- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 5. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
- rok 1403, po Vraníku
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
5. Jindra se doklopýtal zpět domů ze svého zajetí na Vraníku, aby podal hlášení o situaci jak Hanušovi, tak i panu... svému otci? Racek se dál nevymlouval, přiznal pravdu a poslal Jindřicha, ať si odpočine, než provedou útok na Ištvána.
-----
5. kapitola - rok 1403 (po Vraníku)
Všichni tři zůstali stát a dál zírali na dveře. Až po pár vteřinách si Hanuš pobaveně odfrkl, Bernard si cosi zamrmlal pod nos („To leccos vysvětluje“), zatímco Racek si s menším zpožděním uvědomoval divoce bušící srdce. Určitě to bylo jen to překvapení? Počkal, až se kapitán omluví z jejich přítomnosti, teprve pak si přisedl zpátky k Hanušovi a vyklopil do sebe zbytek vína. Pán z Lipé se mu jenom smál.
„Tak tě to sebralo? Vždyť jsi mu to chtěl říct, ne?“
To nebyl ten problém.
„Ani se mi nemohl podívat do očí,“ řekl pomalu, opatrně, jako by si v hlavě přehrával celou situaci. „Možná teď pro něj nejsem nic než lhář. Nebo neřád, který svedl jeho matku a pak se o ni nepostaral.“
„S takovýma blbýma nápadama se musí jeden narodit,“ zakroutil Hanuš hlavou. Byl to muž známý svou dobrou náladou a smyslem pro humor, neměl nejmenší pochopení pro ty, kdo se v každé situaci tvrdohlavě uchylují jen k jedné pesimistické verzi. Ke své nemalé radosti se právě stal svědkem jednoho rodinného shledání. Trošičku nemotorného, ale to se dalo očekávat. Nejradši by Racka obvinil, že se zase vyvlékl z vysvětlení, které tomu klukovi dluží, ale pravdou bylo, že je tlačil čas. Pokud chtěli zaútočit dřív než Tóth, měli co dělat. Nicméně to stále bylo jakési… shledání a on na něm neviděl nic špatného.
Jindřich byl přinejmenším v rozpacích, a ani tomu se nedalo příliš divit. Nejspíš se nejednou v minulosti divil, proč mu vznešení pánové tolikrát vyšli vstříc, přestože neuposlechl rozkaz.
Nemělo cenu se dohadovat o plánu útoku, dokud se k nim nepřipojí Diviš. A Racek byl sice jeden z nejstatečnějších mužů, které kdy poznal, ale uměl být taky pěkný zbabělec. Nejspíš se modlil, aby ho Hanuš nechal na pokoji a neřešil, co se právě stalo.
No. Jako by ho neznal!
„Proč si to myslíš?“ zeptal se a skoro se usmál, když se jeho přítel na židli poraženecky nahrbil.
„Nedivil bych se,“ začal poněkud neochotně. „Neměl jsem ho nutit,“ vyhrkl najednou. Hanuš se mezitím zmítal mezi touhou se rozesmát naplno a chutí s tím idiotem začít třást.
„Všechno si to moc bereš,“ plácl ho po zádech a sám dopil svou číši. „Není to nic neobvyklého. Jenom potřebuje čas, je nejspíš jediný, komu to ani podle tvého chování nedošlo,“ rýpl si. „Nemyslím si, že ti hrozí ztráta respektu, jestli ti jde o tohle. Prostě byl překvapený. A když uvážíš, že se to dozvěděl od Ištvána…“
„Mohl mu navykládat cokoli,“ zamumlal Racek téměř neslyšně. „Dozvěděl se to při své návštěvě omylem, ani nevím jak… a od té doby na to neustále poukazoval a velice ho bavilo, že se nemůžu bránit. Na cizince má opravdu vyvinutý slovník,“ podotkl a bezmála uznale pokýval hlavou. „Dokonce ten den útoku, když jsem se u Martina zastavil, abych se podíval, jak je na tom s mojí zakázkou. Martin to tehdy taky slyšel, viděl jsem mu to na očích. Chvilku jsem se bál, že po něm ten meč hodí.“
„Seš paranoidní. Tóth si z vás možná dělal prdel, ale nijak dál s tím nepracoval. Mohl toho využít líp.“
„Ještě pořád může,“ souhlasil Racek ponuře. „Všechno to komplikuje. Chtěl jsem to říct, až bude po všem, až bude klid.“
To byla pravda. Racek se víceméně smířil s tím, že na svého jediného syna bude dohlížet potají a veškerý projev náklonnosti odůvodní přátelskými vztahy s Martinem. A pak, po jeho a Annině smrti, kdy by se slušelo sirotka přijmout za svého, zkrátka nemohl. Všechno to bylo příliš čerstvé a bolestivé a on si nedovedl představit jedinou variantu, která by byla přijatelná. Nemohl za tím klukem přijít a říct mu pravdu, zvlášť potom, co ještě ani nedostal šanci oplakat své rodiče. Chtěl počkat, až se všechno trochu usadí, až se vzpamatují, postaví na vlastní nohy, dozví se něco víc o útočnících, o situaci v zemi. Jenže na jednu katastrofu navazovala druhá, přepadený Neuhof následovali penězokazci a Sázavský klášter, a najednou Jindřicha vídal jenom občas a to jen na malou chvíli.
Nikdy nedostal šanci, jeho nový vyšetřovatel byl v jednom kole a on se přistihl, že ho víc a víc vnímá jako vojáka. Nesnášel se za každou nebezpečnou misi, na kterou ho poslal. A to zlé tušení před jeho výzvědnou misi na Vraníku taky neměl ignorovat… dostal tehdy strach, dokonce větší, než když Jindru poslal do kumánského tábora, aby se pokusil nepřátele sabotovat, aby byli snadněji přemoženi a jejich strana neutrpěla příliš velké ztráty. Byl to šílený úkol, který by nikomu nesvěřil, ale přesto v něj měl naprostou důvěru, úplně stejnou, jakou by měl sám v sebe.
Vraník ale nebyl žádný tábor, to byla pevnost plná nepřátel. Blížili se jádru všeho, a kde je pevnost, tam bývá i mozek celé operace. Neměl podezření na Tótha, tak daleko neviděl, ale tušil, že Jindrova výřečnost tady nebude stačit. Dokázal se vymotat ze všech otázek, kterými ho zavalili řadoví bandité, ale někdo urozenějšího rodu, a ještě očividně strůjce všech pletich, které je po několik týdnů neúnavně sužovaly, by se tak snadno odbýt nenechal. Svým způsobem měl pravdu.
„To nebylo překvapení,“ zakončil své útržkovité vyprávění zdánlivě bez souvislosti. Hanuš nevypadal zmateně.
„A co to podle tebe bylo?“ zeptal se opatrně.
„Nevím. Překvapený mohl být, když se to dozvěděl, ale tohle bylo…“ Zklamání?
Jistě. Taky by byl zklamaný, kdyby zjistil, že jeho vážený otec vůbec nebyl jeho otec. Dovedl si představit, jak k němu Jindřich vzhlížel. Martin byl světaznalý muž, chytrý, statečný, silný. Takový, jaký by otec pro syna měl být. Ne zbabělec, možná s modrou krví, ale charismatem ani za mák. Proto bylo pro Annu tak jednoduché ho odmítnout i navzdory situaci, ve které se ocitla. Hrozila jí ostuda, stejně tak její rodině, hrozilo jí zavržení a hladovění a nucené modlitby a prosby o odpuštění, a přesto by jeho nabídku k sňatku nepřijala. Mohla to svést na jeho dobro, samozřejmě, ale nejspíš to jen byla ta nechuť jen při pomyšlení, že by s ním musela strávit…
Nikdy se nedostal přes to, jak jednoduché pro ni bylo nad jejich společnou historií mávnout rukou, jak lehce se ho vzdala.
„Bolí mě z tebe hlava,“ zavrčel Hanuš frustrovaně. Jako by to všechno slyšel. „Přestaň s tím. Říkal’s, že to budete řešit později. Nedělej závěry, dokud si s ním nepromluvíš, jasný? Odkdy ty chodíš proti svým vlastním zásadám?“
Jenže tohle mohl být taky problém. Jeden z nich, nebo možná oba, se žádného později nemuseli dožít. Oddaloval jejich rozhovor v dobré víře, že se ho oba dočkají, ale co když ne? Co když odejde dřív, než se někomu vyzpovídá, co když zemře dřív Jindra? Nejspíš pro něj není ani ten lhář, možná ho teď vidí jako někoho, kdo zneužil dobroty jeho otce. Možná si myslel, že Martin o jeho původu ani nevěděl! Ne – tady žádné později nepřipadalo v úvahu.
Už jako náctiletý se vždy ujistil, že není s nikým rozhádaný, než se vydal na své cesty po zemi. Otec ho vždy vypravoval s úsměvem a jeho strýc stejně tak. Poslední věc, kterou od Anny viděl, než se s ní rozloučil, byl pokaždé úsměv. Měl panickou hrůzu z představy, že jednou skončí někde v příkopu, bude pomalu umírat a vzpomínat na všechny věci, které kdy měl udělat a neudělal, říct a neřekl.
Litoval, že svému otci neřekl pravdu. Že za svůj život poznal i něco jiného než práci, že se zamiloval, že měl dítě. Jenže to nezvládl, ani na jeho smrtelné posteli. Čím více Jan Kobyla stárl, tím klidnějším a tolerantnějším se stával. Kde by dřív vyhnal syna do kláštera, teď by svého vnuka, i když nemanželského, chtěl poznat. A určitě by ho měl i rád. Měl by radost, že jeho krev pokračuje, co na tom, jestli bylo lože manželské nebo ne.
Jestli něco nenáviděl, byla to lítost. V očích jiných nebo ve svém vlastním srdci, nenáviděl ji celým svým bytím. Vždycky pocítil bezmoc, které nedokázal uniknout, dotírala, všudypřítomná a paralyzující.
Rychle sešel schody na dvůr, jen aby mu Bernard oznámil, že Jindra padl do postele jako podťatý, ani za sebou nezavřel dveře. Dobrá, řekl na to, nebudu ho rušit, není to tak důležité.
Když se vrátil o pár hodin později, kůň byl pryč a s ním i jeho jezdec. Kluk byl dávno na cestě za Divišem.
Nenáviděl se za to, ale pocítil úlevu.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat