- fandom: RED DEAD REDEMPTION II
- 3. kapitola ze 3 (série Začalo to krysou)
- slova: cca 4200
- postavy: Charlotte Balfour, Charles Smith, Arthur Morgan
- vztah: Charlotte & Charles & Arthur, Arthur Morgan/Charles Smith
- tagy, upozornění: spoilery pro kapitoly 5 a 6, angst s dobrým koncem, hurt/comfort
Třetí a poslední část. Charlotte doufala, že se k ní oba dva vrátí. Asi měla být se svým přáním o něco opatrnější (nebo specifičtější). Charles a Charlotte spojí síly v boji za Arthurův život.
-----
Nebyla temná ani bouřlivá noc, žádní havrani se nesmáli její hrůze, dokonce ani ta krysa neměla dost drzosti k tomu, aby vydala jakýkoli zvuk.
Dusot kopyt, chraptivé nádechy a těžké výdechy. Kulhání a klopýtání, ale ani stopy po nadávkách či stížnostech nebo stenech, nebylo tam vůbec nic. Jen sípání uříceného koně, pak temný pohled očí, které nikdy neviděla jinak než klidné a soustředěné, ustarané nebo lehce podrážděné, ty neuvěřitelně výmluvné oči, které se nikdy ani v nejmenším nestyděly za to, co v sobě měly.
Vyběhla na verandu, aniž by sáhla po zbrani. Věděla, že ji nebude potřebovat. Srdce jí divoce tlouklo, jako malý vyděšený ptáček vrhaje se do mříží své klece. Ruce se jí roztřásly, když viděla, jak Arthurova hlava bezvládně klesla na stranu. Žádné povědomé mrmlání pod nos, žádné skrz zaťaté zuby cezené kletby, žádný bolestný křik, nebylo slyšet vůbec nic, co by jí nějak napovědělo.
A pak jí pohled padl na Charlese, vždy stoického, teď na pokraji slz. Celý vypadal… jinak, špatně, a ona se ani nepokoušela hledat lepší slova, protože to nemělo cenu, neexistoval lepší způsob, jak spolehlivě popsat to, co v něm viděla.
Bylo příšerné ticho. Žádná panika, žádné hlasité zvuky nebo jen šepot. Vše se dělo rychle a příliš tiše a Charlotte byla skoro ráda, protože i kdyby bylo co říct, nemohla by ze sebe vydat ani hlásku. V krku měla knedlík a slova se jí uvnitř uzlovala.
Arthur bezhlesně sklouzl z koně přímo do připravené náruče. Charlesovi se pod jeho tíhou podlomily nohy jenom nepatrně. Nikdy si nemyslela, že by takhle vůbec vypadat dokázal, i kdyby měl důvod. Tak ztrhaně a poraženě, přesto zcela nezraněný. Oblečení měl od krve, a ona sice věděla, že ta krev nepatřila jemu, ale stejně se jí hrdlo sevřelo úzkostí, když si uvědomila, co by to pro něj znamenalo. Kdyby se Arthurova krev dostala do jeho rány, kdyby…
Necítila ve vzduchu nic než krev a nemoc, bláto a pot, vyčerpání a hrůzu a vinu.
Ani se nepokoušela jít a začít schraňovat vše, o co ji Charles měl v příštích pár momentech požádat. Věděla, že její roztřesené ruce by byly naprosto k ničemu, tak popadla zbraň a stoupla si k oknu. Pozorovala tichou noc za sklem, Charles za jejími zády procházel kuchyň a na jistotu postupně sbíral věci, které by Charlotte nebyla schopná v tom stresu najít. Nevěděla ještě, co se stalo, nebo co se dělo, jestli Arthur umíral, jestli byl postřelen nebo pobodán nebo zmlácen k nepoznání, nebo jestli se tolik zhoršila jeho nemoc. Nestihla si ho pořádně prohlédnout, ale pokud se měla řídit tím, jak se tvářil Charles… nemusela hádat dvakrát.
A jako že byl Bůh na nebesích, ona byla připravená zastřelit kohokoli, kdo by se k jejímu domu byť jen přiblížil, kdo by se na něj jenom podíval, i kdyby to byl zatracený králík. Nikdo nevkročí dovnitř, nikdo se k nim ani nepřiblíží, ne, dokud tady byla ona. Charles se na ni ani nepodíval, ani nezkontroloval dveře, okna, kůlnu za domem. Na to, aby schoval svého koně, si nejspíš ani nevzpomněl.
Charlotte se ohlédla, pak vyběhla z domu a koně popadla za otěže. Vyvedla ho za dům, aby ho nikdo nespatřil z cesty, aby si nikdo nemohl spočítat dvě a dvě dohromady. Vedla kobylu hlouběji do lesa a potichu jí mumlala slova útěchy, slibovala brzký návrat s něčím dobrým na zub. Kobyla ji pozorovala, vyděšená a udýchaná. Byla nejspíš stále ještě v šoku z toho, jak neobvykle se k ní její majitel choval, jak ji hnal až na doraz.
Charlotte zaběhla zpátky do domku a zamkla za sebou.
Krysa za dřezem poplašeně vypískla, tak zvyklá jen na Charlottiny plané hrozby, její dobromyslné poznámky o blížícím se konci jednoho krysího života.
Chlarles od své práce nevzhlédl. Jeho pohyby byly rychlé a zdánlivě rozhodné, ale byla v nich jakási strnulá mechaničnost, jako by jen ruce dělaly to, čemu byly uvyklé, ale mozek už dávno přemýšlel nad něčím jiným.
Ruce se připravovaly na hojení a péči, hlava na loučení a držení smutku.
Charlotte vstoupila do Arthurova pokoje, opatrně se vyhnula zakrvácené košili pohozené na zemi a šla zapálit lampu. Arthur byl vzhůru, rozhlížel se kolem sebe, ale jeho oči se na nic nedokázaly soustředit dost dlouho, kmital jimi sem a tam, stěží se na ni podíval. Při pohledu na jeho slzy musela spolknout ty svoje; bylo to z bolesti, nebo ze strachu, přemýšlela, když mu je konečky prstů něžně stírala. Na její dotek sebou trhl, z jeho divokého pohledu jí tuhla krev v žilách. Prsty mu chlácholivě sčísla vlasy z čela, a jí se vybavilo, jak na ní ještě onehdy bezvládně ležel, jak viděl věci mimo její dosah, a možná mimo dosah kohokoli živého – a možná tohle bylo naposledy.
„Musíš se z toho dostat,“ domlouvala mu roztřeseně. Charles mezitím připravoval ten samý čaj, který Arthurovi naposledy tolik ulevil. Tušila, že to dělá jenom proto, aby měly jeho ruce co dělat, něco užitečného, něco, co by mu dalo nějakou naději, že je z tohohle cesta ven.
***
Bylo jedno, kolik zázračných mastí nebo čajů by měl po ruce, protože uzdravit Arthura by nedokázaly ani tisíce. Ale on nebyl připravený se vzdát, ne, když mu ruce stále pulzovaly bolestí z toho, jak z hory snášel zubožené tělo svého přítele, jak ho k sobě křečovitě tiskl, když pobízel Taimu, aby běžela rychleji, rychleji, pryč – hlavně pryč. Nedotáhl ho sem proto, aby ho tady nechal zemřít. Charlotte si tohle nezasloužila. Charles nebyl dobrý člověk – nikdy si nenalhával opak – ale přesto se odvážil doufat, že tahle jedna jediná, docela malinká dobrá věc v jeho životě by mu mohla chvilku vydržet, pokud by se dost snažil, pokud by za ni dost bojoval, pokud by ji dost bránil, a zákon, Pinkertonové, Micah nebo dokonce Dutch? Ti všichni by se k ní dostali jen přes jeho mrtvolu.
Přestal drtit bylinky a opřel se o dřez, hlavu svěšenou mezi rameny. Dlaněmi zakrýval hluboké rýhy na dřevěné lince, zapomenuté lístky bylinek, které nestačil použít, kapky vody, krve. Měl by se vzmužit, pomyslel si, a ruce se mu samovolně zaťaly do pěstí. Měl by jít za Arthurem a Charlotte vysvobodit, aby ho nemusela sledovat, jak trpí. Prošla si tím jen před pár týdny a Charles byl skutečně netvor, že dovolil, aby se to stalo znovu – ale on si nedokázal vybavit žádné jiné místo, kde by jim otevřeli dveře i náruč. Nikde jinde to nebylo bezpečnější než právě tady. Pamatoval si, jak se na něj Charlotte podívala, když se loučili naposledy: Myslím to vážně, řekl ten pohled. Nebyla to zdvořilost, to spolehlivě poznal. Podle toho, jak se na ně usmívala, jak se smála Arthurovým hloupým vtipům a Charlesově pověstné výmluvnosti. Bylo na ní něco… něco, o čem si myslel, že to dávno zapomněl.
Připomínala mu trochu jeho matku; její něžné doteky a její tichý uklidňující hlas, její tmavé oči vždy laskavé. Ruce opatrné, jemné, vždy nabízely, že podrží, podpoří, ochrání, pohladí.
Dovolil si mít ten malý gang rád, svým vlastním způsobem. Cítil se doceněný, vítaný, věděl, že byl přínosný, že si dokázal obhájit svou existenci v jejich kruhu. Užíval si, že může zase spát a nebát se o svůj život. Nevadily mu polohlasné popěvky Javiera, nevadilo mu Reverendovo bručení, a vítal každý náznak smíchu, který občas – v dobách, kdy byl smích ještě jejich součástí, kdy si dokázali najít důvod i způsob, jak se radovat – protknul ticho noci. Rád sledoval, jak John usíná u ohně, rád pozoroval Arthura, jak si soustředěně črtá do svého zápisníku, jak se na ně Hosea dívá způsobem, který Charles nikdy nespatřil u Dutche.
Získal cosi jako rodinu. A přesto měl výhodu, že všechno, co se dělo, mohl sledovat svýma vlastníma očima, že si je nezakrýval a nemusel si nic nalhávat jako Arthur. Takže všechny je postupně ztrácet pro něj bylo bolestivé, ale dokázal s tím žít.
Po tom fiasku v Saint Denis Charles netušil, co si počít, ať už se svýma rukama nebo sám se sebou. Když si všichni uvědomili, že Hosea se už nevrátí, a že možná ani Dutch, ani Javier a vlastně ani… chtěl tehdy odejít, když si v novinách přečetl o jejich potopené lodi. Ale ta rodina, která ho kdysi vzala k sobě a přijala ho takového, jaký byl, ta rodina, pro kterou by Arthur zemřel (a tehdy si Charles myslel, že pro ni zemřel doopravdy), ta rodina tam pořád byla a potřebovala ho víc než kdykoli jindy, a byla oslabená a vyděšená a ztracená. Nemohl je opustit.
První známky úzkosti se u něj projevily už v tom tichu, které nastalo po smrti Seana. Pro Lennyho truchlil, pro jeho mladý život a jeho nekonečné otázky, jeho moudrou duši, která si zasloužila o tolik lepší život, než který jí byl souzen. Charles si je nepustil k tělu tolik, kolik by možná chtěl, kdyby věděl, že má šanci to vydržet, ale jejich smrt se ho stejně hluboce dotkla.
A i po tom všem si dokázal představit, že půjde zase svou vlastní cestou. Věděl, že pokud přežije, tak se do té fáze zase dostane, věděl to v Saint Denis a věděl to dávno předtím i krátce potom. Vztek, který mu pulzoval celým tělem, ho užíral zaživa. Chtěl hodit pochodeň do Dutchova stanu a nechat ho shořet, jeho, jeho stan, i jeho manipulativní proslovy. Pozoroval Eagle Flies, jak je připraven bojovat za práva, za pravdu, jak je připraven pro ni umřít i zabít, jak je připraven udělat to všechno a ještě víc pro něco, co bylo dávno ztracené.
A nemohl si nepředstavit mladého Arthura, který byl nejspíš kdysi na jeho místě. Možná to byla jen hloupá představa, která v sobě neměla zrnko skutečnosti a pravdy, ale Charles jako by to všechno viděl na vlastní oči, jako by slyšel Dutchova slova pro patnáctiletého kluka, který už dávno nevěřil světu, s kloboukem, který byl ještě příliš velký, bez naděje, o kterou by v tak mladém věku neměl ještě přijít. Jako by slyšel ten podbízivý tón, který si postupně našel cestu přes všechny Arthurovy zábrany, který jakmile jednou pronikl dovnitř, usídlil se za těmi zdmi nastálo, na celé roky, chráněn jako král v pevnosti postavené jen z Arthurovy věrnosti.
Dutch si pod trůn nastražil bombu, zatímco hledal, jestli v těch nezničitelných zdech pevnosti nejsou nějaké trhliny, a Arthur teď za to platil vším, co měl.
Z pokoje uslyšel zasípání následované chraplavým kašlem a on se vrátil zpátky do reality. Oči ho pálily, jak upřeně zíral na své ruce, jak nemrkal a prošel si posledními měsíci své existence. Dokončil čaj i mast, obojí tak silné, až ho ta vůně na chvíli ochromila, pohltila všechny jeho smysly a on mohl na pár okamžiků zapomenout na ten lepkavý pocit, který ho pořád pronásledoval, přestože už měl dávno umyté ruce a krev na nich nebyla vůbec znát. Mohl zapomenout na to, jak mu celou cestu bušilo srdce až ve spáncích, i na smrt, která jako by udělala jeden malý krok vzad, kdykoli se jí vzepřel.
Charlotte mu připomínala i Arthura. Věrná až do hořkého konce. A Charles se bál, že ji to stejně jako Arthura zlomí. Ale kam jinam s Arthurem mohl jít? Rains Fall měl v rukou osud celého svého kmene, nemohl si dovolit schovávat ještě je dva. A Charles nechtěl dávat všanc celý kmen plný žen a dětí o nic víc, než chtěl riskovat bezpečí Charlotte.
Ohlédl se přes rameno na dveře do Arthurova pokoje. Zneužíval Charlottiny pohostinnosti? Vyhodila by je ven, kdyby věděla, kdo po nich jde?
Připomínala mu i jeho otce. Poté, co Charlesova matka zmizela, se do sebe uzavřel a nic kromě pití ho už nezajímalo. A stejně tak Charlotte neměla po smrti svého manžela co ztratit, dokud se do jejího života nevpotácel Arthur. Teď hlídkovala ve svém vlastním domě, vklouzla do role, kterou nikdy nemusela hrát, jako by pro ni byla šitá na míru, tiskla k sobě svoji pušku, rozhodná a neústupná. A kdyby v jejích očích zahlédl byť jen záblesk strachu, Charles by vzal Arthura a raději riskoval, že je dostane ruka zákona. Charlotte se ale nebála. Jejich návrat jako by jí vlil do žil čerstvou krev, ona působila silněji, připravená na všechno, popadla naději, která opustila Charlese, a držela ji za ně za oba.
A byla tím tak trochu jako Sadie. Silná a tvrdohlavá, ale pořád ne tak záštiplná, ani tak krvežíznivá, tak naštvaná na celý svět. Charlotte se pořád chvěla tehdy, kdy by si Sadie nedovolila ani sebemenší zaváhání, a její ruce nevypadaly skoro přirozeně, když byly celé od krve. Nebyla jenom prázdná skořápka toho, kým kdysi byla, ještě ne.
Do pokoje vešel s plnou náručí a silnou vůní bylinek, která se za ním linula až z kuchyně. Opřel se o dveře zády, jednak aby je zavřel, jednak aby získal trochu času. Sledoval Charlotte, jak sedí na krajíčku postele a pečuje o muže, kterého oba zbožňovali. Věděl, že Arthura milovali každý jinak. A i když si toho napřed nevšimli, jak byli zaneprázdnění tarasením cesty smrti samotné, teď to bylo do očí bijící – že se v boji za Arthura sblížili i oni dva.
Charlotte vstala, uhladila si sukni a ohlédla se, když uslyšela, jak se zaklaply dveře. Byla připravená na svou noční šichtu. Pohled jí padl na Charlese, který byl pořád zády u dveří, stál tam na druhém konci místnosti jako dítě, které čekalo, že dostane vynadáno. Cosi se v ní naježilo, jen docela malinko, sotva by to načechralo ptačí peří, ale přesto.
Protože ona vyloženě slyšela, jak se v jeho hlavě líhne omluva – snad za zneužití její pohostinnosti, jako kdyby tohle všechno nenabídla, jako kdyby to snad nemyslela vážně, jako by netušila, co dělá. Takže se k němu otočila celým tělem, založila si ruce v bok a narovnala se.
„Přísahám bohu, že jestli to řekneš, tak tě vážně zastřelím,“ sykla na něj. Pořád měla na paměti, že musí mluvit potichu, i když moc dobře věděla, že by Arthura neprobralo ani zemětřesení. Charles sebou ani nehnul, nebylo v něm vůbec nic provinilého, když jí pevně pohlédl do očí. Na což ona nebyla připravená. Chtěla se hádat a ten nesmysl mu z hlavy vytáhnout a zahodit někam hodně daleko, chtěla bojovat, a nevěděla, jak reagovat, když místo toho čelila tichému smutku. A najednou dokázala pochopit, proč se mu Arthur nedokázal dlouho dívat do očí. Bylo to, jako by jí nahlédl až do duše, jako by v ní viděl všechno, i to, o čem sama nevěděla. A pak jí věnoval jeden z těch svých malých úsměvů, těch, které si tak zamilovala, a jedno tiché „děkuji“.
„Že vyhrožuju, že tě zastřelím?“ vyhrkla, protože se nehodlala vzdát bez boje, popuzená tím, jak snadno ji obměkčil, jak jen jeho přítomnost ji uklidňovala. Ale rozhodla se, že ho nechá být. Protentokrát. Pamatovala si jeho útrpné pohledy, kdykoli měl co dočinění s tvrdohlavým a nespolupracujícím Arthurem, a nechtěla, aby tak vypadal i kvůli ní. „Mám očekávat nějakou společnost? Jen abych se mohla připravit,“ dodala, tón dost výmluvný na to, aby nemusela vysvětlovat, že nehodlá připravovat čaj a sušenky.
„Ale ta krysa pořád žije,“ řekl na to ten mizera, a rty se mu zase prohnuly. Ten úsměv spíš slyšela, než viděla. Charles se nemusel schovávat pod klobouk jako Arthur. Mohl se tvářit jako socha, pokud chtěl. Perfektní pro suchý humor, pomyslela si. Arthur se neuměl takhle ovládat, vždycky skláněl hlavu a uhýbal pohledem, ať už mluvil s kýmkoli.
„No, to je výzva na jindy,“ odvětila, bradu hrdě vystrčenou. „Ale chlapa zastřelím, pokud budu muset. Do lahví už se strefuju bez problému.“
„Lahve neopětují palbu,“ odpověděl Charles, zase vážný a ponurý. Strachoval se dost za ně za oba. Arthur nakonec dostal do vínku dvě kvočny, uvědomila si Charlotte, a rychle spolkla smích, který se jí na tu myšlenku málem vydral z hrdla. Vítaná změna, být ta, která musí být držena zpátky, ne ta, která drží jiné. Mohla si dovolit tyhle chvástavé průpovídky. Charles by ji nenechal je uskutečnit.
„Tak budeme držet hlídky. Vždycky můžu dělat, že jsem bláznivá ženská, co napřed střílí a teprve potom míří.“ Přimhouřil na ni tázavě oči a ona se vítězoslavně usmála. Víc z ní nedostane. Tenhle příběh si šetřila taky pro Arthura, a i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá, ona mu ho chtěla říct. Nemohla se dočkat, až ho tou historkou rozesměje. Popadla pušku a odešla. Odmítla se na Arthura podívat znovu, příliš provinilá z myšlenky, že se na něj chtěla podívat jen pro případ, že by to bylo naposledy, co ho vidí dýchat. Chtěla slyšet ten smích, a ona jej hodlala dostat.
***
Tu první noc, když nakoukla do pokoje, je oba našla úplně mimo. Arthur byl spíš v bezvědomí, než aby spal, dýchal příliš těžce, sípal, a znělo to, jako by o každý nádech bojoval. Charles měl hlavu položenou na jeho polštáři, ale byl napůl zhroucený vedle postele, prsty obemknuté kolem Arthurova zápěstí. Charlotte věděla, že Charles by si nedovolil prospat Arthurovu smrt. Takže i když později nakoukla znovu a na Arthurovi neviděla jediné známky života, donutila se dýchat klidně a nepanikařit. Věřila Charlesovi, že by byl vzhůru, kdyby byl Arthur pryč, a že tedy nemusela propuknout v pláč, že nemusela truchlit pro někoho, kdo tady ještě byl.
Druhé noci popadla svoji deku a vešla znovu do jejich pokoje. Charles se nadechl, že něco řekne, ale umlčela ho přísným pohledem. Tak se opatrně natáhl pro její deku, jen aby si ji Charlotte přitiskla k hrudi a potřásla hlavou.
„Ne. Ta je pro mě. Vy dva si berete hlavní ložnici. Potřebuješ být u něj a já tě nenechám spát na podlaze jako nějakého psa,“ řekla s takovou vervou, že se Charles, moudrý muž, nevzmohl ani na známku odporu. Jen se tiše uchechtl, když zaslechl, jak si Charlotte tiše mumlá pod nos, že „ani ten pes by v tomhle domě nespal na zemi, sakra.“ Odměnou jí bylo, že když k nim později znovu nahlédla, spatřila je oba pohodlně spát bok po boku. Charlesovy oči nebyly ráno tak kalné, jeho pohyby nebyly tak mdlé, a dokonce jí věnoval jeden z těch úsměvů, na které vždycky čekala. Budou v pořádku, určitě. Oni všichni.
Třetí noc přišly nářky. Charlotte seděla v kuchyni, dlaněmi objímala svůj oblíbený hrnek, čaj v něm dávno studený a zapomenutý. Klouby měla úplně bílé, hrníček sotva držel pohromadě. Slyšela, jak z vedlejší místnosti vychází občas šepot, občas jen nějaké mumlání, sem tam snad zaslechla nějaké slovo, někdy jenom zvuk. Slyšela jména, která už znala. Vždycky to byl Dutch, nebo John. Netušila, kým pro Arthura byli, nevěděla, jak o nich smýšlet. Byli mrtví? Byli to ti, kteří tohle Arthurovi provedli? Miloval je, nebo je nenáviděl? Truchlil pro ně, nebo je k sobě volal? Nedokázala to odhadnout. Arthur zněl vždycky stejně, když se jich dovolával – naprosto zdrceně. A to, jak věděla, mohlo znamenat cokoli.
Horečka mu dala tu sílu, kterou mu nemoc vzala. Házel sebou na posteli tak divoce, až měl i Charles co dělat, aby ho udržel. Charlotte byla přesvědčená, že horší už to být nemůže. Mýlila se.
Protože přišlo ráno a Arthur byl tak vyčerpaný, že se stěží nadechl. Zbrocený potem a slzami, oči zahalené mlhou, celý jenom hořel.
Nebyl studený, nebyl jako Cal, připomínala si neustále. A to bylo přece dobře, ne? Dokud hořel, byl v něm pořád boj, pořád se nevzdával, i když ho to sžíralo zevnitř.
„Prostě mě zastřelte,“ řekl jim pak, a oba dva je překvapil tím, jak příčetně najednou zněl. Jako by se vymanil z náruče deliria jen dost dlouho na to, aby požádal o smrt. Charlotte pohlédla na Charlese. Mohla by se stejně tak podívat do zrcadla. Spatřila v něm stejnou hrůzu, jakou si byla jistá, že vidí i on v ní. Nedal oči v sloup, nepovzdychl si, těmi slovy příliš zdrcený na to, aby mohl dále předstírat, že to všechno zvládá. Tohle bylo na ní. Otočila se zpátky k Arthurovi a vydala ze sebe útrpný povzdech, který by si skoro i uvěřila.
„Arthure. Pořád ještě potřebuju, abys zastřelil tu krysu,“ řekla mu klidně a vážně, jako by byl jenom dítětem, které ji celý večer žádá o další a další příběhy na dobrou noc, jako by byla jen trpělivá matka.
„Aha,“ vydechl roztřeseně, ale stejně vážně a zamyšleně, jako se snažila vypadat ona. Pak se na ni zadíval, dost pevně na to, aby skoro uvěřila, že ji skutečně vidí. „Doufám, žes‘ jí dala to jméno. Sedí. Sedí to. Panebože. Byl to jen vtip. Nevěděl… nemyslel jsem si, že by fakt…“ Záchvat drásavého kašle mu vzal zbytek slov a on se začal dávit krví. Nebyl na světě čaj nebo mast, která by ho mohla znovu vyléčit. Nebyla slova, která by mohla zmírnit jeho bolest. Nebyl dotek, který by mohl setřít slzy dost dlouho na to, aby jeho tváře měly čas uschnout.
Vyšla znovu do kuchyně a úlevně si oddychla, když zaslechla povědomé šramocení pod dřezem. Usmála se tím směrem, oči se jí zalily dojatými slzami. Nalila si další hrnek čaje. Pak si vzala pero a svůj zápisník, vedle svého snubního prstýnku a matčina náhrdelníku své nejmilejší cennosti.
Čtvrtého dne nebyl Charles tak strnulý. Byla to maličkost, ale čerpala z toho sílu celé ráno. Krysa si mezitím zvykla na přítomnost třech lidí v domě. Vždycky utichla, když poznala Charlese. Nedávala si takový pozor, když se kolem ní pohybovala jenom Charlotte. Její dupání nemělo šanci krysu vyděsit. Nebyly to kroky lovce, myslela si nejspíš, zatímco spokojeně ohryzávala viklavé nohy kuchyňské linky.
Pátý den se Arthur dokázal napít čaje, který Charlotte pila ve velkém celou dobu. Po pár dlouhých vteřinách a nekonečných minutách a hodinách v něm ten čaj pořád byl, a po nějaké době to vypadalo, že v něm i zůstane. Charlotte se neodvažovala plakat štěstím nebo úlevou. Bylo ještě příliš brzy a vítězství to bylo příliš malé. Ale i tak to pročistilo vzduch a ona si konečně sedla na verandu, konečně se jí ruce třásly o něco méně a ona si mohla psát do svého deníku. Párkrát zašla za kobylou, kterou uvázala v lese za domem, aby ji ujistila, že na ni Charles nezapomněl.
Když se šestého dne probudila, silně pršelo. Nebe bylo ocelově šedé, tak tmavé, že mohla s jistotou říct, že slunce neuvidí několik dalších dní. Zabalila se do deky a poslouchala déšť. Nic jiného neslyšela.
Večer zaslechla dva hlasy. Usmála se do polštáře.
Příští ráno Charlese potkala v kuchyni. Seděl u stolu a pozoroval podezřele tichý dřez. Krysa o něm věděla, a on věděl o ní. Bylo to nejdéle, co ho Charlotte viděla jinde než Arthurovi po boku. Tvářil se naprosto nečitelně a ona se zarazila uprostřed pohybu. Nemohla se ani nadechnout.
Charles k ní vzhlédl a usmál se. Úlevou se jí málem podlomily nohy. Sedla si vedle něj a vzala jeho obrovské ruce do těch svých, stiskla je a držela ještě dlouho po tom. Byl to jen vyčerpaný muž, kterého spatřila. Ne zlomený. Ještě ne.
„Ještě není po všem,“ řekl jí tiše, tak tiše, že by mohl klidně šeptat. „Ale přežije to.“ Příliš dojatá na to, aby na tu dobrou zprávu dokázala něco říct, vzmohla se jen na přikývnutí. „A ani tentokrát by to nebylo možné, nebýt tebe. Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě do téhle pozice znovu nedostal,“ zamumlal, palci jí přejel po třesoucích rukách.
„Řekl jsi mu to?“ zeptala se najednou, stejně tiše jako on. Využila Charlesovy otevřenosti, jeho zranitelnosti, ale do očí se mu neodvážila podívat. Dokázala položit nesnadnou otázku, ale nebyla připravená na pohled, který by jí pronikl až do morku kostí.
„Je to snad potřeba?“ odpověděl jí otázkou a – vlastně to byla dobrá odpověď. Byla fér. Charlotte tušila, že ti dva doopravdy nepotřebovali tolik slov, že tomu, co mezi nimi bylo, nemuseli dávat jméno. A bylo pošetilé se na to vůbec ptát vzhledem k tomu týdnu, který s nimi právě prožila. „Není tak zabedněný, jako se dělá, Charlotte,“ dodal Charles, a tím, že ji přímo oslovil, jí docela vzal vítr z plachet. „On to ví.“ A na ničem jiném konec konců nesešlo.
„Taky mu to pěkně trvalo,“ uchichtla se dobromyslně, hravě, jak plánovala, že z Charlese dostane alespoň malý úsměv. „Bylo to k uzoufání očividné, jak jsi z něj celý pryč,“ dodala škodolibě. A když znovu vzhlédla, nebyla zklamaná. Nakonec dostala mnohem víc než jen náznak úsměvu. Charles se jí vůbec poprvé za dobu, co ho znala, odmítl podívat do očí, a jí se samým štěstím rozbušilo srdce.
***
Když Arthura spatřila znovu, tak už v posteli dokázal sám sedět. Dala si za cíl, že se bude tvářit, jako by o něm ani na okamžik nepochybovala. Takže jen nadzdvihla obočí a ani se nepokoušela schovat úsměv.
„Až tak jsme na tom dobře, jo?“ protáhla.
„No. Byl jsem motivován,“ zachraptěl Arthur rozpačitě. „Slibuju, že jakmile se postavím na nohy, tu krysu už konečně sejmu.“ V hlase měl cosi temného a zlověstného, cosi, co si jedna malá krysa docela určitě nezasloužila.
„Ahh,“ odkašlala si Charlotte a pohlédla stranou. „Víš ty co, vlastně to není třeba…“
„Tys ji dostala?“ vyhrkl a samým nadšením se pokusil posadit o něco výš. Selhal. Oči se mu však vyjasnily, jak se upřímně zaradoval. Charles se na ten prudký pohyb zamračil a jen silou vůle Arthura nezatlačil zpátky dolů. Skoro nad tím nevěřícně potřásla hlavou. Z umírajícího muže nadšeným klukem během vteřiny. A sice se cítila trochu špatně, že ho zklame, ale rozhodla se, že své malé přiznání dotáhne do konce.
„Ne, ale… já totiž… eh, já…“
Arthur, když si všiml její nezvykle pokulhávající výmluvnosti, se zarazil.
„Ta potvora by ti chyběla, že jo,“ odtušil měkce, v očích porozumění člověka, kterému za život k srdci nečekaně přirostlo víc než dost zvířat.
„Ta potvora by mi chyběla,“ přiznala poraženě, a Charles si jen povzdychl.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat