrátit. Až mi přišlo k smíchu, jak moc se trvalo na tom, ať se hlavně zbytečně nezdržují. Koho by to neprovokovalo.
6. kapitola - rok 1403 (po Epilogu)
Mladý pan Ptáček s Jindrou měli být dávno zpátky. Očekáváni byli o týden dříve, nebylo tedy divu, že se oba šlechtici nervózně ohlíželi jeden po druhém, ale ani jeden si nedovolil hádat, co se mohlo stát. Mohli si namlouvat, že se na cestu vydali dva… víceméně dospělí muži, oba dobří válečníci, ale zpoždění bylo příliš velké a pravděpodobnost katastrofy vysoká.
Dohodli se, že jim k předpokládanému týdnu cesty tam i zpět dají pár dní k dobru, než si začnou dělat starosti. Cesta to nebyla daleká, ale oba věděli, že se mladý pán snadno nechá rozptýlit a zapomene se při lovu, a Jindřich, vždy jen tak naoko hlas rozumu, dokud ho někdo nenalákal na špatnou stranu, půjde s ním. Jakoby měl slabost pro nesmyslné výpravy a dobrodružství, o které by nikdo příčetný nestál. Když se Racek dozvěděl, že jeho syn sháněl uprostřed noci růže proto, aby se mladý Jan Ptáček mohl dvořit lazebnici, jenom se chytl za hlavu, zatímco Hanuš se na židli klátil smíchy.
„Nebuď takový suchar,“ napomínal ho Hanuš tehdy. „Prostě si sedli do noty! I když mi to připomíná, že si toho pacholka Ptáčka budu muset zavolat a pořádně mu vyčinit… to bude otrava. On má tu drzost si myslet, že ho to otravuje víc než mě!“
Týden uběhl jako voda, další dva dny nato utekly ještě rychleji a oni už se nesnažili ani předstírat, že si nedělají starosti.
„Měli bychom za nimi někoho poslat, nebo alespoň k Ottovi z Bergova, jestli vůbec dorazili do Trosek. Můžou je tam držet, co my víme?“ rozčiloval se Hanuš, zatímco vztekle pochodoval kolem stolu. Racek stál u okna, zamyšleně pozoroval řeku v dálce, lesy, cestu, po které se plahočili pořád ti samí lidé, nosiči vody. Nic si nenalhával, ze samé nervozity se mu kroutily vnitřnosti. „Tohle nám byl čert dlužen, zatracený Zikmund, zatracený Václav, celá země plná šlechticů a všechny sračky se snesou na nás!“ zuřil Hanuš. Měl na takové monology talent, který se nevídal často. Nepotřeboval nikoho, aby přisvědčoval nebo si přisadil, jednoduše se rozčílil sám od sebe a pak nebyl k utišení. Vztekle dupal po místnosti a rozhazoval rukama do stran. „Nemají nejmenší důvod je držet! A ještě víc k vzteku je možnost, že tam Ptáček ani nedojel, mohlo se stát cokoli na cestě, zbloudilý šíp, přepadení, nehoda, cokoli – a úplně zbytečně!“
Tohle se nedalo poslouchat. Racek vážně nepotřeboval, aby mu do hlavy sázel katastrofální scénáře i někdo jiný.
„Možná je načase, abychom přestali všechno nechat řešit mladé a sami se chopili otěží, příteli,“ namítl přátelsky. Nemyslel to vážně; byla by hloupost teď dopustit, aby se kdokoli z pánů vystavil nebezpečí. Byli potřební tam, kde zrovna byli. Diviš se poučil a s ním i všichni ostatní. Hlavně žádné ukvapené závěry, žádné zbrklé činy, v klidu se rozmyslet…
Třásly se mu ruce. Bylo to teprve pár dní, co Jindřicha oficiálně přijal za svého syna, co si s ním poprvé promluvil o samotě. Konečně nemusel skrývat, proč se pyšně usmíval, kdykoli měl jeho „chráněnec“ úspěch, proč se strachoval, když byl v nebezpečí, proč mu na něm záleželo víc než na komkoli jiném. Byl to jediné, co mu na světě zbylo, a přesto ho s klidným svědomím poslal na Trosky coby Ptáčkova strážce. Byla to chyba. Určitě to byla chyba, oba dva zaplatili za jejich nerozhodnost, za Joštovu zbabělost.
Ani si nevšiml, že vše utichlo. Až když na rameni ucítil čísi dotek, polekaně sebou trhl a konečně se odvrátil od okna.
„Odpusť, příteli,“ zabručel Hanuš smířlivě. „Mé hysterické záchvaty nikomu nepomůžou. Řeknu Bernardovi, aby sebral pár mužů a…“ nedokončil, když někdo zabušil na dveře. Ten někdo nečekal, okamžitě vpadl dovnitř. „My o vlku,“ poznamenal Hanuš suše.
Bernard se spěšně uklonil. „Pánové,“ pozdravil je, „pan Ptáček s družinou se vrací.“
V místnosti zavládlo zmatené, dusné ticho. Racek zásadně čekal, až Ratajský regent promluví, jelikož byl hostem, ale tentokrát se neudržel. Přišel k hejtmanovi blíž, celý se třásl netrpělivostí.
„A proto se sem ženeš jako povodeň? Co se děje?“
„Je tam pár zraněných, dva muži úplně chybí,“ vyhrkl. „Nechal jsem poslat pro ranhojiče.“
Oba šlechtici se po sobě podívali; pak se svorně vydali na nádvoří. Došli na dřevěnou podestu nad schody zrovna včas, aby byli svědky dlouho očekávaného příjezdu jejich poslů. Koně se na nádvoří spíše vpotáceli, tolik nepodobní majestátním ořům, kteří odsud teprve nedávno vyrazili na cestu. Všechno probíhalo ve spěchu, prach na nádvoří se zvířil a zahalil celou družinu. Dva vojáci dopadli na nohy a okamžitě se vrhli k poslednímu koni, na kterém se stěží držel mladý pan Ptáček, před sebou nehybné…
Ne. Ne, prosím, to ne. Ne, ne, ne…
„Jene!“ zařval Hanuš. Ptáček vzhlédl. V očích měl jakousi netečnost, prázdnotu. Ostrý hlas jeho strýce ho však zavčasu probral.
„Strýčku,“ zachraptěl. Byl v sedle celý ztuhlý, jako by se nepohnul celé hodiny. Ruce měl křečovitě obmotané kolem bezvládného těla jeho strážce. „Potřebuje-potřebujeme pomoc, hned, rychle, prosím,“ vyhrkl, a přestože se oba dva vojáci snažili ulevit mu od jeho břímě, on stále nepouštěl. Vypadal, že si není vědom, co vlastně dělá.
„Musíš ho pustit, pane, jinak mu nemůžeme pomoct,“ prosil ho Janek, jeden ze Skalických stráží. Sám vypadal, že by potřeboval ošetřit, napadal na pravou nohu a na spánku měl ošklivou podlitinu, celou zbroj špinavou, ale jeho ruce se netřásly a byly dost silné i na Janovo křečovité sevření. Pomalu si Jindřicha nechal svézt do náruče, pevně se zapřel, aby jeho váhu udržel. Druhý voják pomohl dolů Ptáčkovi.
„Kurva, do prdele, to snad ne,“ mumlal si pro sebe Hanuš. Oba dva seběhli dolů. Jan vypadal příšerně, pod vrstvou špíny a krve ho skoro nešlo poznat, jeho zbroj neměla naději na opravu.
„Nejsem zraněný,“ ujišťoval je roztřeseně, když se k němu Hanuš vrhl a popadl ho za ramena, aby si ho prohlédl zblízka. „To je jeho,“ vydechl, ukázal na Jindru, a nebýt Hanušových rukou, byl by se na místě zhroutil. „Ach bože,“ lapal po dechu a s pomocí strýce se pomalu svezl na zem. „Nezastavili jsme se od doby, co jsme jim utekli, tolik krve, tolik…“
„Vezměte je oba nahoru,“ vyštěkl Hanuš na vojáky. Janek počkal, až k němu doběhne jeho kamarád, o něco větší Jaroslav, který se cesty nezúčastnil a byl po celou dobu stejně jako oba pánové strachy bez sebe. Rozložili Jindřichovu váhu mezi sebe a společně ho vynesli po schodech nahoru. Bernard podepřel Jana a vytáhl ho na nohy. „Kde je Konyáš!“ křičel Hanuš vztekle. Jako by zrovna na tohle zvolání čekal, vběhl na nádvoří udýchaný apatykář.
Hanuš se pohnul rychle, tak rychle, jak by od muže jeho postavy nikdo nečekal. Popadl Racka za paži a sevřel ho tak pevně, až musel mladší muž syknout bolestí. Nepouštěl ho. Oba dva vyšli schody až k Ptáčkovu pokoji, odkud teď slyšeli tlumené hlasy a šramot. Racek se znovu pokusil se vysmeknout, a opět marně.
„Pusť,“ zavrčel a znovu sebou trhl. „Zatraceně, co je s tebou? Tak mě přece pusť!“ křičel. Hanuš na něj pohlédl dolů, v očích lítost. To Racka rozzuřilo ještě víc. „Pusť. Mě. Dovnitř,“ odsekával, s každým slovem jako by byl o krok dál od příčetnosti.
„Je to pro tvoje vlastní dobro,“ promluvil regent klidně, tak klidně, až by tím Racka kdykoli jindy vyděsil k smrti. „Nepřemýšlíš. Chci, aby sis uvědomil, do čeho jdeš, než tam vrazíš.“
„Vím moc dobře, co se děje!“ zařval Racek a trhl sebou tak silně, až se z Hanušova sevření konečně vysmekl. Cítil, jak ho bolestivě brní celá paže. Nově nabytá svoboda mu však nebyla nic platná; Hanuš stál ve dveřích a nebylo jediné síly na světě, která by s ním hnula.
„Sám jsi to viděl, Racku. Je to špatný, hodně špatný. Žádnej rodič by takhle neměl vidět svoje dítě, nebo ho slyšet. Měl bys…“ Nikdy v životě neměl Racek takový vztek jako v tento moment. Zvážil by, že tasí meč, kdyby ho u sebe zrovna měl. A přestože by v boji na pěsti neměl šanci, co mu bránilo se alespoň pokusit? Pak se má divit, že se ten kluk pouští do hloupostí, když má jeho krev!
Kopl do zdi a zaklel. Hanuš se trošku, sotva znatelně uvolnil. Od zavřených dveří se však ani nehnul. Racek počítal do deseti. Pak znovu. A pak ještě jednou.
„Kdykoli jindy bych chápal tvé obavy, Hanuši,“ pravil chladně, „mé chování by jistě bylo podezřelé. Ale to se změnilo, pokud si nevzpomínáš. Tam uvnitř je můj syn a já neuteču, ne, když tu pro něj konečně můžu být.“
„Být tady pro něj je jedna věc,“ odsekl starší muž. „Druhá věc je ho držet, když tě prosí, abys ho zbavil bolesti. Má v sobě dva šípy, kurva, u toho nepotřebuješ být! Chlapů je tady dost. Nechci, abys to viděl.“
Jistěže viděl tu ohleduplnost, jistěže by za ni měl být vděčný a snad by měl uznat, že má Hanuš pravdu. Ale nešlo to. Zaťal pěsti.
„Pusť mě dovnitř,“ zopakoval, tentokrát klidněji. „Ať to dopadne jakkoli, budu u toho.“ Ratajský regent ho bez dalších slov pustil, a k jeho překvapení ho následoval.
Odvaha ho opustila, sotva se za ním zavřely dveře. Do nosu ho udeřil pach krve, staré i nové, potu, bahna, lesa. Bylo to rušivé, ta nepatřičně uklidňující vůně čerstvého jehličí uprostřed toho všeho. Voda v lavorech růžověla a obvazy prosakovaly příliš rychle. Šípy byly stále…
Bernard si musel celou vahou lehnout na Jindřichovy nohy, aby ho udržel bez hnutí. Racek se beze slova ujal té horší práce; sedl si na postel a přitáhl si mladíka do náruče, pevně ho sevřel, uvěznil ho v železném objetí, pro něj uklidňující gesto, pro Jindru past.
Jedny modré oči, lesklé horečkou a zamžené bolestí, vyhledaly ty jeho. „Otče,“ vydral ze sebe Jindra, hlas slabý a chraptivý. Tvář měl bílou jako smrt, oči podlité krví. „Prosím, prosím, dost,“ žadonil, a na tohle nebyl Racek připravený, na tohle ho nikdo nikdy nemohl připravit. Křik, který následoval Konyášovy úsporné, skoro až bezcitně prováděné pohyby, zaplnil celou místnost, celou chodbu, celý hrad. Racek cítil, jak povoluje, když se mu Jindra zmítá v náruči, a teprve až po něm apatykář nesmlouvavě houkl, ať drží, tak držel. A držel. Na rameni ucítil dlaň, horkou, uklidňující, přátelskou. V očích ho štípaly slzy.
Pak všechno ztichlo.
Všichni v místnosti, Bernard s Konyášem, Racek s Hanušem i mladým Ptáčkem, si vyměnili pohledy. Racek si pak mladíka přitáhl blíž, nemotorně s ním zatřásl.
„Jindro?“ hlesl. „Ne. Prosím ne. Ne, ne, chlapče, tohle mi nedělej-…“
„Klid, klid,“ utišoval ho apatykář roztřeseně. „Dýchá. Jeho tělo se nad ním smilovalo, je v bezvědomí,“ řekl, jako by to snad byla dobrá zpráva. „Děkuji za pomoc, už to zvládnu sám.“
Tentokrát byl Racek vděčný za to, že ho Hanuš vyvedl ven.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat