- fandom: NARUTO
- 22. kapitola z 22
- cca 6200 slov
- slash: NE
- postavy: Sasori, Kakuzu, Konan, Chiyo, Sakura, Itachi, Kisame, Deidara, Orochimaru
- vztah: Sasori & Akatsuki, Sasori & Chiyo, Sasori & Kankurou
- smrt (dle kánonu), drama
- psáno v letech 2017 - 2024
Když oči znovu otevřel, pořád nic necítil. Ale jeho tělo krvácelo, a srdce, kterého se sám vzdal, stále bilo. Pohlédl do temných očí svých bývalých partnerů a sám sebe se ptal, kdo je asi zabil, a kdy, a jak. Pak ho napadlo, jestli on sám teď vypadal více jako jeho otec, když jeho tělo zcela anulovalo období, které strávil jako nestárnoucí loutka.
Byl drobnější, než býval jeho otec. Kdyby ho teď objal, ztratil by se v jeho náruči úplně stejně, jako když mu bylo šest. Byla mu trochu zima, na sobě jenom starý plášť.
Nedokázal se zatím ještě ani rozčílit, že se z něj nakonec stalo to, čeho se bál nejvíc. A že jeho pánem se stal ten, kterého chtěl zabít víc než kohokoli jiného. Nebo alespoň… ne. Kabuto byl ještě o tolik horší. Orochimaru byl vždycky svým pánem, jeho vítězství nad Sasorim by mohlo znamenat, že byl zkrátka lepší, což se dalo jedině respektovat. Ale Kabuto, jeho špion, jeho malý poddaný… jak se karty obrátily. Osud na něj musel mít vážně spadeno. Z loutkáře loutkou, myslící a skoro živou, ale stejně ovládanou. Dokud po něm Kabuto nic nechtěl, mohl si Sasori dělat, jak uzná za vhodné. Mohl tiše poslouchat Deidarovy žvásty, mohl si sednout na kámen a hledět na nebe, mohl se klidně zahrabat do země a snažit se tam zůstat, jako by každý správný mrtvý měl.
Nakrčil nos. Dokonce z nich nešel ani cítit pach rozkládajících se těl. Bylo to zvláštní jutsu. Dělalo si, co chtělo. Sasori nezemřel jako člověk. Proč měl najednou… copak to dávalo smysl?
Štípl se do zápěstí. Jeho nervy byly stále mrtvé? Kůže trochu zčervenala. Krev tam tedy musela proudit. Kdyby praštil Deidaru do nosu, nejspíš by tím nějakou červenou spustil. Akorát by ho to nejspíš nebolelo. Tak proč se obtěžovat?
Tohle Orochimaru chtěl? Žít a nežít, cítit a necítit, být a nebýt? Copak v tom byla nějaká krása?
Sasori zemřel smířený a rezignovaný, unavený a deprimovaný. Bylo mu ze sebe zle a jediný způsob, jak to smazat, bylo prostě se vzdát a nechat to všechno být. Nebyla to jeho obvyklá metoda, ale… co mohla být obvyklá metoda, když zašel tak daleko? Když pohrdl tím, pro co žil, když ho žízeň po krvi dohnala tam, kam se nikdy neodvážil vydat se ani v myšlenkách? Lidské prsty, které procítěně tvarovaly a skládaly krásné a věčné loutky, vyměnil za ty, které necítily vůbec nic, pouze krásné a věčné byly. Jaká byla krása v takovém bytí, když nic podobného už nedovedl stvořit? Musel mít cit, aby dokázal tvořit dál. Proč by tady měl takový loutkář vůbec být, jak si mohl dovolit mluvit o umění, když sám zaprodal duši ďáblu?
„Zase filozofuješ?“ zabručel Kakuzu po jeho pravici. Oba dosud mlčky seděli na kameni, jako by se jenom vyhřívali, zatímco jejich kolegové jako by si chtěli vynahradit dobu strávenou potichu a křičeli po sobě hlava nehlava. „Zetsu se zmínil…“ Kakuzu se zase na chvilku odmlčel. „Musím říct, že mě to moc nepřekvapilo,“ dodal nakonec lakonicky, jak to měl ve zvyku. Co přesně? Že byl Sasori poražen, že s někým bojoval dost dlouho a tvrdě na to, aby prokoukli jeho jedinou slabinu? Nebo že neuhnul, i když mohl?
Kakuzu ho koneckonců varoval. Dlouhý život nebyl pro každého.
„Hm,“ odfrkl si jenom. „Ty ses odporoučel kdy?“ Musel přiznat, že ho ten pohled nepotěšil. Spatřil skoro všechny členy Akatsuki. Skoro všechny členy, ke kterým si odmítal dělat jakékoli pouto, dokud si ještě myslel, že něco takového skutečně může ovlivnit. I pohled na Itachiho ho zamrzel, protože byl jedním z nich, a možná protože si na něj prostě zvykl, jako si kluk zvykne na otravného mladšího bráchu, který si myslel, že sežral veškerou moudrost světa. A taky ho ten pohled nemálo vyděsil, protože co to muselo být za neuvěřitelné monstrum, aby Uchihu porazilo, jakou skrytou zbraň muselo mít? A Sasori byl po smrti – neměl už se za co stydět, mohl si klidně přiznat, že mu na nich tak trochu záleželo.
„Ostudně krátkou dobu po tobě,“ procedil Kakuzu. „Na zem mě dostal ten devítiocasý spratek a o poslední srdce se postaral Hatake. Byl to dobrý boj,“ dodal a uznale pokýval hlavou. Nevypadal naštvaně ani otráveně. Vypadal spíš asi tak unaveně, jako se Sasori cítil. Tušil, že jediný, kdo z této jejich nepovedené skupinky odpadlíků skutečně nějak lpěl na životě, byl jenom Hidan.
Sasori se znovu ohlédl. „Kde je…“
„Nemyslím si, že ho zabili.“ Kakuzu pokrčil rameny, jako by se bavili o tom, co si kde dají k obědu. „Hledali jsme ho, ale dá se bezpečně předpokládat, že ho buď zaživa pohřbili, nebo hodili někam do oceánu a zatížili ho. Já osobně bych ho napřed roztrhal na kusy a pak ty kusy nechal sežrat nějakou zvěří.“
„Víš vůbec, co se děje?“ zeptal se Sasori tiše. Hidanovi nevěnoval ani laskavou myšlenku.
„Ne. A upřímně je mi to jedno. Není nikdo, proti komu by mi vyloženě vadilo bojovat. Toho ten zmetek, co nás vyhrabal, taky využívá. Z toho, co jsem zaslechl, se dá usoudit, že pokud se někdo z nás rozhodne, že toho má tak akorát, odporoučí se nadobro. A ani nebude možné ho už někdy přivolat.“
Sasori se narovnal. „Jak se někdo dostatečně pevně rozhodne? Já toho mám třeba po krk, a to jsem tady teprve chvíli.“
Kakuzu se nevesele uchechtl. „Myslíš, že jsem to nezkoušel? Nejspíš to má důvod, který je mi zatím cizí. Klid v duši, nebo dostatečnou hladinu tvrdohlavosti a vzteku.“
Sasori se zamyslel. „Asi už jsem to kdysi viděl,“ řekl pomalu, jak se vzpomínkami vracel zpět do pouště, kde naposledy spatřil toho zákeřného hada. „Když na mě Orochimaru poslal Třetího Kazekageho… Nemohl jsem ho zabít. Ani já, ani Deidara. Pořád se vracel zpátky, nedalo se ho zbavit. Teprve pak se rozhodl, že nebude ničí loutka, všem nám to oznámil… a prostě se rozpustil.“ Co se vůbec stalo s loutkou Třetího? Do hrobu si ji totiž nevzal. Měl u sebe sice nějaké svitky, ale neměl tušení, co v nich bylo.
Kakuzu se na něj po očku podíval. „Tak co tady ještě děláš, mistře loutkáři? Myslel bych si, že budeš mezi prvními, kdo se z trucu rozpustí a půjde si po svých. Být něčí loutkou, to nemůže být nic pro tebe.“
„Povídej mi o tom,“ zahučel Sasori rozmrzele.
Kakuzu jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Nejhorší na tom je, že tohle všechno děláme zadarmo.“
Najednou se oba prudce zvedli a rozešli se zpět ke skupince, ke Kabutovi. Jen si vyměnili pohledy. Hýbali se, aniž by sami chtěli. To bylo nemilé zjištění. Myslel si, že Kabuto bude mít nějaký vliv na to, co Sasori bude moci dělat, ale že bude mít úplnou kontrolu… V Sasorim stále bublal vztek. Ale evidentně ne dostatečný k tomu, aby ho poslal definitivně do věčných lovišť.
„Jsme mrtví! Všichni!“ řval Deidara pořád dokola, buď protože se s tou myšlenkou nemohl vyrovnat, nebo protože nedokázal uvěřit tomu, že se skutečně našel někdo, kdo ten jejich výkvět společnosti postupně zlikvidoval.
Stáli s Kakuzem po boku a Sasori mu záviděl stále živého partnera, který tady logicky nemohl být přítomen. Kakuzu se po něm ohlédl, jako by mu četl myšlenky. Nejspíš je opravdu četl, protože i v mrtvých očích mu zaplálo lehké pobavení. „Já vím,“ řekl jen.
Jsou prý přepadový oddíl. Sasori a Deidara, protože jak jinak. A pak další dva, které Sasori neznal. Jeden mohutný senzibil a jeden mladinký shinobi s šedými vlasy. Příkaz zněl, že mají jít všichni vzduchem. A na nic se neptat.
Deidara se k němu otočil jako natěšené dítě. „Poletíš se mnou?“ vyhrkl. „No teda. Smrt ti sebrala strach z výšek, hm?“
On se přece nebál vý– „Neprovokuj,“ zavrčel Sasori varovně. „Nebo tě zabiju,“ dodal. Asi ze zvyku.
„My ale jsme mrtví, mistře!“ rozhodil Deidara rukama. Oběma. Možná proto byl tak hyperaktivní. Prostě si užíval, že je má zpátky. Sasori si musel přiznat, že i když opět necítil hlad ani bolest, stejně si užíval, jak se plášť dotýká jeho kůže, a když ještě před chvílí seděl na slunci, vzpomněl si na léta dávno minulá, když jako dítě v poušti číhal na štíry… nejspíš si to všechno vsugeroval. Ten plášť i to slunce. Ale i tak to bylo příjemné.
„Nastražíte pasti a budete provádět nájezdy na naše nepřátele,“ oznámil jim Kabuto. Sasori nic takového neměl v plánu. Ale on neměl v plánu ani vstát z mrtvých, že.
„Pokud se Akatsuki nechává řídit od takového slabocha,“ procedil skrz zuby, „pak tedy hodně upadá. Jako by nestačilo, že jedinými přeživšími jsou masožravá kytka a blbeček v masce. Ten, co mě nahradil,“ odfrkl si. Bylo to trochu jako výsměšná facka, když se kolem sebe poprvé od svého návratu mezi živé rozhlédl a všiml si, jak se ten praštěný pobuda chová. Přišli jsme o loutkáře, řekl nejspíš vůdce po Sasoriho smrti. A dovedl Tobiho.
Tobiho.
Jako náhradu.
To jim musel Sasori vážně chybět. Že se k nim vůbec…
Deidara se na něj zase zaculil. „Moc si nevyskakuj, mistře. Nemáš si na co stěžovat, zemřel jsi jako první.“ Sasori se nenechal vyprovokovat. Rozhodně ne. Byl už po smrti. Nemohl si dovolit být stále tak dětins— „A prý že umění je věčné!“ dodal Deidara. „Všecko v čudu kvůli té obrovské slabině, co sis nosil v hrudi!“
Sasori se k němu otočil. „Deidaro,“ řekl tiše. „Ty snad chceš, abych tě zabil?“
„Vždyť říkám! Že jsme už! Mrtví!“ rozčiloval se Deidara. V hlase měl navzdory očividné provokaci i dávku upřímného vzteku. Opravdu Sasorimu zazlíval, že to zabalil tak rychle. Asi s ním nikdo neměl ani polovinu té trpělivosti co Sasori – chronicky netrpělivý člověk. Anebo byl naštvaný, protože dostal do páru právě Tobiho. Což bylo fér.
„Tohle nemůže fungovat,“ hlesl při pohledu na ně Tobi. Sasori k němu prudce otočil hlavu. Najednou ten člověk mluvil naprosto normálně. Doteď se choval jako opice. To měl rozpolcenou osobnost? Nebo z lidí jenom rád dělal voly? A proč zněl, jako by v tomhle plánu hrál nějakou markantní roli?
Kabuto se zamyslel. Pak se mlsně usmál. „Oživil jsem spoustu takových a momentálně je těžké je ovládat. Hodně z nich se jich občas vymkne kontrole, protože se soustředím na mobilizaci. Ale jakmile započne boj, jejich osobnosti budou vymazány. Budu kontrolovat naprosto vše.“
Sasori stále dělal, že do svého ex-partnera propaluje díry vlastníma očima. Ale ve skutečnosti se na rozhovor soustředil vším, co měl.
Nesměl dovolit, aby mu zmizely jeho vlastní myšlenky. Sice si to přál, sotva se vyloupl z hrobu, aby alespoň nevěděl o tom, že je loutkou, ale jak teď slyšel plánovaný průběh této války, vůbec se mu to nezamlouvalo. Takhle, jak byl teď, byl sice ponížený do té míry, až ztrácel řeč, a trpěl jako zvíře, ale pořád se mohl utěšovat myšlenkou, že se z toho dokáže vymanit, až bude opravdu chtít. A jestli nebude mít svou osobnost, tak už to nezvládne nikdy. A bude tady takhle jančit do konce věků. A nebude o tom vědět.
Jak mu to mohlo připadat jako menší zlo?
„V některých případech však,“ podíval se na něj Kabuto, „je mnohem lepší jim nechat jejich… city. Slova. Myšlenky. Vnáší to do řad nepřátel pěkný zmatek. Nechce se jim je zabíjet, když to už nejsou jen vražedné nástroje. A hlídají se, i když ví, že jim nemůžou ublížit.“
Sasori se na něj blbě usmál. Skutečně věděl, že to musel být blbý úsměv, protože ho tenhle proslov nevýslovně potěšil. Kabuto počítal s nemožnou věcí – totiž že na Sasoriho někdo nebude chtít útočit, protože by k němu mohl chovat nějaké vřelé city. Skoro se zlomyslně rozesmál. Nikdo takový nebyl. Nakonec se najde někdo, kdo ho znehybní nebo jinak odrovná. Doufal.
***
Jeho tělo se opět hýbalo samo. Jen jeho mysl zatím fungovala tak, jak chtěl. Což na tom všem bylo to nejlepší i to nejhorší zároveň. Nejradši by se tím vztekem zalkl, aby měl klid. Dokonce se o to nejednou za svou cestu i pokusil. Stál na jílovém zvířeti přímo za Deidarou a nejradši by se z něj vrhl dolů. Zkusmo nahlédl přes okraj. Zatočila se mu hlava.
Možná jestli se podívá ještě jednou a pořádně, opravdu sletí.
Místo toho se mu jen zvedl žaludek. Zavřel oči a zhluboka dýchal.
Deidara se soucitně ušklíbl, jak se po něm ohlédl dozadu. Ať si sakra hledí svého.
Sasoriho k smrti dráždilo, jak moc bylo jeho partnerovi jedno, co se s ním po jeho smrti dělo. Jak dělal, co měl, a přitom byl vždycky duší rebelem. To ho ani nenapadlo se vzepřít? Nebo měl jen takovou chuť vyhodit pár věcí do vzduchu a neexistovala cena, která by byla příliš vysoká?
„Ten magor v masce… není magor?“ zeptal se Sasori, aby uklidnil žaludek, nebo utišil svou zvědavost, nebo možná obojí. Přece na Tobim muselo něco být, když byl jednak přijat do Akatsuki, a jednak je skoro všechny přežil.
Deidara pokrčil ramenem. Pak pokrčil ramenem znovu. A nato rozlíceně rozmáchl rukama do stran, divže se jejich jílové letadlo nepřevrátilo. „Já nevím!“ vykřikl frustrovaně. „Mistře, já přísahám, že jsem od něho neslyšel kloudnýho slova za tu dobu, co za tebe… totiž co k nám přišel. To vypadalo jako blbej vtip, když ho přitáhli, že bude jedním z nás. V životě jsem ho neviděl bojovat, jenom se mnou všude chodil a blbě pindal. A když už k boji došlo, tak začal řvát jak nějaká baba a schovával se za stromy. Tak jako dneska jsem ho v životě neviděl. To musí být někdo jinej.“ Ale nezněl, že by tomu moc věřil. „A ten chlápek, který odešel s Itachim… ani nevím. Říkali mu Nagato. A měl šéfův Rinnegan. Nebudu si to radši ani domýšlet. Motá se mi z toho hlava. Šéf není šéf a Tobi není Tobi. A my jsme mrtví a přitom tady šaškujeme kvůli někomu, kdo ti ještě onehdy dělal špeha. Dává to smysl?“
Zněl upřímně ustaraně. Teprve teď se mu ho Sasorimu zželelo. Nakonec to všechno Deidarovi asi nebylo tak ukradené, jako si původně myslel. „Jak ty se k tomuhle loutkovému představení vlastně stavíš?“ zeptal se tiše.
Deidara po něm loupl okem. „Svírá se mi z toho žaludek. Jo, přišel jsem dělat čurbes, a hodlám rozhodit co nejvíc bomb, abych si to ještě trochu užil, než půjdu zpátky pod drn. Protože já hádám, že až bude po všem a já tu budu zavazet, tak polezu hezky zpátky, ať už na to budu mít názor jakejkoli. Ale nelíbí se mi, jakým způsobem jsem se vrátil. A nelíbí se mi ani to, že jsem mrtvej. Já na rozdíl od tebe–“ Kousl se do rtu. „Zetsu nám o tom posledním útoku na tebe řekl,“ hlesl pak. „Žes‘ ho viděl.“
Sasori se načepýřil. „A co je ti po tom?“ K čertu s tou ukecanou kytkou.
Deidara se tentokrát neskrčil před jeho hněvem. Ve tváři měl ruměnec, buď z toho, jak jim foukalo do tváří, nebo z toho, jak se v něm vařila krev. Sasori ho takhle neznal. Deidara byl jeden z nejhorkokrevnějších lidí, které kdy potkal, ale zároveň si nikdy nedovolil na Sasoriho byť jen zvýšit hlas, dokud byli oba naživu. Na kohokoli jiného – ano. Hned a bez výčitek. A ne jednou. „Mohl jsi něco říct! Nechal jsi mě jen tak odletět a já si myslel, že to byla moje vina, že tě dostali. Myslel jsem, že kdybych zůstal, tak… já nevím. Prostě bych neletěl do háje, kdybych věděl, co máš v plánu.“ Sasori to v té době, kdy Deidara odlétal do háje, taky ještě nevěděl. A plánem by to taky nenazval. „A navíc bych do tebe tak neryl,“ pokračoval Deidara rozlíceně. „Věděl jsem, že tu svou zbloudilost snášíš těžce, a ještě jsem si z tebe dělal srandu. Bylo to to poslední, co jsem ti řekl, a ty se pak rozhodneš se prostě nechat– Nevím! Prostě jsem neměl, a ty taky ne!“
Sasori na něj nevěřícně zíral. Tolik myšlenek mu ten člověk věnoval. Tolik výčitek mu Sasori nevědomky způsobil. A co víc, všechno to tady na vlastní uši poslouchal. Čemu se divil? Ta organizace byla plná pomatenců, ale i pomatenci si někdy nemohli pomoct a začali si mezi sebou tvořit pouta, aniž by si to vůbec uvědomovali. „To nebylo kvůli tobě,” namítl slabě, protože ho nenapadlo, co jiného říct.
Najednou jako by se z transu probrali ti dva, kteří letěli hned vedle nich. Vůbec spolu nemluvili a Sasori na ně úplně zapomněl. Deidara se otřásl, jako by se tím zbavoval veškerých vzpomínek na celý tenhle rozhovor. Taky dobře. „Támhle…” vydral ze sebe jeden z jejich nedobrovolných kolegů, a pokud si Sasori pamatoval dobře, byl to ten nešťastník, jejich senzibil, který se pokusil napadnout Kabuta a dostal tím pádem trest v podobě permanentního vymytí mozku. Taky to byl jediný důvod, proč se o sejmutí toho nechutného hada nepokusil i Sasori. Jeden nechutný had mu zničil život a druhý nechutný had mu právě ničil smrt. Zabít nemohl ani jednoho. K vzteku, mírně řečeno.
Deidara se rozhlédl. Pak okamžitě zaostřil. „Na dvou hodinách vidím tři chlápky,“ oznámil jim zvesela.
„Běžte! Já je zdržím!” křikl jeden shinobi zdola. Jeden. No tak to aby za to stál, pomyslel si Sasori, a pak si v duchu jednu vrazil. Vždyť jemu už to mělo být jedno. Tohle už nebyla ta Akatsuki, ke které se přidal, ke které nakonec i přilnul, a které se v nejtemnější hodince vzdal. Tohle byl Kabuto, jeho plán, jeho armáda zombie. Sasori už neměl co chtít potkávat nové výzvy, neměl co chtít bojovat s dobrými shinobi, protože už neměl sbírku, kterou by si mohl rozšiřovat. Neměl tady vůbec co pohledávat.
Ten první, se kterým si Sasori myslel, že budou mít nejvíce co dělat, odpadl rychle. Nositel Byakuganu, evidentně dost dobrý na to, aby mohl patřit k výzvědné jednotce, a nechal se vyhodit do vzduchu jílovou bombou jako nějaký amatér. Přežil to, ale ležel tam úplně nepoužitelný.
Druhý udělal úplně tu samou chybu a lišil se jenom tím, že na něho bylo bomb třeba o něco víc. Taky přežil, a byl ještě nepoužitelnější.
Třetí, který jim posílal nahoru brouky a mátl tak jejich senzibila, vydržel nejdéle. Toho si vzal Deidara na starost osobně. Sasori se za celou dobu nemusel ani pohnout. Pak se ale pohnul.
„Počkej,“ vyhrkl, popadl Deidaru za ruku a srazil mu ji dolů. Nedokázal najednou rozpoznat, jestli to bylo jeho rozhodnutí, nebo Kabutovo. Protože ta logika, která mu zněla v uších, mohla být klidně i jeho samotného. Aburame byl na pokraji sil. Nezbývalo mu moc času, buď zemře ze svých zranění, nebo z vyčerpání. „Nech mi ho.“
Deidara se na něj zazubil, jako by se snad vrátili do starých dobrých časů. Jako kdyby ty časy byly fakt někdy dobré. „Co, nudíš se, mistře?“ zeptal se udýchaně. Vypadal jako malý kluk, kterému se povedlo beztrestně ukrást pytel cukrátek, a teď si ho mohl v klidu celý spořádat.
„To taky. Ale bude se ještě hodit.“ Sasori si udělal svou první živou loutku od svého zmrtvýchvstání. A ani nebyla jeho.
Na základnu svých takzvaných nepřátel narazili poměrně brzy – jejich senzibil s vymytým mozkem je vedl najisto. Sasori tedy použil svou novou volavku, zraněného přítele v nesnázích. Byla to primitivní past a jejich protivníci se do ní chytli jenom částečně. Jeden z nich se okamžitě rozběhl ke zraněnému příteli, ale zbytek se držel opodál. Rozhodně nepomohlo, že měli mezi sebou dalšího Hyuugu.
Veden Sasoriho chakrovými vlákny, zraněný Aburame se na ně rozběhl. Přitom u sebe držel za rukojmí toho mladíka, který mu původně běžel na pomoc. Před sebou měl jejich přítele, za sebou pytel plný výbušného jílu. Dalo se udělat jen pár věcí, a ani jedna z nich nebyla žádoucí.
Sasori ho vedl dál a dál. Jenže pak už bylo pozdě na element překvapení, nepřátelská strana pochopila, co se bude dít, a Deidara musel konat. Aburame vyletěl do povětří dřív, než k nim doběhl. Protivníci už se nesnažili ho ani zachránit. Zbytek jejich jednotky se stačil propadnout několik desítek metrů do země, takže je výbuch ani neožehl. Sasori se na ten pohled usmál. Pěkné, musel uznat. Proti Deidarovým útokům se člověk musí bránit všelijak, a on originalitu oceňoval.
Navíc se usmíval ještě z jiného důvodu. Těsně předtím, než Deidara způsobil tu paseku (doslova a do písmene), totiž Sasori zahlédl, jak se v slunci zableskla loutkářova chakrová lanka, která strhla do bezpečí tu dobrou duši, jež se pokusila Aburamemu jako jediná pomoct.
A jeho lanka to nebyla.
„Sasori!“ ozvalo se z kráteru pod nimi. „Vím, že tam jsi! Tak se ukaž!“
Skoro se rozesmál. Tak chlapec ten jed opravdu přežil. Sice už to Sasori tušil, ale bylo dobré to vědět jistě.
Deidara slétl dolů. „To jsi ty. Karasó? Kantarasu!“ vykřikl vítězoslavně. „Víš, mistr měl strach, že tě fakt zabil. Bude rád, až tě uvidí,“ tlachal přátelsky, jako by se jenom stavil na čaj.
Byl tady jeden malý problém. A on malý přestane být, až se Sasori trošku otřepe a zbaví se zbytku hrdosti, která absolutně nebyla na místě. On se totiž nemohl hnout. Nemohl se ukázat. Snažil se udělat krok dopředu, ale stál jako zařezaný. Že ho Kabuto nutil bojovat v případech, kdy by Sasori ani nehnul prstem, to by pochopil. Ale tohle bylo jen pár kroků, které by snad mohly být zcela v jeho kompetenci. To už ztrácel vlastní mysl? Kabuto se na něj zaměřil? Proč se Deidara hýbal tak, jak uznal za vhodné?
Nebo to bylo kvůli Kankurovi?
Parchant. Mizera. Bohové, zabije ho, přísahá, že ho zabije, nebo se o to minimálně pokusí. Nebo proti němu pošle někoho jiného, kdo ho zabije. Cokoli. Nesnášel hady. Tak strašně je nesnášel. Zatímco sebou Sasori lomcoval a v duchu Kabuta proklínal, dole se odehrávalo jiné drama.
„Bratře,“ hlesl kdosi. Mladý hlas, roztřesený. „Shine. Co… co tady…“
Aha. Kabuto proti svým nepřátelům posílal schválně ty, které znali za života. Dokonce vlastní sourozence. Příznačně podlé. Ale Sasori se oficiálně s Kankurem utkal a nechal ho ležet v prachu. Proč by si Kabuto myslel, že by ho nechtěl zkusit porazit znovu, a tentokrát definitivně? To, co se Sasorimu prohánělo v hlavě v době, kdy se rozhodl to sám se sebou skoncovat, přece nemohl vědět. Nebo Zetsu slyšel, jak se Deidarovi přiznal, že zbloudil na své cestě, že litoval toho, že mladého loutkáře smrtelně zranil?
Už říkal, že byl Kabuto parchant? Ano? Tak to říká znovu.
Zatnul pěsti a tělem mu projela vlna takového vzteku, až se mu zatmělo před očima. Myslel si, že ho Kabuto nemá proti komu postavit. On sám si za to mohl, když si myslel, že je nedotknutelný. Vždyť nechtěl bojovat ani s těmi, které ho nakonec připravily o život, natož aby bojoval s jedinou nadějí na pokračování loutkářského umění v Písečné. Jediný, koho by si přál zabít, byl stále Orochimaru, a teď navíc i Kabuto. Nikdo jiný.
Ti dole nebyli jeho nepřátelé.
„Vidím, že jste taky přepadový oddíl,“ poznamenal Kankurou, když se Sasori stále neobjevoval. „Chápu.“ Nic nechápe. Sasori se kousl do rtu. To ho Zetsu hlídal i tady? To se Kabuto už teď rozhodoval, co bude Sasori dělat?
Vytáhl ze svitku dvě loutky. Ne že by chtěl, ale koho to sakra zajímalo.
Pak je poslal na shinobiho dole pod ním, který se zrovna vrhal na Deidaru. A ten přeřízl Sasoriho chakrová vlákna.
Přeřízl! Jeho chakrová vlákna!
Na okamžik se zasnil. Umění boje s mečem…
A pak u těch svých ubohých zbylých ocásků chakry ucítil dotek cizích, i kdyby povědomých – a než se nadál, stáhl ho Kankurou dolů do propasti. Nakonec se ani nepotřeboval shodit z toho jílového ptáka.
Ke své nemalé potěše dopadl přímo na Deidaru.
Chvíli na něm ještě ležel. „To byla skvělá práce s mečem,“ vydral ze sebe a okouzleně zamrkal na modré nebe nad sebou. Bylo to poprvé od chvíle, co přepadli nepřátelský oddíl, kdy ho konečně poslechl vlastní hlas. „A s chakrovými vlákny…“ dodal spokojeně. Deidara pod ním cosi mrmlal do hlíny.
Kankurou na něj zíral. „To jsi ty? Sasori?“ Viděl ho vlastně poprvé. „Takhle tě neznám. Kéž bych mohl říct, že je mi ctí.“
Sasori pomohl Deidarovi na nohy. S překvapením sledoval, že se najednou může hýbat sám od sebe. A mluvit. Možná ho ta rána vymkla Kabutovi z kontroly? Anebo měl teď ten had co dělat s někým dalším a na něj se nemohl soustředit. Tak jako tak by bylo vhodné toho využít. „Tvoje ovládání se od minula velice zlepšilo, Kankurou,“ pronesl tak hrdě, jak jen zablácený a pomlácený mohl. Jako by ho to naučil on sám. Hruď se mu svírala lítostí, která jako by v tom skutečném těle byla ještě dvakrát silnější.
„Musím přiznat, že být pochválen samotným mistrem je velice příjemné,“ odvětil Kankurou zdvořile a lehce sklonil hlavu. Tohle byla ta nejabsurdnější bitka, jaké kdy se Sasori zúčastnil. Při té poslední si nedokázal pořádně přiznat, proč ji protahuje. Při téhle už si to přiznat mohl. Už nebylo kam spěchat. Už mohl klidně zdržovat. „Mistrem Tajné rudé techniky,“ pokračoval Kankurou. Pak se zazubil. „Ovšem ta moje je teď ještě lepší.“
To Sasori doufal. Už se nemohl dočkat, až ji uvidí. „Byla to Sakura, kdo pro tebe našel protijed?“ zeptal se. Nebyl si doteď jistý, jestli to byla Chiyo, nebo ta vzteklá Konožanka.
Kankurou na něj překvapeně zamrkal. „Ano. Osud asi uznal za vhodné, abychom se utkali znovu. Ani na okamžik jsem na ten souboj nezapomněl. A mám u tebe dluh.“ Sasori na ten boj taky nezapomněl ani na okamžik. Pravdou však bylo, že pro něj se to stalo dnes. A soudě dle toho, jak se jeho následovník vytáhl, od jejich boje už nějaký ten pátek uběhl.
Pak Kankurou vytáhl svitek. A ze svitku se vynořil samotný Sasori.
Jen na sebe tiše zíral. Na ty prázdné oči. Takhle měl původně skončit. Byl by měl klid. „Ani jsi mě nezabil,“ řekl jen trochu zmateně.
Kankurou se na něj zamračil. „To není žádná zatracená trofej!“ rozkřikl se, a Sasori se zastyděl. Smrt ho skutečně vůbec nezměnila.
Pak se zničehonic rozesmál. Nešťastně, štkavě. „Vlastně mám až teď to tělo, které jsem kdysi chtěl. A z celé duše ho nenávidím.“ A smál se dál. Deidarovi a jeho ustaranému pohledu. Tomu mladému loutkáři, kterému se v očích napůl zračilo překvapení, napůl lítost. A hlavně sám sobě. Že dopadl tak, jak dopadl. Poučuje ho tady usmrkaný loutkář, který ho předčil už dávno jenom tím, že prostě zůstal člověkem, a že se na loutky díval tak, jako se na ně Sasori kdysi díval taky.
Sasori se najednou prudce pohnul. Jeho chakrová vlákna se připojila k Shinovi, jejich mrtvému spolubojovníkovi, který dosud neřekl ani slovo a který se nepokusil ani zaútočit na Kabuta, ani se hádat, jen šel, kam měl, a všechny si je potichu prohlížel.
Deidara do něj bez skrupulí vrazil několik hrstí jílu, jako by si jen tvaroval bábovičky, a Sasori Shina poslal ke svým protivníkům. Když Shin vybouchl, stačil Kankurou schovat své přátele za loutku, která je od nejhoršího uchránila. A Sasori s Deidarou byli zase ve vzduchu, na jílovém zvířeti, daleko od nebezpečí exploze. Rozpoznával, které pohyby byly jeho, ale u Deidary si nebyl jistý. „To s tím jílem napadlo tebe?“ zeptal se tiše, jak shlížel z jílového ptáka na skupinku pod sebou. „Protože já tohle v plánu neměl,“ dodal suše. Tak špinavě provedený výpad… nespokojeně zakroutil hlavou.
„No. Trochu? Nebyl to špatnej nápad,“ ohradil se Deidara rozpolceně. Taky ho štvalo, že nad sebou nemá kontrolu. Ale neštvalo ho to zdaleka tolik jako Sasoriho.
Shin, kterého výbuch roztrhal na kusy, se během pár vteřin zformoval zpět do svého těla. „Nechci ti ublížit, Saii,“ pronesl zničeně k jednomu z jejich protivníků, k tomu s čelenkou Listové vesnice a se štětcem v ruce. „Smrt byla mou propustkou z Rootu. Nechci po své smrti udělat to, kvůli čemu jsem zemřel, abych to dělat nemusel.“
„Root z Listové,“ vzpomněl si Sasori. Deidara naklonil hlavu na stranu.
„Co to má bejt?“ vyprskl. Tenhle boj ho zcela očividně zoufale nebavil.
„Odmalička spolu vyrůstali, byli vychováváni jako rodina, jen aby na prahu dospělosti byli postaveni proti sobě jako protivníci. Jen jeden z nich se z toho boje mohl dostat živý. Mělo je to naprogramovat jako ultimátní shinobi, nejsilnější bojovníky. Ty bez emocí. Protože ti neváhají.“ Sasori vycenil zuby jako vzteklá šelma, jak se jím prohnala vlna nevole. „Písečná tohle zkoušela taky,“ dodal tiše, ale ne dost tiše.
Kankurou na něj vrhl nešťastný pohled. Jako by to snad nebyla pravda. „To se změní!“ křikl zezdola, pěst bojovně vztyčenou.
„Ty!“ zařval pro změnu zase Deidara dolů, ale Kankura si nevšímal. „Ty tam dole si nehraj na umělce! Jen kvůli nějakým čmáranicím! Co to jako je! Umění je výbuch!“
Sasori si odfrkl. „To teda není.“ Zvyk je železná košile.
Pak se všechno stalo tak rychle, že se Sasori vzpamatoval, až plnou rychlostí letěl k zemi – a nedobrovolně, stejně jako už párkrát předtím. Ještě než dopadl, stihl si pro sebe rýpavě poznamenat, že ty čmáranice mají sakra velkou sílu – skoro jako to skutečné výbušné umění. Sotva Deidara přestal řvát, zhmotnily se za nimi nahoře jakési dvě načmárané obludy a ránou pěstí je oba poslaly k zemi jako dvě mouchy.
Ale bylo to pěkné, musel uznat. Takhle si z fleku vytvořit nějaké dostatečně silné stvoření, které se pak o vše postará, to musí být velice k užitku. Sasori se musel připravovat celé dny, než mohl se svým uměním do pole.
Smířeně si spočítal, že jeho let (pád) bude zakončen v loutce, ve které ho nejspíš Kankurou i uvězní. A Sasori se nestaral o žádného písečného klona, který ho z téhle šlamastyky dostal při jejich minulém souboji. Jen se zvláštním uspokojením sledoval, jak padá do chřtánu své vlastní loutky. Jeho nádherný Kurohigi. Opravený s pílí a láskou, jak to má být. Dopadl do něj skoro až rád.
„Kankurou,“ odkašlal si Sasori, sotva se za ním loutka zavřela. Zmocnila se ho únava. „Musíš mě znehybnit. Při troše štěstí se unudím k smrti.“ Pak ho Kankurou prošpikoval skrz naskrz. „To by mohlo na chvilku stačit,“ poznamenal mistr loutkář.
„Mistře,“ ozval se zvenku Kankurou, a Sasori se na to oslovení podvědomě narovnal. „Sakura mi všechno řekla.“ Sasori si jen povzdychl a zase se nahrbil. To se o něm po jeho smrti bavili všichni jak báby na pavlači? „To, co tě teď udržuje na tomhle světě, v tomhle prázdném těle… to je jenom technika. To je tvoje mysl, co se pořád ještě nechce pustit.“
„Dal ses na psychoanalýzu?“ ušklíbl se Sasori do skořápky své vlastnoručně vyrobené hrobky.
„Už si toho nech,“ odbyl ho mladý loutkář netrpělivě. „Písečná se možná snažila z tvé generace udělat vojáky bez citů, ale právě proto jsi utekl, ne? Tohle tělo, co máš teď, není perfektní. Nemá to nejdůležitější. Chybí jí duše. Ta je totiž ve tvé loutce, kterou mám teď u sebe.“
Sasori zpozorněl. „Ty ji cítíš?“ vyhrkl dychtivě jako dítě. Skutečný loutkář, rozený. Tak, jak má být.
Kankurou přitakal. „Tam – a nikde jinde – právě tam je tvá nesmrtelná duše. Dělal jsi ji ještě ty, a byla to ta poslední loutka, do které jsi dal kus sebe. Nikdy jsem ti tolik nerozuměl, jako když jsem se s tou loutkou poprvé spojil. Vím, o co ti celou dobu šlo. Vím, co je pro tebe umění. To, v čem přebýváš teď, je možná živé tělo, ale je to prázdná schránka, zdegenerovaná loutka. Není to nic, co by si zasloužilo nazývat se skutečným uměním. Není to něco, co by mělo přetrvávat. A nikdo z nás to tady nechápe tak dobře jako ty. Byl jsi prvotřídním loutkářem. A teď jsi loutkou. Kabuto byl tvým špehem, a teď tě tady nutí tancovat a dělat věci, které dělat nechceš. A ty sám víš, že stát se loutkou… že to je pro skutečného loutkáře naprostý konec.“
Sasori byl rád, že byl schovaný v loutce, protože se tak styděl, že kdyby na něj teď někdo viděl, nejspíš by to byla poslední kapka pro jeho pokulhávající příčetnost. Ale Kankurou zdaleka neskončil.
„Tvoje duše, tvůj odkaz tady zůstane se mnou, a já se postarám o to, že ho bude mít kdo přebírat dál. Techniky a loutky, které jsi vytvořil, ty nikdy neskončí. Dokud budou další loutkáři, kteří budou moct dědit duši v nich uloženou. Ty sám ses ujistil, že budu pokračovat. Jinak bys mě na místě dorazil, když jsi ještě mohl. Nech se konečně být, Sasori. Pusť se.“
Loutkář, který už neměl tu drzost se nazývat mistrem loutkářem, jen zíral do dřeva před sebou. V hrudi jako by mu znovu bušilo srdce. Naposledy ho takhle bolestně cítil, když ležel na kovovém stole a instruoval Kakuzeho, aby z něj udělal lidskou loutku.
„Co? Mistře! Sasori? Sasori!“ slyšel Deidaru hned odvedle. „Neposlouchej toho magora! Vůbec ho neposlouchej! Ještě to nemusí být konec!“ V hlase měl upřímnou paniku, a Sasorimu se ho na moment zželelo. Deidara ho měl nakonec upřímně rád. Těžko si to v takové společnosti přiznávat, a ještě tíž si přiznat, že navzdory jeho nevýslovné otravnosti ani Sasori k němu nechoval nepřátelské city, ale možná bylo načase. Při své poslední smrti si najednou taky dokázal přiznat spoustu věcí.
Uchechtl se nad sebou. Byl by věrný jako pes, kdyby v Písečné zůstal. Kdyby nebyl do takové míry znechucen tím, jak místo postradatelných loutek posílají do bojů nepostradatelné lidi. I tenhle nevinný pohled na svět se mu ale pokroutil, sotva se musel začít bránit skutečným lidem, zabíjet je. A když z nich začal dělat loutky, byl to pro jeho vesnici naprostý konec. Byl prohlášen za nechutného blázna, úchylného šílence. Kdyby tam měl jediného člověka, kterému by na něm záleželo, byl by se toho vzdal a veřejně se omluvil. Přiznal by, proč z nich ty loutky dělal. Místo toho je začal zabíjet cíleně, místo toho utekl, místo toho ze sebe udělal tuhle hromádku neštěstí.
Chtěl se v životě k někomu upnout, chtěl být užitečný, chtěl někam patřit. Byl sám jako dítě, jako mladý dospělý, byl jediný loutkář, jediný, kdo věřil Orochimarovi, jediný, kdo se tolik bál bolesti, až se před ní běžel schovat do loutky jako malý kluk. Tak se upnul k organizaci, která si ho pro sebe bezmála uzurpovala, a teď tady byl uvězněný po boku svého bývalého kolegy, a vlastně i nynějšího, a bylo mu jedno, co se stalo s organizací jako takovou a s celým tím jejich slavným plánem. Na všechny teď myslel, jejich tváře se mu míhaly před očima, a on si uvědomoval, že si zase jenom namlouval, že u nich zůstává kvůli plánu. Jakému plánu? Bylo mu to ukradené. Hleděl si svých loutek a utápěl se v křivdách a potají si užíval, jak mu za zády ostatní členové Akatsuki hází sebou navzájem o zem, a byl rád za každé rýpnutí od Kakuzeho a za každou výtku od Uchihy, a za každý uřvaný monolog od Deidary, kterému neustále vyhrožoval smrtí. Byl rád za každý úsměv, který mu Konan věnovala, a každou stížnost od Kisameho, že se zase musí starat o nákupy jídla.
To byly jediné aspekty jeho členství, které si opravdu užíval.
Byl ještě ubožejší, než si po celou dobu myslel? Dobré vědět, vteřiny před druhou a snad i poslední smrtí.
Zakroutil nad sebou hlavou, ale navzdory nelaskavým myšlenkám se ještě tak docela nezatratil. Na rtech mu hrál úsměv, ne protože by se smál své naivitě, ale protože byl rád, že si to dokázal nakonec ještě přiznat. Stejně jako si tehdy s babčou přiznal, že ji vlastně zabít nechce, a že mu ta permanentně vysmátá praštěná bába chyběla.
Znovu se zasnil. To byl aspoň boj. Doufal, že Konožanka se k tomu hadovi skutečně dostala a že on dostal nakonec tu pecku do nosu, jejíž představou se Sasori tak rád kochal.
Únava na něj doléhala víc a víc. A spolu s ní jakási smířlivost.
„Máš… máš žáky?“ vydechl. Otevřel oči do tmy, v hrudi se mu vzedmula naděje, srdce se mu paradoxně rozbušilo víc teď, na pokraji smrti, než kdy jindy, když ještě žil – nebo si to alespoň myslel. Kankurou se na náhlou horlivost svého protivníka možná jenom pousmál: byl to snad smutný a hořký úsměv, ale zároveň se mu muselo ulevit, když ji slyšel. O tomhle to všechno nakonec bylo, ne? O uznání. O další generaci. O zdokonalování, o úctě a hrdosti. Chtěl, aby Sasori odešel nadobro a s lehkým srdcem. Nechtěl ho uvěznit a někde zahrabat, aby jim dal pokoj. Chtěl mu dát důstojný odchod, tak důstojný, jaký si Sasori nezasloužil.
„No,“ dovolil si Kankurou malé uchechtnutí, „jsou to novicové, ale pracuju na nich. Udělám z nich pořádné loutkáře.“
„Budeš dobrým učitelem,“ řekl Sasori tiše.
„Celou dobu, co jsem do sebe ládoval veškeré svitky, které se daly o loutkářství najít, jsem si přál jenom jedno – aby mě učil samotný Sasori z Červených písků,” odvětil Kankurou. Byl to sotva slyšitelný šepot. Styděl se za to, uvědomil si Sasori. To on by se měl stydět.
„Byla by to pro mě čest,“ řekl a znovu zavřel oči. V hrudi se mu rozlilo teplo, klid, konečně klid. Mír. Kousek od něj sebou Deidara lomcoval, připraven bojovat až do posledního dechu. Sasori mu to nezazlíval. Měl v sobě oheň, stejně jako jeho umění. Jeho umění zemře společně s ním. Ale Sasoriho odkaz tady zůstane. Bude využíván a zdokonalován, bude tady pořád. S tímto pocitem odejde. Rád by ty nové loutkáře viděl, rád by je něco naučil, rád by je klepl po prstech… ale na to už bylo pozdě. „Odkazuji ti loutky Matky a Otce. Ty dvě jsou… pro mě velice důležité.“
„Rozumím. Odpočívej v pokoji, mistře.“
A Sasori se konečně pustil. Křivd, lítosti, výčitek, vzteku. Pustil se a nechal to všechno jít, aby mohl jít i on.
-----
konec
Žádné komentáře:
Okomentovat