Velvyslanec, 4. kapitola

Jedna delší kapitola na oslavu nového roku. Nebuďme však příliš optimističtí.

Minulou kapitolu se Loki konečně dostal na Midgard, kde zjistil, že v Novém Mexiku po Thorovi skutečně není stopa, a stejně tak ani po Jane. Rozhodl se navštívit staré přátele.

-----

„Dobrý večer.“

Tony, jakožto neustále připravený a duchapřítomný člověk, vzal první věc, která byla po ruce, a po nepříteli ji vztekle mrštil. Následující moment byl trapný pro oba. Loki s pozdviženým obočím sledoval rozsypaný sáček křupek u svých nohou a Tony zarýval prsty do polštáře.

„Hu,“ vydechl nakonec a pustil polštář. Loki ze sebe setřepal pár drobků od hrdinovy zbraně a povzdychl si.

„Nezdržím se dlouho,“ začal vážně. „Kde je to přerostlé nemehlo?“

Tonyho mozek se zděšeně stáhl do jednoho zmateného klubka a snad jako by chtěl ukázat, že je pod tlakem schopen práce, vyplivl první slovo, které mu na ten popis sedělo.

„Hulk?“ zamračil se nechápavě. Proč by se Loki – mrtvý Loki – sháněl po Hulkovi? Většinou mu trvalo déle, než usnul u filmu. Vždyť nestihly skončit ani titulky. Nemusel snad dodávat, že nebyly závěrečné. Tohle ale svou absurdností připomínalo spíš realitu a Tonymu se nechtělo řešit realitu. Byl příliš střízlivý a příliš sám a příliš neozbrojený.

Loki se na něj podíval jako na největšího tupce, se kterým měl kdy tu čest.

„Proč bych sháněl to monstrum?“ zeptal se. „Mluvím o tom druhém nemehlu.“

„Jestli je tady někdo přerostlej-…“ začal Tony, ale racionální část jeho mozku mu vrazila políček. „Co tady sakra děláš!“ zařval, snad aby dokázal, že nějaký ten pud sebezáchovy ještě má.

„Očividně pitomost,“ přiznal Loki poněkud sklesle. „Vybral jsem si na poměrně jednoduchou otázku poměrně inteligentního člověka a jsem velmi zklamán. Chci vědět, kde je Thor Odinson, korunní princ Asgardu, barbar a pro vás smrtelníky i bůh hromu.“

„Já vím, kdo je Thor,“ přerušil ho Tony popleteně. „Jen mám pocit, že docela nejsi na místě, kde by ses mohl na cokoli vyptávat. Jednak seš hajzl, a jednak seš mrtvej. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by se mi tady tvůj brácha zhroutil na gauč a velmi rozhořčeně mi sdělil, že už ho to nebaví a že s tímhle hrdinstvím končí, páč mu to nedává vůbec nic dobrýho. Ne, že bych s tím nesouhlasil,“ dodal a krapet roztržitě si došel pro sáček s křupkami.

„Takže ty taky nevíš, kde je,“ shrnul to Loki.

„Taky?“ zpozorněl Stark a sáček hodil zpátky na gauč.

„Tu a tam se poptám,“ usmál se Loki. Tonymu po zádech přeběhl mráz.

„Jestli jsi někomu ublížil,“ začal výhružně, ale neměl tušení, jak větu dokončit, aby zněla dostatečně efektivně.

„Tak co,“ zazubil se ten zmetek naproti. „Nejsi schopný mi zodpovědět primitivní otázku a budeš mi vyhrožovat?“

Tony cítil, že se mu krátí čas. Pár věcí už za těch pár minut stihl strávit; stál tady Loki, ten samý Loki, který se snažil zotročit lidstvo, který ho vyhodil z okna, ten Loki, kterého tady Thor ještě nedávno oplakával. Samozřejmě potom, co vehementně tvrdil, že je v pořádku a že o svého bratra přišel už dávno, teď že jen je to… definitivnější. A další věc – ten samý Loki, co momentálně hledal Thora. Toho samého Thora, který asi měsíc nebo dva zpátky beze slova odešel s Jane na Asgard…

„Hou,“ zdvihl ruce na znamení míru. „Odkud jsi vůbec přišel? Z Asgardu?“ Lokiho výraz byl dostatečnou odpovědí. „Jestli jo, tak je tady něco špatně.“

***

Jestli bylo ‚něco‘ pouhým eufemismem pro pojem všechno, tak to Tony dokázal zvládnout. Celá tahle situace byla tak směšně nepravděpodobná, až by se z toho jeden rozbrečel. Seděl tady uprostřed noci v obýváku s chlapem, který by ho měl chtít zabít a kterého by měl chtít zabít on, a vedli šílenou diskuzi.

„To tě nenapadlo se třeba zeptat? Přátelé tohle přece dělají, ne? Proč se na takové slovo vůbec někdo z vás odvolává?“ rozčiloval se bůh, značně netrpělivý a frustrovaný z nedostatku informací a pokroku. Že by vyšel ze cviku?

„Přísahal bych, že mi tady právě vyčítáš, že nedělám chůvu tvýmu bráchovi,“ zamračil se na něj Tony. „Bráchovi, kterýho jsi bodl mezi žebra a shodil’s ho z poměrně slušný výšky.“

„Je to princ, je potřeba na něj dohlížet,“ sklouzl Loki zpátky k tomu nesnesitelně klidnému tónu. „A především je to idiot, o to větší důvod na něj dohlížet. Pro dobro planety, kterou tak skromně zastupuješ,“ znechuceně se rozhlédl po věži a Tony přimhouřil oči, „bych si na tvém místě dělal starosti, jelikož on je jedinou nadějí pro vaše pokračující spojenectví s Asgardem.“

„Dokud jste se tady neobjevili vy dva pošukové, všecko bylo fajn!“ zařval Tony a vyskočil z pohovky, hned aby si na ni znovu prudce dosedl a naklonil se ke svému hostu blíž. „Mám to chápat tak, že působíš jako vyslanec Asgardu? Nemáš náhodou hnít ve vězení? Propukla tam anarchie? Vedl jsi nějakou revoluci?“

Loki se odmlčel dost dlouho na to, aby se jen letmo pokochal tou rozkošnou představou. Zacukaly mu koutky. Hned nato zase zvážněl.

„Na to bohužel nebyl čas,“ pronesl chladně. „Stejně jako teď nemám čas ti tady vyprávět o posledních dvaceti letech svého života.“

„Dvaceti?“ vyvalil na něj Tony oči, jeho tělo se napjalo a okamžitě přijalo roli vědce. Loki ztrácel trpělivost, kterou už dávno neměl.

„Nepřišel jsem tě poučovat o rozdílech našeho časoprostoru,“ zasyčel na něj jedovatě. „Snažím se ti vysvětlit, že najít Thora je pro tebe stejně výhodné jako pro mě-…“

„Tony, pomož mi najít bráchu, zmizel a já se o něj bojím. Je to jednoduchý.“

„Já se o něj nebojím!“ A teď už na něj řval. „Ty by ses tady měl bát,“ dodal bůh temně a Tony věděl, že legrace končí. Ne, že by ho tahle novinka o kolegově zmizení neděsila, ale pořád se musel držet faktu, od koho tu novinku má.

„Ruku na srdce, kámo, já fakt nevím, co s tím. Těžko ti pomůžu s nějakým pátráním, když ho nevidí ani ten váš vševěd nahoře. A ohledně toho podezření, že je v tom SHIELD… to už teprve nevím, co s tím. Můžu se na ně napíchnout, můžu zkusit něco zjistit, ale nějak se mi nechce řezat si pod sebou větev kvůli někomu, jako seš ty.“

„Nevěříš mi,“ zkrátil to Loki, a Tony by přísahal, že v tom slyšel ublížený tón. Jak by jemu někdo nemohl věřit. „To chápu a nečekám nic jiného. Taky tě nežádám o důvěru, ale o pomoc při hledání tvého oddaného přítele a cenného spojence.“

„Špinavý slovíčkaření,“ vyprskl na něj Tony vztekle. „Proč já se prostě nemůžu jednou podívat na film!“

***

Tušil, že to nebude jednoduché, ale že se hned po první větě strhne taková vlna nesouhlasu a podezření, na to vážně neměl náladu ani žaludek. Clint mu zblízka hleděl do očí a nepříliš přesvědčen konstatoval, že jsou pořád hnědé. Bruce lehce zezelenal. Steve se napřed rozčílil – proč jsi neřekl Jarvisovi, ať nás zavolá, proč jsi kohokoli nezalarmoval, mohl tě zabít – a hned potom, co se poctivě vyvztekal, se obrátil na svou citlivější stránku – myslíš, že se Thorovi skutečně mohlo něco stát? Natasha se zlehka opírala o stůl a bez mrknutí na něj zírala.

„Proč se neukáže nám všem?“ zeptala se nakonec. Byla jediná, kdo sebou polekaně neškubl, když se v příští vteřině hned u dveří zhmotnilo hlavní téma jejich ranních debat.

„Dobré jitro,“ popřál Loki všem hrdinům a bez dalších cavyků si sedl na nejbližší volnou židli. Tony nepochyboval o tom, že ten zbytek noci, na který se Loki zase zdekoval, rozhodně neprospal.

„Když jsme se tu všichni tak hezky sešli,“ zatleskal přehnaně nadšeně a snažil se ignorovat šíp namířený jeho směrem. Netušil, kde je Barton bere, a proč si je s sebou nosí všude možně, ale tím se teď odmítal zabývat. „K věci,“ zkrátil proslov a udělal krok dozadu, aby šíp mířil hezky na Lokiho – tedy tam, kam mířit měl.

„Kde ses dozvěděl, že Thor zmizel?“ ujala se jediná žena velení a Tony si úlevně oddychl.

„Heimdall,“ odvětil Loki klidně.

„Ví Thor, že jsi naživu?“

„Co myslíte?“

„Očekáváš, že ti uvěříme, že jsou tvé pohnutky čistě nesobecké?“

„Nic takového jsem nikdy netvrdil,“ bránil se Loki dotčeně, jako by ho už jen slovo ‚nesobecké‘ k smrti uráželo. „Můj motiv vám nemusí dělat starosti. Ztrácíme tady čas, který Thor nemusí mít. Nebudu tady s nikým dohadovat podmínky spolupráce. Obrátil jsem se na vás s prosbou,“ Tony si odfrkl a potřásl hlavou, „o pomoc. Nechci pomoc pro sebe, jak už vám jistě došlo. Budu hledat dál, ať už s vámi nebo bez vás, jen jsem se chtěl vyhnout zbytečnému nedorozumění a případnému krveprolití.“

Natasha měla chuť po něm něco hodit. Tohle byla sprostá manipulace a oni to všichni dobře věděli, ovšem to nic neměnilo na tom, že jistý účinek to na ně mělo.

Možná ji tolik neštval Loki, jako ji momentálně štvala její vlastní nevědomost. SHIELD v tom zcela určitě prsty měl, a ona o tom nevěděla.

„Spolupráce tady nepřichází v úvahu,“ řekla nakonec. Loki se pousmál, jemně a spokojeně, jako by to bylo přesně to, co chtěl, a jen si v duchu pochvaloval vlastní úspěch. „Jdi si svou cestou, my půjdeme tou svojí. Jestli se ty cesty protnou, budeme toho pravděpodobně litovat všichni.“

S těmi konečnými slovy se Loki zvedl, nepatrně se uklonil a zazubil se jako divoká šelma.

„Je radost s vámi pracovat,“ řekl a zmizel.

„Co se právě stalo,“ zeptal se Clint a svěsil ruce, které s tím neustálým mířením šípem a svíráním luku ani zdaleka nesouhlasily.

„Mohla ses s námi poradit,“ zamračil se Bruce znepokojeně.

„Rozhodl bys to snad jinak?“ otočila se k němu Natasha. Doktor jen zakroutil hlavou.

„Ne,“ přiznal. „Ale víš, jak to vypadá, když jednáme každý sám za sebe,“ usmál se zlehka. „Naposledy toho Loki poměrně šikovně využil.“

„Tohle vyžadovalo rychlou odpověď,“ pokrčila agentka rameny. „A jsem si jistá, že nikdo z nás s ním spolupracovat nechce. I tak si musíme přiznat, že náš cíl je společný, i kdyby to mělo být jen podezření. On bude hledat, my budeme hledat, každý sám za sebe.“

 „Takže, pánové a dámo,“ zakončil Tony schůzi. „Právě jsme se shodli na tom, že se dneska vůbec nic nestalo a ten chlap, který tady ještě před chvilkou byl, tady nikdy v životě nebyl.“

***

Loki byl sice proslulý svou schopností být až neuvěřitelně trpělivý, když se mu tak dostalo toho, po čem toužil, ale jeho ladné proplouvání rozbouřenými vodami končilo v momentě, kdy si definitivně přiznal, že ho skutečně tlačí čas. Neměl tušení, jestli byl Thor vůbec naživu, a momentálně neměl způsob, jak to zjistit, ale on potřeboval výsledky a potřeboval je co nejdříve, což jeho obvyklý přístup jaksi neumožňoval.

Bylo načase využít té trochy, co pobral od barbarské společnosti, ve které trpitelsky vyrůstal. Dostat se do základny v New Yorku se ukázalo jako dobrý začátek, ale těsně před tím, než se po hlavě vrhl do neodpustitelné šílenosti, na moment zaváhal. Nebe bylo úplně čisté, nikde žádný mráček, ani kapka vody. Míhali se kolem něj lidé v černých kombinézách a nevěnovali mu ani minimum pozornosti. Stál a zíral na nebe, načež bez jediného problému vešel do základny, nízké budovy, která se nenápadně jenom tvářila. Suverénně kráčel chodbou, nastoupil do výtahu společně s dalšími třemi lidmi, a svezl se až do nejnižšího patra, do toho nejhlubšího podzemí. Vystoupil v něm jako jediný. Nebylo to místo, kam by se obyčejný zaměstnanec – pokud SHIELD takové zaměstnance měl – z jakéhokoli důvodu potřeboval zdržovat.

Bylo to, jako by kráčel tunelem. Vše kolem něj bylo zpomalené a trošku rozmazané, clona, která ho obalovala, jej chránila před skutečností; před lidmi, věcmi, správnými tvary a barvami. Hlasy slyšel, jako by k němu promlouvaly přes vodu. Věděl, co hledat; tu nejmenší známku napětí, které bylo ve vzduchu pokaždé, když mu byl Thor nablízku. Obyčejní lidé to neměli šanci cítit, a on měl celá staletí na to, aby se v rozpoznávání takových věcí zlepšil – půlku dětství trávil tak, že bratra hledal, nebo se před ním schovával, musel se přizpůsobit.  

Pomalu míjel jedny bílé dveře za druhými, všechny stejně nevýrazné jako zbytek chodby, a nebýt malého otvoru pro nahlédnutí do cely, nešlo by poznat, že se o nějaké dveře vůbec jedná. Všude bylo prázdno, až na jednu, kde se v koutku choulila rozcuchaná žena a s vytřeštěnýma očima si pro sebe cosi nesrozumitelného mumlala. Na moment se zarazil; má ji tam nechat? Potřásl hlavou – samozřejmě, že ji tam má nechat. Hloupé nápady, snad se z něj taky nestává takový blázen, jakým se stal Odin? Kdo ví, jestli on by taky nezachránil nemluvně a nevychovával ho jako vlastního, kdyby ho teď našel.

Hořce se uchechtl a nemálo znepokojen se vydal zpátky. Sice se SHIELD neomezoval jen na jednu základnu, ale i tak mu jejich účast přišla každou další chvílí čím dál méně pravděpodobná. Proč by se oni, ze všech lidí zrovna oni, zbavovali tak cenného spojence?

Avengers, pokud tomu mohl věřit, mu zcela jasně sdělili, že Thor i Jane znovu odešli na Asgard. Když se jich zeptal, jestli jim to Thor řekl osobně, jen se začali ošívat a nervózně přiznali, že ne, že jim to vzkázala Jane, ale protože té ženě věřili a vážili si jí, neměli nejmenší důvod o jejích slovech pochybovat, jen je krapet zarazil fakt, že by se s nimi někdo tak družný a přátelský jako Thor nepřišel rozloučit. Loki je všechny nazval pitomci.

Důvěra, odfrkl si znechuceně. Důvěra je to nejnebezpečnější, co vůbec může být. Je to jako sedět v křesle, v jehož opěradlech jsou schované dýky, trpělivě čekající na sebemenší povolení svalů, aby se mohly zabodnout hluboko do těla a ničit, a ničit. Loki se ode dne svého ne tolik dobrovolného panování na Asgardu do takového křesla posadil. Jedna dýka patřila Heimdallovi, ta druhá přímo jeho adoptivnímu otci.

„Poznám tvé záměry. Budeš-li chtít svými činy ublížit nevinnému, nebo Asgardu, poznám to a zničím tě,“ varoval ho Heimdall, a on souhlasil. Protože jinak by o život stejně přišel, a jestli měl na výběr mezi potupným stětím hlavy nebo pomocí zemi, kterou stále miloval, měl docela jasno. Ten den se prakticky odevzdal strážci Asgardu, doufaje, že ho lidem neprozradí. A jeho otec mezitím spal, jako to dělával vždycky, když ho bylo nejvíce potřeba. Sice se to mohlo zdát neuvěřitelné, Loki měl život rád.

Tedy do dneška ho rád měl.

Zrovna když vycházel ze základny, zklamaný nulovými výsledky, minul se s dalším starým známým. Na moment se zamyslel, načež se otočil na patě a vydal se znovu do hlubin skrýše.

Fury šel rychle jako obvykle, černý plášť za ním vlál, hlava ho bolela, nervy drásaly. Byl to měsíc a půl, co od nich uslyšel poprvé, měsíc a půl, co od nich uslyšel naposledy. Neměl žádnou záruku, že je bůh hromu stále naživu, a přesto podnikal veškerá opatření, aby předání proběhlo bez nejmenších komplikací. Dosud žasl, že se mu povedlo od toho udržet jak Clinta, tak Natashu, ale protože už se naučil ve své profesi využívat i těch nejmenších darů, dále se tomu nevěnoval.

Loki se ve svém malém soukromém tunelu držel pár kroků za ním; opatrně našlapoval, vyhýbal se dalším a dalším lidem, kteří svému řediteli většinou jen zběžně kynuli na pozdrav, někteří si ho dokonce vůbec nevšimli, ovšem našli se i tací, kteří zděšeně vyvalili oči a uhnuli pohledem, jako by zjistili, že jsou jejich boty těmi nejzajímavějšími věcmi pod sluncem. Loki to všechno přešel jen s lehkým
úsměvem – tohle místo vyloženě páchlo tajemstvími, na které – a tady mu úsměv povadl – na které on neměl čas.

Ach jo.

Fury ho málem přerazil dveřmi. Vpadl do výslechové místnosti jako povodeň, okamžitě přešel ke stolku, u kterého seděl muž se svěšenými rameny, blonďák s tmavě hnědýma očima a jizvou na rtu, a aniž by zreguloval rychlost či zbrklost svého jednání, popadl židli a mrštil s ní do zdi. Mladík u stolku sebou cukl, docela nepatrně, takže by si toho nikdo nemusel všimnout – kdyby ovšem nebyl v rukou SHIELDu, a dalo by se říct, že i Lokiho.

Bůh si až pozdě uvědomil, že se možná měl schovat za to tmavé sklo, které ani Fury, ani blonďák pravděpodobně neviděli… zírali na ně další dva muži a nikdo tomu nevěnoval nejmenší pozornost. A ani jeden z nich naštěstí nespatřil jeho, takže to nebylo žádné sklo, které by mu mohlo uškodit. Pozorovatelna, uvědomil si. Roztomilé.

„Uvědomujete si,“ zavrčel Fury mezitím mladíkovi do tváře, „že tímhle aktem můžete vyvolat válku? Naprosto ignorujete fakt, že v tomhle století se všemi prostředky, které máme k dispozici, bychom světovou válkou zničili naši planetu, a troufáte si rovnou na tu intergalaktickou? Máte vůbec ponětí, s čím si tady zahráváte?!“ práskl pěstmi do stolu a mladík znovu nadskočil, tentokrát o poznání zděšeněji.

„Nikoho jsme tím neohrozili,“ vypadlo z něj tichounce. Fury se nevesele usmál a v tom náhlém dusném tichu se k muži naklonil.

„Co prosím?“ zeptal se tak klidně, až by se i Loki otřásl, kdyby nebyl ve svém bezpečném úkrytu. „Slyšel jsem dobře?“

Lokiho malinkaté podezření, že se jen zvrtla cesta na Asgard a jeho pitomec bratr i s tou smrtelnicí skončili někde mezi planetami (což se docela klidně mohlo stát), se postupně vytrácelo.

„Nikoho jsme neohrozili. Jenom jsme-…“

V příštím okamžiku se lesklá zem změnila v kaluž krve a vnitřností. Tmavé sklo se menším výbuchem otřáslo, Fury okamžitě padl k zemi a zakryl si krk, a Loki sebou jenom cukl, zamrkal, znechuceně nakrčil nos a prohlédl si svou bariéru, jestli ji exploze nepoškodila. Nic. Úlevně si oddychl. Když najednou…

Fury už se nekrčil na zemi. Už neležel v kaluži krve nebohého mladíka. Už nezíral na spoušť ve výslechové místnosti; teď nemohl spustit zrak z jednoho jediného místečka v celé místnosti, které zůstalo neposkvrněno.

Loki ztuhl. Fury stoupal pohledem výš, a bůh si najednou připadal docela viditelný. Zastavil se někde pod Lokiho bradou. Neviděl, a přesto moc dobře věděl.

Mlčel, nehýbal se, jen zhluboka dýchal.

V příštím okamžiku se do místnosti nahrnuli dva muži v černém, jeden z nich se zastavil těsně u Lokiho, snad jen centimetr dva, ale bůh se ani nehnul, Furyho pohled jej vyloženě uzemnil. Druhý agent opatrně přešel k řediteli a velmi pomalu a srozumitelně na něj promlouval, ptal se, ujišťoval, kontroloval zorničky, tep. Fury nespouštěl zrak z neviditelného Lokiho.

Pak ředitel uhnul pohledem, znechuceně si prohlédl oblečení zacákané krví a kousky mozku, načež se vydal z místnosti ven.

„Ukliďte to tady,“ zabručel, než jim zmizel z dohledu.

-----

předchozí - pokračování

Share: