- fandom: NARUTO
- 1. kapitola z 22
- cca 1400 slov
- slash: NE
- postavy: Sasori, Kakuzu, Konan, Chiyo, Sakura, Itachi, Kisame, Deidara, Orochimaru
- vztah: Sasori & Akatsuki, Sasori & Chiyo, Sasori & Kankurou
- smrt (dle kánonu), drama
- psáno v letech 2017 - 2024
„Eh, kdy naposledy jsem narazil na něco, co by stálo byť jen za pohled umělce?“ Poetické otázky vyřčené do vyprahlé pouště, to bylo něco, v čem se stal Sasori postupem času expertem. Měl jen lehké oblečení; šlo poznat, že k nikomu nepatří a není speciálně vybaven pro potenciální problémy, což mu značně hrálo do karet, protože tak nikdo nemohl ani v nejmenším předpokládat, že i přes vzhled roztomilého dítěte a zdánlivou nevinnost umí vzít věci do svých rukou a na pár chvil se stát fanatickým šílencem.
Vyhovující.
Byl typickým občanem Písečné vesnice, dlouhé černé kalhoty jej chránily před ostrým větrem a pískem, ruce mu od zápěstí až nad lokty zakrývaly obvazy. Ruce byly důležité. Ruce byly všechno, čím kdy byl. Jeho ruce mohly za všechno, pod co se kdy podepsal. Kráčel pomalu a velmi úsporně; čekala ho dlouhá cesta, do nejbližší vesnice to po svých trvalo víc než den a on měl jen trochu vody.
Když se mu přímo před očima objevil anděl, myslel si, že trpí přeludy. Nebylo by to poprvé, co se při dlouhé cestě pouští dostal do takového stavu, přece jen byl pouhým člověkem a slunce jej ovlivňovalo stejně jako všechny ostatní. Hlava ho nebolela a vzhledem k ne tak velké vzdálenosti od své poslední přestávky shledal, že se cítí příliš odpočatý, příliš svěží na to, aby mohl mít halucinace.
Ale… anděl?
Ono stvoření, které se nad ním tak elegantně vznášelo, jako by vycítilo jeho zmatek. Žena, krásná žena se smutnýma očima a květinou v modrých vlasech, roztáhla ruce, jako by chtěla obejmout celou poušť, a klidně pronesla: „Vesnice za tvými zády byla zničena za pouhou noc, jak tvrdí zvěsti. Jsi to ty, Sasori z Červených písků, kdo za tím stojí?“
Jak otravná existence. Takhle si anděly nepředstavoval. Kdyby mělo dostat slovo jeho dětinské já, zcela jistě by se rozhořčil nad tím, že si anděl vůbec dovoluje mít papírová křídla. Že si dovoluje mu cokoli vyčítat. On taky nikomu nevyčítal svůj život, a že měl seznam, který by rád na někoho hodil a zbavil se tak celoživotní tíhy.
Slovo dostalo jeho dospělé a obezřetné já.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se s přimhouřenýma očima, zčásti kvůli zrníčkům písku, zčásti kvůli podezření nadcházejícího souboje. Ne, že by chtěl bojovat s andělem, ale racionální část jeho mozku už mu dávno stihla připomenout, že tahle ženská měla k těm éterickým bytostem velice daleko, ať už měla křídla nebo ne.
„Přišla jsem tě přizvat k Akatsuki,“ řekla mu žena klidně, Sasoriho nepřátelským tónem ani v nejmenším znepokojena. Taky neměla proč; nemohla mít tušení, že kdyby Sasori chtěl, tak by ji z nebe dostal jediným pohybem zápěstí. Musela se tam nahoře cítit v bezpečí.
„Akatsuki?“ zopakoval, ať už kvůli skutečné zvědavosti, nebo jen pro získání trošky času navíc. „O těch jsem nikdy neslyšel.“
„Pro dosažení našeho cíle potřebujeme tvé síly. Pojď tedy a propůjči nám své schopnosti.“
Čekal hodně věcí, ale s lehkým pobavením musel sám sobě přiznat, že něco tak směšného ani zdaleka nepředpokládal. Oceňoval však její přímočarost. Pravděpodobně nebyl první ani poslední, koho se ten den snažila naverbovat. Nevesele se zasmál.
„Jsi trochu drzá, nemyslíš?“ zeptal se řečnicky, v očích se mu zablýsklo.
„Akatsuki výměnou za tvé služby nabídne ochranu, tobě, tuláckému ninjovi.“ Ach, kdyby to jen neřekla jako urážku, snad by se nad tím i zamyslel. Tulácký ninja. Byl příliš ješitný na to, aby tohle nechal bez trestu. Žena se náhle snesla k zemi, její andělská křídla zmizela. Kolem dvojice se rozvířily desítky papírků. Sasori se obezřetně rozhlížel, připraven na jakkoli zákeřný útok, a ani si při strachu z obyčejných lístků nepřipadal paranoidně. Jeho soupeřka (a bylo pravděpodobně bezpečné ji tak nazvat) vypadala tak jistá a klidná.
„Dokud budeš dělat svou práci, nikdo se nebude plést do toho, co děláš ve svém volném čase,“ dodala žena monotónně.
„Vskutku,“ zhořka se usmál. „To zní jako dobrá nabídka. Vlastně zní velmi dobře, ale…“ Nechal větu vyznít do prázdna, jak už si za dlouhé dny o samotě zvykl, a sáhl pro svitek. Hodil ho před sebe a jedním rychlým pohybem jej rozvinul.
„Co to děláš?“ zeptala se ta žena klidně. Její hlas neprokazoval, že by snad byla schopná jakýchkoli jiných emocí. Rozčilovalo ho to, dokonce víc, než by byl ochoten sám sobě přiznat.
„Hodlám ti ukázat, že jsem schopný se chránit sám,“ odvětil temně. „Vypadá to, že mám dneska štěstí,“ pokračoval, zatímco se kolem něj zdvihal prach a tajil tak záhadné ženě, k čemu mu onen svitek vůbec byl. „Ta poslední vesnice mě velice zklamala,“ nepřestával Sasori, zatímco se prach usadil a žena v plášti tak dostala výhled na obrovskou loutku třetího Kazekage, poslušně čekající na příkazy svého loutkáře. „Ale vypadá to, že jsem narazil na skvělý materiál. Máš rozhodně důvod k radosti, dostaneš se do mé sbírky.“
Přesně tohle byl ten moment, kdy Sasoriho soupeři obvykle docházelo, že nemá čest s nevinným dítětem, kterým se zdál být. Jeho velké hnědé oči, ty, které si uměly získat srdce chladnokrevných zločinců, když to bylo třeba, v sobě náhle měly temnotu, sobecký chtíč, bezohlednost.
Zaútočil jako první.
Přestal po nějaké době počítat, kolikrát už si myslel, že tu ženskou dostal… že ji Kazekage dostal. Tolikrát se mu před očima rozletěla na spousty papírků, až se málem znovu přiklonil ke své první teorii, tedy že měl velmi silné halucinace, nebo té druhé, že měl skutečně co dělat s pravým andělem. Teprve potom, když se zničehonic zformovala postava těsně za jeho zády, věděl, že nemá čest ani s přeludem, ani s andělem.
Nezaútočila, a Sasoriho by to snad i urazilo, kdyby jí zároveň nebyl tak vděčný. Nehnul se ani o centimetr, aby jí nedal důvod k útoku. Nepamatoval si, kdy naposledy mu za zády stál někdo tak blízko. Obvykle si k sobě nikoho nepouštěl, obvykle neměl nejmenší problém se lidem vyhýbat, ať už na ulici nebo v boji. Poslední úder stále nepřicházel a Sasori, jehož loutka byla příliš daleko na to, aby ho mohla v případě potřeby ochránit, se pomalu otočil, aby svému osudu čelil tváří v tvář.
Zírala mu do očí bez mrknutí, stále tak klidná a vypočítavá. Nevypadala ani, že by jí boj dělal nějaké problémy, nebyla zadýchaná, její tváře byly stále bledé a oči matné, zatímco on ztěžka dýchal a bylo mu příšerné horko. Sasori čistě pro dobro své pověsti doufal, že tady právě neskládá zbraně před sprostým klonem z papíru. Ale byla to nádherná, nádherná technika.
„Prohrál jsem,“ řekl, dbaje přitom na to, aby jeho hlas neprozradil to, co cítil, co si myslel. Strach, zmatek, nejistota. Zabije ho? Byl jí vydán na milost a ona to moc dobře věděla. To, že ho stále držela v pozoru, od ní nebylo moc pěkné, ale co by mohl čekat od někoho, komu ještě před chvilkou vyhrožoval, že z ní udělá loutku? Nemyslel to jako výhružku, ovšem že ne. Byla to pocta, stát se nástrojem geniálního loutkáře, ale to spousta lidí nechápala. Dokud se nestali jeho loutkami, samozřejmě. „Přišel jsem o své právo volby,“ dodal.
Bylo to takové decentní mávnutí bílou vlaječkou.
„Jsi chápavější, než jsem si myslela,“ odvětila modrovlasá žena s jemným náznakem úsměvu. Sasori měl podezření, že se mu vysmívá; kdo by nebyl chápavý, když mu pár centimetrů od obličeje zírala do očí sama smrt? Bylo asi nad slunce jasné, že by volil jiná slova, kdyby jen od ní stál trochu dál, kdyby jen nebyla jeho loutka tak děsivě daleko. Připadal si před ní téměř jako nahý, zranitelný jako novorozeně. Uvnitř něj se prala hrdost s ponížením.
„Jen chci vidět, jak vypadá zbytek Akatsuki,“ pronesl ležérně a doufal, že mu srdce nebuší tak hlasitě, jako se mu zdálo. „Stejně jako tvé jutsu mi to dává naději, že bych mohl narazit konečně na to umění, které tak dlouho hledám.“ Nemohl si dovolit vypadnout z role, což? Byl umělec.
„Neměla bych takové naděje, být na tvém místě,“ povzdychla si žena a od Sasoriho odstoupila. „Ale pokud je to důvod, který tě k nám přivede, nemám výhrad.“
Nevěděl, jestli je její náhlá důvěra (otočila se k němu zády a vedla jej pryč z pouště) důkazem její dobromyslnosti nebo naivity, navzdory svému původnímu plánu (udělat si z ní loutku) se však rozhodl, že vyčká - že se setká s těmi Akatsuki, kvůli kterým se právě nechal ponížit. Chtěli po něm jeho umění, to on mohl nabídnout, a nabídne ho rád.
Jeho umění bylo věčné, on ne. Tím, že se tak poraženě ploužil za ženou v tom směšném plášti, se jen vlastně snažil trošku prodloužit svůj vlastní život, a těžko mohl ohrnovat nos nad nějakou vyšší ochranou, když ho porazila pouhá žena s pomocí pár kousků papíru, tudíž to bude muset nějak vydržet. Alespoň do té doby, než se mu povede zvěčnit i sám sebe.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat