Ještě toho trochu 1/3

Opět jsem měla hrozivé dilema. Jednorázovka - pokud se můžu odvážit to tak nazvat - zahrnující frostiron vztah (berte to jako případné varování) a Lokiho děti, je dávno napsaná, opravdu dávno. Ale pořád tam není všechno, takže to vidím na další pokračování. Konkrétně na dvě. Snad. Asi. Možná. Nevím! 

Rovnou dávám na vědomí, že tady tohle veledílo s radostí věnuju sestřičce Maggi, která ví, že jsem lepší než My Little Pony, a která na mě nenaléhá a perfektně tohle téma povídky shrnula. Rovnou bych ji tímto ráda požádala o jednu velice důležitou věc, dalo by se říct až bojový úkol, to jest jméno pro stále bezejmenné štěně. Já to totiž nezvládnu, se jmény na mě nechoďte. 

Asi je zbytečné dodávat, že jsem se rozhodla Lokiho trošičku potrápit. Minule to totiž neskončilo vůbec uspokojivě, a ještě k tomu jsem se to snažila vyvážit hromadným objetím. Naprosto neodpustitelné. 

Víte, že vás miluju. Myslete na to, až tohle dočtete. A jestli někdo pochopí, o čem tahle věc vůbec je, budu ho milovat ještě víc.

Doufám, že varování není potřeba, pár jsem zmínila... a sprostých slov jsem se vyvarovala. Protože jsou tady děti. V té povídce. Teda ono tam jedno slůvko je, ale v norštině. A to se nepočítá. A idiot není tak ošklivý, takže to se taky nepočítá.



1. část: Rezignace

Zalezlému pod peřinami a s výhledem na zasněžené město se mu v občasných záchvěvech vracela dobrá nálada. Cítil se v bezpečí, v bezpečí před problémy, před nástrahami světa, a to včetně nakupování. Cítil se v bezpečí…?

„Hva faen,“ zašeptal s očima dokořán a skoro až panicky se ze sebe snažil shodit deku. Když se z postele konečně vymotal, byl zrazen Tonyho neviditelným sluhou se sklony k bonzování a vzápětí byl nacpán zpátky do postele.

„Neměl bys vstávat, a už vůbec ne takhle,“ hubovala ho Hel zamračeně a urovnávala mu polštář. „Řeknu to Tonymu!“ vyhrožovala, když se ji otec snažil více méně jemně odstrčit.

„To mě má jako vyděsit?“ zeptal se Loki, a sebevíc zněl ironicky, svůj dotaz myslel naprosto vážně.

„Mělo by!“ křikl Stark od dveří a Loki sebou cukl. „Minimálně dva týdny ještě budeš ležet!“

Hel, svou inteligencí i důvtipem značně převyšujíc své sourozence, se odplížila ven, což Loki (který v sobě mezitím dusil všechna nehezká slova, která se v průběhu staletí naučil) jakožto zodpovědný rodič uvítal.

„Neříkej mi, co mám dělat,“ zavrčel tiše místo plánovaného výbuchu.

„Myslím to s tebou dobře,“ povzdychl si Tony frustrovaně. Tyhle občasné záchvaty, kdy se Loki málem znovu poslal do komatu jen kvůli naléhavé a neodkladné potřebě bezdůvodně vyskočit z postele, ho začínaly unavovat.

„Napřed sem nastěhuješ celou mou rodinu bez mého souhlasu a pak mi zakazuješ jen vstát z postele!“ rozčiloval se Loki. Tony si všiml, že když se Loki vztekal a nemohl u toho pochodovat ani dupat jako dřív, dodával slovům chybějící důraz tak, že u toho mnohem víc mával rukama a občas si natrhnul polštář.

„Když jsi naposledy vstal z postele, seknul’s sebou ještě dřív, než ses dostal ke dveřím,“ odvětil Tony klidně. Loki zhluboka dýchal. „A to stěhování… měl jsem nechat pět dětí v bytě uprostřed města? Kdybych to udělal, vyčítal bys mi, že jsem je vystavil zbytečnému nebezpečí. Což jsi mimochodem udělal tím, že ses nechal nabodnout.“

Ne, bohovi se nic vyčítat nebude.

„Nevíš, co bych udělal, a nevíš nic o dětech. Zvládly by to,“ odsekl a připadal si jako ženská na pokraji zhroucení. Dřív tyhle chvíle, kdy bylo potřeba jeho talentu na slova, vyhledával a miloval, měl je jako výzvu, zlepšoval se. Teď je nenáviděl a kdykoli se do něj někdo slovně opřel – a to se zatím opovážila jen Hel s Tonym – měl chuť se schovat pod peřinu… do bezpečí.

U Yggdrasilu!

„Myslím, že tohle blekotání je perfektním důkazem toho, že vím, co bys udělal, a o dětech toho vím taky dost,“ řekl Stark téměř uraženě. „Jsou taky moje rodina.“

„A odkdy?“ Lokimu se krev nahrnula do tváří a srdce se mu rozbušilo rychleji. „Nemáš rodinu,“ zasyčel jedovatě.

Ticho.

Zářivě smaragdová se utkávala v očním souboji s čokoládově hnědou, mašinka u Lokiho postele dál zrychleně pípala, venku se nevinně snášel sníh a o desítky pater níž se ulicí hnaly stovky lidí, všude ruch a zmatek, troubící auta… a nahoře ticho, odporné dusné ticho, které si Loki správně vyložil až potom, co Tony beze slova odešel.

Jídlo mu večer donesl Vali, ale jeho obvyklé nadšené vyprávění o tom, co ho za celý den potkalo a kolik dinosaurů (sourozenců) skolil, bylo dnes jakoby naučené a nepřirozené. Loki si ho nedůvěřivě změřil.

„Co se děje?“ zeptal se po chvilce. Vali sebou trhnul, jako by byl nařčen z krádeže sušenek, což byl v domácnosti pěti dětí neodpustitelný zločin.

„Nic,“ vyhrkl. Loki strnul uprostřed pohybu, pak odsunul polévku a se znepokojivou námahou si maličkého kluka vytáhnul do náruče.

„Můžeš mi to říct,“ zamumlal mu do vlasů. „Vždycky. Stalo se ti něco?“ Loki se někde hluboko uvnitř usmíval. Nebral tyhle stavy svého nejmladšího příliš vážně, byl zvyklý, že událost, která jím tak hrůzostrašně otřásla, bylo nanejvýš chybějící mléko, trčící nitka z rukávu nebo špatně poskládané hrnky.

„Tony je asi smutnej,“ zahuhňal Vali do Lokiho trička. „Nebo nemocnej. Já nevim. Nemluví s náma a Jörmungandr je taky takovej a Hela taky a Narfi taky a Fenrir taky a nikdo mi nechce říct, co se děje. Sem nic neudělal. Sou takoví už od rána! Nic sem neudělal, tati.“

Loki se vzmohl jen na tupé přikyvování.  

„Možná se jen bavit nechtějí, miláčku. Počkej do rána, ono je to přejde. A zavolej mi sem Hel, dobře?“

„Zeptáš se jí nějak, jestli sem něco proved‘?“ rozzářil se Vali a seskočil z postele.

„Samozřejmě,“ ujistil ho Loki a s úsměvem ho sledoval, dokud neklaply dveře. Pak mu úsměv opadl.

Mohl to Tony dětem říct? A co by jim do toho bylo? Záleží jim jenom na tom, aby se jejich otec nikdy s nikým neseznámil a ony ho tak měly pro sebe. Určitě najednou nebraly jako rodinu chlapa, kterého viděly jen párkrát.

„Jarvisi?“ víc než cokoli jiného to vyznělo jako vrčení, ale počítač, který se neobtěžoval identifikací začínajícího problému, se jakoby schválně místo obvyklého nezájmu ozval vesele.

„Ano?“

„Ty…“ Počítač vyčkával. „Ptaly se tě děti, o čem jsem s Tonym mluvil?“

„Ano.“

„Řekl’s jim to?“

„Samozřejmě, pane.“

Samozřejmě!

„Ty idiote!“

„Pane, obávám se, že vás se stížnostmi budu muset přesměrovat na pana Starka, který je zodpovědný za mé chyby,“ řekl mu počítač až podezřele lidsky. „A vaše děti jsou nyní za dveřmi, proto bych doporučoval uvážit výběr slov.“

Dá se bonzující počítač zabít nějak bolestivě?

„Zavolej mi je. Prosím,“ dodal skrz zuby. O pár dusných vteřin později se dramaticky pomalu otevřely dveře a dovnitř byl vhozen Vali s grácií potravy pro divoké šelmy.

„Nekřič po mně!“ zakryl si rukama hlavu a zůstal sedět u dveří. Lokimu se z nějakého důvodu vařila krev, jak mu nepříliš šetrně sdělil pípající stroj u postele.

„Nemáte odvahu sem přijít všichni?“ křikl do zdi a vymotal se z peřiny. „Pořád lézt do mého soukromí, na to vás užije! A když s vámi chci soukromě mluvit já, schováváte se! Zbabělci,“ rýpl si, aby je donutil se ukázat.

Další slova raději spolkl, když mu do cesty skočil rozzuřený Jörmungandr. Loki si s údivem uvědomil, jak je ten kluk už velký.

„Zbabělci?“ zaječel pronikavě. „Ty jsi zbabělec! Nemáš nám co vyčítat!“

Loki naprázdno klapl pusou, a až potom, co znovu práskly dveře, si uvědomil, že ze sebe není schopný dostat ani hlásku. Začínala se mu točit hlava z toho náhlého skoku na nohy, tělem mu projela vlna nevolnosti a začínaly ho štípat oči, snad rozhořčením, že nedovede zkrotit vlastního syna. Už ho nikdo nebere vážně.

„Já to video viděl taky, tati,“ pípl Vali, který stále seděl u dveří a svého rodiče obezřetně pozoroval. „Mizel’s a zase ses objevoval, měl jsi na sobě zelené brnění a takovou rohatou helmu. A byly kolem tebe takové… paprsky. Nikdy jsem tě to neviděl dělat. Proč jsi mi to nikdy neukázal? Nevěděl jsem, že to umíš. Líbí se mi to. A kluci s Hel jsou teď naštvaní, protože to taky nevěděli, ale já bych ti to odpustil, kdybys to udělal znovu. Tony to taky nevěděl? Proto s tebou nemluví?“ To Lokiho konečně vytrhlo z letargie.

„On se mnou nemluví?“ zeptal se unaveně a znovu dosedl na postel. Vali zakroutil hlavou a dál básnil o videu, kdy jeho táta tak hrdinně bojoval proti zloduchovi.

„… sis jako myslel, táto, že ten ovladač nenajdeme? A i kdyby, telka se dá zapnout i bez něj.“

Loki vypadal, jako by rezignoval nad celým svým životem a byl připraven všechny další strasti přijmout se sklopenou hlavou. Upřímně od toho nebyl daleko, ještě nikdy si nepřipadal tak poraženě jako právě teď.

„Bál jsem se, že umřeš. Jako máma,“ změnil Vali téma.

Ah, ještě toho trochu. Tady se někdo rozhodl, že mu zkomplikuje život v jeden jediný den.

„Máma byla nemocná,“ řekl automaticky, ani u toho nemrkl. U téhle lži neměl ani výčitky – pořád lepší než malým dětem vyprávět, že jejich matka přišla o hlavu, a to ve všech podobách, v jakých si to jen lze představit.

„A ty nejsi?“

„Ne.“

„A nebudeš?“

„Ne.“

„A Tony?“

Do Niflheimu se vším, jak se dá odbýt dítě a nevyhodit ho přitom dveřmi?

„Proč tě zajímá Tony?“ Proč tady všechny zajímá Tony?

„Je to rodina,“ pokrčil Vali rameny až s roztomilou naivitou, a Loki si uvědomil, že proti němu právě použil jeho vlastní slova. Promnul si oči a pomalu se rozhlédl po pokoji. Hlava mu třeštila pořád, a protože by byl nerad, kdyby ho jeho nejmladší syn viděl při poměrně pravděpodobném zhroucení, jen mávl rukou, aby ho odehnal.

Aby si to shrnul; urazil Tonyho, znepřátelil si své vlastní děti a nenáviděl sám sebe. Ještě něco? Ach ano, ještě se nejspíš bude muset vydat na jinou planetu, protože na sebe upozornil SHIELD i zbytek Avengers, protože o něm ví i Thor a tudíž i Odin a celý Asgard. K tomu všemu si přál cítit se v bezpečí, což byl pro boha chaosu a neplechy naprosto nepochopitelný a neomluvitelný požadavek. To, co se mu právě dělo, byl zmatek, proč si v něm nehověl?

Možná proto, že ho způsobil někdo jiný jemu. Z téhle strany s chaosem nechtěl nic mít. Nevyhovující, naprosto nevyhovující.

Takže, pomyslel si s chladnou ironií a poklepával prsty o přikrývku, co udělám teď? Aby se mu lépe přemýšlelo, rozhodlo se stále nepojmenované štěně svého páníčka zahřát a skočilo mu na nohu, která mu ještě nedávno krvácela.

Se zaťatými zuby tvorečka shodil z postele a zalezl si pod peřinu.

Nikdo ho už nikdy neuvidí. Nebude jíst, nebude mluvit, nebude dělat nic, jen si tady v osamocení umře a nikdo po něm ani nevzdechne, protože se s ním nikdo nebaví.

Přál by si, aby mohl někoho zabít.

… kde je ten čokl?

pokračování

předchozí

Share: