středa 12. srpna 2015

Nine lives, 20. kapitola

Přeji krásnou noc. 

Nějak mi všude možně vandruje vědomí, je vážně těžké se na něco soustředit, tudíž jsem opravdu ráda, že mi k dokončení dvacáté kapitoly chyběla asi jenom poslední třetina. Tolik věcí se mi nechce dělat, a to tak moc, až jsem zvažovala, že se místo těch potřebných věcí začnu věnovat kečuánštině, jen abych se případně měla na co vymluvit. 

Každopádně to nic nemění na tom - sebevíc se mi to zdá neskutečné - že se blížíme ke konci překladu! Zbývají nám poslední dvě kapitoly, a v té minulé jsme skončili v momentě, kdy se Thor s Tonym dozvěděli, co se stalo s Lokim, Doom jejich návštěvu přijal velmi sportovně, a Jezdcovi byla slíbena nakopaná prdel. Odpusťte.

A co se týče této dvacáté... Jezdec pozná hněv superhrdinů, Doom z toho má srandu, a chudák Loki nemá tušení, co se kolem něj děje. 

Bonus? Rozhovor, na který jsme všichni napjatě čekali, ať už vědomě či ne. Ehehe.


-----

Aniž by se při svém pátrání odvažoval byť jen mrkat, skenoval Tony pohledem každičký stín, který měl tu drzost se ve třetím patře vyskytnout.

Každý temný kout jakoby skrýval pár zlověstných očí a mrtvolně bílých rukou, a Tony si poměrně často musel připomínat, že k životu potřebuje dýchat. Hned odvedle se ozývaly kroky Thora.

Tonymu krev v žilách vířila s něčím mezi radostí a hrůzou, byl to přesně ten pocit, který prožíval při létání, při automobilovém závodu, a ten samý pocit, který se naučil milovat a chtít ho víc a víc. V takových momentech se cítil naživu – ano, paradoxně v tom okamžiku, kdy mu šlo nejvíce o život, a podle těch jiskřiček v očích boha hromu bylo jisté, že Thor na tom byl úplně stejně. Tony přemýšlel, jestli si byli opravdu tak nepodobní – hrdinové a padouši – protože přece jen všichni z nich, ať už bojovali za cokoli, cítili to samé; tu neutuchající potřebu se zcela poddat všem zábleskům neskonalé hlouposti, a stejně neutuchající nedostatek předvídavosti, což většina lidí mylně považovala za statečnost.

Jestli jste Avengers skutečně nemohli z něčeho obvinit, tak to bylo nadbytečné přemýšlení a uvažování nad následky.

Pak si představil Lokiho, jak se na něj šklebí a nazývá ho idiotem, a malý úsměv mu zhořkl. Nevěděl, na jak dlouho a pokud vůbec byl Loki tam dole v laboratoři v bezpečí, a uvědomil si, že tenhle záblesk hlouposti či statečnosti nakonec nebyl vůbec tak zábavný, jako kdysi býval. 

Thor to spatřil jako první.

„Tam!“

Jen stěží viditelná šmouha černé na černé, obláček dobře známého kouře rozplývající se v rohu nad nimi.

Pak to Tony uslyšel, chrastící sykot jako kdyby někde unikala pára. Srdce mu tlouklo až v hlavě.

„Jdi za tím,“ řekl a znovu si prohlédl schémata zámku. „Budu zatím kroužit dokola, dostaneme se k tomu z boku.“

Thor přikývl a odběhl dolů chodbou, vlasy i plášť za ním vlály, a Tony zabočil do nejbližší chodby vlevo.

V jedné ruce potěžkal barel, rukavice mu nepříjemně klouzaly po zpocených dlaních. Když syčení uslyšel přímo nad hlavou, zapadl do nejbližšího výklenku a čekal, ruku připravenou na západce barelu.

Zamrkal, do očí mu stékal pot. Pomyslel na Lokiho a roztřeseně vydechl.

„Važ si toho, ty zmetku,“ zamumlal si pro sebe.

Syčení se přibližovalo, obláčky kouře mířily směrem k němu. Neměl čas to perfektně…

Vystrčil hlavu z výklenku a na kouřové stvoření zamířil, jen aby hned v následujícím okamžiku ztuhl samým překvapením, když se ozval Thorův bojovný pokřik. Skrz Jezdcovu téměř průhlednou postavu Tony zaznamenal záblesk blonďatých vlasů. Hned nato stvořením prolétl Mjolnir. Jezdec zavřeštěl a Tony zaklel a ruku se zbraní nechal poklesnout.

A pak se Jezdec, mocným Mjolnirem nepoznamenán a nezraněn, otočil k Thorovi.

„Stáhni se!“ křikl na něj Tony. Thor zavrávoral o pár kroků nazpět, aby se vyhnul Jezdcovým drápům, ale neškodné údery kladivem jej i tak nutily ustupovat stále dál. Tony si všiml zmatku a vzrůstajícího děsu v bohových očích a znovu si pro sebe zaklel.

„Nefunguje to!“ zakřičel Thor, a Tony by mu znovu nejraději zatleskal za jeden z nejočividnějších poznatků pod sluncem. Našpulil místo toho rty a s prstem připraveným na západce barelu se vydal za Jezdcem, který teď veškerou pozornost věnoval couvajícímu hromovládci.

„Thore, poslouchej,“ zavolal Tony ve snaze přehlušit příšerné skřeky a syčení, které Jezdce stále neomrzely. „Musíš na zem. Teď!“

„Tony, já…!“

Teď, Thore!“

A všech šest stop ohromného boha se skácelo na podlahu, končetiny rozhozené do stran a obličej přitisknutý ke kamenné zemi. Tony zamáčkl západku.

Z barelu vytryskl proud dusíku a kreaturu zmrazil uprostřed pohybu. Černý kouř se smíchal s bílou tekutinou, a Jezdcovy rozzuřené skřeky se přeměnily v křik bolesti a překvapení. Jakmile Tony znovu svěsil ruku dolů, Thor se zvedl na jedno koleno, zapřel se, oběma rukama popadl Mjolnir, rozmáchl se, a vší silou do stvoření udeřil. To, co z Jezdce dosud zbývalo, se rozpadlo na hromádku zmrazeného prachu.

Barel dutě dopadl na podlahu a Thor na Tonyho uznale pohlédl.

„Tak jenom opatření, jo?“ ušklíbl se.

„Jo,“ odvětil Tony a trošku roztřeseně se tomu zasmál. „Řekl bych, že být nerdem se občas hodí.“

Thor se usmál, ale Tony pochyboval, že by věděl, co to znamená.

***

„Už to nebude trvat dlouho, můj drahý,“ zamumlal Doom, usmívaje se na stále tichého a nehybného Lokiho. Stiskl postupně dlouhou kombinaci různých tlačítek na stroji po Lokiho levici; stroj se otevřel a ukázal tak světu malý podnos s lahvičkami.

„Netoužím se tady stát svědkem hněvu, kterým je tvůj bratr tak proslulý.“

Doom zvedl tác a naposledy pohlédl na Lokiho. Čekalo na něj soukromé letadlo, které ho bezpečně dopraví daleko jak od Latverie, tak od dvou pomstychtivých severských bohů. Jen na pár dní.

„Tak zase příště.“

***

Ze samého zíraní Tonyho příšerně pálily oči, a on tak byl znovu vděčný za autopilota. V souladu se zákony času se cesta zpátky zdála být nějak rychlejší, ale s vědomím, že Loki byl vzadu, v bezvědomí, dýchaje jen s velkými obtížemi, mu i tahle kratší cesta spolehlivě drásala nervy.

Vzpomínka na vyprošťování Lokiho ze všech těch drátů a přístrojů byla ještě příliš čerstvá. Pomyslel znovu na to, jak neuvěřitelná úleva se ho zmocnila, když pod prsty ucítil ten slabý tlukot srdce.

Tony se ohlédl přes rameno, kde Thor odevzdaně bděl nad svým bratrem.

„Jak je na tom?“ zeptal se.

Thor, svíraje jednu dlouhou bledou ruku v dlani, se dolů na Lokiho zamračil. „Pořád to samé.“

Tony přikývl, chtěl říct ještě něco, ale neměl tušení, co.

„Tony?“

„Jo?“

Dlouhá pauza, a pak: „Jak jsi věděl, že Loki potřebuje naši pomoc?“

Tony sebou trhl. Věděl, že to byla jen otázka času, kdy ho Thor začne podezřívat, ale stejně si přál, aby Doom nezačal pokládat všechny ty zatracené otázky.

„Už jsem ti to říkal,“ řekl neutrálně. „Jarvis mi řekl-…“

„Ale proč Jarvis vůbec hledal Lokiho?“

Tony vyloženě cítil, jak mu Thorův pohled propaluje díru do hlavy, a urputně bojoval s nutkáním se otřást.

„Tony,“ řekl bůh, jeho tón o něco drsnější než předtím, ale stále – díkybohu – přátelský. „Za celý život už jsem se vypořádával s hromadou lží a polopravd od mého bratra. Udělej si tu laskavost a nic mi netaj.“

Tony ztěžka polkl. „Thore,“ řekl. „Nic ti netajím. Jenom jsem… věci mezi Lokim a mnou se zkomplikovaly od té doby s - však víš - tou kočičí záležitostí. Nejsem… si moc jistý, jak ti odpovědět.“ Vybral pár smítek z palubní desky.

Pak uslyšel kroky, a najednou stál Thor vedle něj. Plácl rukou do zad Tonyho sedadla a naklonil se k němu blíž. „Zkus to,“ řekl. A přestože se usmíval, v jeho tváři bylo i cosi nevyzpytatelného.

„Asi, eh… asi bys měl zůstat sedět, Thore-…“

Tony.

„…fajn.“ Tony dokonce, jen aby se této konverzaci vyhnul, zvážil i menší nehodu quinjetu. Odkašlal si a pohlédl směrem k Thorovi, očnímu kontaktu se však pečlivě vyhnul. „Víš… víš o té celé záležitosti s rukojmím a tak, že?“

„Jistě,“ odpověděl Thor pomalu.

No zatím to vypadá opravdu skvěle. „No… Loki a já… uh…“ Tony jen neurčitě mávl rukou do prázdna. Znovu si odkašlal. „Asi jsme se spolu vyspali. Prosím neubližuj mi.“

Tony se napjal jako struna, očekávaje vzteklý řev a ránu pěstí či kladivem do jeho lebky. Jediné, čeho se mu dostalo, bylo nepříjemné ticho, které mu kupodivu přišlo ještě horší. Nakonec Tony sebral všechnu kuráž a podíval se Thorovi do očí. Výraz jeho tváře byl sice poněkud znepokojivý, ale k záchvatu vzteku se to ani neblížilo.

„Proč bych ti ubližoval?“ zeptal se.

Tony zamrkal. „Proč…? No… seš jeho velkej brácha, že jo.“

Přes bohův obličej se přehnal neobvykle pokřivený úsměv. „Není to žádná stydlivá panna, Tony,“ uchechtl se. „Věř mi, že by mohl udělat – a taky že udělal – mnohem horší věci.“ Thor se zašklebil a podíval se na nebe.

Tony se musel na chvilku pozastavit, aby to mohl strávit. „Eh, díky?“

Thor si založil ruce na hrudi a znovu si Tonyho přeměřil pohledem. „Co pro tebe tedy znamená?“
Tony polkl a potřásl hlavou. „To bych taky rád věděl.“

Thor si ho ještě chvíli prohlížel. Pak, jako by jeho rty samovolně reagovaly na nějakou vyloženě soukromou myšlenku, mu zlehka zacukaly koutky. „Myslím, že to víš,“ řekl. „Nebo bys kvůli němu neriskoval – jakže to Doom říkal? – ‚třetí světovou válku‘.“

Thor Tonyho poplácal po rameni a hlavu znovu otočil k Lokimu. „Jo, a Tony?“ Jeho ruka byla na Tonyho zádech příliš dlouho a prsty se zarývaly až moc na to, aby to nadále mohlo být považováno za přátelské gesto. „Jestli mu ublížíš…“ výhružně se odmlčel.

„Jo,“ odvětil Tony. „Jo, já vím.“

I když větší šance tady byla, že by byl strachy bez sebe už jen z Lokiho, kdyby snad na nějaké takové ‚ublížení‘ skutečně došlo. Thor se zasmál a pustil Tonyho rameno.

A Tony mezitím poděkoval veškerým bohům, kteří ho vyslechli, že mu dovolili tuto konverzaci ve zdraví přežít.

***

Loki docela určitě věděl, že křičí. Uši mu z toho zvuku brněly, jeho hrdlo bylo úplně vyprahlé. Necítil však ani rty, ani jazyk, vlastně vůbec nic, takže to, že něco ‚věděl‘ tady možná nebylo úplně správným pojmem. Pohlcovalo ho moře bílé, černé, všebarevné a přitom bezbarvé… vznášel se v něm, plaval, topil se.

Teď když nad tím tak uvažoval, nebyl si ani jistý, jestli vůbec dýchá.

Tam, kde věděl, že by měla být jeho hruď, se v něm probudila panika. Jeho vnitřnosti úplně ztratily svůj význam, někdo jako by mu je vybral z těla a nechal je někde nečinně ležet. Nevěděl ani, jestli má vůbec ten hrudník, ve kterém by mohl něco cítit.

Něco – všechno – tady bylo špatně. Někdo mu snad rozebral mozek, zneškodnil ho. Cítil pod sebou matraci, dokonce snad i slyšel, jak se kolem něj míhají spletité barvy, a viděl maličké stopy zvuku, které na něj poblikávaly ze světa za jeho zavřenýma očima.

Byl si poměrně jistý, že křičí… nebo alespoň že by křičel, kdyby jen mohl.

Po době, která mu přišla jako věčnost, Loki zaregistroval další senzaci, lehké tření, něco jako kůže na kůži. Prsty, oproti jeho tváři ledově studené. Topil se a hořel zároveň a on prostě nedovedl, nemohl, chtěl-

Další zvuk, tentokrát v jeho uších a ne v očích, díkybohu, a Loki konečně, konečně cítil, jak se mu součástky mozku znovu skládají dohromady, pomalu, ale jistě.

Pomozte mi, chtěl říct. Nemůžu dýchat! Ten oheň pálí, a ten kouř mě dusí, dusí, dusí…

Další zvuk. Povědomý. Dvě slabiky. Jméno.

Jeho jméno.

Další kousek skládačky zapadl na své místo, a on z těch zvuků konečně rozpoznal „lo“ a „ki“ a vzpomněl si, že když je spojí dohromady, vznikne z toho on

Další pohlazení prsty, tentokrát na jeho čele. Z vlasů mu stékaly pramínky vody. Pot, uvědomil si. Kůže ho svědila tak nesnesitelně, až by i přísahal, že je v jednom ohni, že skutečně hoří. Cítil se, jako by ho někdo vzal a úplně ho obrátil naruby; jako by věci, co měly být uvnitř, byly venku, a to, co mělo být venku, bylo najednou uvnitř.

„Loki.“

Jeho jméno, potom ještě další zvuky. Trvalo mu věčnost, než to dokázal přeložit: slyšíš a . Otázka.

Pomalu se mu vracel cit, a on si uvědomil, že se jeho rty hýbou, jeho oči že jsou otevřené, ale že nevidí a nedokáže se nadechnout dost na to, aby skutečně promluvil.

Další dotek, tentokrát dlaň na jeho tváři, lehké pohlazení palcem přes jeho lícní kost, nádherně osvěžující a chladivé. Najednou si vzpomněl, jak dýchat, a on se rozkašlal a zoufale se snažil pořádně nadechnout - vždyť se celou dobu topil.

Nevšiml si, že se dokázal posadit až do té chvíle, co ucítil ruce, jak ho tlačí zpátky dolů. Nechápal, jak někdy mohl zapomenout, co to vůbec „dolů“ znamená. Více vody – nebo potu – mu stékalo po krku a zádech, cítil, jak se třese, drkotají mu zuby.

A potom zamrkal, když si jeho oči náhle vzpomněly, že zanedbávají svou povinnost. Barvy se na něj navalily všechny zaráz a Loki znovu oči zavřel, dokud se jeho žaludek alespoň trochu neuklidnil.

„Loki?“

Pak je znovu otevřel, a jeho mozek na něj vyhrkl slovo Tony dřív, než se barvy usadily tam, kde měly, a sjednotily se tak do nějakého smysluplného tvaru. Usilovně se soustředil, rozpoznával, jak se Tonyho starostlivé vrásky mění v pokřivený úsměv. Loki si konečně začínal vzpomínat, jak znovu ovládat své vlastní tělo.

Měl horečku, uvědomil si hned nato. Třásl se zimou a přitom mu bylo nesnesitelné horko.

„Ahoj,“ zamumlal Tony. „Vítej zpátky.“

Tony, pokusil se říct, ale vše, co z něj vyšlo, byl jen nesrozumitelný proud písmenek.

„Nesnaž se mluvit, jenom prostě… vydrž, dobře?“

Tony se začínal rozmazávat, pomalu mizel, zdvojoval se. Neodcházej, chtěl říct Loki, ale jeho hlas nespolupracoval.

Poddal se nicotě. 

-----

3 komentáře:

  1. Ach, zachránilas mě. Nutně jsem si potřebovala něco počíst, vypustit nějaký ten kbelík emocí a krapítek si poňuchat. Co lepšího by si mohl člověk v takové situaci přát? :-D Udělala jsi v překladování úžasný pokrok, mimochodem. Těším se velmi na další :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Páni, Thor je nějakej chytrej, nejspíš mu nějaká dobrá duše zkrátila vedení (nejspíš to byl Doom, když narazil Thorovi brouka do hlavy). Trochu mě vyděsilo, jak si dokázal dát dvě a dvě dohromady. A taky mě zarazila jeho reakce, ano, na konci sice nechyběla výhružka "jestli mu ublížíš...", ale celkově bych čekala, že alespoň trochu zaskočila zpráva o tom, že se Loki vyspal se svým nepřítelem. Polehčující okolností je zde období Lo´kitty, ale i tak, snad trochu překvapení, ne? Nebo celou dobu věděl, že je Loki na chlapečky..... A nebo už porodil osminohého koně a další zajímavé věci z norské mytologie se už odehrály..... Každopádně chudák Loki, dostal pěknou nakládačku (ha, a divíš se? vyšťavili z něj všechnu magii...). Bude se vzpamatovávat pár dní ne-li týdnů.....A to s ještě vůbec neví, jestli se mu vrátila magie..... Ptáš se, co je na tom všem nejhorší? Doom ani nedostal po tlamě, ani trošičku.... Zasloužil by si poležet v nemocnici celý v sádře, nebo rovnou na vozíček s ním, z*rdem..... No co, na něj je to stále mírný výraz :D

    OdpovědětVymazat
  3. Doufám, že ty ošetřovatelské scény budou stát za to. Jinak hlásím nečinnost z vedra a díky za kapitolu.

    OdpovědětVymazat