Rozcestí, 10. kapitola

A je to tady, vážení! 

Loki se rozhodl přestat civět na dveře, za kterými se skrývá strašlivé nebezpečí - jeho malá ženuška. Krapet nepřátelská, malinko nestabilní a jen drobet agresivní ženuška. 

Alice slábne, ta druhá nabírá na síle. Kde dřív jedna mluvila nahlas, musí teď mlčet. Alice v Lokim vidí záchranu, ta druhá hrozbu, a obě dvě oprávněně. Tony odmítá reagovat racionálně a Nataša vidí, že se historie opakuje. Jejich tým se zase rozpadá na kusy a ona neví, jak to zastavit.

*dramatická hudba*


-----

Loki měl své mouchy, stejně jako všichni ostatní, ovšem i přes jistou vědomost, že by mohl být statečnější či ušlechtilejší, si nikdy nepřipadal jako vyložený zbabělec. Dodnes.

Dveře nikdy předtím tolik nevrzaly.

Alice, která si s rozčileným výrazem listovala v jakési knize (Jekyll & Hyde, neznal to), jen letmo zdvihla hlavu a věnovala mu pokerový výraz, nijak vítající ale ani nepřátelský, takže to vzal jako němý souhlas a on vstoupil do pokoje.

Zavřel za sebou dveře a připadal si jako v pasti. Velké hnědé oči se mu okamžitě vpily do tváře, kniha zapomenuta na opěradle křesla. Promnul si dlaně a rozhlédl se po ložnici, jako to dělávají návštěvy, které hledají, co by honem řekly – snad pochvalu vkusu svého hostitele, cokoli.

Mlčel. Alice taky. To bylo špatně, hrozně špatně. To on po ní házel věci, aby zmlkla a nechala ho soustředit, to on nemluvil a jen odsekával, to on byl ten napůl šílený. A přitom mu teď bušilo srdce a zíral do očí své vlastní ženy s hrůzou, jakou už dlouho nezažil.

Protože každou chvílí se těma očima mohlo prohnat něco děsivého, něco, co v nich nemělo být. Mohl se v nich ukrývat samotný Thanos, mohla v nich být temnota, které se tak bál, mohlo tam být jen pouhopouhé šílenství, se kterým si nevěděl rady.

***

Blbec.

I povzdechem bych ho vyděsila k smrti. To byla sice lákavá vyhlídka, ale ne dost. Hlavou mi probleskla ostrá bolest. Prudce, jakoby v panice, jsem sáhla po odložené knize a mrštila s ní po svém muži. Neuhnul, chytnul ji. A skoro jako by litoval. Možná doufal, že kdyby ji nechal, ať ho praští do nosu, rozesmála bych se. Dělával to jen velmi zřídka, že se přestal povyšovat a jen náznakem ukázal, že i on umí být nešikovný, lidský.

Většinou kvůli sobě, když nedovedl pochopit, jak můžu mít tu drzost a chtít po něm utírat nádobí. Tolik talířů našlo smrt v jeho rukách.

Zacukaly mi koutky a on zpozorněl.

Odložil knihu. Zamračila jsem se. Špatně, špatně, špatně.

Dokonce i Nataša to pochopila, a ty nic, ty, co mě máš znát tak dobře.

„Řekni něco,“ promluvil. Divže jsme obě dvě uvnitř neprotočily panenky. Romantik. Vrátí se mu žena a on na ni začne štěkat. Vidíš, vidíš, pokyvovala ta druhá hlavou. Jsi výzkum, jsi pokus, jsi jen dočasný objekt jeho zájmu a zvědavosti. Pích, pích, pích.

Uchechtla jsem se.

„Ať už ti říká cokoli,“ pomalu se ke mně přibližoval, „neposlouchej ji. Víš, kdo jsi, víš, že nejsi ona. Nenech ji převzít vládu, nenech ji vyhrát,“ pokračoval dál. Srdce jako by mi chtělo vyrazit plnou silou z hrudi. Panika. „Já tu chybu udělal a ještě teď se snažím všechno vynahradit. Chci ti pomoct, stejně jako jsi ty pomohla mně,“ vzal mě za ruku a najednou jsem si připadala jako v Shakespearovi, on s tím svým přízvukem a slovníkem, nemluvě o těch kavalírských gestech, kterými mě dostával pravidelně do kolen, a já – já šílená Ofélie.

Chtěla jsem se usmát a říct mu, že jsem si z něj utahovala. Ať mi přinese moje dítě a sendvič, i když na pořadí bych netrvala.

Rozkřičela jsem se. A nemohla jsem přestat.

Ví, ví to, on to ví, jak – ví to, VÍ TO A ZA CHVÍLI TO BUDOU VĚDĚT VŠICHNI – znič ho – zabij ho – umlč-

***

Vrhla se po něm jako divoké zvíře. Stihl ji chytit, byla malá a oproti němu drobná, nedalo to příliš práce, ale nehty měla ostré a jeho tvář to brzy poznala.

V domě se strhl poprask. Do dveří se jako první vlámal Tony, bez obleku, v roztrhaných džínsech a starém tričku, rozcuchaný a nevyspalý, v očích neuvěřitelný vztek, v rukách neobvyklou sílu. Za ním následovali i ostatní.

Jediná Nataša věděla, že to není Loki, kterého by měli odtahovat a krotit.

Loki, bůh nebůh, se pod náporem tolika superhrdinů na zádech svalil k zemi. Bránil se čistě ze zvyku, a to byla chyba. Schytal pár šikovných ran, a přísahal by, že Barton věděl, že už dávno nebylo třeba násilí, ale že zkrátka nedovedl odolat. Inu těžko mu to zazlívat, Loki by si taky kopl.

Ovšem bude si to pamatovat.

Thor ho mezitím po zemi odtáhl na chodbu. Nechal se.

Práskly dveře a on ležel na koberci a nevěděl, kde končí on a začíná Thor. Byl úplně v klidu, proto se nedivil, když mu během dvou vteřin ticha na krku přistály dva prsty zuřivě hledající pulz.

„Jak málo důvěry ve mně máš,“ povzdychl si a Thor prsty odtáhl.

„Nestalo by se to poprvé, co bych tě omylem přizabil,“ zabručel a Lokiho ze sebe nešetrně shodil. Snad to byl důkaz jeho rozhořčení. „Co to mělo znamenat!“ zasyčel hned nato. „Zbláznil ses? Chceš ji snad zabít nebo co? Co to bylo, tak mluv!“ zatřásl s ním a Loki se zase nechal. Z nějakého důvodu se mu chtělo rozchechtat se a na hodně dlouho nepřestat.

„Je v ní,“ dostal ze sebe, když s ním bratr konečně dotřásl. „Je pozdě,“ vydechl, ale znělo to jako otázka.

„Co je v ní?“ nechápal Thor. Oba dva pořád seděli na zemi, za dveřmi už bylo ticho.

***

Ano, k Tonymu. Ten ti věří, ten ti neublíží. Vrhla jsem se vynálezci do náruče jako hysterické děcko a zabořila nos pod krk. Objal mě a hladil po zádech. Hřál, až příliš. Nejspíš protože se mu vařila krev. A taky že jo.

„Ten hajzl tady nezůstane už ani minutu. Buďto ho zabiju, nebo ať táhne zpátky na Asgard, protože jestli ne, přísahám bohu, že-…“ zalkl se. „Jarvisi, vytoč SHIELD.“

„Jarvisi, nevytáčej SHIELD,“ skočila do toho Nataša. Jarvis mlčel. Dovedl vyhodnotit, kdy není radno svého stvořitele poslouchat, což bylo ze zásady, když byl opilý pod obraz, nebo rozzuřený k nepříčetnosti. A obzvlášť u SHIELDU si nechal rozkaz říct raději víckrát, protože to byla kapitola sama o sobě a Tony prakticky volal Furymu jedině, když byl opilý, nebo rozzuřený, popřípadě obojí.

Tony zmlkl. Dvakrát se zhluboka nadechl, dvakrát vydechl.

„Jarvisi, vytoč…“ Steve ho ode mě odstrčil.

„Tony, uklidni se. Už se nic neděje, všichni jsou v pořádku. Jsem si jistý-…“

„Jistý? Tak ty seš si jistej! To já taky – tím, že se ji ten bastard právě pokusil zabít!“

Někde uvnitř, ani ne tolik hluboko, se ta druhá zahihňala, a navenek žalostně vzlykla. Tonyho sevření povolilo. Hlas měl najednou jemný a uklidňující.

„Už dobrý,“ mumlal mi do vlasů a tiskl mě k sobě jako kdysi táta, když jsem mu po obzvlášť nepříjemném snu ztropila scénu na celý byt. „Už se k tobě ani nepřiblíží, slibuju. Neublíží ti, zmizí odsud, klidně hned a klidně navždy.“

Chtělo se mi plakat. Proč by mi bral jedinou naději na záchranu, proč brát poslední kotvu mé příčetnosti?

Objala jsem Tonyho pevněji, vděčná za jeho slova. Souhlas s návrhem.

Nechci, aby odešel, nemůže odejít, jestli ho vyženou, nikdo mi už nepomůže-…

„Nechci ho už vidět,“ řekla jsem místo toho. „Nikdy.“

-----

Share:
spacer

4 komentáře:

  1. Já nevim.... já prostě nevim. První věc, kterou jsem řekla po přečtení bylo sprosté slovo. Nebudu lhát, bylo to slovo -doprdele- s takovým tim ukňouraným tónem. Ale ne tim hlubokym ukňouraným, tim pisklavým, moc dobře to neznělo...
    Můj mozek málem vybouchl, pak jsem zpanikařila. Že co si mám sakra myslet?! A když jsem si znovu přečetla poslední řádek, tak jsem si řekla, že na to kašlu a že si ten mozek nechám vyrvat, protože nerad přemýšlí nad čiností druhé Alice. A že proč si ta hlavní, ta suprová, na přes držku ženská nedupne a nezařve ať něco už doháje udělaj?! A já jsem i ráda, že jsi mi tou zrzavou lžičkou vyšťourala mozek a překvapila mě, nad ničím totiž už nebudu muset dnes přemýšlet, jen nad dalším dílem Rozcestí a jak dál se to bude rozvíjet. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prý se autor nemá čtenářům omlouvat, ale... ježíši, promiň, promiň! :D

      Vymazat
  2. Zkrátka stala se z ní přímo archetypální ŽENA ze všech příšerňáckých vtipů o ženách (ke slyšení hlavně v hospodě ve čtvrté cenové!) - něco jiného na srdci, něco na jazyku, a hlavně dát co největší kapky. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdo to má v sobě odmalička a někdo musí šest let bloudit nicotou, aby se do té fáze taky dostal. :D Hlavně mi nikdo neříkejte, že si Loki kapky nezaslouží! :D

      Vymazat