F případě katastrofi

• 
  fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
• jednorázovka
• překlad povídky In Caes of Disastur od rednightmare
• slova: cca 900
• Přeloženo a zveřejněno s požehnáním a svolením autorky originálu.

Jindřich se zachová zodpovědně – čistě pro klid mysli – a sepíše svou poslední vůli.

Krátký humorný výtažek z delší povídky, který však dává smysl sám o sobě.

-----

VE JMÉNU BOŽÍM AMEN

 

a f případě přenešťastné nehody, která by vyůstila v mou smrt, ať uš mečem nebo nemocí, pádem, nárazem, utopením, nabodnutím, ůderem blesku, ušlapáním dobydčími kopyty, udušením polífkou, nebo jinou nepředvýdanou pohromou,

já, Jindřich ze Skalice, pješák z Ratajské posátky – píšu tuto svou závjeť takto:

 

ZAPRVÉ si přeju, aby bylo mé ťělo pohřbeno ve Skalici, u mého rodného domu, s laskavím svolením pána Racka Kobyly ze Skalice, a také pokut Bůh dovolí a mé ťělo bude po smrti f takovém stavu, aby pohřbeno být mohlo. Prosým, abych byl já (nebo mé kosti a různé končetiny) uložen u nohou mích rodičů přet kovárnou pot Skalickým hradem, pot tou velkou lýpou. (Pán Racek ví, kterou myslím.)

Pokut by mé ťělo bylo příliš zmrzatšené nebo ve stavu nehodném pro pohřeb, prosým, aby ste aspoň našli moji hlavu. Pokud nemůžete najít moji hlavu, pak bych chtěl, aby místo mně byl pohřben meč, darovaného mně pánem Hanušem z Lypé, a na to pak vysadit mněsíček. Možná pak přidat i tu zelenou halenu, kterou mi ušila máma. (Můj meč poznáte podle nápysu AD MELIORA. A halenu najdete v mojí truhle s vjecmi na Pirkštejně, je stará a fakt hodně zelená.)

ZADRUHÉ třetinu mích ůspor nechávám mé dobré přítelkini a sousetce Tonce, slušce na hradu Pirkštejn, a jejímu muži Mikolášovi, aby mu mohla opčas zavolat apatykáře, který by se podíval na jeho slabé plýce, a ona si kvůli tomu nemusela prací sedřít ruce aš na kost.

Druhou třetinu daruju mé přítelkini Johance ze Skalice (teť ze Sázavy), aby mohla na dále petšovat o nemocné, a taky aby si mohla koupit boty, které by u švů nemněly díry. Nemyslím si, že je správné chtít po někom, aby uklízel sliny a kref a moč umírajících lydí a pak mu ani nedát dost peňes na dobré boty. Odpusťte tu smnělou poznámku na adresu kláštera, ještě k tomu f tak oficiální listině, ale tak to prostě cítím.

Zbytek mích ůspor vjenuju mladému Adamovi ze Skalice (teť z Ratají) na památku jeho sestry Blanky (BUŤ JÍ PÁNBŮH MILOSTIF), která by se za jiných okolností stala mou ženou.

ZATŘETÍ mého koňě (valacha, šedého, osmiletého) jménem ŠEDIVKA nechávám v pétši mlynářky Terezy, neteře mlynáře Peška z Ratají, a to pot jedinou podmínkou, že ho její strýc NEPRODÁ. Pokut by ho chtěla prodat Tereza, pak ať tak učiní ona a výdělek dostane JENOM ONA, a jedině paní Zoře z Nojhofu, které tímto vyřizuju, že mrkve žere Šedivka oloupané.

Tereze také nechávám můj stříbrný prsten se sedmykráskou, a taky fšechny moje lisované kvjetiny.

(Ještě jedna poznámka: Komukoli, kdo nakonec dostane Šedivku, daruju své sedlo s čabrakou, uzdu, udidlo, jeho pletenou ohláfku, kopytní háček a oblýbené kartáče, akorát ne ten škrábavý hnědý, který nesnáší, ten můžete dát nějakému oslovi nebo tak něco.)

Také mistru katovi Heřmanovi z Ratají – který se stal mím prvním skutečným přítelem ve městě, a který je mi stejně blíský jako rodina – zanechávám veškeré mé šaty a dobré boty, jelykoš by mu ta velykost mněla sedět. To se nestahuje na ty vjeci, ve kterých budu pohřben (mezi nimi i má červená kapuce). Jeho žeňě Elišce z Ratají nechávám fšechno mé nádobí a příbory. Obzvlášť mé dva nejlepší nože, a taky tu krásnou dřevjenou židli, a moji misku, tu, která má na sobje vyřezanou vydru. Doufám, že pokut jednoho dne bude mít díťě a bude si potřebovat něgde v pohodlí sednout a otpočinout si, tak, sice bes vjena a bes rodiny, bude mít aspoň tu dobrou židli. Možná tu mističku dá tomu dětsku, až bude dost velké, a řekne mu, že je to děditství od bratránka Jindřicha. Ale to dost předbíhám, řekl bych.

Mým přátelům Jakubovi, Markovi a Zrzkovi (pacholkům v Nojhofských stájích) přenechávám moji sadu ocelových žiletek, moji dubovou krabičku s malovaným břečťanem a můj váček se fšema hracíma kostkama – a to f tomto pořadí. Paní Zoře, která se ke mně chovala laskavje a od které bych si vždycky kupoval koňě, kdybych byl býval pán, který se vyzná a ví aspoň trochu, co dělá, daruju mou vyšívanou brašnu, se všemi špendlíky a těmi nejlepšími brousky. Nevím, co by pro fšechno na svjetě mohla dělat s kovářskými špendlíky, ale začínají mi docházet cenosti, a lydí, kteří byli na mně hodní, zbývá ještě dost.

Také mým přátelům, bratrům Jankovi a Jaroslavovi, strážným ve službách pána Racka Kobyly, těm nechávám moje zimní kabáty a troje palčáky, jelení kůži a moji lovetskou dýku. Na cimbuří brzo ráno pjekňě táhne, tak ať nenachladnou a neomrznou jim uši.

Také mému příteli Matěji ze Skalice, pacholkovi v Sázavských stájích, zanechávám můj jezdetský plášť, moje nejlepší kožené rukavice a fšechno mé jezdetské vybavení s vijímkou zlatých ostruh, které půjdou spátky k panu Ptáčkovi, společně s mým brněním.

Pánovi Janu Ptáčkovi zanechávám své deníky a různé dokumenty, NE NA ČTENÍ, nýbrš aby je OKAMŽITĚ spálil v tom největším ohni, dokud s nich nezbude jen popel.

Pánovi také přenechávám svůj zlatý prsten s jelenem, jako projef mé vječné náklonosti, a taky snat částečně jako dík za jiš zmíněné spálení dokumentů.

Zbytek mích světských statků tímto fkládám do Ratajské pokladnice v naději, že ho můj lenní pán, Jan Ptáček, rozdělí dle svého uvážení a potěšení. Tímto ho pokorně žádám, aby ňějakou částku s prodeje mích vjecí rozdělil mezi faráře Šimona z Rovné, aby je mohl vynaložit na svou farnost, a zbírku pro přestavbu Skalice, tedy za předpokladu, že ňějaká vůbec bude.

 

Já, Jindřich narozený ve Skalici, čilé mysli a s Bohem Všemohoucím za světka, podepisuju tuto moji závjeť.

 

x Jindřich

Share: