- fandom: NARUTO
- 3. kapitola z 22
- cca 1300 slov
- slash: NE
- postavy: Sasori, Kakuzu, Konan, Chiyo, Sakura, Itachi, Kisame, Deidara, Orochimaru
- vztah: Sasori & Akatsuki, Sasori & Chiyo, Sasori & Kankurou
- smrt (dle kánonu), drama
- psáno v letech 2017 - 2024
Velice si dával záležet, aby na něm nešlo poznat, jak moc se mu do té vlhké polorozpadlé jeskyně nechtělo. Po dalších dvou hodinách chůze v lese měl úplně ledové ruce a nebyl si jistý, jestli při bůhvíjak dlouhé cestě jeskyní nezmrzne. Byl zvyklý na neustálé vedro, neúnavné slunce, štiplavá zrnka písku a stojící vzduch. Teď cítil zimu až do morku kostí a těžce mu to nevyhovovalo.
Konan si povzdychla a otočila se k němu čelem. „Nebudeš tam dlouho. Jdi.“ Sasori sebou trhnul, jako by se zalekl toho, jestli náhodou své myšlenky nevyslovil nahlas, ale poslechl ji bez protestů a do jeskyně vešel.
Zima, tma, ticho.
A najednou úplné temno.
Když se mu zrak konečně vrátil, téměř litoval, že oči vůbec otevíral. Nebo zavřené vůbec nebyly? Kde byl? Co se stalo? A proč ho tak příšerně bolela… ach. Tak proto ho ta ženská pouštěla první. Dobře, asi by nešel tak ochotně, kdyby ho varovala, že má v plánu ho praštit po hlavě, ale stejně.
Konan se nad něj naklonila. „Měl už jsi být dávno vzhůru,“ sykla na něj, jako by mu opravdu vyčítala, že byl tak dlouho v bezvědomí. „Nejsi moc zvyklý na rány, co?“ zeptala se a navzdory nadzvednutému obočí a nevěřícnému pohledu její hlas zněl soucitně. Brala automaticky v úvahu, že pro ninju je třeba větší rána proto, aby docela ztratil vědomí o světě, ale Sasori se zhroutil, jako by mu na hlavu pustila celou skálu. Byla to pravda; na rány zvyklý nebyl. Pokud loutkář dostal ránu, tak ultimátně selhal. A on neselhával. Dávno by nechodil po světě, kdyby byl zvyklý na rány. Nehodlal si na ně zvykat ani tady.
„Nejsem,“ přiznal Sasori ponuře. „Barbarské přivítání,“ poznamenal pak. Konan se uchechtla a postrčila ho před sebe.
„Už tě nepraštím,“ ujistila ho, když odmítal jít před ní. „Potřebovala jsem tě vyřazeného jen pro vstupní heslo, teď už jsi neškodný.“ Pravděpodobně ho to mělo uklidnit, ale z nějakého důvodu jej to vyděsilo ještě víc.
„Neškodný?“ zopakoval nevěřícně. Nazvali ho za život spoustou věcí, ale tohle by zabolelo i někoho méně ješitného, než byl on.
„Ano. Teď, kdyby ses ukázal nedůvěryhodným, už pro nás nejsi hrozbou. Odtud by ses sám nikdy nedostal.“ Proč ta ženská zněla tak otravně klidně? Právě tady mluvila o potenciální smrti geniálního umělce a nehnula ani brvou. On by brvou hnul, kdyby nebyl ztuhlý zimou. Nesnášel jeskyně a tmu, a zimu ještě víc než tmu a jeskyně dohromady.
Pokračovali v chůzi dalších pár minut. Kdyby se měl Sasori řídit ztuhlostí vlastních končetin a chladem, který ho pomalu sžíral zaživa, tipnul by si, že je pod zemí přinejmenším celou věčnost. Konečně vyšli z úzké chodby přímo do obrovské síně, pokud se tak prostor uprostřed ničeho dal nazvat, ale protože byl osvětlený loučemi ze všech stran a tak celkově působil o něco reprezentativněji než zbytek podzemí, pravděpodobně to nějaká síň byla.
„Nečekal jsem, že by Akatsuki konali v zájmu zákona, ale že je to až takhle zlé?“ ušklíbl se. Asi bude mít čest s něčím, co zákon snášel hůř než pouze nedobře, když bylo potřeba se kvůli tomu uchylovat do podzemí.
„Když se akce nepovede, je třeba se na pár dní zahrabat,“ přitakala Konan. „Někdy jsou nutné i měsíce v naprostém utajení. Je to dobře zásobená skrýš. Vydržela by roky.“
„Měsíce? Roky? V téhle zimě?“ Preventivně si stanovil pravidlo, že jestli by se mu nějaká potenciální akce v budoucnu neměla povést, raději se na místě oddělá, než aby se kvůli tomu musel skrývat v téhle hrobce.
„Rituál bude zároveň tvou zkouškou.“
„Dotáhne mě sem bezmála násilím a pak si ještě stanovuje podmínky,” zabrblal.
„To bylo rychlé,“ ozval se hlas zdánlivě odnikud, a zatímco Konan se bez pochyb otočila k onomu zdroji hlasu, Sasori se sotva udržel, aby nevyskočil z kůže. Jak dlouho byl pozorován, proč nikoho necítil? „Buďto nebyl boj třeba, nebo to byl velmi krátký boj,“ pokračoval ten hluboký hlas. Zněl stejně chladně a netečně jako Konan. „Vítej, Sasori z Červených písků, mistře loutkáři,“ obrátil se ten hlas k němu a červenovlasý ninja, když po chvilce mžourání do tmy zjistil, že onen záhadný hlas má skutečného majitele, se hrdě narovnal. Na svůj titul byl jaksepatří pyšný. Muž se k němu pomalu přibližoval, Sasori mu však stále neviděl do tváře. „Pokud jsi hoden členství Akatsuki, přežiješ. Pokud ne, zemřeš. Je to jednoduché.“
Pokud je hoden? Proč museli být všichni tak dramatičtí? Byla mu čím dál větší zima.
„Itachi,“ promluvil ten muž znovu. „Můžeme začít.“
Sasoriho znovu pohltila temnota, tentokrát si však byl jistý, že mu ránu do hlavy nikdo nedal. Dal si totiž záležet, aby se k té zákeřné kunoichi znovu neotočil zády. Temno kolem něj se rázem rozplynulo a před ním stanul další muž. Jeho oči rudě zářily, výraz měl naprosto kamenný. Byl to ten, kdo jej před chvilkou připravoval na smrt?
„Akasuna no Sasori,“ pozdravil ho ten muž. Nebylo v tom žádné uznání, znechucení, nebyla v tom jediná kapka emoce a loutkář se div znovu uraženě nečepýřil, kdyby ho tak nefascinovalo to okolí, které se každým slovem cizince měnilo do jiných tvarů. Ze všech stran na něj hladově zírali havrani. Nebo to byly vrány? Nikdy se to nenaučil rozeznávat.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Začínal být netrpělivý, tyhle iluze už ho začínaly unavovat. Tak strašně nerad čekal, a nemusel mu zrovna nikdo vyhrožovat smrtí. Ať ho podrobí té záhadné zkoušce a dají mu konečně pokoj s těmi cavyky, ztráceli tady čas, který Sasori neměl. A i kdyby ho měl, tak by ho trávil jinak.
„Mé jméno není důležité,“ odvětil ten muž. Sasori přimhouřil oči. Sharingan. Uchiha. Jednoduché. To asi vysvětlovalo, proč najednou stál na červeném obláčku a kolem něj bylo černo. Nepamatoval si, že by se mu povedlo s někým v té tmě navázat oční kontakt, ale asi se tak muselo stát.
„Členství Akatsuki není něco, co se rozdává na potkání,“ pokračoval Uchiha stejným tónem. „Musíš ukázat, že jsi hoden.“
„K věci,“ zavrčel Sasori znovu a muž naproti němu se k loutkářově zlosti lehce pousmál.
„Jsi nerozvážný, lehkomyslný, mladý a nezkušený,“ vyčetl mu, ale opět v tom nebyla jediná známka pohrdání. Jediný, kdo by tady měl někým pohrdat, byl Sasori. Sice mu jeho vzhled spíše nahrával do karet, ale poslouchat mladší, jak jej považují za sotva odrostlé mládě, se mu taky pořád nechtělo. To si nemohli zjistit fakta, než ho bezmála unesli? „To vše se tady změní. Ještě před tréninkem, úkoly a naplnění našeho cíle je však třeba zajistit tvou loajalitu.“
Teď z něj ještě chtějí mít psa?
„Jistě víš, že to, v čem právě teď oba dva jsme, je genjutsu,“ pokračoval muž. „Mezi námi je teď jeden rozdíl; já můžu kdykoli zmizet nebo tuhle techniku ovlivnit či rovnou zrušit. Ty nemůžeš vůbec nic.“
Sasori ani nemrkl. Výhrůžek už měl za dnešní den po krk. A sám věděl, že čím víc mu bude skákat do řeči, tím pomaleji se dostanou k tomu, proč tady pořád trčeli.
„Můžeš tady být do konce věků a mě to nebude stát vůbec nic. Loajalita je pro tajnou organizaci s jistým vyšším cílem bohužel nepostradatelná věc. Je to podmínka fungování. V případě, že bys byl zadržen, mučen, vyslýchán, vystaven všemožnému utrpení, ti není ani v nejmenším dovoleno se o Akatsuki jediným slovem zmínit, a kdyby ses zmínil, ani fakt, že bys nebyl ve své pravé mysli, tě neomlouvá. Jsi jeden z nás, Sasori. V momentě, kdy jsi zadržen bez možnosti úniku, přestáváš být jedním z nás. Nemusím ti ukazovat, co by se stalo, kdybys své bratrstvo zaprodal, nemám pravdu?“
Sasori malátně přikývl. Celá tahle technika ho zmáhala. Jak dlouho tady byli? Den, dva?
Najednou se obláček pod jeho nohama rozpustil a on bolestivě dopadl na kolena. Zima s ním otřásla ještě víc.
„Dal sis načas,“ rýpla si Konan, ale nemluvila k loutkáři, její slova mířila k tvořiteli té zákeřné techniky. „Vždycky ti stačily tři vteřiny, dneska to máš za sedm.“
„Vteřiny?“ zasípal Sasori na zemi. Jemu už snad definitivně přeskočilo.
„Vteřiny,“ přitakala Konan a znovu jej vytáhla na nohy.
Uchiha neodpověděl, a jakmile na něj kývnul muž, jehož tvář Sasori stále nespatřil, okamžitě zmizel. Byli znovu tři.
„Jsi silnější, než vypadáš,“ řekla Konan tiše. „Sedm vteřin v Itachiho genjutsu je docela výkon. Peine?“ Otočila se k muži ve stínu a čekala na jeho ortel.
„Bude si muset zvyknout,“ řekl muž, Pein, jak si nechal říkat, a mávl rukou, čímž Konan i Sasoriho propustil. „Ale to každý. Vezmi ho ke Kakuzemu.“
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat