- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 4. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
- rok 1403
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
4. Dostáváme se do doby, ve které začíná celá hra. Je po útoku a Skaličtí prchají do Ratají.
-----
4. kapitola - rok 1403
Vesnice, kterou jeho otec s láskou budoval, byla vypálená do základů. Jeho lidé byli buď mrtví, nebo žebrali na ulicích. Nemohl pro ně udělat víc; občané Ratají byli popuzeni, kdykoli se uprchlíkovi poskytla péče navíc. Chtěli je vidět pracovat a trpět, byli zcela slepí a lhostejní k možnosti, že by mohli dopadnout stejně nebo ještě hůř.
Hanuš se synovcem se ho ujali jako bratra. Nečekal nic jiného, byl si s Ratajským regentem blízký už dlouho. Přišel s prosbou, promoklý na kost, za sebou řadu stejně promoklých a vyděšených lidí. Hanuš napřed nařídil, aby bylo postaráno o jeho poddané, a teprve když osaměli a mladý Jan Ptáček si odbyl všechny zdvořilosti, popadl ho Hanuš, chlap jako hora, a přitáhl si ho do náruče.
Zikmund měl jeho stříbro, měl jeho domov, důstojnost, minulost, měl životy jeho lidí, jeho přátel, jeho mužů. Jen jedno světélko naděje poblikávalo kdesi na horizontu, maličké, ale dost silné, aby ho udrželo příčetného. Jindra se stihl dostat z vesnice včas, pitomci u hradní brány nemohli počkat ještě vteřinu, aby ho pustili dovnitř. Myslel si tehdy na balkoně, že toho chlapce vidí naposledy, když utíkal po stezce okolo hradu, v pravačce meč, který mu měl doručit.
Viděl, že s ním vůbec neumí zacházet; Martin odmítal svou minulost a stejně tak odmítal možnost, že by se Jindřich vydal v jeho šlépějích. Nepustil ho ke zbraním ani na krok.
Ale od Diviše se dozvěděl, že jeho poslíček přežil, že je sice zraněný a musí se léčit, ale je naživu. Dovolil si tehdy úlevný výkřik, malé poděkování bohu. Nečekal, že by se nad tím kdokoli z jeho lidí pozastavil; právě tehdy ztratili domov a své blízké, byli zmrzlí a zmoklí, vyděšení, hladoví a unavení. Nic je nezajímalo, chtěli jenom pryč, do bezpečí. Diviš věděl, jak moc mu svou zprávou pomohl, co pro něj těch pár slov znamenalo. Dal mu sílu, aby pokračoval do Ratají.
Diviš slíbil, že toho osla, totiž Jindřicha, nepustí z hradu ani na krok, rozhodně ne směrem ke Skalici. Chápal jeho důvody, ale z pomyšlení, že se do toho pekla vrátí, se mu dělalo zle. Odjížděl sice neklidný, ale měl v Divišovy muže důvěru; Bořek byl skvělý voják, neproklouzla by mu ani myš.
***
Byla to skoro poslední kapka pro jeho velmi křehkou psychiku, když pro něj přišel Hanuš a řekl mu, že Bořek s ním potřebuje mluvit. Trvalo mu dlouho, než se skutečně dostavil. Namlouval si, že je připraven na všechno. Možná to zranění bylo horší, než si mysleli? Přežil vypálení Skalice jen proto, aby pak zemřel o pár kilometrů dál?
Bořek vypadal, že by byl raději kdekoli jinde, což mu těžko mohl někdo zazlívat. Uklonil se.
„Pan Diviš mě poslal, abych vás zpravil…“ odmlčel se, když se mladší muž ztěžka posadil k obrovskému stolu, Hanuš po jeho levici. „Ten chlapec ze Skalice, Jindřich… nám utekl.“
To bylo ještě horší, než kdyby podlehl zraněním.
Narazil na krvežíznivé lapky, nebo si tam na něj počkali Kumáni? Neměl šanci, neměl ani minimální šanci. Tvrdohlavý mezek, zatracený blázen! Dech se mu zrychloval a cítil, jak Hanuš vedle něj ztuhl.
„Dorazili jsme právě včas,“ pokračoval Bořek, a přestože jeho slova naznačovala dobrý konec, jeho tvář tvrdila opak. Ten muž nebyl snadno čitelný, tvářil se pořád stejně. „Přepadla ho skupina lapků, jakási dívka odlákala jejich pozornost, když jsem dorazil já se svými muži a zloděje jsme zahnali na útěk. Někteří z nich padli. Ta dívka, také ze Skalice, pak vzala chlapce ke svému strýci. Prý je to Ratajský mlynář, Pešek.“
„Jo, tu nevymáchanou hubu znám,“ ozval se Hanuš, bůh ho chraň. Racek nebyl s to jakkoli reagovat. „Prevít, ale mouše by neublížil.“
„Je na tom bledě, co jsem slyšel. Ale chodí k nim apatykář Konyáš, který tvrdí, že se z toho za pár dní dostane, až přejde horečka. Je to dobrý chlap, léčí ho na dluh. Už jen to vypovídá o tom, že si je svým úspěchem jistý.“ Bořek nejspíš neměl tušení, proč se musel táhnout celou cestu jen kvůli jednomu vesnickému chlapci, ale stejně měl v sobě jakýsi vrozený cit pro decentní podání informace. Snad nějak vysledoval, že Racek potřebuje dobré zprávy.
Apatykáři byli zatraceně drahá záležitost. Ten kluk se probudí a bude po uši v dluzích, nemluvě o tom, že si nejspíš bude muset odpracovat i čas strávený u mlynáře. Neznal Peška, ale o mlynářích si už dávno udělal vlastní názor. Ještě nikdy se v žádném nezmýlil. Tvořili jakousi neproniknutelnou komunitu, u které každý tušil, že se v ní děje něco nekalého, ale nikdo se nikdy nedozvěděl, co vlastně. A ti, co se dozvěděli, o tom ani nemukli.
Bořkovi poděkovali za zprávy a nechali ho jít. Nezdržovali se tím, že by ho pozvali, aby zůstal do druhého dne, moc dobře věděli, že zamíří za Bernardem a půjdou se spolu napít.
„Jestli tě jenom napadne, že ten dluh vyrovnáš, nakopu ti zadek,“ sdělil mu Hanuš, vždy věrný své nátuře. „Je dospělý, postará se o sebe sám.“
„Víš, kolik stojí apatykář? Není divu, že jsou jen ve městech, na vesnici by při svých cenách poumírali hlady,“ namítl slabě, poněkud rozhozený z toho, jak snadno ho Hanuš dokáže prokouknout.
„Jestli je z poloviny tak mazaný jako jeho otec, dostane se z toho během pár dní a ještě mu zbude,“ odmávl ho Hanuš bezstarostně. Rád slyšel, že kluk přežil, vždycky ho chtěl potkat.
„Toho se právě bojím,“ odvětil Racek suše. „Jestli ho ten mlynář namočí do nějaké levárny…“
„Sotva se přestaneš strachovat, že zaklepe bačkorama, tak začneš vyšilovat kvůli pár grošům. Mlynáři jsou možná zlodějská chátra, ale nejsou to vrazi. Dopřej mu trochu srandy, než si ho vezmeme do parády,“ plácl ho Ratajský regent po zádech tak důkladně, až málem naznak padl na stůl. „Pokud teda bude mít odvahu přijít ti na oči,“ dodal.
Měl ji.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat