čtvrtek 1. března 2018

Velvyslanec, 24. kapitola

Chcíp' tady pes, vážení. 

Člověk by si pomyslel, že v tomhle fandomu udělá nový film vlny... ale co si budeme povídat, ono nás to po Avengers nějak přestalo zajímat. Ne, opatrně... tohle je tenký led. Slíbila jsem si, že na sebe budu hodnější. Taky to tady tak vypadá. 

Udělala jsem takovou zvláštní věc, kterou jsem ještě nikdy neudělala. Totiž, zdlouhavě jsem se prokousávala vlastní povídkou - touhle povídkou - abych si pár věcí ujasnila a sepsala a přitom doufala, že to pořád dává smysl a pořád se můžu dostat k jakési pointě. Asi jsem to neměla dělat. Jednak jsem jediná, kdo to pořádně čte (a skučí u toho) a jednak jsem tím čtením strávila pár nepříjemných večerů se zvýrazňovacími fixkami. 

Taky jsem udělala další divnou věc - tedy se spíš stala - a to je Windows 10. Na nic se mě neptejte a nemluvte o tom a tak obecně dělejte, že nic nevíte. Protože jestli něco umí rozhazovat dokumenty... a jestli já něco nesnáším víc...

Asi vám nemusím doporučovat mrknout se na předchozí kapitolu? Ani ten odkaz není nutný, stačí jen sjet malinko dolů po hlavní stránce... ostuda, tohleto. Jdu do kouta. Ne že by to byl trest.

A víte, že vás pořád miluju. 

P. S.: Jen si to shrňme - dlouho jsem nepsala tak dlouhý úvodní kec, dopřejte mi to! Thor se opět vrátil k touze zabít Lokiho. Bruce a Steve si myslí, že Jane by skutečně mohla v tom všem mít prsty, zatímco Tony si to sice myslí taky, ale čistě kvůli sobeckému chtíči se hrabat v přístroji podobnému repelentu na Asgarďany předstírá, že je proti Lokimu, tudíž zajedno s Thorem. Avengers se dělí na dva tábory a Loki je zase v tahu.

Loki má u sebe vzácnou kořist - agenta z oné neznámé organizace, která unesla Thora. Rozhodne se využít jeho služeb a trochu si procvičit své vlastní špinavé praktiky. Tony vede monology a Jarvis z něj vůbec není nadšený. Oba naši pohřešovaní agenti se objevují na scéně a s nimi i Fury, který se řádně vyvzteká. Natasha držkuje a Clint drží basu.

-----

Loki se nejprve ujistil, že je agent v bezvědomí, a teprve potom si dovolil unavený povzdech a opřel se zády o špinavou stěnu. Neteleportoval se daleko, Starkova věž byla na dohled, ale i tak byl mimo dosah senzorů a to bylo důležité. Magie se mu sice obnovovala, ale plně zotaven zdaleka nebyl a jeho tělo mu to tu a tam připomnělo.

Po chvilce k mladíkovi přistoupil a poklekl na zem, znechuceně nakrčil nos, když ho do něj udeřily tisíce zápachů, jeden nechutnější než druhý. Při svém štěstí si vybral tu nejšpinavější postranní uličku, která v New Yorku byla. Konečky prstů sundal agentovi masku a na moment se pozastavil nad ošklivou jizvou na čele, prohlédl si pihovaté tváře a dlouhé řasy, nazrzle blonďaté vlasy. V pozemském měřítku mohl mít maximálně pětadvacet let. Loki pak přiložil bříška prstů k jeho spánku a pochmurně se rozloučil se sotva nabytou magií.

V agentově – William Scott, šeptl mladý hlas – mysli nebylo nic, co by se extrémně vymykalo normálu. Jeho obrana byla slabá, uspořádání zmatené a chaotické. Lokimu se z takových procházek cizí hlavou zásadně zvedal žaludek, ale možnosti mu docházely. Zamířil ke vzpomínkám a vytvořil jednu novou, velmi silnou, zasadil bolest do několika částí Scottova těla, paniku a úprk, Lokiho zděšenou tvář a krev, Steve se svým štítem, celý od krve, Lokiho krve.

V mysli Williama Scotta byl bůh neplechy po velmi ošklivé smrti.

Když se mladík probudil, zasténal bolestí, avšak i navzdory křeči a bolesti celého těla se rychle posadil a rozhlédl se; popelnice, špína, pár starých cihel, spíš černých než oranžových, obaly a plechovky, pach zvratků a moči, pár kapek krve. Musel se sem z posledních sil doplazit, když byl ten muž – přivřel oči a soustředěně zafuněl - ten muž, černovlasý a vysoký, nelidsky silný, ani se nehnul, když ho William udeřil - když byl ten muž zajat, snad zabit. Misi nesplnil, ale vyvázl. Musí se dostat zpátky, říct jim, že po artefaktu šel ještě někdo, ale že o něj bylo postaráno. Jejich vůdce to bude zajímat. Možná dokonce natolik, že ho ani nepotrestá.

Znovu zasténal a ztěžka se zvedl na nohy.

Byl vyčerpaný a potřeboval lékařskou pomoc. Čekala ho nedlouhá, ale složitá cesta. Muže ze svých vzpomínek, který šel za ním, si nevšiml.

***

Tony na tajemství záhadné krychle nepřišel. Neustále kontroloval, kde je Thor a jestli má jeho přítomnost nebo vzdálenost od dílny snad nějaký vliv, nebo snad že by přítomnost kostky měla vliv na něj.

„Thor Odinson nejeví žádné známky únavy nebo slabosti,“ oznámil Jarvis a na moment se odmlčel. „Spíše naopak. Jeho tlak se…“

„Chápu, chápu. Nezapnu to. Je to jako autorizace otisky prstů, určitě. Musel se toho dřív dotknout, no ne? Kdo by se toho nedotkl, je to duhová kostka,“ drmolil Tony a klepal prsty o stůl. „Musím mu to prostě hodit.“

„Tento postup výrazně nedoporučuji; bylo prokázáno, že má artefakt neblahé účinky a při dalším vystavení jeho působení by pan Odinson mohl utrpět vážnější zranění s trvalými následky.“

„Nesmysl,“ odsekl Stark netrpělivě. „Jenom ho tím oslabili, o zbytek se postarali hezky postaru, pozemsky. Lámali mu kosti a udělali si z něj kousací hračku, to mu tahle věc těžko provedla.“

Nastalo ticho, a bylo to tak významné ticho, až se Tony stáhl a nespokojeně mlaskl. „Nehodím to po něm, propánakrále, nejsem idiot.“ Jarvis neodpověděl. „Slibuju. Ale po Lokim bych to hodit mohl.“

„Nevíte jistě, jestli se to aktivuje dotekem.“

„No takhle; vím, že se dotekem deaktivuje. Mým. Tedy lidským. A když tu věc použili v přímé konfrontaci, musel k tomu přece mít přístup Thor. Možná mu to Jane skutečně nějak podstrčila, možná ho donutila… možná…“

„Vyjádřil jste pochybnosti o vině Jane Fosterové,“ připomněl mu Jarvis a Tony si povzdychl. Měl si tady povídat s vlastním svědomím? Jarvis věděl, že to nemyslel vážně. Možná ho v tom chtěl jenom vymáchat.

„Loki se o to postará. Má stopu a k tomu chlapa, kterýho určitě donutí, aby ho dovedl tam, kam potřebuje. Navíc určitě neudělá tu samou chybu jako minule,“ a ano, věděl, že ho k tomu poprvé prakticky donutili, „a nepůjde tam sám. Jiný zdroj konec konců nemáme,“ dodal s falešným veselím, v krku pořád sucho. Zapomněl na ten drink, se kterým si chladil napuchlou tvář. „Kdo ví, naši dva agenti můžou být někde v podzemí, nebo po smrti, možná je Fury zavřel nebo poslal na Sibiř…“

„Agenti Barton a Romanoff jsou stále nedostupní,“ dodal Jarvis nápomocně.

„Potřebuju Asgarďana,“ mrmlal si Tony dál, zcela lhostejný k znepokojivým zprávám. „Který neví, co je tohle zač. Možná by to mohlo fungovat na Steva? Měl jsem pocit, že jsem ho kdysi viděl zdvihnout Mjolnir. Jenom trošičku se to pohnulo. Ale to se mi mohlo zdát, nespal jsem předtím tři dny.“

***

Natasha nalézala útěchu v tom, že byla odmala součástí něčeho většího, mocné a nebezpečné organizace, skupiny lidí, jejichž unikátní dovednosti měnily svět zpoza opony. Její schopnosti a síla jí dodávaly odvahu, z roků tvrdého výcviku si v mysli postavila zeď, za kterou se dostal jenom málokdo. Byla na sebe v mnoha ohledech pyšná a surově rozcupovala na kousíčky i tu nejmenší pochybnost, i to nejnevinnější „co kdyby“, kterých se přes veškerou snahu nedokázala úplně zbavit. Nedovedla si představit, že by mohla dělat něco jiného a byla si jistá, že bude vždy špionkou a bojovnicí, i kdyby ne pod vedení Furyho nebo SHIELDu. Narodila se pro tuhle práci a byla smířená – ne, ona chtěla touhle prací žít a taky tak zemřít. Snad někdy pomyslela na milující dotyk a laskavý úsměv a mužskou ruku, která by byla drsnější než ta její, snad ji někdy napadlo, jestli by dokázala svoje děti naučit rusky. Ale stála pevně na nohou. Potřebovala na nich stát, aby se ze všeho nezbláznila.

K čemuž měla tak blízko jako ještě nikdy. Fury si je pozval na kobereček; jinými slovy po nich šlehl okem v momentě, kdy se objevili na základně, ukázal na ně prstem a pak palec zabodl do vzduchu směrem ke své kanceláři. Clint přidušeně zaskučel a Natasha se na něj raději nepodívala, nebo by na jeho místě neviděla neohroženého agenta, ale zardělého školáčka. A z toho samého důvodu se pečlivě vyhnula všem zrcadlům, která cestou míjeli.

Jakmile dosedli na svá místa – byli tam tak často, že ty židle bezmála patřily jim – strhla se na ně lavina nadávek a řečnických otázek. SHIELD přišel o agenty, a proč? Kvůli zmatenému pokusu o záchranu Thora Odinsona, kterému stačilo opravdu velmi málo, a mohl by se ze zajetí dostat bez větších obtíží sám. Stačilo infiltrovat organizaci, zrentgenovat ji od sklepa až po půdu, nabourat se do softwaru, zahladit stopy, a měli by teď všechno, úplně všechno.

Měli by odpovědi na otázky, jakýsi záhadný stroj (o kterém mu mimochodem nikdo neřekl, ale ani jeden z agentů se neodvažoval na to poukázat), měli by vůdce oné organizace, měli by jejich motivaci a zdroje, přístupy a data. Jenže ne. Avengers potřebují být hrdiny, i když se to po nich nevyžaduje. Musí vtrhnout do supertajné základny pochybné organizace (neznají ani jejich jméno, vůbec nic!) jako velká voda a

zaprvé všechny potenciálně užitečné lidi postřílet nebo prohodit stěnou,

zadruhé všechny skutečně a bezpochyby užitečné lidi nechat utéct,

zatřetí přijít o zbraň hromadného ničení,

začtvrté – a ta zdrcující upřímnost byla důkazem jeho nepříčetnosti – se zbavit páky proti Asgarďanům, kdyby na to došlo (a on věří, že dojde),

zapáté zničit všechny důkazy a materiály, které by SHIELDu bezpochyby přišly vhod,

zašesté nechat Thora, který byl dva měsíce pohřešovaný, aby se vypotácel ven a utekl na Asgard, aniž by cokoli z toho, co se stalo, vysvětlil,

zasedmé – a tady hrozivě zakoulel okem – nechat utéct Lokiho, který byl dle jejich reportů ve velmi špatném stavu a byl by tudíž velmi snadným cílem a velmi výhodným zajatcem

zaosmé – vtrhnout do základny takovým způsobem, aby měla napadená organizace spoustu, opravdu spoustu času na to, aby se zbavila všech technologií a cenných dat.

A to ani nemluví o tom, že ho jeho vlastní lidi – znovu po nich šlehl okem – zazdili a rozhodli se hájit zájmy Avengers, a nejen že je hájit, ale ještě je stavit nad zájmy SHIELDu. Měli by si pamatovat, komu se zodpovídají, a vážně má chuť jim prohnat kulku hlavou. Oni dva jsou pojistkou toho, že se Avengers nerozhodnou si hrát na hrdiny bez reálné hrozby, že nebudou jednat na vlastní pěst a ničit vyšetřování SHIELDu.

Když Natasha namítla, že bylo jejich vyšetřování přinejmenším ubohé (zajatec jim ve výslechové místnosti vybuchl) a že nic zkazit ani nešlo, víc slyšela než viděla, jak Clint zaryl prsty do opěrek svojí židle. Oba věděli, co přijde. Někdy dovedla být nepoučitelná.

Po hodině zpochybňování jejich loajality, urážení jejich matek a proklínání všech příbuzných, útočení na charakterové vlastnosti, napadání rozumu a taktik, ponižování jejich schopností a zneuctění těch, kdo je trénoval a vedl na cestě stát se špičkovými agenty, se Fury posadil za stůl a zmlkl. V jednom zuřivém oku se mu blýskalo a Clint najednou viděl, proč sebou Thor vždycky maličko trhl, kdykoli se ředitel SHIELDu rozhodl poctít je svou návštěvou a dát jim osobně vědět, jak moc je nespokojen s jejich postupy.

„Přišli jsme o skvělé lidi, a přišli jsme o ně zbytečně,“ zakončil svůj proslov a spatra na ně pohlédl, jako by je chtěl vyzvat, aby řekli něco na svou obranu.

„Nežádali jsme o pomoc zbytečně. Chápu, že při zpětném pohledu to působí jako zbrklé rozhodnutí,“ začala Natasha, ale Clint ji zarazil.

„Přestaňte tady slovíčkařit, bolí mě z vás hlava,“ pravil klidně a jeho kolegyně místo aby mu decentně naznačila, ať nechá mluvit někoho s více než podprůměrnou slovní zásobou, poslušně zmlkla. Taky ji bolela hlava. „Poslali jsme Lokiho napřed přesně z těch důvodů, který nám vyčítáte,“ pokračoval. „Nechtěli jsme mít na triku útok na někoho, o kom ani nic nevíme. Stejně tak jsme věděli, že nás nebudete krýt a nechtěli jsme to riskovat. Jenže Lokiho dostali a my museli zakročit,“ řekl tónem, který zkrátka nepřipouštěl námitky. „Tehdy, při invazi,“ procedil skrz zuby a prsty zaryl do kalhot s takovou vervou, až Natasha soucitně zasykla, „jsem ho viděl. Neskrýval se před námi, protože jsme všichni měli vymytý mozky, nepochybovali jsme o něm ani o jeho plánech. Ale já viděl, jak vypadá, když se něčeho bojí. Nevím, jak se odtamtud tak rychle dostal, ale svou část dohody splnil. Jeho nám na krk nevěšte, není ničí zodpovědnost. Těžko se tomu věří, ale on není náš problém.“

Vyzývavě se svému nadřízenému podíval do tváře, což byla neuvěřitelná drzost. „Můžete si nás tu věznit, ale ostatní po nich půjdou dál.“ Tvář měl jako z kamene, ani nemrkal. „Vzali jednoho z nás. Chtěl jste tým, máte ho.“

-----

9 komentářů:

  1. Fandom je příliš vystrašený, na to aby něco psal, dej tomu čas. Jinak, jako vždy úžasná kapitola.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kruci to mě nenapadlo. Co budem říkat po dalších Avengers? :D
      Děkuju za komentář! :)

      Vymazat
  2. Rozhodně nejsi jediná, kdo to čte, ale nejspíš jediná, kdo u toho skučí - no dobře, taky si občas skučnu, že je moc brzy konec, nebo že se nemůžu dočkat, ale to jsi asi na mysli neměla? - a tak podporu svého sebemrskačství nečekej, četla jsem to celé a dávalo to velmi dobrý smysl. Zkrátka obecně sympatická povídka, vlastně lehce boží a naprosto skvělá, a doufám, že ty vody trochu osobně rozvíříš! :-D (Já už píšu, fakt. Jde mi to jak psovi pastva, ale ledy se trhají, a tak dále. :-D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ah díky bohu, že to smysl dává - však on přestane. Děkuju. A vítej zpátky! :D Já se snažím vířit vody, ale to víš, je to jako plácat rukama do moře. :D Tím se snažím říct, ať se připravíš, jelikož na tebe brzy poletí štafeta. :D

      Vymazat
  3. No? Kdo mě tu popoháněl? Já mám povídku venku (ok, "povídku) a další čeká na vydání, ale taky potřebuju mít co číst! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jooo, mně aby se jedna malá poznámečka nevymstila! :D Chceš závod? :D

      Vymazat
    2. Jestli si troufáš... můj poslední záchvat vygeneroval šílené kvantum surového materiálu, který stačí doladit, muhahá :-D

      Vymazat
    3. Ale tož :D Doufala jsem, že se vyděsíš ty, ale vidím, že jsem si zase naběhla. :D Já radši budu mlčet. :D

      Vymazat
    4. Hlavně ne mlčet! Odpovědět musíš - mocným staccatem své klávesnice :-D

      Vymazat