středa 26. srpna 2015

Nine lives, 21. kapitola

Nádhernou stále srpnovou noc vám přeji.

K překvapení všech zúčastněných i nezúčastněných jsem to zvládla. Je to poměrně dlouhá kapitola a já si opět dokázala, že si nedovedu prakticky rozdělit rozvrh. Většinou do něčeho jenom rýpnu, a pak se do toho vrhnu jak býk po červené. Popřípadě naopak. Nikdy to není taková ta směnová práce - teď kousek, zítra kousek, pozítří kousek... chtěla bych to umět. 

Poslouchám tady klavírní skladby a hrabu se v anglických frázích, ze kterých by se jeden pomátl. 

Tenhle díl je, abych se vrátila k důvodu, proč tu všichni jsme, plný dialogů, jak mnohé jistě potěší. Některé překvapí, některé potěší, pobaví, zmatou, na některé jsme všichni čekali už od chvíle, co se dva géniové začali hádat jako dvě puberťačky.

Minule jsme skončili u záchrany boha neplechy a velmi střízlivé reakce ze strany Thora, co se dvoření Anthonyho Starka týče. Protože Loki není žádná stydlivá panna. Na něco takového se těžko zapomíná. 

-----


Když Loki otevřel oči tentokrát, slunce ho téměř oslepilo. Nepamatoval si, že by kdy bylo takhle jasné. Podepřel se, že se posadí, jeho žaludek však vzápětí zaprotestoval, stejně jako svaly na rukou, které se třásly, jako by po nich chtěl kdovíco. Jeho… spánek nebyl příliš relaxační.

Rozhlédl se po místnosti, očima přelétl přes moderní, ale poněkud stroze navrhnutý nábytek, a uvědomil si, že mu to všechno přijde nějak povědomé. Starkovo sídlo, připomněl mu mozek. Ten samý pokoj, ve kterém se probudil po posledním útoku Jezdce.

Když už je o něm řeč…

Aha.

Aha.

Tak tohle se stalo. Našpulil rty, dlouhé prsty zaryl do přikrývek, jemná látka zašustila. Ach, Viktore, Viktore, Viktore. Ten chlap bude litovat toho, že se kdy vůbec narodil.

Podvědomě sáhl po magii a povzdychl si, když na jeho zavolání téměř nic neodpovědělo. Byl teď prakticky smrtelný, ze všech míst neobvykle zranitelný zrovna v domě jeho nepřátel. A přesto věděl, že byl ve větším bezpečí, než kdy býval v domově svých… předpokládaných spojenců. Znovu si povzdychl, rukou si prohrábl vlasy – pocuchané a slepené potem – a snad aby vyjádřil svou nespokojenost se svým zevnějškem, znechuceně nakrčil nos.

Kdyby byl Loki jen o něco méně tvrdohlavý, pravděpodobně by se pozastavil nad svou definicí slova „nepřítel“. Jenže jak tak tady seděl na posteli, pevně se rozhodl, že svou hlavu zaplní spíš požadavky, které mu už nějakou chvíli předsouval močový měchýř. Pokud si pamatoval správně, někde poblíž by tady měla být koupelna.

Vstal. Nečekal, že se mu svět otočí o třicet stupňů.

„Sakra.“

***

Pepper si pro sebe často cosi mumlala, když nechala prsty tančit přes displej tabletu a mozek pracovat, a dnešek nebyl výjimkou. Přestala jen na moment, aby konečně umlčela ten znepokojený uzlík kdesi v její hlavě, ten, který se jí pořád ptal, jak se nejlépe vypořádat s-…

Obrazovku s Lokiho pokojem zkontrolovala zrovna v tom momentě, kdy se bůh zapotácel, zakopl a hlučně dopadl na zem.

Pepper se ostře nadechla a v rychlosti odhodila tablet do přikrývek, snažíc se z postele dostat tak rychle, jak jen to v sukni a vysokých podpatcích šlo. Loki se mezitím snažil posadit, oči zakalené a nesoustředěné. Pepper se nad něj sklonila, aby zkontrolovala, jestli si něco neprovedl.

Mimo pomuchlaný koberec a raněnou pýchu vypadal v pořádku. Relativně.

Bože, kdy se co natolik zbláznilo v jejím životě, že jí tohle přišlo v pořádku?

„V pohodě?“ zeptala se. To byl zkrátka ten druh dotazů, kterými jste častovali lidi, kteří zrovna spadli na zadek, i když ten řečený zadek patřil bohovi neplechy. Loki se otřásl a zamrkal, načež se na nově příchozí podíval, jako by si jí teprve teď všiml. Zíral na ni poměrně dlouho, obočí svraštěné soustředěním, oči stále zahalené jakousi mlhou.

„Pepper,“ řekl konečně, a znělo to, jako by si tím zodpověděl nějakou velmi důležitou otázku. Jeho hlas byl sotva silnější než chrapot, a Pepper se na něj povzbudivě usmála.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu, srozumitelně a o dost pomaleji. Velmi se snažila, aby se při pohledu na Lokiho výraz nezačala smát.

„Ach,“ zamumlal a roztržitě se poškrábal na hlavě. „Ano, ano.“

„Pak by ses možná mohl vrátit do postele?“

Loki znovu svraštil obočí. Vzhlédl k ní. „Musím na záchod,“ oznámil prostě.

„Aha.“ Pepper si nebyla jistá, jak jinak na tohle zareagovat. „Dobře, ehm…“

Skousla ret a pohlédla na něj, jak jenom v Tonyho boxerkách a s nohama nataženýma před sebou sedí na zemi, a přemýšlela, jak ho těch pár zbývajících kroků bezpečně přepravit do cíle. Pohled jí sklouzl ke dveřím.

„Třeba bych mohla sehnat Thora nebo To-…?“

„Ne.“

Ruka na jejím zápěstí, zelené oči široké a jasné, po mlze ani stopy.

„Dobře,“ pospíšila si Pepper s odpovědí a zbylou ruku zdvihla na znamení rezignace. „Jen se snažím pomoct!“

Vážně by Tonyho měla požádat o povýšení.

Loki si povzdychl a propustil ze zajetí její zápěstí. „Budu v pořádku, jen…“

Chytl se okraje postele a namáhavě se zvedl na nohy. Pepper ho velmi pozorně sledovala, tiše zaznamenávajíc, jak se mu do tváří vrací šedá barva a jak mu nohy vyhrožují další zradou. Zapotácel se o krok dozadu. Chytila ho za loket, počkala, až si na novou polohu více zvykne, a on se mezitím jednou rukou opíral o stěnu a trpělivě čekal. Zamračil se na ni, ale neřekl nic.

Pepper si povzdychla a vynaložila velké úsilí na to, aby nezačala protáčet panenky. Bůh nebůh, muži byli zkrátka příliš pyšní na to, aby požádali o pomoc. Dobré vědět, že některé věci jsou stejné i u nesmrtelných.

Dovedla ho ke dveřím koupelny, hezky krůček po krůčku. „Fajn,“ řekla hned potom, co pustila kliku. „Tady moje asistence končí.“

Ukázala na záchod, a Loki jen zamrkal a přikývl. Ještě ho chvilku pozorovala, jak klopýtá po koupelně, načež za ním jen přivřela dveře, aby slyšela, kdyby něco potřeboval.

***

O několik dveří dál pak strčila hlavu do další místnosti. Tony s Thorem vzhlédli od Mario Kart.

„Je vzhůru.“ Nato se z Lokiho pokoje ozvala další hlasitá rána. Pepper se otřásla. „Ouvej.“

***

Dlaždice mu příjemně chladila tvář. Poslední minuty jeho života byly krapet nepřesné a rozmazané, ale dobře si pamatoval, že zahrnovaly zvracení a – jak by řekl Tony – klečení před porcelánovým trůnem. Věděl, že by se měl někam pohnout, ale svět se mu příšerně točil, když se o to jen nepatrně pokusil, a ta dlaždička byla tak fajn.

Zaklepání. „Loki?“

Mužský hlas.

Pruh světla mezi dveřmi se rozšířil, pak ucítil teplo z lidského těla klečícího vedle něj. Mozolnatá ruka na jeho rameni a zátylku.

„Tony?“ zamručel Loki.

„Ne, Loki. To jsem já.“

Loki zamžoural na temný obrys, který se nad ním nakláněl, až si nakonec všiml dlouhých blonďatých vlasů a jednoho mohutného ramena. Zavřel oči a zasténal.

„Tak pojď.“

Jedna ruka pod paží, druhá okolo pasu, a najednou Loki cítil, že už zase stojí na nohou, ale připadal si spíš jako hadrová panenka než cokoli jiného. Žaludek mu na tu náhlou změnu mohutně zaprotestoval a on byl v příštím okamžiku znovu na kolenou u záchodu.

„To je dobrý,“ opakoval Thor pořád dokola, dlaněmi Lokiho pomalu a opatrně hladil po zádech.

„Jo?“ zachraptěl Loki, uštěpačnost samotná. „Co takhle si vyměnit místa?“

Povzdech. „Na se neutrhávej, Loki. Nejsem to já, kdo ti tohle provedl.“

„Můžu se utrhávat, na koho chci,“ zabručel bůh neplechy umíněně. V ten moment tím ovšem myslel kohokoli, ne-li všechny.

Thor se uchechtl a znovu ho vytáhl na nohy, tentokrát však o poznání pomaleji. Do postele Lokiho vyloženě donesl. Nad jeho urážkami a kletbami se jen usmíval.

„Aby sis na tuhle mluvu moc nezvykl, bratře,“ řekl pak, když Lokimu pomáhal se pohodlněji opřít o čelo postele. „Ale je příjemné tě znovu slyšet mluvit.“

Loki se zamračil, pohledem uhnul do strany. Už jen samotná představa Thora – nebo kohokoli jiného, když nad tím tak přemýšlel – jak ho vidí v tomhle stavu, byla přinejlepším ponižující.

A byl rozzuřený, že si okamžitě myslel, že to byl Tony, ten pitomec…

Ten pitomec, který ho hledal a zachránil mu život. Zatracená práce.

„Ach, jsem si poměrně dost jistý, že svých slov budeš velmi brzy litovat,“ nevesele se na Thora usmál.

„Pravděpodobně.“ Thor na bratra nějakou chvíli beze slova zíral. „Ty-…?“

„Prostě běž, Thore.“ Zíral na zeď a snažil se vypadat co nejnezaujatěji. K jeho zlosti ten příkaz vyzněl mnohem slaběji a unaveněji, než si představoval.

Následovala dlouhá a dusná odmlka. „Dobře tedy,“ uslyšel nakonec. Thor ho pak nechal o samotě s jeho myšlenkami, a Loki už ani jednou nevzhlédl.

***

Tony nebyl zrovna překvapen, když spatřil Lokiho ve vypůjčeném oblečení, jak nejistě klopýtá chodbou, bledý a utahaný, ale s očima jasnýma a bystrýma jako dřív. Založil si ruce na hrudi, opřel se zády o dveře a odkašlal si, sleduje přitom, jak sebou Loki škubl a zastavil se uprostřed pohybu.

Bože, vážně doufal, že byl na tuhle konfrontaci připravený.

„A kde si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se, z hlasu mu vyzařovala autorita, kterou však ani zdaleka necítil. Pozoroval Lokiho ostrý profil, zaznamenal, jak těká očima po všem, čemkoli, jen aby se vyhnul Tonymu.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ odpověděl Loki. Stále chraptěl. Odkašlal si, než promluvil znovu. „Kdekoli to bude lepší než tady.“

Tony ta slova přešel bez povšimnutí, pouze se usmál. Hodina pravdy nastala. „Ne,“ řekl.

Lokiho oči se konečně setkaly s těmi jeho, zelené, vyzývavé, tázavé. „Cože?“ Jedno obyčejné slovo, a přesto vyloženě přetékalo nebezpečím.

„Ne,“ zopakoval Tony s pokrčením ramen. „Pořád se zotavuješ.“

Loki na něj jenom hleděl. Pak si odfrkl. „Jako kdybys mě tady mohl držet,“ zasyčel.

„Ale to já můžu,“ odvětil Tony rozmarně. Srdce mu v hrudi divoce bušilo, ale odmítal to před Lokim dát jakkoli najevo. „S tvou momentálně téměř neexistující magií a s armádou za mým zadkem, jo. Jo, můžu.“

Lokiho rty se semkly v úzkou linku.

Tony právě provokoval boha neplechy. Inu zdá se, že jeho sebedestruktivní sklony jen tak přes noc nezmizí.

„Chci si jenom promluvit,“ dodal měkce. Stále se opíral o dveře, a přestože působil jako jistota samotná, zadržoval dech a napjatě čekal.

Tony nedovedl identifikovat ani polovinu emocí, které se bohovi v tom krátkém okamžiku přehnaly přes tvář, tak rychle se Loki vrátil k nicneříkající masce. Loki jen zatahal za lem půjčeného trička.

„No, to já nechci. Přeji hezký den, pane Starku.“ A bez dalšího slova Tonyho obešel.

Hajzl.

Tak předvídatelný.

Tony jen našpulil rty, popadl Lokiho za ruku a přimáčkl ho ke zdi. Bůh překvapeně zalapal po dechu a věnoval Tonymu jeden velmi nehezký pohled, zjevně nepříčetný jen při myšlence, že nemá sílu se mu vysmeknout.

„Ty to asi nechápeš,“ řekl Tony, tvář nelítostnou a nevyzpytatelnou, zrovna jako by na sobě měl svůj železný oblek. „Tentokrát jsi rukojmí ty, takže zavřeš hubu a budeš poslouchat.“

Loki zaťal zuby, ale neodvážil se dál hádat. Zíral na muže před sebou, fascinován divokostí v jeho tmavých očích, žaludek jako by se mu sevřel napůl strachem, napůl vzrušením. Tony ho stále držel, pevně, ale ne dost na to, aby mu ublížil, byli od sebe jen pár centimetrů.

„Dobrá,“ zamumlal Loki. Tonyho stisk povolil, ale ani jeden z nich se od toho druhého nevzdálil. Tony si boha měřil pohledem, ušklíbl se, když si všiml barvy ve tváři a jeho potemnělých očí.

„Tebe to vzrušuje, že jo?“ zeptal se. Loki se naježil. Pak od sebe Tonyho odstrčil a o pár kroků ucouvl.

„Ne,“ odsekl. Tonyho to ani v nejmenším nepřesvědčilo, ale dále to nerozebíral. „Takže? Jestli máš co říct, řekni to.“ Zíral na něj a čekal.

Tonyho už ta zuřivost nějak přešla, alespoň v porovnání s tím, co teď vyzařovalo z Lokiho. Podíval se dolů na svoje boty a ruce vrazil do kapes.

„Jo,“ řekl. „Omlouvám se.“ Když znovu vzhlédl, bohovy oči byly přimhouřené, ale jeho výraz stále kamenný.

„Za co přesně?“ zeptal se.

Tony sebou škubl. Zatraceně s tím. Loki mu to neměl v plánu nijak ulehčovat.

„Za… no, za to, jakej jsem byl blb, to asi zaprvé,“ začal. „A taky za… tu záležitost s holkou na baru.“

Loki se zakabonil. „Jak výmluvné,“ zamrmlal.

Tony jen z posledních sil potlačil frustrovaný povzdech. „Hele, Loki,“ řekl, „tyhlety věci pro mě nejsou zrovna jednoduchý. Projevy bych psát asi vážně nemohl, jo. Já jen, že… jak se tohle dá říct, abych přitom nezněl jako úplný hňup?“

„Prostě to řekni!“

„Chci s tebou být!“ vyhrkl ze sebe Stark spěšně. „Bůh mi pomáhej. Seš jeden z největších egocentriků co znám, asi mi kvůli tobě brzy přeskočí a lezeš mi na nervy, ale sakra, svět mi prostě přijde úplně k ničemu, když v něm nejsi.“

Prokrista. Nemohl uvěřit, že to všechno opravdu řekl. A co hůř, nemohl uvěřit, že to myslel vážně. Zadržel dech, cítil se, jako by byl otevřený úplně dokořán, jako by mu každý viděl do hlavy i těla, stál tam zranitelný a naprosto odhalený.

Loki na něj vyvalil oči. Ruce mu sklouzly podél těla. Podíval se do strany. „A ta holka?“

„Bylo to prostě rozptýlení, protože jsem si myslel, že’s se mnou skončil.“

Loki nevypadal, že by ho to úplně přesvědčilo, ale kousíček po kousíčku se uvolňoval. Tony si konečně dovolil znovu dýchat a doufat. „A proč si myslíš, že jsem neskončil?“ zeptal se Loki, zcela očividně bojuje s tím, aby hlas udržel chladný a netečný.

Tony se k němu nejistě přiblížil. Teď opatrně, Tony, řekl si. Jeden špatný krok a skončíš s popáleninami. Zase.

„Kvůli tvé reakci,“ řekl, „když jsi mě viděl s tou ženou.“ Loki se roztržitě ošil a Tony se trošičku usmál. „A teď, prosím, zkus být jednou upřímný. Chceš ty… být se mnou?“

Protože ‚chceš být můj kluk?‘ prostě znělo neuvěřitelně… divně. A teď tady stál Tony Stark, nepřítel všech věcí, které se jen podobaly jakémukoli závazku, a nabízel bohovi neplechy závazek. A z nějakého důvodu to prostě vypadalo… jako správná věc.

Jeho život byl úplně v prdeli.

Loki si promnul oči. „Tony, nemůžu-…“

„Neptal jsem se, jestli bys ‚mohl‘ nebo ‚měl‘ být se mnou. Chceš?“

Loki se mu znovu podíval do očí, a vypadal najednou, jako by byl v pasti, působil tak dětsky zranitelně, až se Tony musel natáhnout a vzít jeho tvář do dlaní, protože mu to v ten moment přišlo jako to jediné, co mohl udělat, a protože neměl ani čas si to pořádně rozmyslet. Loki si unaveně povzdychl, do dotyku se opřel, dlouhými prsty pohladil ty Tonyho. „Ano,“ řekl, bylo to sotva hlasitější než šepot. „Chci… ale nemůžu.“ Zamrkal potom, jako by se probudil z nějakého divokého snu, a Tonyho ruce od sebe odstrčil.

Stark se na něj zamračil, pozoroval ho, snažil se pochopit, porozumět. „Co myslíš tím, že nemůžeš?“ zeptal se.

Loki si znovu povzdychl a potřásl hlavou. Vypadal najednou staře, unaveně. „Jsi smrtelník,“ řekl. „Já ne. Nechci se… takhle vázat.“ Už jen ta slova jako by mu působila fyzickou bolest.

„Ah.“ Na tohle Tony vůbec nepomyslel, upřímně. Lokiho protichůdné chování mu teď dávalo o dost větší smysl. „Takhle… nemusíme myslet zas tak moc dopředu.“ Natáhl se pro Lokiho ruku a uvěznil ji v dlaních, palci ho jemně hladil přes klouby. A Loki ho nechal, i kdyby jen proto, aby pozoroval ten kontrast mezi jejich odstíny pleti. „Přece jen tě nežádám o ruku nebo tak.“ Chladnokrevně a rychle zahubil představu Lokiho v bílých šatech. „Jen chci vidět, kam to půjde. Hezky pomalu. Až se dostaneme dál, můžeme dál taky přemýšlet.“

Loki se na něj smutně usmál.

„Prosím?“ Tony tím slovem překvapil sám sebe. „Šance jsou takové, že to na pár týdnů či měsíců vyzkoušíme, pak pravděpodobně udělám něco, čím tě naštvu, a ty mě prohodíš oknem. To ale neznamená, že si tu a tam nemůžeme užít skvělej sex.“

Loki se zasmál, oči neobyčejně hřejivé, něžné. Chytl se Tonyho košile, reaktor mu jen lehce ozářil dlaně. Pak si ho k sobě přitáhl, blízko, až se skoro dotýkali nosem.

Tony boha objal kolem pasu, krátce ho políbil na rty. „Je to ano?“ zeptal se.

Loki se ušklíbl. „Prozatím,“ řekl. „Jen protože sis zjevně nepromyslel, jak na to bude reagovat Fury, a to se mi zdá docela zábavné.“

A jo vlastně. Měl pravdu, ale… Tony by se momentálně soustředil radši na něco jiného než na Furyho.  

-----

4 komentáře:

  1. Tak tohle přes ty mučící kapitoly rozhodně stálo za to. Moc hezky psané a mám z toho fajn pocit.

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasné. Dokonalé. Nádherné. Víc se dodat nedá :)

    OdpovědětVymazat
  3. Boží, boží, boží! To je tak sladký, že se nejspíš rozteču, a tak vtipný, že se nejspíš počůrám. "Chci si s tebou promluvit." "Ale já nechci." Fakt jak dvě puberťačky. A Fury ať jim vleze na záda, Thor se za svého malého brášku zaručí...... Přijde mi zajímavý, když Tony nabízí Lokimu vážnější vztah, kterému se tak dlouho vyhýbal a teď do toho chce skočit po hlavě s bohem neplechy, načež mu Loki odpoví, že se "nechce vázat." Ale on to musel říct, musel se zdráhat. Přece nedá najevo, jak moc se mu po Tonym stýská. Stačí, že pokaždé, když se k němu někdo přiblíží, první, kdo ho napadne, je Tony. A představa Lokiho v bílých šatech je děsivá. A vůbec, kde Tony přišel na to, že zrovna Loki bude nevěsta? Myslím, že by s tím moc nesouhlasil :D Štěstí, že nevidí Tonymu do hlavy, jinak si myslím, že i když má Loki síly po skrovnu a zotavuje se, stejně by Tony proletěl oknem. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Téda, koukám, že mám v komentářích vážně pěkný skluz! Škoda, že povídka už končí, dovedeš jí dát ten svůj šmrnc. Jestli ty se dáš někdy na skutečné překládání, mohlo by to být hodně zajímavé :-D

    OdpovědětVymazat