pátek 5. září 2014

Nine lives, 13. kapitola

Krásný den!

Žádný strach, nerozhodla jsem se flákat další měsíc. 

Tahle kapitola je natolik mnou oblíbená, že jsem ji ani dopřekládat nemohla, skutečně. A podle množství dialogů a odstavců jsem si řekla, že bude brnkačka ji přeložit najednou a neudělat z toho zase dvě části, jak to mám ve zvyku. 

Až mám skoro chuť založit anketu "kdo z nich je při žárlení rozkošnější?" 

Užijte a žijte.


---

Loki se pevně rozhodl, že to, co teď nejvíce potřeboval, bylo hodit celou tu šarádu se životem mazlíčka rychle za hlavu. Jeho plánem bylo zapadnout zpátky do staré dobré rutiny a vyhýbat se Tonymu Starkovi alespoň pár století. Avšak jeho návrat k rutině byl se stále pokleslou magií o něco těžší, než očekával.

Odplížil se zpátky do svého bytu a shledal, že jsou všechny věci pokryté tlustou vrstvou prachu. Mohl to všechno uklidit tím starým způsobem, věděl to, ale neměl na to sílu. Obvykle býval příliš zhýčkaný a vybíravý na to, aby se uvolil žít v byť jen nejmenším náznaku nějaké špíny, ale dneska se jen schoulil na svém opuštěném gauči a zíral z okna, dokud se noc nepřehoupla v den a zase naopak. Vzduch byl těžký prachem a tichem a Loki si připadal… otupěle, a to se tak necítil už od doby, co zjistil, že je Jotun.

Dny ubíhaly, pak týdny, a Loki si na ticho a samotu začínal opět zvykat. Nakonec se v něm znovu ozvala magie, a on přestal přemýšlet o Tonym Starkovi. Začal se procházet městem a pomalu se vracel ke svému starému já.

***

Bylo pondělí. Tony nenáviděl pondělky.

A co bylo důležitější, nenáviděl pracovní schůzky, které mu na pondělí vycházely, obzvlášť když měl pořád kocovinu. Ale na cestě tam mu aspoň přišla esemeska s tím, že se schůzka odkládá o půl hodiny. Víc času na kafe, usmyslil si, díky bohu za taková požehnáníčka.

Nařídil svému řidiči, aby zastavil u nejbližšího Starbucksu. Pak, když dovnitř proklouzl skleněnými dveřmi, zavřel oči a zhluboka se nadechl uklidňující vůně čerstvé kávy. Baristka se ho zeptala, jestli smí nějak pomoci.

„Ach můj bože,“ začervenala se, než stihl odpovědět. „Vy jste Tony Stark! Ach můj bože!“

Zákazníci stojící v řadě před ním na něj teď všichni zírali a navzájem si něco mumlali.

Tony slečně u pokladny věnoval uznalý pohled. Byla malá a make-upu měla víc, než bylo nezbytně nutné, ale byla docela roztomilá, a co nepobrala na výšce, to dohnala v jiných partiích. Vlídně se na ni usmál.

„Jeden a pouze jediný,“ řekl. Pokud se hlas kdy dovedl naparovat, ten Tonyho to uměl. „Mohla byste mi udělat velké vanilkové latté, krásko?“

Dívka – Brianna, jak hlásala její jmenovka – se začervenala a s chichotem se schovala za svou ruku. Když začala připravovat objednávku, vzhlédla k němu skrz příliš umělé řasy. Tony ustoupil do strany, aby uvolnil místo dalšímu zákazníkovi.

„Bože, zbožňuju tuhle směnu,“ zašeptala Brianna k nejbližšímu kolegovi. Tony si nacpal ruce do kapes a ušklíbl se. „Loki a Iron Man v jeden den! Není to bomba?“

Její kamarád odpověděl zašeptaným: „Já vím.

Tonyho mozek zakolísal. „Hej, hej, cože?“ vyhrkl, procpal se zpátky k pultu a horní polovinou těla si na něj vyloženě lehl. Zákazník se ho snažil urážkami odehnat, ale Tony nereagoval. „Říkala jste Loki?“

Brianna a její vyšší, méně obdařený kolega si napřed vyměnili významné pohledy, načež zároveň pokývli ke stolku u okna. Tony jejich pohledy následoval, a spolkl nepříliš důstojné vyjeknutí. Tam, kousek od vchodu, v na míru šitém obleku a usrkávaje z polystyrenového kelímku, seděl Loki. A zíral do nějakého podřadného časopisu s Angelinou Jolie na obálce.

Tony zamrznul, a stále svíraje pult, zapřemýšlel se nad tím, co by měl sakra dělat. Mohl by prostě vyklouznout ven a předstírat, že se tohle všechno nikdy nestalo, ale… Loki. Naposledy ho Tony viděl, když spolu seděli na jeho gauči, a teď byl tady, jeho dlouhé prsty si nepřítomně hrály s kelímkem, a to způsobem, který Tony shledal nehorázně rozptylujícím.

„Pane Starku?“

Tony zamrkal a očima se vrátil zpátky za pult, kde stála malá Brianna a mávala mu jeho lattéčkem před nosem.

„Loki je tady,“ řekl tupě, a Brianna se shovívavě usmála.

„Ano,“ odvětila pomalu. „Vlastně je tady docela často.“

„Huh,“ Tonyho ruka se automaticky chopila kávy. Její teplo se mu začalo vsakovat do kůže na dlani. „J-Jak často přesně?“ A usrkl si latté, aby nějak zabavil ruce.

Brianna pokrčila rameny. „To si vážně nejsem jistá,“ řekla. „Někdy je tady denně po několik týdnů, a pak, puf, zmizí na pár měsíců. Pokaždé si objedná něco jiného. Když má směnu Brian, zkomplikuje to víc než obvykle. Vlastně jednou Briana rozbrečel. Ale, víte, je rozkošnej. Takže.“

„Jo,“ zamumlal Tony nepřítomně, i když mu ta méně racionální část mozku – a že to byla opravdu drtivá většina jeho mozku – ať si ta holka trhne nohou a padá si najít svého vlastního boha lstí.

Zkontroloval hodinky. Schůzka může počkat.

„Můžu Vám nabídnout ještě něco jiného, pane Starku?“ zeptala se Brianna, samá zdvořilost a úsměv. Trošku přitom zamávala řasami, ale Tony si toho ani nevšiml.

„Ne, děkuju,“ řekl automaticky. „Počkat, vlastně jo. Jaký muffin má Loki rád? Má přece rád muffiny, že jo?“ Odmlčel se, aby to uvážil. „Blbá otázka. Všichni mají rádi muffiny.“

Namalované obočí jí vystřelilo až k ofině. „Vy kupujete Lokimu muffin? Jakože, tomu super-sexy super-padouchovi, který Vás tak rád prohazuje stěnami?“

„Jo,“ odpověděl Tony. „Však víte, jako takovou nabídku příměří.“

„Uh, fajn… ale fakt netuším, co za muffin má rád. Nepamatuju si, že by si někdy nějaký objednával.“

Tony si zaklel pod nos. „No, sakra. Fajn, tak mi dejte od každého jeden.“

„Jeden… od každého muffinu?“

„Ano.“

„Kterých muffinů?“

„Všech.“

„Vy chcete… všechny muffiny?“

„Ano. Ano, chci.“

„…dobře.“ Brianna si hvízdla a otočila se k zákuskům. „Chtěl byste na ně krabici?“

„Ne, nacpu si je všechny do kalhot. Co myslíte?“

„Fajn,“ odsekla Brianna. Našpulila rty a začala skládat krabici.

Pravděpodobně nebyl nejlepší nápad znepřátelit si baristku, ale… zatraceně, ať na Lokiho přestane házet ty divné pohledy. Kšá, ženská!

Tony zaplatil svou objednávku, zasunul si krabici pod paži a vydal se ke stolku u okna. Vklouzl na židli naproti Lokimu a usmál se. Zelené oči zamrkaly, a pak se pomaličku posouvaly tak dlouho, dokud přes okraj časopisu nehleděly přímo do těch Tonyho.

„Starku,“ řekl. Jeho hlas prozradil jen opravdu tu nejmenší známku překvapení. Dal časopis na stůl a položil na něj jednu ruku.

„Ránko, sluníčko!“ zašvitořil Tony. Postrčil krabici k Lokimu. „Dej si muffin!“

Loki zamrkal. Potom zamrkal znovu. Pak otevřel pusu, aby něco řekl, načež ji s klapnutím zavřel. „Přinesl’s mi muffiny,“ řekl rozpačitě.

„No, vlastně ne tobě,“ zalhal Tony. Opřel se do židle, aby zamaskoval fakt, že byl všechno, jen ne tak nenucený, jakým se dělal. „Jen jsem pro kluky vyzvedával nějaké ty věcičky, a pak jsem si vzpomněl, že jsem ti nekoupil kočičí žrádlo, toť vše.“

Tím si vysloužil Lokiho tichý smích, a Tony musel potlačit nutkání se načepýřit. Upřímný smích byl u Lokiho vzácností, a Tonyho záměrem bylo mít ho jenom pro sebe.

„Máš rád muffiny, ne?“ zeptal se.

Loki se na něj podíval jako na blázna. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně. „Kdo ne?“

Tony se triumfálně zakřenil. „To jsem si myslel.“

Loki potřásl hlavou a natáhl se ke krabici, na člověka před sebou se přitom celou dobu nedůvěřivě díval, a Tony si v duchu udělal poznámku, že si vzal Loki muffin s mákem, přičemž se sám natáhl pro čokoládový, protože teď cukr opravdu potřeboval, i kdyby jen proto, že by se chtěl přinutit k tomu, aby přestal zírat na to, jak Loki prsty odstranil obal kolem muffinu, a pak zákusek začal škubat na malé kousky a dávat si je do úst.

„Řekl jsem si, že muffiny budou lámat led líp než ‚chodíš sem často‘ nebo něco takového,“ poznamenal Tony s pusou plnou muffinu.

Loki nadzvedl obočí a další kousek si vložil do úst, a zastavil se jen proto, aby si z palce slízl pár drobků. Což vážně nebylo fér. „Máš pravdu,“ řekl vesele. „‘Dej si muffin!‘ To přece vůbec není trapné.“

„Těší mě, že dokážeš ocenit mého génia.“

Další uchechtnutí, a Tony se musel usmát. Chvilku Lokiho sledoval jíst. Chybíš mi, chtěl říct. A ne proto, že by chtěl zpátky svoji kočku.

Vážně by tady neměl sedět, jíst muffiny s nepřítelem. Ale pak, kdyby mu chtěl Loki skutečně nějak ublížit, měl už tolik příležitostí jako kočka…

„Víš, bez kočky v baráku už to není ono,“ řekl, udržuje si hlas klidný a škádlivý.

„Ach, jsem si jistý, že by si Pepper ráda sedla na tvůj klín a vrněla u toho.“ Lokiho úsměv byl trpký.
Zajímavé, pomyslel si Tony a ze všech sil se snažil, aby se neušklíbl. „Jo,“ povzdychl si. „Ale to není to samé. A mimoto bych měl na klíně radši tebe,“ řekl, významně nadzvedl obočí, a přísahal by, že se na Lokiho tvářích objevila červená barva. Bůh si pak nemotorně odkašlal a zadíval se na dešťové kapky rychle sklouzávající po oknech dolů. Tony se přistihl, že obdivuje bledý krk, který se mu tím pohybem nabídl.

„Jsi toho spoustu, Tony Starku,“ řekl Loki. „Ale k duchaplnosti máš skutečně daleko.“ Slova vyzněla lehce podrážděně. Ovšem ten pohled, který pak Tonymu věnoval, byl naprosto určitě zkažený, a smrtelník jen stěží potlačil nářek. Zapřemýšlel nad tím, jestli by měl personál moc velký problém s tím, kdyby tady Lokiho povalil na stůl a vypořádal se s ním po svém.

Odkašlal si a podíval se na hodinky. „Měl bych jít,“ řekl. „Mám schůzku.“ A kdybych na tebe zíral ještě o chvilku déle, udělal bych nejspíš něco, za co by nás oba zatkli.

Něco – zklamání? Strach? – se přehnalo v Lokiho očích, ale okamžitě to zase zmizelo. „Dobře,“ odvětil. „Pozdravuj ode mne Thora.“

Tony se nad tím pozastavil, poněkud nejistý tím, jestli to Loki myslel sarkasticky nebo ne. „Ehm… jistě.“

A na druhém konci místnosti si je Brianna oba dva vyfotila na svůj mobil.

„Tohle jde na facebook!“

8 komentářů:

  1. NA tohle jsem čekala neskutečně dlouho! Jop stálo to za to. Tohle mi dokonale zvedlo náladu po tom šíleném týdnu a připravilo na další ještě šílenější. Já ti můžu jen a jen poděkovat

    OdpovědětVymazat
  2. Šmarjá, to je tak... hrozný! Potkají se ve Starbucksu a jí muffiny. Panáka už v sobě mám, takže pro dalšího si nepoběžím, ale musím nutně napsat něco, kde se sejdou v mekáči. :-D Moc hezky přeloženo, zase jednou jsi měla dobrou chvilku :-D (Ne že bychom u tebe nebyli zvyklí ;-)) Celá ta situace je vlastně hrozně vtipná, takovým správně absurdním způsobem... jooo, pohodička, sedí nám tu hromadný vrah Loki, my jsme zvyklí. :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Už hodně dlouho jsem se těšila na tuhle kapitolu! :D
    Ten závěr s facebookem tomu ještě nasazuje onu pomyslnou korunu :D Protože už jenom ty dva ve Starbucksu jsou něco! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Tak bomba :D začla sem ráno a odpoledne se čtením :D jsem nadšená a jen doufm že to není poslední kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ach bože, to je prostě naprosto dokonalé! :3

    OdpovědětVymazat
  6. Tak na túto poviedku som narazila len dnes ale stihla som ju prečítať celú no do tejto časti. Nechcela som to komentovať po častiach lebo som sa nevedela zastaviť. :)
    Vybrala si si skvelú poviedku a ide ti to dobre. Strašne sa mi páči a je dosť zábavná.

    OdpovědětVymazat
  7. Úžasný, jedna za nej povídek na avangers.

    OdpovědětVymazat