Rozcestí, 5. kapitola

Přeji vám nádhernou sobotu a děkuji za krásné komentáře u překladu, moc mě těší a pomáhají fungovat i nadále. 

U šíleného Rozcestí jsme skončili v místě, kde Lokiho konečně napadlo řešení problému. Ano, sice mu muselo napovědět malé dítě, ale ne každý máme vždycky múzu, když ji zrovna potřebujeme, pravda? 

Takže zatímco Alice poslouchá nejtemnější kout své mysli a pomalu se mu poddává, bůh lsti pracuje na jednom kousku, u kterého zapomněl, že ho kdy vůbec uměl. A cože - že to mělo nějaký háček, že ta záchrana vlastně může být ještě horší než smrt samotná? 

Risknem to. Otevřete náruč a přivítejte ztracené smysly! 

P.S.: A víte, že vás pořád miluju.

-----

Bylo to lehounké, tak lehounké a nenápadné, že nebýt toho náhlého ticha, kdy mě ta druhá nechala na pokoji, nejspíš bych si toho nevšimla. Bylo to jako šepot v bouři, zkusmé a letmé, že bych i přísahala, že se mi to muselo zdát, kdybych si zároveň nebyla jistá, že ta odmlka v hlavě nebyla jen tak bezdůvodná. Bylo v tom leknutí, hrůza, nevěřícnost a hned nato vztek. Zuřila a pustila mě.

Pustila mě a ten dopad bolel pomalu tolik co ta klec, ve které mě držela.

Co to má znamenat! Křičela, mávala rukama, panicky se rozhlížela. Pak se ale vzpamatovala a rychle po mě sáhla, chtěla mě znovu chytnout a uvěznit, už byla tak daleko, už mě skoro měla.

Vysmekla jsem se, podvědomě, ale jistě.

A pak se na mě všechno svalilo jako hromada skalisek. Prudké nadechnutí, tlukot srdce až v hlavě, náhlé světlo, studený vzduch, pachuť v ústech, unavené svaly a zlomené zápěstí, prázdný žaludek, doškrábaná kůže, vlasy spadající do očí, očí, které zíraly na nebe a nechápaly.

V hlavě byl křik. Příšerný křik a já v jednu chvíli možná křičela taky, aby to tolik nebolelo, aby to zaniklo. Bylo to jako tříštící se zrcadlové bludiště, a svým způsobem se jedno takové bludiště tříštilo.

Nevstala jsem hned. Mé svaly volaly o pomoc a hlasitě protestovaly, když jsem po nich chtěla sebemenší námahu. Oči mi slzely a v krku jako bych měla písek. Ovanul mě studený vítr. Prudce jsem se posadila, otočila se.

Vír.

Propánakrále, vír.

Abych byla upřímná, ani na moment mě nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečné. Možná až v tom okamžiku, kdy jsem do něj skočila, rozjařená z toho, že ten vír se hýbe, že tam je, že ho cítím ve vlasech a na tvářích, takže vím, že ještě jsem. Mám tvář, mám obličej, a ten obličej je můj, někdo mě podle něj pozná, protože jsem to já.

Bylo mi to stejně jedno. Tohle byl vír a vír znamenal změnu, a jestli dobrou nebo špatnou, to byla druhá věc a ta mě nezajímala.

Domů. Jinam. Kamkoli.

***

Nalokala jsem se studené vody. Prskala jsem kolem sebe a snažila se nadechnout, lapala po vzduchu, po hustém lahodném čistém čerstvém vzduchu, který mnou projel jako blesk, vrátil mi všechny smysly, cítila jsem vodu a vzduch. Viděla jsem nebe. Překrásné tmavé nebe, ze kterého padaly těžké kapky deště.

Pršelo. Bylo tady počasí. Pršelo a já to cítila na kůži. Cítila jsem, jak mi drkotají zuby, viděla, jak mi modrají ruce. První tempo, druhé tempo. Přibližovala jsem se. Další a další tempo. Šlo to, voda mi proklouzávala prsty, občas mi šplouchlo do tváře a já se nalokala znovu té nádherně odporné slané vody.

Pleskla jsem sebou do písku a obtiskla do něj dlaň. Pak znovu a znovu. Pozorovala jsem prsty, napřed ty svoje, pak ty v mokrém písku.

Vplížila jsem se do trávy a pročísla ji. Očistila mi ruce od lepkavého písku. Utrhla jsem pár stébel a pustila je zpátky.

Bože. To je tak neuvěřitelně… úžasné. Dokonalé. Fenomenální.

Začala jsem se smát a ani si pořádně nevšimla toho, že mě někdo objímá.

Nebylo to objetí jako spíš panické šmátrání ve snaze mě chytit, uklidnit, možná ublížit. Kopla jsem a odpovědí mi bylo zasyčení a: „Ali!“

Začala jsem se smát. Slyším, slyším, jasně a srozumitelně, a není to můj hlas ani hlas té druhé, je to cizí hlas, mužský, vyděšený, ale neškodný. A to slovo, to nádherné kraťoučké slovo je moje jméno.

„Podívej se na mě.“

Hmm… ne.

Pročísla jsem znovu trávu a zabořila do ní tvář. Celý svět se mi točil, z vůně nebo všeho zvuku, z toho neuvěřitelného množství světla. Zaklonila jsem hlavu a rozesmála se ještě víc. Nemohla jsem se už udržet. Převalila jsem se na záda a zavřela oči, zhluboka se nadechla.

„Oooo, ja pierdolę,“ povzdychla jsem si a nechala toho člověka, ať mě drží a sedí se mnou na zemi. Objal mě kolem ramen, trochu nadzvedl – voněl, nádherně voněl – a kolíbal mě jako malé dítě. Bylo to fajn. Jo, bylo mi fajn.

***

Křik, dusání v písku. V jednom hlase šok, v druhém panika, v třetím starost, v dalším nevěřícnost.

Ženský, násilně přinucen ke klidu a nadhledu – běžte od ní pryč, nesahejte na ni, nechte ji…

Mužský, lehce chraplavý – pusť ji, proboha, je to ona, jak…

Další mužské – bratře, co se stalo, musíme dovnitř, jste oba úplně promoklí… je dezorientovaná, nemluvte všichni zaráz, nesahejte na ni, ztište se…

Vrávoravě jsem se postavila na nohy a vše ztichlo. Tváře všude kolem, všechny jen pár kroků ode mne, ani jedna nepřátelská, jen očekávání, hrůza, laskavost. Na jednu z nich jsem se usmála a rozešla se pryč.

Nejisté kroky za mnou napovídaly, že mě všichni ostatní následovali. Kdesi hluboko v hlavě, někde za tou stěnou, která se za dny, týdny, měsíce osamění vybudovala, tam někde mi cosi našeptávalo, že není třeba tu stěnu mít, že ji můžu směle shodit a rozkopnout a nechat k sobě znovu všechny proniknout.

Ještě se mi nechtělo. A přestože jsem si zcela jasně uvědomovala, kdo ti lidé jsou, jak mě znají a co tady dělají, či co po mně chtějí, nechtělo se mi to dávat jakkoli najevo. A bylo mi jedno, že se strachují, že chtějí odpovědi, a potřebují je hned, protože já na ně taky čekala a nikdo za mnou nepřišel, proč bych měla pospíchat?

Času dost.

Po dalších pár krocích jsem se znovu zahrabala rukama do trávy.

-----

předchozí - pokračování

Share: