Velvyslanec, 18. kapitola

Avengers jsou víceméně vyspaní, je načase se zase pustit do debaty. Ano, tohle je mimořádně OOC kapitola, protože se tady mluví o věcech, o kterých je (konečně) třeba mluvit. 

Tony si divže neokouše všechny nehty a Natasha má podezření, protože kdy ho ona nemá?

Steve už si neví rady a Bruce naopak začíná chápat.

Clint je mistrem hodnotných poznámek a Thor...Thor mezitím balancuje na hranici aktivity a pasivity a pomalu padá do nekonečného víru lítosti a sebeobviňování. Idylka.

-----

Bylo až nepatřičně krásné ráno, do kuchyně svítilo slunce už od časných hodin, kdy se ke kávovaru přišoupal Clint a celý polámaný se snažil na vysoké stoličce u kuchyňského ostrůvku najít polohu, která by ho neničila. Zíval, jako by celou noc nespal. Což nebylo fér. On spal, ale měl tak divoké sny, že se celou dobu převaloval a přehazoval a ráno se probudil skoro s vykloubeným krkem. Znovu mohutně zívl a nalil si do hrnku černou kávu. Nádherně voněla. Jarvis mu mírným hlasem popřál dobré ráno a on s dalším zívnutím odpověděl.

Měl tuhle část dne nejradši; nebyl sice ranní ptáče, ale byla to jediná doba, kdy mohl být v kuchyni sám a srkat si, jak je libo. Jindy na něj ostatní vrhali pohoršené pohledy, Natasha zase utěrky a boty.

Natasha mezitím ležela roztažená na zemi svého pokoje, na sobě volné tričko a tepláky. Měla v plánu si jít zacvičit, ale v momentě, kdy si lehla, ji všechny plány přešly. Protahovala se a občas zamručela jako kočka, vyhýbajíc se jakýmkoli jiným - urgentnějším myšlenkám. Myslela jen na pohyb svalů, na slunce, které jí spolu s chladným ranním vzduchem proudilo do pokoje, počítala údery svého srdce a zhluboka dýchala.

O pár pokojů dál seděl Steve na své ustlané posteli, upravený jako nějaká naaranžovaná figurka. Zíral z okna na nebe, po pravé straně mu do výhledu zasahovaly jakési věže menších domů – byla to ta právnická firma, o které onehdy četl…? Záda měl napnutá a v hrudi měl podivně úzko, a marně se sám sobě snažil namluvit, že je to hladem. Něco bylo nevyřešené, pořád se něco dělo a on tady vstával z postele, jako by se nechumelilo. Jako by začínal další normální den. Cukaly mu prsty. Nesnášel, když věci zůstaly nedokončené.

Další dvě ložnice byly prázdné. Tony se do ní od svého odchodu do dílny už nevrátil a Bruce se k němu někdy okolo čtvrté hodiny ráno připojil, rozcuchaný, rozčilený a velmi sdílný. Tony ho nechal pobíhat po dílně a přemítat nad tím, jak někdo mohl vytvořit tak úžasný a nebezpečný stroj – a kéž by ho tak měl k dispozici, aby se na něj mohl podívat…

Ale Tony krychličku schoval. Nebyl připraven se o ni dělit. Ještě ne.

Poslední pokoj byl v nejžalostnějším stavu, a to samé se dalo říct i o jeho majiteli. Thor se nepoznával: oči podlité krví, bolavé tělo, zplihlé vlasy a našedlá pleť. Už dobrých pět minut na sebe zíral do zrcadla v koupelně, prohlížel si strhanou tvář a strniště, pohledem utkvěl na starostlivé vrásce, a s jakýmsi píchnutím u srdce přemýšlel, jestli se tolik bojí o Jane nebo o bratra; o ženu, která ho miluje, nebo o bratra, který ho nenávidí. Měl být přece dospělý a rozumný. Myslel si, že už dávno je, aby byl upřímný. Po návratu ze svého vyhnanství měl pocit, že zmoudřel, že poznal pokoru a své vlastní hranice. Přitom jeho priority byly jasné jen do chvíle, než se ony priority osobně setkaly. Tolikrát se s chladnokrevnou jistotou zařekl, že bratra zavrhne v momentě, kdy ho zase spatří, a tolikrát už selhal.

Tolikrát se snažil sám sobě namluvit, že se smířil s jeho smrtí, jen aby mu to příští myšlenka co kdyby zase vyvrátila. Tolikrát se modlil k bohům dřívějších věků, aby se to všechno dalo vrátit.

A teď, když se ta možnost opravdu naskytla – i když červík pochybností pořád hlodal – tak nedovedl jednat. Odvrátil se od zrcadla a pohlédl na Mjolnir u velké skříně naproti postele. Svou nehybností se mu vysmíval. Nemluvil k němu, nevolal, Thor už ho necítil jako dřív, ne tak jasně a nezpochybnitelně.

Asgard se ho zřekl, jeho milá byla unesena, jeho bratr se nedokázal rozhodnout, jestli být spojencem nebo nepřítelem, jeho přátelé po něm nepátrali, ani když se s nimi nešel rozloučit – copak to dávalo smysl? To neměli žádné podezření? Byl pryč skoro dva měsíce. To je pro Midgard docela dlouhá doba. Ne příliš, ale dost. Přehodil si ručník přes rameno a pokusil se o cosi jako rozhodný výraz, ten, který v boji naháněl protivníkům strach. Dá se do pořádku, a pak se bude ptát. Dělal pořád tu samou chybu; nemluvil o tom, o čem bylo třeba mluvit, a pak jen přihlížel katastrofě, které by mohl zabránit, kdyby se opravdu snažil.

A na potvrzení svých opovržlivých slov si do tváře plným proudem pustil ledovou vodu.

***

Všichni už byli po snídani, když zavládlo takové to ticho, které zpravidla zavládne jen tehdy, když ve vzduchu visí otázka. V tomto případě, protože není řeč jen tak o někom, to bylo otázek hned několik.

„Jak se cítíš?“ sebral se Bruce jako první. Nebylo pochyb o tom, ke komu byl dotaz směřován, ale i tak chvilku nikdo nereagoval. „Pociťuješ něco… co by na tobě ten přístroj mohl zanechat? Víš, nějaké… brnění v končetinách, pomalejší regenerace… co tvoje síla? Mjolnir?“

Thor nechápal, co mají smrtelníci proti alkoholu před polednem.

„Necítím se ještě úplně ve své kůži,“ přiznal se. „Ale věřím, že čím dál a čím déle ten stroj ode mne bude, tím lépe se budu postupem času cítit.“

Tony, dosud způsobně usazen na pohovce, se zavrtěl. Poškrábal se za krkem, jako by ho jenom něco svědilo. Clint se na něj zamračil, protože se ti dva zásadně prali o jedno místo, a jelikož se na něj cpali oba, skončili pak většinou velmi blízko sebe. Tím pádem cítil Tony každý lukostřelcův pohyb, a stejně tomu bylo naopak.

„Takže… myslíš, že je ten stroj od tebe daleko?“ pokračoval Bruce, který nevěnoval dění v místnosti ani nejmenší pozornost.

„To… si nejsem zrovna jistý, příteli,“ odvětil Thor slabě. Nevěděl vůbec nic. A zase tady seděl a pořád nemohl nic dělat. „Já ne... totiž…“ Povzdychl si. „Vím, že vám ten přístroj dělá starosti, a věřte mi, že mně samému ještě větší, ale chtěl jsem se zeptat…“ Bylo ticho. Podíval se na stůl, pár vteřin se dokonce pokoušel přečíst si titulek novin, které viděl vzhůru nohama, a pak, zčistajasna, prudce zdvihl hlavu a ledovým pohledem se zapíchl přímo do Tonyho. „Proč jsem tam byl dva měsíce?“

A přestože to nebyla výčitka mířená vyloženě na jeho osobu, Tonymu se na moment zastavilo srdce.

„Chci říct… vrátil jsem se na Midgard s úmyslem tady žít. S Jane. Pracovat s vámi, upevnit spojenectví mezi Zemí a Asgardem. Byl jsem připraven se stát poslem otce, jehož jménem bych pak Furymu předkládal návrhy či pouhé zprávy. To všechno jsem vám po svém příchodu řekl, a když jsem byl… přepaden a unesen,“ procedil skrz zuby, klouby na rukách úplně bílé, „drželi mě někde uprostřed pouště pod zemí a já si byl jistý, že to nemůže dlouho trvat… že… se objevíte. Nemohl jsem uvěřit tomu, že byste mě nenašli. Ale postupem času jsem se smiřoval s tím, že je tenhle… muž, nebo snad organizace… nad vaše síly, že se schovali opravdu dobře. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě vůbec… nehledáte.“

„Thore, počkej,“ vrhl se k němu Steve, v očích tak upřímnou bolest, až sebou hromovládce trhl. Znovu zaťal pěsti. On nemá mít proč výčitky. On by obrátil celou zemi vzhůru nohama, aby své přátele našel. „Tak to není, my jsme neignorovali… Thore,“ popadl boha za rameno a pohlédl mu do očí, pevně a neústupně. „Pamatuji si, jak jsi na tom tehdy byl. Pár dní jsi s námi pobyl, ale nebyl’s to ty. Vypadalo to, že máš nějaký… eh, splín, nebo depresi, tak nám přišlo logické, že ses pak odebral k Jane a nemluvíš s námi tolik, co dřív. Když nám pak přišla zpráva od Jane, že se vracíte na Asgard, dotklo se nás, že ses s námi nepřišel rozloučit osobně, ale nikdy bychom tě… nenechali takhle napospas… proboha, nikdy-…“

Thor už ho neposlouchal. Zamračil se, prudce vstal, a tentokrát to byl on, kdo popadl Steva za ramena, oči vytřeštěné. „Co mi to tady vykládáš?!“ vyštěkl. „Co je to za nesmysl?“

„Já… chtěl jsem říct, že… mysleli jsme si, že potřebuješ víc času… víš, na to… truchlení… a…“

„Cože? Cože?“ opakoval Thor nevěřícně. Vypadal jako šílenec, a všechen klid, který nasbíral při dlouhé sprše, z něj během vteřiny vyprchal. Ostatní na ně vyjeveně zírali. Clint přestal dloubat do Tonyho, aby se posunul. Bruce si sundal brýle a poněkud roztřeseně si je začal čistit o košili.

„Šel jsem za Jane jenom na pár dní, chtěl jsem se pak zase vrátit sem a jít si promluvit s Furym o možnostech - já… nevrátil jsem se - neměl jsem vůbec v plánu jít na Asgard, a už vůbec ne s Jane!“

„Cože?“ vydechl Steve zmateně. Pohlédl na Natashu, pak zase na Thora. „Byla to zpráva na tom… ehm…“

„Facebook,“ přispěchal mu Clint na pomoc.

„No,“ přikývl Steve netrpělivě. Začínal cítit, že Thor ztrácí kontrolu nad vlastní sílou. Opatrně se mu vymanil ze sevření. Thor ho nechal.

„To mohl napsat někdo pod jejím jménem,“ zamumlal Tony tiše, a Natasha po něm střelila pohledem. Tony vyzývavě vystrčil bradu. Jestli se bude dál chovat jako Jidáš, kápne na něj ještě před obědem. „No a ne snad?“ trhl rameny. „Unesli boha a vymysleli něco, o čem my si tady můžeme nechat zdát. Myslíte, že nedokázali hacknout účet jedné ženské?“

„Vůbec nevím, co to říkáš,“ zafuněl Thor, teď už spíš zmatený než rozzuřený. „Takže jste si v jedné zprávě pod jménem Jane přečetli, že jdeme na Asgard – jen tak, zničehonic, a vám to nepřišlo divné?“

„To zase prr,“ zdvihl Clint prst. „Divný nám to přišlo, a fest.“ Měl nápomocnost v krvi.

Thor ztěžka dopadl zpátky do svého křesla. Steve si promnul paže, na kterých pořád cítil jeho ocelový stisk. Celý se zmenšil. Po pár vteřinách ticha se zvedl, a aniž by se ohlédl na Mjolnir nebo své přátele, vydal se pomalu na střechu. Natasha ho mlčky sledovala. Když se po pár minutách vrátila, řekla ostatním, že Thor sedí uprostřed střechy a zírá před sebe.

„Říkal jsem, že je na tom bledě,“ povzdychl si Steve. „A není divu. Přišel o Jane, a myslel si, že jsme ho…“ zmlkl. „Co Fury?“ otočil se k agentce. Ta pokrčila rameny, znechuceně si odfrkla a založila si ruce na prsou.

„Dobrá otázka,“ uznala. „Ignoruje mě i Clinta. Přitom to nedává smysl. Základnu dobyli, je teď pod jeho velením. Možná se tak nápadně odmlčel, protože má teď v rukou ten zázračný přístroj, a nechce, abychom se do toho pletli.“

„Nerad bych… to, přilíval olej do ohně, ale… jak… jak mohli ten přístroj sestavit jen tak z ničeho?“ zeptal se Steve, dychtivý sáhnout po jakémkoli jiném tématu. „Podle všeho funguje tak, že dokáže nějakými… vlnami oslabit nadčlověka. Nevím, jestli byl ten přístroj zapnutý, když jsem se do té cely dostal, ale nevzpomínám si, že bych něco cítil. Bruci?“

Doktor si zamyšleně promnul dlaně. „Máš pravdu,“ zamračil se. „Nic jsem v té místnosti necítil. Takže ten stroj byl v té době pryč, nebo nebyl stvořen pro náš druh nadčlověka,“ ušklíbl se. „Kdyby tam ten přístroj v době našeho příchodu nebyl, poukazovalo by to spíš na Thorovy únosce nebo Lokiho, než Furyho. Jeho lidi přišli až po nás. A pokud tam v té době byl… já si vůbec nedokážu vybavit, jestli jsem…“

Tony si málem prokousl dolní ret. On ten přístroj vypnul. Vypnul ho tak, že se ho dotkl. Proto se Thor probudil, proto vstal a mohl odejít po svých. On ho svým obyčejným lidským dotekem deaktivoval, ale jak by potom vysvětlil, kde je ten stroj teď? Kdyby řekl, že ho položil zase zpátky, kdo z nich by byl tak pitomý, aby mu skutečně uvěřil?

„Ale počkej,“ pokračoval Steve. „Jak ten přístroj mohli stvořit před tím, než dostali Thora? Aby ho dostali, museli ho přece už mít.“

„Pořád je tady možnost, že ho vydírali kvůli-…“

„Ne, Thor jasně řekl, že je přepadli oba dva. Musel být v době toho přepadení oslabený, jinak si neumím představit, že by ho dovedli zaskočit.“

„To je taky pravda,“ přiznal Bruce. „Pokud byl ten stroj nastavený na nějakou specifickou DNA, jak ji získali předtím, než konfrontovali Thora?“

Bůh hromu stál ve dveřích. Pár minut o samotě mu nepomohlo, naopak. Jen si zase dokázal, jak je bezmocný, jak moc závisí na Heimdallovi. Mohl se alespoň pokusit dělat něco tady, když s ním Asgard nechtěl nic mít.

„Jak to myslíš, Bruci?“ zeptal se. Všichni se k němu otočili. Doktor nehnul ani brvou, v očích mu však divoce jiskřilo.

„Aby mohli vytvořit něco jako jed pro bohy, museli by napřed mít data; jak funguje tvoje tělo, tvůj organismus, a tak podobně. Buď měli neuvěřitelné štěstí, nebo tahák, anebo jsi jim poslal poštou nějakou svou lékařskou prohlídku.“

„Nic takového jsem neudělal,“ ujistil ho Thor. Pohled se mu zase vyjasnil. Bruce mezitím pokračoval:

„Potřebovali by minimálně tvoji krev. Rád bych řekl, že jsme s nimi třeba kdysi bojovali a oni tě škrábli, ale taková krev je ve většině případů nepoužitelná. Kontaminovaná, nečistá, chápeš?“ Thor poslušně přikyvoval, zmaten tou naléhavostí, s jakou se Bruce rozhovořil. Jako by snad nebylo všechno ztraceno. „Potřebovali by čistý vzorek, potřebovali by spoustu informací, které by se jenom z ní nemohli nikdy dozvědět. Lokiho prý oslabili stejně jako tebe. Akorát on, jak jsi řekl, není Asgarďan. Tudíž byl schopen se nám zjevit, na jeho magii to nemělo tak velký dopad, jen na jeho tělo. Dokázal se jednak objevit stovky kilometrů dál od svého fyzického těla, jednak pozabíjet spoustu agentů, změnit podobu a nakonec se ještě teleportovat. To vypadá na nemalý výdaj. Takže můžu… čistě teoreticky předpokládat, že to není stroj vytvořený pro bohy nebo nadpřirozené bytosti obecně, ale… pro tebe. Buďto specificky tebe, nebo jakéhokoli čistokrevného Asgarďana.“

„Ne, to ne,“ vydechl Thor roztřeseně. „Taková věc nemůže… taková věc… musím ji najít. Musím ji okamžitě najít.“ Jane, Lokiho, a ten zrůdný nástroj, který by dokázal zničit jeho domov. A on je uvězněný tady, pořád a pořád… zase přihlíží další katastrofě, copak je odsouzen do konce života jen všemu přihlížet?

Loki padá – matka pomalu umírá – otec se vzdává a slábne – Loki umírá – unášejí Jane, ta křičí a brání se a on nemůže vůbec nic dělat, necítí – pak unášejí jeho – a pak bolest a bolest, strašlivá mučivá a nekonečná bolest –

Všechno jenom sledoval, a přitom byl celou dobu na dosah, proč nic nedokázal udělat, proč ničemu nezabránil?

-----

předchozí - pokračování

Share: