Poutníci,

co je nového, co je starého. (Aneb snažím se o nadpis, který by nezněl "ještě aktuálnější aktualizace než ta úplně nejaktuálnější aktualizace".) Osobní článek.

Co se týče Mateřské (té série, prosímvás), je to už déle než rok (dva?), co jsem povídku aktualizovala. Mám ji v seznamu jako nedokončenou, další díl je rozpracovaný jen tak z jedné třináctiny a ani se mi na tom nechce pracovat.

Potom nevím, jestli to nezanesl prach (popřípadě mobilní zobrazení stránky), ale Rozcestí bylo ukončeno. Po snaze napsat epilog jsem zůstala asi u šesté verze, kterou jsem nakonec opustila stejně jako pět předešlých, a rozhodla jsem se to nechat, jak to je, protože to konec tak jako tak byl.

Novou rozepsanou sérii, která se měla odehrávat po Ragnaroku a začátku Infinity War a měli v ní figurovat Valkýra, Bruce, Thor a Loki, nechávám ležet v pozadí a jsem ráda, že jsem ji nezačala zveřejňovat. Měla vysoké riziko, že bych z ní udělala druhého Velvyslance, na což nemám emocionální (ani jakoukoli jinou) kapacitu, momentálně.

Další rozepsaná série (taková parodie na mytologii - i když parodie je možná silné slovo, šlo v podstatě o neškodný humor) plus jedna další jednorázovka z doby pre-Thor (ta je prakticky hotová, krucinál), zůstávají na poličkách, někde hluboko vzadu v mém podvědomí. Chtěla jsem použít "myšlenkový palác", ale to bych se musela sama sobě vysmát - nemám ani sklep, dokonce ani základy. Jsem taková akvarijní rybička, která po každém kolečku v akvárku všechno vidí poprvé, asi tak. (Snažila jsem se to vysvětlit svému profesorovi, neměl pochopení. Dal mi doporučení, abych se stala velrybou. Ta drzost.)

Moje škola má za to, že mám volna na rozdávání, moje práce zase (už pár let) nechápe, že jejich zaměstnanci mají i cosi jako osobní život. Žiju teď spíše na skládce, protože je půlka baráku rozkopaná (tím myslím opravdu na doraz), do toho se přidaly problémy s odpady a je opravdu zážitek shánět řemeslníky. Mám načatou menší rehabilitaci, takže místo, abych došla do té fáze, kdy se fyzický stav začne lepšit, nacházím se ve stavu, kdy se rozdrbaly veškeré bolesti a ty mi teď nedají dnem a nocí pokoj a nemám způsob, jak se toho zbavit, dokud tato úchvatná situace přetrvává. Chodit na dvanáctky s migrénou je ještě horší než chodit do školy s migrénou. Z té školy jsem kolikrát mohla aspoň utéct a nemusela jsem se v důsledku toho obávat o placení zatracených účtů.

Pracuju buď v práci nebo doma. Na domácích úkolech. (Korespondenčních vlastně!!!) Věk na to sice ještě mám, ale nervy už dávno ne. Korona prázdniny (jak někteří mí vrstevníci mají tu drzost tomu říkat) se mě bohužel a bohudík netýkají skoro v žádném smyslu. Na filmy ani seriály čas nemám, pravda, ale aspoň nemusím učit svoje vlastní děti a den co den čelit své nevzdělanosti.

Psychicky se o mě pokouší staré známé depkoidní epizody, které měly tu drzost mi (si) namlouvat, že už se mnou nemají nic společného, a když už, tak jenom v těch opravdu blbých dnech. Teď je těch blbých dnů tolik, až to ani k pláči není. Nemůžu to tak docela svádět na tuto... podivnou celosvětovou situaci, protože tohle byla zkrátka otázka času a komplikace s pandemií spojené to jenom urychlily.

Co se té mé takzvané tvorby týče - nepřestala jsem úplně, i když jsem to chvilku zvažovala. Akorát jsem byla přinucena v některých věcech vystřízlivět a v některých si uvědomit, že jsou prostě součástí mého života a že by mi ten šok způsobený z jejich zahození nejspíš přivodil infarkt.

Více jsem se začala ozývat na AO3, kde občas překousnu svou nemožnou angličtinu a přispěju do těch vod, kde to alespoň trochu žbluňkne a kde po zvolání do lesa nepřijde jenom má vlastní ozvěna. Což je velice vítaná změna, i když draze placená - protože to úsilí je v porovnání s českou tvorbou tak čtyřnásobné. A neplatí ta neopuštěnost samozřejmě u všech fandomů, protože jsem prostě nešťastník, co se musí upnout buď na malé fandomy s neexistující základnou, nebo na velké fandomy, ale neoblíbené nebo nepopulární žánry.

Jak jsem zmiňovala už v péefku, pořád se tvorbou i četbou pohybuju spíš u her (Kingdom Come: Deliverance a Red Dead Redemption 2), i když poněkud nejistě. Snažím se podporovat, kde se dá, což žere ještě víc času než čtení a vlastní tvorba zároveň. Umění komentářů beru někdy, zdá se, až příliš vážně. Vážně bych si pro své vlastní dobro měla ujasnit, čemu se věnovat, protože matlat to dohromady je sebevražda.

Tolik k mému dušování, že tento blog nebude můj osobní. Jen dávám vědět, že i když to tady vypadá po smrti, já ještě nejsem, můj tumblr (vlastně tři) a pak AO3 nechť slouží jako důkaz. Na FB jsem zmizela, protože mě rozčiloval. Nicméně kdybych snad měla přispět nějakým Thor/Avengers fandomem, nejspíš se to jako první ukáže tady, i když... i když. Začala jsem si to všechno nějak moc brát, což je něco, na co nejsem ani trochu zvyklá. Možná ten tumblr mi přerůstá přes hlavu, nějak přebírám cizí manýry, což mi opravdu nevyhovuje. Ve snaze dostat se zpět do té své bubliny, ve které mi to všechno bylo tak nějak u zádele, rozhodla jsem se hačnout si bokem a vyčkat, jestli se rozum navrátí sám a po dobrém, nebo jestli si pro něj mám dojít po zlém. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem měla ve svých prioritách mnohem větší jasno v šestnácti. To je prostě ostuda, tohleto. Zkrátka jdu si sednout do kouta se svým jahodovým koktejlem a jdu se pokusit trošičku se vzpamatovat. (Taky bych měla dělat na těch úkolech. Možná po té třetí noční! Ha. Haha.)

Přeji mnoho sil a zdraví, poutníci.

Ali (to su já)

Share: