Amateur Theatrics, 13. kapitola

Vítejte u další kapitoly překladatelské výzvy!

Tak jsme si minule dali zmrzlinu, protože jsme měli výčitky. Co dál? Zkusíme pracovat na našem problému, totiž abychom se co nejdříve dostali do normálu a nikdo nás při tom nenačapal. Ale to vůbec není jednoduché, když je to děcko, které to způsobilo, tak milučké.

Aneb tak to dopadá, když si nedržíte odstup. Užijte si třináctý díl, počkejte si na o něco delší čtrnáctý a zkuste se zatím nerozpustit, protože Clint to přehnal s cukrem a já s rybízovým džusem. 

A víte, že vás stále a bezpodmínečně miluju.

P.S.: Jsem to natolik přehnala, až jsem prvně tu kapitolu nadepsala jako Nine lives. 

-----

„Už spí?“ zeptal se Clint a přehodil si přes rameno ručník.

Steve si promnul oči. „Jo. Donutil mě mu přečíst celou kapitolu z učebnice fyziky pro vědce a inženýry, a taky jsem mu tam musel nechat všechny zbylé knížky, aby nezačal vyšilovat, ale konečně usnul.“ Zlověstně na Clinta pohlédl. „A to, že mu dal někdo dvě misky zmrzliny k večeři, tomu usínání taky moc nepomohlo. Jen mě překvapuje, že mu z toho nebylo špatně.“

Clint sebou trhl. Zpětně si uvědomoval, že pravděpodobně nebyl zrovna dobrý nápad párovat Lokiho výčitky ohledně neschopnosti všechen tenhle nepořádek napravit s těmi svými výčitkami – spousta cukru v krvi a následující kolaps pro ně byl nezapomenutelný, vskutku. Pro ně oba, i když se to styděl pouze říct.

„Měl by sis dát nějaké pořádné jídlo, než půjdeš,“ řekl mu Steve, prohledávaje přitom ledničku. „Můžu ti udělat omeletu nebo něco takového.“

„Díky, mami,“ pravil Clint.

Steve jenom obrátil oči v sloup. „Aspoň něčím můžu pomoct,“ řekl, a vzápětí se děsivou pravdu pokusil zamaskovat úsměvem.

Clint sebou trhl podruhé. „Hej,“ začal a položil Stevovi ruku na rameno. „Jsi mozek téhle operace. Jestli nám dnešek něco ukázal, pak to, že jsme úplně zbyteční a bez dobrého stratéga děláme příšerný rozhodnutí. Nebo nějakého taktika. Jaký že je v tom rozdíl?“

Kapitánův úsměv byl o něco jistější. „Velmi vtipné, Hawkeye,“ řekl, a Clint předstíral, že tu otázku nemyslel vážně. „Vypadá to dneska na neurotickou noc,“ dodal poněkud rozpačitě.

A Clint to nechal být; celý jejich tým se skládal z podivínů, z nichž všichni měli nějaký svůj problém, nějaký zlozvyk, nebo něco, o čem za žádnou cenu nechtěli mluvit. Naučili se v takových případech udělat krok zpátky a nikoho do zpovědi netlačit. Kromě Tonyho, ale jelikož to byl on, kdo nakonec platil za opravy, tak to ani tolik nevadilo.

Hlídka proběhla bezproblémově – ve městě se toho moc nedělo, ale Clint se stejně ujistil, že ho vidělo alespoň pár skupinek lidí a všiml si, že ho jakýsi paparazzi vyfotil, takže to mohl považovat za úspěšný den.

Když šel po špičkách do svého pokoje, spatřil, že pod Lokiho dveřmi prosvítá proužek světla. Povzdychl si a trošku dveře pootevřel; Loki seděl v tureckém sedu uprostřed místnosti, obklopen knihami a různými diagramy. Něco zuřivě škrábal na kousek papíru a kousal se u toho do rtu. Když Clint vstoupil dovnitř, ani nevzhlédl.

„Hej. Kluku. Nejvyšší čas to odložit a jít do postele, jasný?“

Loki ho jen odmávl. „Už to skoro – napadlo mě něco jiného, zabere to jenom vteřinku. O půlnoci budu zpátky v posteli, slibuji.“

„Jsou dvě ráno. Zpátky do postele.“

„Potřebuji to dokončit,“ bránil se Loki, hlas se mu lámal.

Clint si znovu povzdychl. „Máš deset minut na dokončení myšlenky,“ řekl a předstíral, že se dívá na hodinky. Loki si jen rozladěně zamručel pod nos a začal psát ještě zuřivěji. Pro Clinta to z dálky vypadalo jako nějaký šílený mix run a rovnic, i když bylo možné, že za to mohlo Lokiho písmo.

„Čas vypršel.“

Loki k němu vzhlédl. „Já to zvládnu,“ trval na svém.

„O tom nepochybuju,“ odvětil Clint tak jemně, jak jen v tu chvíli mohl. „Ale jestli se nevyspíš, tak budeš zítra příliš unavený, a když je někdo unavený, tak dělá spousty chyb.“ A pak vytáhl největší zbraň. „Dokonce i Thor.“

Lokimu se zkrabatila tvář. Pod očima měl tmavé kruhy. Clint si povzdychl potřetí.

„Víš co… prostě si jen na pár minut lehni. Trošku si zdřímni a já slibuju, že tě nechám pracovat hned, jak se vzbudíš.“

Loki na něj zamrkal. „Půl hodiny,“ pravil podezíravě.

„Půl hodiny,“ souhlasil Clint.

„Nastavíte budík?“

„Už jdu na to,“ odvětil Clint, vytáhl mobil a zapnul tichý režim.

„Menší zdřímnutí nemůže uškodit,“ svolil princ nakonec.

Clint ho pak položil do postele, a Loki samou nervozitou divže pomalu nevibroval. Lehl si k němu. „Pohladím tě,“ řekl. „Moje máma mě vždycky hladila po zádech, když jsem jako kluk nemohl spát.“ A pak to dělal i jeho brácha, když máma umřela. Jenže pak se Clint rozhodl, že už to není nic pro něj, že je na to velký, drsný. Vždycky toho litoval.

Loki na něj znovu zamrkal, oči už se mu klížily. Bingo. „Je to příjemné,“ zamumlal ospale. „Když jsme byli malí a já nemohl spát, vždycky jsem šel do postele k Thorovi. Jenže pak z toho vyrostl…“ hlas mu postupně slábl. „Četl jsem si, když jsem měl zlé sny,“ zamručel a konečně zavřel oči. „Tohle je lepší… líbí se mi, jak jsou Midgarďané přítulní…“

Clint Lokiho hladil po zádech dál, uklidňovalo ho to. A navíc měl dlouhý den. Telefon mu po půl hodině zavibroval, ale lukostřelec se rozhodl, že dá Lokimu pár minut navíc, aby skutečně tvrdě usnul a on se mohl pohnout, aniž by ho vzbudil. I když… Lokiho postel byla neuvěřitelně pohodlná, fakt…

-----

předchozí - pokračování

Share: