- fandom: MAFIA II
- 16. kapitola z 16
- cca 1300 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
- Held for Questioning je zmíněná písnička.
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
-----
Hned jeho první myšlenka byla tak nechutně cukrkandlová, až z toho nahlas zasténal a přivedl se tak téměř k vědomí. Ale těžko by mu někdo mohl zazlívat, že se s něčími opatrnými prsty ve vlasech, s dutou bolestí v zátylku a rameni, a pod teplou dekou domníval, že skončil navzdory všem životním snahám v nebi. Protože to poslední, co si pamatoval, byl pach jeho vlastní krve, mučivá bolest hlavy a Joeův rozechvělý hlas, který ho prosil, aby zůstal vzhůru o něco déle.
„Tak,“ vedl ho ten měkký šepot skrz mlhu zpět do světla, a zároveň i ke jménu majitele. „Podívej se na mě.“
Myslel si, že Joe to rádio vypnul.
Takže se konečně pokusil se podívat. A spatřil nebesky modré oči, lesklé a usměvavé, které ho upřeně sledovaly, a přes které viselo pár unavených pramínků blonďatých vlasů. Tohle nebylo rádio.
„No to je dost,“ oddychl si Ricky a opřel si čelo o Vitovo nezraněné rameno. Pak se párkrát zhluboka nadechl. „Myslel jsem si, že jsem tě ztratil.“
„Neztratil,“ zachraptěl Vito. „Jen jsem potřeboval víc času.“ Ta rozjásaná slova o Cindy a lásce ho nepřestávala pronásledovat.
„Aby ses v mezičase mohl jít nechat postřelit, jak vidím,“ řekl Ricky, zdvihl hlavu a párkrát pomalu přikývl, jako by snad mluvil smrtelně vážně. Až teď si Vito uvědomil, že tou ztrátou myslel Ricky jeho život, a ne jejich vztah. Protože jaksi málem umřel. Zase.
A jo vlastně. To mu připomnělo – „Kde to jsme? A jak ses to dozvěděl?“ A kde byl kurva Joe? Co bylo za den? Byl jejich dluh splacený, nebo bude muset hledat dalších deset táců? Věděli teď všichni o Rickym? Žaludek se mu na tu poslední myšlenku výhružně zhoupl.
Ricky se narovnal a rozhlédl okolo sebe. „Nepovedlo se mi představit tomu doktorovi,“ řekl, a v hlase měl výtku mířenou na hlavu, která s nimi v místnosti nebyla, „ale vím, že jsme v Highbrooku. Ve velice velkém a mimořádně pěkném domu. Tvůj přítel mě sem dovezl. Potom, co se laskavě rozhodl, že mě nezaškrtí, když jsme do sebe omylem vrazili v Oyster Bay.“
Příliš mnoho informací najednou. A Vitův mozek se vůbec nehýbal, žádná pověstná kolečka se tam netočila a nešrotovala. Bylo tam ticho. A sice se zeptal, ale – zatraceně. „Co jsi dělal v Oyster Bay?“ rozhodl se pro jednu otázku, tedy pro tu první, která se naskytla. Hned nato znovu zavřel oči. Místnost byla příliš světlá a on slzel, kdykoli se pokusil oči nechat otevřené a soustředěné zaráz.
„Poptával jsem se,“ zamumlal si Ricky pod nos, a zněl přitom zahanbeně. „Hele… zpanikařil jsem. Myslel jsem si, že jsem tě nasral. Tak jsem se chtěl ujistit, že…“ Odmlka. „Však víš.“
Jenom protože byl Vito zatracený idiot, který potřeboval na zpracování jedné myšlenky několik let. Proto tam Ricky šel, proto ho hledal, proto se vyptával, proto narazil na Joea, a proto teď seděl tady. „Vždyť jsem s tou Cindy souhlasil,“ řekl Vito rádoby odlehčeně, aby trochu prolomil ledy.
„To jo.“ A fungovalo to, protože Rickyho hlas už se zase usmíval. Vito otevřel oči jenom dost na to, aby se ujistil, že to není jenom rádiová clona, za kterou se Ricky rád schovával. Nebylo třeba dodávat, že tady ve skutečnosti nemluvili tolik o výběru Vitova krycího jména, jako spíš o zprávě, kterou tehdy coby Cindy dostal. Ricky stále ještě neřekl, že to byl všechno fór. Celá ta Cindy, celá ta záležitost s láskou. Vito už tak trochu věděl, že Ricky ani nemá v plánu něco takového říkat.
„Co vůbec…“ Odkašlal si, ale toho knedlíku v krku ho to nezbavilo. Zato ale dostal pár vteřin extra na to, aby byl ještě chvilku zbabělec. „Co ti Joe řekl?“
Nastalo poměrně dlouhé zamyšlené ticho. „Vlastně ani moc ne,“ odpověděl Ricky nakonec, obočí svraštěné. „Ale upřímně, nechával jsi za sebou dost drobečků na to, abych si to eventuálně poskládal sám, že.“
„Ah.“ Na to se toho nedalo moc co říct. Vito nemohl popřít, že ty drobky za sebou nechával, když se teď nad tím poprvé odvážil vůbec zamyslet. Podvědomě mu dával různé nápovědy a ještě podvědoměji doufal, že na to všechno Ricky přijde a rozhodne si ho v životě navzdory tomu všemu nechat. Doufal, že Ricky udělá to konečné rozhodnutí, na které si on netroufal.
Což mu připomnělo to zatracenou Cindy. „Tys to… věděl, když jsi…“ Opět si odkašlal a pokusil se znovu polknout ten tvrdohlavý knedlík v krku. Ježíšikriste, byl fakt úplně v prdeli. „Když jsi to řekl?“
„Měli by tě zatknout,“ řekl na to Ricky, a Vito sebou škubnul. Očima zabloudil k jedné ruce, kterou zatínal do deky, a k té druhé, která svírala Rickyho. Ne že by to snad nečekal. Opatrně se pokusil pustit Rickyho ruky, ale ten svůj stisk naopak ještě zesílil. „Jsi vinen krádeží mého srdce,“ dodal Ricky a nevěřícně potřásl hlavou, „a to bez nejmenších výčitek.“
Vito k němu zase prudce vzhlédl. To snad nemohl myslet vážně–
„Jsi obviněn z ukrývání pravdy o lásce, což je hříšný skutek.“ Ricky mu vlepil pusu na pohmožděné klouby, a Vito na něj dál jenom zíral jako naprostý idiot.
Pak mu to došlo. „Uhh,“ zasténal. Ricky to o něm věděl, když mu to řekl, napověděl mu jeho laskavý mozek.
Ricky se na něj zářivě usmál. „Co je? Tu písničku miluješ.“
To jo. A něco se v něm opět zatřepotalo. Strach, rozhodnutí, naděje, teď, teď, řekni to teď, nebo mlč navždy. „Tohle nebude fungovat,“ vyhrkl. „Moje plány zásadně nevycházejí.“ Jen se podívejte na to, jak mu vyšel tento.
„Ty moje zase jo,“ odvětil Ricky tiše, měkce. Jako člověk, který právě na ulici našel zraněného ptáčka, jak na zemi panikaří a mlátí sebou ode zdi ke zdi, třepotá zlomenými křidélky. „Řekni mi, ať zmizím, a já jdu.“
Vito se zaškaredil. Pak svůj stisk zase upevnil, protože nic takového neměl v plánu říkat. Pořád byl sobeckej parchant. Ani kulka to z něj nedokázala vytáhnout. A najednou se ho zmocnila naléhavá potřeba se toho všeho střepat – vyzpovídat se, vysvětlit, bránit, omluvit. „Chtěl jsem bejt někdo.“ A každej, kdo se kdy do tohohle krvavýho byznysu dostal, chtěl úplně to samý.
Ricky mu vzal tvář do dlaní, stejně něžný a opatrný jako kdykoli jindy. „Pro mě už někdo jsi.“
Vito se znovu pokusil znechuceně zasténat na ten přehršel cukrkandlu, ale nezvládl to. Ten zvuk, který z něj místo toho vyšel, byl příliš bolestný, příliš přidušený, příliš zlomený. „Se sladkýma řečičkama na mě vůbec nechoď,“ zkusil.
„Líbí se ti to,“ zašeptal mu Ricky kdesi do čela, a rty se ho přitom stále dotýkal.
To byla taky pravda.
Teď, nebo kurva nikdy. Ze všech věcí, kterých se Vito dopustil, byla tohle jedna z nejtěžších. „Tohle nepřestane. Dokud budu živej, tak tohle bude mojí součástí.“ Věděl příliš moc na to, aby si nad tímhle životem mohl jen tak umýt pracky. A stejně to bylo celé jenom přetvářka. Nikdo si nad tímhle životem nemohl umýt pracky, i kdyby přísahal, na co jen přísahat šlo. Zaživa se z toho člověk prostě nedostal. A důvod, proč lidi jako Vito chránili všechna ta špinavá tajemství, byl jenom ten, že jich sami byli součástí. Byl pořád příliš velký sobec na to, aby Rickyho definitivně poslal do háje. Prostě to chtěl, chtěl jeho, chtěl to všechno. Nedokázal si to odepřít navzdory vědomí nebezpečí, kterému se oba vystavovali. Ricky však měl veškerou moc se rozhodnout, že je toho na něj moc, že toho má dost. A Vito by ho v takovém případě nechal jít. On to jinak neuměl. Vždycky se museli rozhodnout ti druzí, protože kdyby to bylo na něm, nikdy by je nepustil.
Rty stále přitisknuté k jeho čelu se prohnuly v úsměvu. „Já vím.“ Ten šílenec neměl žádný pud sebezáchovy.
„Nevím, co se teď bude dít,“ přiznal Vito, a necítil se jenom jako mizerný člověk, ale i jako mizerný zločinec. Místo aby se postaral o svou vlastní prdel a našel si cestu z téhle kaše, tak se tady opíral o svého chlapa a mužně mu tady skučel do hrudi kvůli něčemu, za co si mohl sám. Poslední šance se z toho vymotat, Richarde, do prdele práce.
Ricky ho stále držel za ruku, pevně a rozhodně. V očích se mu zračilo láskyplné ‚tak už jsi skončil?‘
„Až se to dít začne, tak u toho budu.“
-----
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat