středa 10. března 2021

Buona fortuna 2/2

  • fandom: MAFIA
  • dvoudílná povídka (2. část sbírky Docela šťastný období)
  • cca 6k slov
  • slash: NE
  • postavy: Thomas Angelo, Sam Trapani, Paulie Lombardo, OC
  • humor, akční, vulgarismy (u té hry to jinak nejde), fobie (akrofobie, aquafobie), policejní výslech, prznění italštiny

Je to štěstí, je to smůla? Tom drží hlídku a znovu vzpomíná na časy, kdy žil sice chudě, ale podstatně důstojněji, Sam dělá radost všem italským knězům v okolí a Paulie se nemůže dočkat, až se svým kamarádům z plna hrdla vysměje. 

Aneb - při jedné akci mimo Lost Heaven se policajti objeví dřív, než se s nimi počítalo. Trojice Salieriho nejbližších a nejvěrnějších je zvyklá si cestu na svobodu prostřílet. Ale když střílet nelze, je třeba vytáhnout těžší kalibr.

-----

Gold Springs, 24 mil jižně od Lost Heaven
Přístav Hobbs, skladiště č. 13
Neděle 6. května 1934
11:25 PM

Měl to tušit. Další jejich zatracená běžná rutina. Měl se tehdy po té přestřelce v motelu za městem sebrat a vypadnout, dokud měl ještě možnost. Měl je oba zastřelit. Měl… měl by si sakra pohnout. Navzdory vší a sebevíc oprávněné vzteklosti totiž pořád zůstával fakt, že držel hlídku, že Sam byl uvnitř s hořící mrtvolou, Paulie na plošině s chlastem, jeho za měsíc čekala svatba a měl tím pádem sakra dobrý důvod dohlížet na to, aby se nic neposralo a on se pak za mřížemi nemusel v dopise dočíst jméno Sářina nového manžela, a nocí se právě prohnaly červené a modré majáky a všechno se řítilo do hajzlu.

Tom sprintoval zpátky do skladu. Jejich mise zněla jasně; předák Roth měl zařvat, aby jeho společníci viděli, jak moc se nevyplácí ze Salieriho zásilek po kouskách krást pašovaný alkohol. Prohibice sice skončila, ale dovoz alkoholu z východní Evropy byl pod drobnohledem a stát za něj požadoval větší peníze. Které Salieri nehodlal platit, samozřejmě.

Sam si prvních pár týdnů jenom dělal poznámky o nesrovnalostech. Sice od Franka odkoukal ledacos, ale nikdy si s čísly nevěřil dost na to, aby chybu dokázal bez výčitek shodit na někoho jiného než na své vlastní výpočty. Jenže po hodinách strávených přepočítáváním a listováním v účtech toho měl po krk. Musel si být hodně jistý, že je problém někde jinde, aby se odvážil s ním zajít za donem.

Když se týdny sešly s dalšími a v každé druhé nebo třetí zásilce se něco ztratilo, začalo být Samovi jasné, že nejsou na vině jeho počty nebo chaos v papírech. Salieri zuřil. Podvod snášel stejně jako každý jiný don; totiž vůbec. Neexistovala možnost domluvy, nápravy, náhrady – Rotha čekala bolestivá smrt. Jenže přístav jim musel zůstat přístupný, nesměl být spojen s dodávkami alkoholu, čímž by se dostal na seznam policie a celníků. Plánovali zbavit se předáka a důkazů, ale vedení skladiště přístavu nechat otevřené pro někoho, kdo bude mít buď méně hloupých nápadů, nebo více rozumu a pudu sebezáchovy.

Roth si Salieriho zájem o spolupráci vyložil jako důkaz vlastní nedotknutelnosti a užitečnosti. Věděl, že přístav v Lost Heaven pro sebe zabral Morello a Salieri si tím pádem nemohl příliš vybírat. Čím vzdálenější byl přístav, tím větší náklady padly na dovoz, a to se kolikrát prodražilo natolik, že se samotné pašování ani nevyplatilo. Gold Springs byl pod Morellovu úroveň a Salieri musel spolknout důstojnost a ustoupit.

Jenže jejich jediný přístav selhával a rodině to dělalo špatnou vizitku. Dělníci se dušovali, že nic neukradli, nerozbili ani nevypili – a dělníci byli poserové, kteří by se přiznali i k tomu, co neudělali, když jim hořela koudel u prdele. Takže v tom musel jet někdo trochu výš. A všechny stopy vedly k panu Rothovi, který byl na Salieriho výplatní pásce a na dovoz měl dohlížet. Dohlížel trochu víc, než se po něm chtělo. Pár zabavených zásilek sem, pár zničených tam, pár úplatků pro důkladné kontrolory… podezření na sebe nenechalo dlouho čekat. Roth podle všeho obchodoval jenom v malém; po lahvích, ne po bednách. Ale i to za nějakou dobu narostlo.

Jména společníků z něj nedostali, tak ho nechali přivázaného k židli a rozhodli se ho poslat do hlubin pekelných tak doslovně, jak jen to bylo možné. Roth jim do poslední chvíle nevěřil. Sam mu vpravil dvě kulky do hlavy, než ho zapálil. I když na něj měl vztek, že kvůli němu pochyboval o vlastní inteligenci a že strávil večery v papírech, přece jen by to bylo příliš, nechat ho opravdu zaživa uhořet. Navíc by Roth nejspíš dělal docela kravál. Takže by hned měli poldy za prdelí.

Tři dělníci, které omylem překvapili při noční partičce pokeru, leželi mezi bednami s otřesy mozku. Sam s Pauliem se podělili o jejich uniformy. Každá byla jiná; Paulie si vzal kombinézu a na hlavu si narazil hnědou čapku s jakýmsi omšelým logem a Sam na sebe s netajeným odporem navlékl ušmudlané hadry od oleje. Jeho oběť se nejspíš hrabala v motorech. Třetí pracant měl snad metr padesát, takže Tom zůstal ve svém obleku. Využil toho k tomu, že ze sebe udělal hlídku a veškerou těžkou práci nechal na Pauliem. („Aspoň před poldama nebudu utíkat v obleku,“ zašeptal mu Paulie škodolibě.)

Zatímco Tom držel stráž, Paulie se měl postarat o jejich ukradené bedny alkoholu (přestože to byla tak polovina toho, co jim chybělo, pořád jich za ty měsíce bylo dost) a Sam se zbavoval možných důkazů. Paulie se na tento úkol obzvlášť šklebil. Když se muselo tajit, proč to všechno vlastně dělají, byl jako slon v porcelánu. Zakrývat stopy a bát se každého šustnutí – prostě opruz. Jenže nový předák se dal zpracovat nebo dosadit a v byznysu se dalo pokračovat. Takže ve skladu nesměla být ani kapka alkoholu a v kanceláři nic, co by se dalo přečíst. Mohlo být všem nad slunce jasné, že se Roth do něčeho namočil a že za to zaplatil. Ale nesmělo se vědět, co přesně to bylo. Nepotrestaný zločin všem na očích. Jednoduché. Směšně jednoduché jako každá jejich rutina. Nesnášel to slovo.

„Do hajzlu,“ zasyčel Tom, když zapadl zpátky do skladiště. Sam stál v patře u čadící kanceláře a přes okýnko sledoval, jak mrtvola předáka mizí v plamenech. S příchodem Toma se od okna odtrhl a naklonil se dolů přes zábradlí. Tom už tam stál se zakloněnou hlavou. „Fízlové. Nejspíš nás někdo naprášil. Zalíbily se jim tvoje kouřový signály.“

„Skvěle,“ zamumlal Sam a popoběhl ke špinavým oknům s výhledem na přístav. Modrá světla problikla nocí a jemu se sepnula ta nejužitečnější část mozku, kterou jen zločinec mít mohl – ta pragmatická a systematická. Začal vypočítávat: „Na plošině budem na ráně. Odstřelí nás i slepej. Ujet nestihnem. Naše auto je na druhý straně ulice, přes cestu… chlast je v náklaďáku,“ a větu nechal viset ve vzduchu, jedna malá nevyřčená otázka, připravená půda pro výtku. Paulie na něj od vrat provinile vyvalil oči a rozhodil ruce do stran. „Ty vole,“ zasténal Sam, protože z toho jednoho gesta na tu dálku evidentně vyčetl víc, než by si Tom dovedl vůbec domyslet.

„Ta plachta,“ vzpomněl si Paulie s dlaní připlácnutou na čele. „Ještě jsem to nezakryl, kurva.“

„Jediný bedny široko daleko, který budou v měsíčku krásně svítit poldům přímo do ksichtu,“ procedil Sam kysele. Před vraty skladiště se ozývaly hlasy. Nejspíš jich ještě nebylo moc, ale požár se těžko schovával – bylo jasné, že brzy hlídek přibude. Roth byl sice po smrti a polovinu obličeje měl úplně ohořelou, ale stále byl k poznání. Potřebovali čas, který už dávno neměli. „Takže jsme v prdeli, jinými slovy. Tohle nesmí za žádnou cenu padnout na Salieriho, jinak nás vykuchá zaživa,“ shrnul Sam věcně jejich situaci. Byli tři, a cesty byly taky volné tři. Střecha, voda, nakládací plošina. Nahnul se přes zábradlí. Paulie a Tom na něj zdola zírali jako na svatý obrázek; čekali na spásný rozkaz, který by je z toho všeho dostal. Sam pro ně žádnou spásu neměl. Místo ní jim věnoval sardonický úsměv. „Žádný střílení, i kdyby vám mířili brokovnicí do ksichtu. Takže si dobře pamatujte, vy hovada – Paulie je vyšinutej, Tom je sebevrah a já neumím anglicky. Buona fortuna, ragazzi.“

Bylo to právě jeho přání, které zlomilo jejich zakrnělost. Sam se vrhl k žebříku vedoucímu na střechu, Tom se rozběhl doleva k člunům a Paulie vyběhl zpátky na plošinu s náklaďáky. Musel ty bedny schovat alespoň pod plachtu a doufat, že se fízlům nebude chtít prolézat v noci všechny. Celé skladiště zelo prázdnotou, všechen náklad byl nachystaný v autech pro ranní pracanty, všechen byl pečlivě schovaný a obmotaný, aby se minimalizovalo riziko poškození. Jenom jeden náklaďák měl pořád teplý motor a bedny ze světlého dřeva plné pašovaného chlastu v něm byly jako pěst na oko.

Doběhl k autu, vytáhl klíček ze zapalování – nemělo cenu se snažit utíkat, s takovou kraksnou by ho dohonili v příští zatáčce – pak popadl plachtu a naskočil na korbu vzadu. Za zády ve skladišti mezitím propukla mela. Nestřílelo se, zatím jen divoce prohledávalo, nejspíš se snažili i uhasit ty plameny. Takže oba jeho kolegové stihli zmizet. Otázkou bylo, jak daleko. Měli docela šanci, musel uznat, zatímco bojoval s plachtou. Přece jen byli mimo město, kde je žádný polda nemohl znát, všichni tři byli Italové, dva z nich na sobě měli pracovní hadry… to se bude hodit. Paulie si nedělal iluze. Samozřejmě by byl radši, kdyby se jim všem povedlo zdrhnout a setkali se až v baru, ale bylo třeba být připraven i na takové případy, kdy se prostě nezadařilo. Zatknutí by mohlo mít bez jediného poldy na výplatní pásce dost nemilou dohru.

Chytí je, dřív nebo později. Jejich jediná šance na vyváznutí zbývala ve způsobu, jak se ke svému uvěznění všichni tři postaví. Viděl, kam Tom se Samem mizí – a nestihl jim to vymluvit. Byl by se té svinské smůle zasmál, kdyby se o ně zároveň k smrti nebál. Ale až se ujistí, že jsou oba v pořádku, pěkně se jim vysměje do ksichtů. Málokdy se stalo, že byl v takovém postavení, kdy by si to mohl dovolit. On sice zapomněl na plachtu, ale s tím byla snadná práce. Jeho kámoši měli podstatně větší problém. A v tuhle dobu už jim to možná oběma došlo.

Najednou někdo vykopl dveře a on se k nim otočil čelem. Na plošinu vpadl mladý vytáhlý strážník a Paulie se chopil své role. Odklopýtal se od náklaďáku, zahodil klíčky pod nakládací plošinu a vyběhl do světla zpoza úplně jiného auta, doufaje přitom, že si nebude muset přičíst další kulku do své sbírky.

 

Gold Springs, 24 mil jižně od Lost Heaven
Přístav Hobbs, střecha skladiště č. 13
Neděle 6. května 1934
11:29 PM

Samovi až pozdě došlo, kudy se to rozhodl utéct. Adrenalin nikdy nedělal dobrotu – logika byla vždycky pomalejší a vrazila mu pár facek, až když už nebylo cesty zpět. Zastavil se těsně na konci budovy, další barák byl jen metr a půl vzdálený od něj, mohl by se rozběhnout a přeskočit tu mezeru jako nic, ale…

Nemohl se ani hnout. Bože, nešlo to, prostě to nešlo. Zíral dolů a v hlavě mu hučelo, srdce se mu snažilo proskočit hrudníkem a rozběhnout se zpátky k žebříku, který vedl hezky na zem, na krásnou pevnou stabilní chladnou perfektní zem, i když to byla zem plná poldů.

Uslyšel drnčení žebříku. Zavřel oči, zhluboka se nadechl. Už to bylo let, co ze sebe musel dělat pitomce naposled. Ale mohl si za to sám. Jestli se tohle dozví Paulie, potrhá se smíchy.

Když ho strážník za zády vyzval, aby se k němu otočil čelem a vzdal se, na sílu si do očí nacpal vyděšené slzy, zdvihl roztřesené ruce – ten třas hrát nemusel – a pak ze sebe vysypal proud slovíček, která mu z dětských let strávených v kostele utkvěla v paměti navždy.

 

Gold Springs, 24 mil jižně od Lost Heaven
Přístav Hobbs, asi 400 metrů od doků
Neděle 6. května 1934
11:37 PM

Tom ze sebe vydral tak odporné slovo, že by se jindy i zastyděl. Jen někdo, kdo ho dobře znal, by si dokázal domyslet, proč je to pádlo, které se nacházelo asi metr od člunu ve vodě, tak závažný problém, aby si vysloužil tak nechutný slovník. Ruce měl mokré a na kost promrzlé, sotva na něj vyšplíchlo trochu vody, během pár minut v prstech ztratil cit a pádlo bylo najednou v hajzlu. Výsměšně si plulo kousek od jeho člunu a Tom se hryzl do kloubů. Byl ještě moc blízko přístavu, pádloval jako o život, ale nemohlo to stačit; ještě na něj muselo jít vidět a on se neměl jak hnout z místa. Mohl by se natáhnout, mohl by dokonce i plavat.

Jenže to by to musel umět, že jo. To by se mu při myšlence na to, jak klesá ke dnu, nesměl zvedat žaludek. Nohy měl jako ze želé. Z mola k němu dolehl čísi hlas, který se dožadoval vysvětlení Tomovy přítomnosti. Pak začal vyhrožovat, že si pro něj dojdou. A on dál seděl ve svém člunu, mrzly mu prsty a v hrudi bublal hysterický smích. Jestli se tohle dozví Paulie, potrhá se smíchy. A Sára mu uteče. Doufal, že na stanici budou mít aspoň teplo.

----

předchozí

Žádné komentáře:

Okomentovat