Péefko 2025

 Určitě jste mě čekali.

 

Se psaním to bylo slabší. Mám sice dojem, že to říkám každý rok (kromě skvostného úvodu), ale asi na tom i letos něco bude. Jednu část roku jsem bez většího přehánění bojovala o život, takže priority byly jinde, jak se dá asi čekat. 

Pár maličkostí se povedlo napsat, přeložit, dopsat, vyhodit, přehodit, i navzdory tomu.

Není to skvělé? Je.

Popojedem.

Psaní

Hned v lednu jsem lehce pokročila s překladem Behind the Curtain (Kingdom Come: Deliverance) a vydala 12. kapitolu.

V únoru jsem dále pokračovala s českým překladem Miláčka (Mafia 2), ke kterému jsem zveřejnila 11. kapitolu a sepsala 12. a část 13. 

K Narutovi jsem na jeden námět napsala dvě kratičké jednorázovky. 

V dubnu jsem znovu zázračně pokročila s Behind the Curtain a vyplivla 13. kapitolu.

Nastala fáze zmíněného boje o život. Zahrnuty i momenty, kdy se jednalo o prachsprostou rezignaci.

V srpnu jsem napsala poměrně nečekaně jednorázovku (3k) k Copak je to za vojáka, které se od té doby směju. Byla to fajn odbočka.

V září jsem se pokusila o svůj první drabble (Avengers), protože napsat rovných 100 slov je podstatně menší záhul než mých klasických deset tisíc. O měsíc později jsem ho i přeložila, aby o můj stoslovný skvost nebyla připravena ani anglicky mluvící část světa. (Že překládám 100 slov měsíc? Držte klapačky.) Mimochodem to bylo po letech poprvé, co jsem se vrátila k počátkům tohoto blogu a psala alespoň ve zmínce o původních postavách celé mé tehdejší literární existence. Vtipné (čtěte: smutné) je, že mi u některých děl přijde, že mi tato nešťastná činnost šla podstatně lépe. Nemohu říct, že by mě tehdy bavila víc, ale rozhodně bylo méně bolístek.

Protože jsem si dala slib, dokončila jsem v prosinci i překlad Main Squeeze, svého Miláčka (41k), který má s miláčkem spojený jen stejný počet stejných písmen ve stejném pořadí. (AO3) Mafia 2.

A kdo si pamatujete i minulé péefko, možná si pamatujete i výhrůžku na mou vlastní hlavu, co si udělám, pokud tento rok nedopíšu i tu blbost (48k), se kterou jsem začala v roce 2017 k Narutovi. Jelikož jsem bez nejmenších pochybností schopná po sobě švihnout cihlou, 28. prosince jsem porodila poslední kapitolu, u které byl plán zhruba tisíc slov, takže se asi těžko divit, že má šest a půl. Obávám se, že jsem vždycky byla spíš humanitární typ studenta. 

Tímto počinem jsem zakončila letošní snažení a musím se přiznat, že navzdory prdítkovému portfoliu jsem ráda, že jsem ráda. To, co jsem reálně chtěla dokončit, jsem dokončila, a pár neplánovaných volovin se mi taky povedlo vypotit, a o ty mi šlo vždycky především. 

Nevím, jestli si mám na další rok dávat nějaké závazky, protože ta představa cihly v ksichtě mě na konec roku docela vystresovala. 

Ale ty malé cíle se vyplatily, člověk si může připadat spokojeně, i když toho moc neudělal. Kolem a kolem, aspoň nějaké resty jsem dokončila, zamuchlala do deky a dala je spát navěky. Ideální. Že jo. 

Nepsaní

Shlédla jsem originální Star Trek a pořád některým dílům nemůžu uvěřit. Bylo to delirium, byl to sen? Výbuch. Ví bůh? 

Dala jsem pryč nějaké knihy. Původně jsem myslela, že prostě přes tisícovku knih nepotřebuju, ale ukázalo se, že to místo zaplnily nějaké... hm, jiné knihy. No nic. Zase příště to zkusím.

Byla jsem se podívat do Maďarska, málem jsem lezla po zdi z jejich pošty a snahy dobrat se nějak ke známkám. Pak jsem měla v plánu jet do Francie, ale kvůli zdravotnímu kolapsu ve vlaku jsem tento výlet ukončila hned první den ve Švýcarsku - na poliklinice, pak v nemocnici. Takže to teď bodře nazývám Švýcarským výletem, neboť jak jinak se vypořádat s traumátkem, než laskavou přetvářkou. Po zhruba třech měsících léčení úplně dojebaného zdraví, evidentně, jsem začala zkoušet zase žít. Pobyt v nemocnici, který se konal v červnu, mě dohnal k laktózové intoleranci, zhoršenému stavu celkově a taky smrtelné hrůze z neustále puštěné televize. Kdybyste se někdo ptal, jestli mi jako pomohli.

V červenci jsem si trauma z takzvané Francie vyléčila dvěma týdny cestováním po Polsku. Poprvé a naposled jsem někam jela o prázdninách. 

Konečně se mi povedlo dostat auto do servisu. Trapně složitá věc, tohle. Taky mě to finančně položilo, tím pádem jsem další pokus o Francii v příštím roce rovnou zavrhla a vybrala si destinaci asi dvacetkrát levnější, totiž Černou Horu. Pokusím se toho dožít. 

Vy se pokuste taky nějak přežít. Opatrujte se,

Ali

Share: